Botanická zahrada Indického oceánu – Réunion

Jako výchozí bod pro náš pobyt na ostrově jsme si vybrali letiště v St. Pierre na jihu ostrova. Věděli jsme, že cesta z letiště bude složitější, neboť tam nestojí zástupy taxíků a autobusy jezdí zřídka, ale my měli v plánu dostat se co nejrychleji do vnitrozemí, do městečka Cilaos, a to nám jižní letiště zlehčovalo.

Cesta trvala asi hodinu, nejdříve jsme museli vyjet z města mezi hustou zástavbou a poté silnice nabrala odvážnější ráz. V Lonely planet píší: „Silnice přes cirque je naprosto úžasná, ale v některých úsecích vám budou vstávat vlasy hrůzou, zvláště pokud se potkáte s místními řidiči.“ To je naprosto výstižné, jen je potřeba doplnit, že velké autobusy Karosa, které na Réunionu k našemu překvapení také jezdily, musí projet několika tunely, kde od zrcátek není více jak 10 cm místa a všichni před každou zatáčkou nebo tunelem troubí jak o život, aby upozornili případné protijedoucí vozidlo. Silnice je často jen „přilepená“ ke skále, že z toho jde strach.. Pohled z oken je ale úžasný a sledovat, jak se bus škrábe pořád výš a výš a kolem je nádherná vegetace a na strmých stěnách se všude drží agáve, toho času povětšinou rozkvetlé. Nádhera! Na konečné jsme si oddychli, že jsme tu jízdu přežili, ale bohužel nás Cilaos přivítalo do mlhy a deště, takže rozdíl 30 km a cca 1200 výškových metrů je tu znát. Prošli jsme si hlavní nákupní třídu, okoukli, co kde mají, sháněli plynovou bombu na hořák VAR (bezúspěšně) a šli se pozeptat na ubytování do Gite des Porteurs. Paní majitelka mluvila jen francouzsky, ale nakonec jsme se nějak přeci jen domluvili. V jídelně čekal jeden Němec na společnou večeři, kterého jsme nakonec využili k informacím ohledně pěší turistiky a tipů, kam jít a kam ne. Vychvaloval hlavně turistické značení. Ale asi nebyl nikdy v ČR, protože do kvality od našich Českých turistů, to mělo na míle daleko. Abychom jim nekřivdili, občas, po několika kilometrech se nějaká dřevěná cedule alespoň s názvem směru objevila. Domluvil nám i v chatě úschovu našich věcí než se vrátíme z pěti denní túry zpět a rovnou jsme si rezervovali i ten nejlepší pokoj. My mu alespoň na oplátku povyprávěli něco o Madagaskaru, kam se za 2 dny chystal.

