Setkání s africkým kontinentem

Po zdařilé loňské návštěvě Blízkého východu jsme se letošní cestu rozhodli uskutečnit do dalšího, pro nás ne tak známého kontinentu – Afriky. Během třiceti podzimních dnů jsme si naplánovali cestu po fascinující zemi – Marockém království.

Cesta do Maroka

Původní plán byl nasednout na vlak a celou cestu absolvovat po kolejích. Z časového a finančního důvodu jsme tuto variantu zamítli. Dosednout letadlem přímo na marocké území se nám naopak zdálo moc rychlé a snadné. Zvolili jsme tedy kompromis. Úsek Praha – Madrid jsme zdolali letecky. Na jih Španělska, do městečka Algeciras, nočním vlakem. A pak nám už jen zbývalo překonat Gibraltarskou úžinu.

Z Algecirasu vyplouvají lodě mimo jiné do Tangeru (např. společnosti Comanav, Transmedirránea, Comarit…). Plavba trvá 2,5 hodiny a za jednu cestu zaplatíte 36 euro. Druhá, lacinější a rychlejší varianta je, že bezplatným autobusem budete převezeni do městečka Tarifa a odtud lodí do Tangeru. Tento způsob dopravy vám v peněžence ušetří 6 eur na osobu. Při výběru lodního spojení vám mohou být nápomocny agentury, sídlící ve vestibulu nádraží v Algecirasu.

První kroky do neznáma

Plni očekáváni sestupujeme po schůdcích z paluby. Je dopoledne, sluníčko svítí a hřeje. Naše první nesmělé kroky vedou ke směnárně a za eura nakupujeme marockou měnu – dirhamy (za 1 euro 10,7 Dh). Ručičky na našich hodinkách posunujeme o dvě hodiny dozadu.

Nabídky taxikářů odmítáme a s dvacetikilovými batohy na zádech míříme na vlakové nádraží. To je vzdálené asi 4 km a už z dálky září novotou a svým architektonickým půvabem. V budově však postrádáme úschovnu zavazadel nebo alespoň úschovní skříňky. Jdeme si zakoupit jízdenky na noční vlak do Marakéše. Ten odjíždí ve 21:30 hod. Rozhodli jsme se pro pohodlné cestování a zakoupili si tak za 350 Dh první třídu v lehátkovém klimatizovaném voze (4-místné kupé). Levnější varianta na sezení by nás přišla na 290 Dh v jedničce a na 190 Dh ve dvojce.

Ze stanice Tanger odjíždí denně několik dálkových vlaků. Do Marakéše: 1 přímý vlak / 4 s přestupem / cena jízdenky za druhou třídu 190 Dh / za jedničku 290 Dh., do Casablanky: 3/3/118 Dh/175 Dh, do Rabatu: 3/3/91 Dh/135Dh, do Fésu: 1/5/97 Dh/145 Dh, do Meknésu: 1/5/80 Dh/ 121 Dd a do Udždy: 1/2/202 Dh/300 Dh.

Před sebou máme dlouhé čekání na vlak. Začínáme mít pořádný hlad (spíše tedy chuť) a s tím hned narážíme na tvrdou realitu Maroka a na to, že v tuto denní hodinu nic kloudného a čerstvého k jídlu neseženeme – je ramadán.

Úskalí ramadánu

Do Maroka jsme přijeli v období, kdy už jeden týden trvá postní měsíc ramadán. Je to čas, kdy jsou muslimové vyzýváni, aby upevnili svůj vztah s Bohem – Alláhem. Ramadán je devátý měsíc islámského kalendáře, kdy byl prorokovi Mohamedovi zjeven poprvé Korán. Od svítání do soumraku je zakázáno pravověrnému muslimovi pít, jíst, kouřit a dopřávat si sexuálních radovánek. Tato pravidla nemusí dodržovat staří a nemocní lidé, děti a těžce pracující osoby. Měsíc půstu trvá dvacet devět nebo třicet dní. Ten následující začíná 13. září 2007.