Ráno jsme zašli do turistických informací, došli si nakoupit jídlo na 5 dní, včetně výborných francouzských baget, a hlavně, koupili jsme si nový typ vařiče i s bombou na cesty. Přebalili jsme bágly, rozloučili se s paní majitelkou a vyrazili na náročnou Tour de Cirques, kterou jsme si nakonec „vylepšili“ na míru. Do Le Bloc (nad Cilaos) jsme si stoupání zkrátili autobusem a pak už jsme stoupali sami do výšky 2500m k Gite de Montagne. Stoupání to bylo pro mě dosti náročné, nebyla jsem z Madagaskaru po střevních potížích pořád fit. Náš první den byl zrovna víkend, a tak cesta v obou směrech docela praskala ve švech, kromě toho lidi tu „běhali z vrcholu dolů“ v takovém množství, že nás to až obtěžovalo se pořád vyhýbat. Asi to je jejich národní víkendový sport. Místy se nám otevřely nádherné pohledy na městečko Cilaos a Cirque de Cilaos. Když jsme po několika hodinách dorazili k chatě, našli jsme si docela fajn místo na stan. Byli jsme první, a tak bylo z čeho vybírat. Večer se skoro všechna místa zaplnila. V chatě byla k dispozici studená sprcha, několik WC, pitná voda a možnost vaření. Míst k dispozici mají asi 51, ale na víkendy je nutná objednávka předem. Stanování je zdarma.  Druhý den jsme se probudili do mlhy, z okolních stanů se většina lidí brzy ráno vydala na nejvyšší vrchol ostrova Piton des Neiges (3069m). Jirka to původně také plánoval, ale počasí brzy ráno ho odradilo. Vydali jsme se tedy směrem k chatě Gite de Montagne de Bélouve, do Cirque de Salazie. Čekalo nás ten den asi 15 km, hlavně klesání, ale bohužel celý den pršelo a cesty byly děsně kluzké a blátivé. Na této trase je mnoho dřevěných chodníčků a několik kovových žebříků, ale v dešti a blátě nám chůzi moc nezjednodušily. O klouzání nebyla nouze. Foret de Bélouve je skvělá stezka v kouzelném tropickém lese mezi stromy pokrytými mechem, po kořenech nebo kamenných schodech pořád nahoru a dolu. Jsou tu i informační tabule o flóře a fauně. Odtud už je to jen kousek k radiové anténě s altánem (ty jsou na ostrově v hojném množství), kde jsme se celý promoklý na nějaký čas schovali. K chatě zbývalo asi 800 metrů. V kempu u chaty jsme se schovali do kapličky, kde jsme si mezitím uvařili večeři a čekali na příhodnou chvíli na rozložení stanu. Bohužel ten den pršet nepřestalo. Voda a WC je k dispozici v chatě. Třetí den nás ráno přivítalo slunce. Kemp je ohraničen zábradlím, odkud je nádherný výhled do kráteru a na okolní štíty. Dobře posloužilo i na sušení všeho mokrého. Vedle kempu začíná asi 2 hodinový sestup do příjemného a poklidného Hell-Bourgu, ze kterého jsme nakonec přejeli autobusem do Salazie a odtud dalším busem do Le Bélier. Řidič nám nakonec zastavil sám od sebe na jedné křižovatce, a tak jsme neplánovaně asi po 2,5 hod. stoupání v dešti ukončili den až za tmy na parkovišti Le Petit Col. O to snadnější jsme měli začátek čtvrtého dne. Ráno jsme se pokochali výhledem do okolí a vyrazili do nejkrásnějšího cirque, Cirque de Mafate. Prošli jsme po chodníčcích nádhernou Plaine des Tamarins mezi mechem pokrytými stromy a sestoupili do klidné, ale vybavené La Nouvelle a odtud pokračovali dál přes úžasné Plaine aux Sables k nádhernému vodopádu Trois Roches, kde jsme tu noc naprosto sami, mezi rozkvetlými 8 metrovými agáve, přespali. Do pátého dne nás opět přivítalo slunce a už po ránu se trousilo pár turistů k vodopádu. To už jsme měli naštěstí zabalený stan a vyráželi zpět do Cilaos. Nejdříve jsme šli podél řeky a mohutné stěny kráteru Mafate, pak ji přebrodili a šli krajinou, kde opravdu nebylo pochyb o jejím sopečném původu. Postupně jsme vystoupali do Marly, malé osady s několika domky, z nichž většina nabízela ubytování. Tam sledovali spojení usedlíků se světem, vrtulník několikrát spustil a vytáhl věci, silnici tu totiž nenajdete. Dále už nás čekal jen výstup do 2000 metrů, kde jsme přešli zpět do Cirque de Cilaos. Po překonání nejvyššího bodu dne už jsme jen klesali asi 2 hodiny k silnici, kde se nám podařilo doběhnout právě odjíždějící bus do Cilaos. Když jsme ještě v Praze plánovali 3 denní túru na Réunionu, moc se mi do toho nechtělo, nakonec z toho byla pro nás oba nezapomenutelná 5 denní túra nádhernou krajinou.

Na další den jsme měli naplánován přejezd k činné sopce Piton de la Fournaise, což znamenalo odjet ze Cilaos přes St. Louis do St. Pierre a odtud dalším busem do Bourg-Murat, kde je nejbližší zastávka autobusu od sopky, vzdálená „pouze“ 25 km . Vedle zastávky se nachází Vulkanické muzeum. Odtud jsme šli do turistických informací věnovaných sopce, kde nás znovu ujistili, že po 15. hodině budeme mít problém dostat se i stopem ke Gite du Volcan. Na první auto jsme za městečkem čekali asi hodinu, starší pár nás svezl asi na půli cesty, kde už jsme se smiřovali s osudem, dojít do chaty pěšky. Jen jsme se připravili na túru, zaslechli jsme auto a já běžela k silnici stopovat. A bylo po výstupu, zastavil nám mladší sympatický pár z Paříže. Naštěstí! Začala být docela zima a do setmění bychom to bývali těžko stihli. Celou cestu jsme si povídali a i oni sami nám potvrdili, jak je na ostrově draho, prý oproti Paříži je tu vše o cca 20% dražší?! Nakonec jsme místo našeho stanu „využili pohodlí“ v chatě za 13 a půl eura na osobu. Ráno jsme se vydali na výlet na sopku. Tak jak jsme očekávali, turistů tam bylo mnoho. Ale i tak to byl hlavně pro mě pěkný zážitek, procházet se po lávě, která před rokem vytekla. Výstup nahoru k hlavnímu kráteru byl uzavřen a Jirka, když viděl, že tam pár lidí přesto vylezlo, neváhal a vyběhl tam z druhé strany taky. Já se vydala pomalu k chatě. Bohužel odpoledne se hodně zkazilo počasí, ve vyšších polohách pršelo a než se Jirka vrátil, skoro všichni turisti stačili odjet. Štěstí se stopem jsme zkusili asi jeden kilometr od chaty a hned první auto nám zastavilo. Byli to předposlední návštěvníci, kteří odjížděli z parkoviště, a tak se jim nás naštěstí zželelo. Na první zastřešené zastávce autobusu jsme se nechali vysadit, dojeli do St.Pierre a cestou přemýšleli, kde složíme hlavy poslední den na ostrově. V 9 hodin ráno nás čekal přelet na Mauritius a nejlevnější ubytování tu stálo 20-30€.

Nakonec jsme to vyřešili šalamounsky. Odjeli jsme ze St. Pierre na nejbližší zastávku k letišti. K hale už jsme cca 2 km došli ve tmě, kolem větší dopravní nehody, policistů a hasičů, pěšky. Asi se divili, kam to s těmi batohy jdeme, když letiště večer a v noci žádné lety nepřijímá. A tak než jsme pomocí baterek našli rovné místo ve vysoké trávě, policisté parkoviště u letiště 2x objeli. Raději jsme se schovali. Než jsme však stačili vylézt, objevilo se další auto a to tentokráte zastavilo nedaleko od nás. Jak jsme za chvilku zjistili, čekalo nás asi půlhodinové černé divadlo (peepshow). Už z autobusu jsme si všimli, že na hlavní cestě nad letištěm postávají podél silnice slečny, které asi na autobus nečekají, a když jim někdo zastaví, tak si je většinou odveze právě sem. A tak mezitím, co slečna plně rozvinula své herecké dovednosti, jsme nedaleko na úzké pěšince schované ve vysoké trávě ohřáli naší večeři-plechovku čočky s párkem. Přitom, co jsme jedli, se ozývalo co pět minut velmi hlasité kvílení ví víí vííí víííííííí, nakonec vypadalo z auta vše nepotřebné, po chvilce i nedohaslá cigareta a konečně naskočil motor, auto odjelo a my mohli vylézt a najít plácek pro stan. Ten jsme po zkušenosti nakonec raději našli u plotu asi 100 metrů od haly, což nám dovolilo si ráno trochu přispat, poté v klidu sbalit stan a jít rovnou k odbavení.

Ceny: Doprava – na Réunionu je velmi kvalitní a levná síť autobusových linek, jízdní řády dostanete v turistických informacích a na autobusových terminálech. Cena St.Pierre-St.Luis 1€ a St.Luis-Cilaos 1,50€ Ubytování – pro nás batůžkáře celkem drahé, nejlevnější ve městech 20-30€, na horských chatách od 12€ za lůžko ve společné ložnici. Stanování u horských chat a v přírodě zadarmo Strava – restaurace byly pro nás opravdu drahé. Nejlevnější jídla jako špagety či pizza začínaly od cca 10€ a pivo v restauracích od 5€. Jídlo jsme nakupovali v supermarketech, což bylo cenově únosné. Nakoupili jsme rýži,brambory,polévky v sáčku atd. Hlavně dlouhé čerstvé křupavé francouzké bagety ( asi 1€) v kombinaci s plátky uzeného lososa nám moc chutnaly. Voda byla naštěstí po celém Réunionu velmi kvalitní a tak jsme si během pobytu koupili jen na ochutnání místní pivo značky Dodo a pár Col. Ostatní – neplatí se žádné vstupy do turistických míst a na sopku Piton de la Fournaise

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.