Pro nás cestovatele to znamená, že v tomto období je těžké a někdy i nemožné přes den najít otevřenou restauraci, koupit čerstvé pečivo, zajít si na odpolední čaj či kávu, jíst na veřejnosti… Jde jen ale o to přivyknout si. Během týdne zjistíte, jak vše chodí. Před čtvrtou hodinou odpolední pak budete netrpělivě vyčkávat spolu s domorodci ve frontě u pekárnyna čerstvé voňavé pečivo či sladký rohlík plněný datlovou náplní. Po osmnácté hodině pak vyhledáte jídelnu či restauraci, usednete, objednáte a pak budete čekat na hlas muezzina, nebo kvílení sirény, která oznámí, že jíst je již povoleno.

Mezi venkovem a turistickými středisky je samozřejmě rozdíl. V Marakéši je běžné, že růžovoučcí Evropané v kraťasech a s odhalenými rameny vykuřují celý den a cpou se jídlem na ulici půst nepůst. Tím jsou ale obyčejní věřící pohoršeni, majitelé restaurací naopak asi ne. Je ale určitě vhodné, na odlehlejších místech slušné a rozumné, chovat se tak, jak místní zvyklosti vyžadují, a to včetně odívání. Dobré je vyhnout se zbytečnému odhalování těla, především ramen a dolních končetin. Místní to ocení a vy se vyhnete zbytečným nepříjemnostem.

S jídlem jsme to vyřešili tak, že jsme v podvečer nakoupili jídlo a ráno za zdmi hotelového pokoje pořádně naplnili pupky a tak jsme bez problémů vydrželi až do dalšího podvečera. Pít jsme však v horkých dnech nepřestali, jen jsme se tak nevystavovali veřejnosti na obdiv.

Železnice v Maroku

Dějiny železnice v Maroku se začaly psát roku 1912, kdy země byla pod francouzskou správou a armáda začala po zemi budovat úzkorozchodné železnice. První trať byla postavena z Marakéše do města Udžda na alžírské hranici. První cestující po této trati cestovali v roce 1915. Teprve o devatenáct let později byl úzký rozchod nahrazen rozchodem normálním.

V současné době provoz na železnici provozují marocké dráhy ONCF (Office National des Chemins de Fer). Hlavní trasy vedou z Marakéše do Tangeru a z Tangeru do Udždy. Významným přestupním bodem je stanice Sidi Kacem.

Marocké železnice patří k nejmodernějším v černé Africe. Cestování je rychlé a pohodlné. Stanice i tratě se modernizují. V současné době se např. staví nové nádraží v Marakéši. Čilý stavební ruch je na trati z Fésu do Meknésu a do budoucna by se měla železniční síť rozšířit i na jih země. Tam, kam nevedou koleje, nabízí ONCF návaznou autobusovou dopravu autobusy Supratours.

Pokud míříte např. z Tangeru do Agadíru, můžete si již v Tangeru zakoupit jízdenku na navazující autobus z Marakéše. Autobusy ale můžete použít, aniž byste před tím využili služeb železnice. Z Marakéše např. jezdí čtyři spoje do Agadíru (90 Dh), jeden do Dakhly (420 Dh), dva do Savíry (65 Dh), pět spojů do Tiznitu (100 Dh)…

Informace o spojích a cenách lze získat na internetové adrese www.oncf.org.ma (francouzsky). 

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Autobusy, grand taxíky…

Jelikož železniční síť není tak hustá, nejednou se stane, že budete muset využít služeb autobusových dopravců. Nejspolehlivější je státní společnost CTM. Je dražší, ale její služby jsou nesrovnatelně lepší.

Největší privátní společnost je SATAS. Autobusová nádraží jsou společná, ale někde má společnost CTM svůj vlastní terminál. Při příchodu na nádraží se na vás většinou vrhne řada naháněčů s cílem ulovit potenciální zákazníky. Tito maníci většinou využívají neznalosti a zmatenosti turistů a mnohdy se stane, že naletíte. Je dobré zachovat klid a porozhlédnout se, jaké společnosti zajíždí do vaší destinace. Naháněči vám budou většinou tvrdit, že do vámi požadovaného města jezdí jen a jen jejich společnost. Pravda je mnohdy jiná.

Pokud to půjde, je dobré si jízdenku zakoupit den, dva před odjezdem. Před nástupem do autobusu budete muset uhradit poplatek za zavazadlo. Standardně se platí 5 Dh za kus (u společnosti CTM dle váhy zavazadla). Nejednou se ale stane, že zaplatíte 10, 15 a možná i více dirhamů (turistická cena). Vaše protesty o standardní ceně vám budou většinou málo platné.Marokánci cestují s mnoha zavazadly. Většinou to jsou jutové pytle, krabice, bedny plné ovoce, zeleniny… Zarovnává se zavazadlový prostor, střecha…

Další složitou záležitostí je usazení cestujících. Pořád se přemisťují, neposedí chvíli na místě. Mnozí sedí, pak se zvednou a už se nikdy v autobuse neobjeví. Nástup a výstup cestujících doprovází chaos, rámus a opětovné přesedání „dle normy“ (např. aby cizí žena neseděla po boku cizího muže…). Pokud jste si do autobusu zapomněli přibalit svačinu – nevadí. V každé větší stanici obklopí autobus mnoho prodejců, kteří vám budou nabízet čokolády, sušenky, vodu…ale i hodinky, korálky, spony do vlasů či miniaturní cestovní vydání koránu. Pod nohy obchodníkům se ještě připlétá nemálo početná skupina žebrajících. Jízdy autobusů jsou většinou zběsilé, rychlé, nebezpečné…Alláh stojí asi při všech řidičích, protože vážné nehody jsme po cestě neviděli.

Dalším hojně využívaným prostředkem je grand taxík (společné taxi). Ten doplňuje autobusové spoje. Používány jsou starší mercedesy, kam se vejde řidič s pěti až šesti cestujícími. Nás bylo pět, a tak jsme si většinou pronajali celý vůz. Pokud pojedete např. ve dvou, budete čekat, než se vůz zaplní, nebo budete muset sáhnou hlouběji do kapsy a doplatit za zbývající neobsazená místa. Grand taxíky mají stanoviště na určeném místě a šéfuje tam jeden boss, který vše řídí, vybírá jízdné… Účtují se pevné ceny jízdného (alespoň tedy pro domorodce). Grand taxi jezdí na pravidelných meziměstských linkách. Pokud si budete chtít udělat soukromý výlet, není většinou problém dohodnout se na určité trase, nebo např. na půldenním pronájmu. Bude vás ale stát dost úsilí, abyste usmlouvali rozumnou cenu.

Kde a za kolik složit hlavu ke spánku

Ubytování je položka, která vám váš denní rozpočet rozhodně nezruinuje. Jde jen o to, do jaké míry jste zhýčkaní a zpohodlnělí evropským standardem. Vždy si v daném městě projděte několik hotýlků, nechte si ukázat pokoj, sprchu a toaletu. Samozřejmostí je většinou turecký záchod a sprchy, které většinou neoplývají čistotou a teplou vodou. Vhodné jsou vlastní spací pytle, protože ložní prádlo ve většině případech vypadá používaně a nevypraně. Často budete pokoj obývat společně s mravenci (jiné živočichy jsme pouhým okem nezpozorovali).

Ve větších městech se ceny pohybují v rozmezí 40-70 Dh a v menších a neturistických oblastech seženete nocleh na osobu okolo 20 Dh. V horkých měsících je dobré vyzkoušet i nocleh na hotelové střešní terase. Je příjemné ulehnout na čerstvém vzduchu s výhledem na minarety, pulzující město…

Až Vám břicho zakručí…

Marocká kuchyně je lahodná a vy si ji určitě oblíbíte – tak jako my. Dopřát si ji můžete ve drahých restauracích, domorodých jídelnách i u pouličních stánků s rychlým občerstvením. V ulicích najdete mnoho pekáren, které díky někdejšímu francouzskému vlivu pečou vynikající bagety a sladkosti z listového těsta plněné např. datlovou, fíkovou náplní.

Z tradičních pokrmů doporučuji vyzkoušet kuskusvyrobený z pšeničné semoliny – krupice. Podává se s masem (skopové, kuřecí, hovězí), zeleninou (fazole, lilky, dýně, cukety) až po variantu se sušeným ovocem, oříšky a medem.

Dalším národním jídlem je tadžín. Připravuje se ve speciálních keramických mísách s poklopem a ingredience se pomalu dusí na dřevěném uhlí. Opět existuje mnoho variant. V tadžínu můžeme najít dušené brambory, rajčata, lilky, cukety, papriky, hrášek, fazole. Dále nakládané citróny, olivy, kdoule… Ke zlepšení chuti se přidávají rozinky, datle, sušené švestky, skořice… Nesmí chybět samozřejmě dušené maso. Základní tadžín vás bude stát od 30-50 Dh.

Pokud Maroko navštívíte v období ramadánu, určitě ochutnáte polévkovou specialitu haríru. Jedná se o silný masový vývar s čočkou, hráškem, cizrnou, rajčaty a další zeleninou (3-6 Dh).

Mezi oblíbené nápoje patří především silný a přeslazený zelený čaj s marockou mátou. I káva má u domorodců také své místo. Pije se s mlékem a opět se silně doslazuje. Tyto nápoje se podávají především ve velkých kavárnách, které jsou doménou mužů. Jsou plné kouře s typickou atmosférou. Marocké horké dny nám zpříjemňovali prodejci pomerančových džusů. Ty nám je z čerstvých plodů vymačkali na počkání.

Vyznavači piva (a ostatně i jiného alkoholu) mají v Maroku smůlu. Kamarádům jsme chtěli z Maroka přivést alespoň jednopivo na ochutnání. Sehnání lahve byl téměř nadlidský výkon. Alkohol se prodává ve zvláštních prodejnách tzv. epicériích. Pivo nám zabalili do novin a černé igelitové tašky. K místní produkci patří značky Flag, Casablanca Beer a Stork.

Místa, která jsme viděli

Maroko nabízí téměř vše, co náročný cestovatel vyžaduje. Od pohodového lenošení na pláži u moře až po náročné několikadenní výstupy v pohoří Vysokého a Středního Atlasu, Antiatlasu a pohoří Ríf.

My se nechali nejprve okouzlit atmosférou Marakéše. Odtamtud jsme si na pár dní odskočili do Vysokého Atlasu, kde se nám podařilo zdolat nejvyšší horu Maroka Džebel Tubkal (4 167 m). Napravit zhuntovaná těla jsme si zajeli k pěkným vodopádům Uzúd (170 km od Marakéše). Svojí atmosférou nás nezklamalo ani tradiční berberské tržní město Tarúdant.

Dále jsme pokračovali do vesnice Tafraút, kde na nás dýchla atmosféra exotické Afriky. Navštívili jsme nedaleké malebné vesničky v údolí Ameln. Kochali jsme se výhledem na vysoké růžové hory a palmové oázy. Pronajatým terénním vozem jsme se dostali nejprve přes krásnou soutěsku plnou zeleně a vysokých palem do naopak úplně pusté krajiny Antiatlasu a cestu ukončili v jižní oáze Tata. Sama vesnice nenabízí mnohé, ale nám se tu moc líbilo. Stačilo si sednout na náměstíčko a pozorovat domorodce, kteří jsou již černé pleti. Muži nosí černé nebo modré turbany a ženy se naopak halí do barevných šátků a šatů.

Autobusem pokračujeme do Skúry (40 km od Varzázatu). Ve zdejších oázách je řada působivých kasbahů. Podnikáme výlet do soutěsky Dádís a do poněkud nudné soutěsky Todra.

To pravé nadšení zažíváme v Erfúdu (městě datlí) a následné noční výpravě na velbloudech do písečných dun v Erg Šebbi. Pohled na duny z velbloudího hřbetu, měnící se barva písku při zapadajícím slunci, povečeření tadžínu, posezení u mátového čaje s přáteli a konečně noc pod temným pouštním nebem, které bylo zaplněno neskutečným množstvím zářivých hvězd – to vše nám nabídla nezapomenutelná cesta pouští.

Do Erfúdu se vracímeve sváteční den. Oslavuje se Eid al-Fitr – což je oslava konce půstu. Místní posedávají v plných kavárnách, pijí čaj a kávu, pokuřují… Chodí svátečně oblečeni a čas tráví v rodinném kruhu.

Naše cesta pokračuje do královského města plného turistů Fésu. Vlakem do Miknásu, kde nás postihly za celý měsíc jediné zdravotní komplikace střevního charakteru. Podnikáme jednodenní výlet k zachovalým rozvalinám římského města Volubilis (33 km od Miknásu).

Poslední dny trávíme v bleděmodře omítnutém městě na severu země – v Šešávenu. Náš poslední autobusový spoj nás přiváží do města, kde vše před měsícem započalo – do Tangeru. Nasedáme na palubu a za sebou zanecháváme nejen Africký kontinent, ale i příjemně a plně prožitý měsíc našeho života