Ozvěny Madagaskaru

Expedici jsme nazvali Biriky, což znamená malgašsky cihla. To nemá s duchy nic společného, ovšem odkazuje to na další typickou vlastnost Madagaskaru – červenou půdu. Hlína se tam všude těží, přímo u silnice se vypalují cihly a hned vedle se z nich staví domky. Občas to vypadá, jako by se kus svahu přeskupil a zhmotnil v budově, jež stojí před ním.

My se ale příliš nezdržovali v „obyčejné“ krajině, směřovali jsme do národních parků. Mimo ně už totiž bohužel na Madagaskaru příroda skoro není. Silný tlak lidí na místní ekosystémy, které na ně nejsou zvyklé (lidé jsou na ostrově 1500 – 2000 let), se podepsal nejhorší devastací, jakou jsem zatím viděla. Odlesnění dosahuje cca 80 %, na satelitních snímcích je moře okolo ostrova oranžové kvůli zerodované půdě, lidé nemají co jíst. Kdo chce ještě vidět zázraky, díky nímž je Madagaskar slavný, měl by si s návštěvou pospíšit.

Začali jsme zbytky deštných pralesů. Na východě, relativně kousek od hlavního města, leží vesnice Andasibe. A kolem se rozprostírá národní park Mantadía. Jeho hlavním lákadlem je jeden z nejúžasnějších a nejtajemnějších budíčků v tropickém pralese, jaký si dokážete představit. Indriové. Poloopice velikosti čtyřletého dítěte, které žijí ve skupinách a dorozumívají se … Jak to popsat? Lkaní? Kvílení? Pláč?

Na jiné savce a žáby se pořádají výpravy v noci, což bývá napínavá detektivka. Svítíte do korun stromů silnou baterku a doufáte, že někde zahlédnete záblesk očí nějakého zvířete. A také doufáte, že se při tom někde v lese nepřerazíte, případně že ty strašlivé věci, na které jste omylem zasvítili na zemi, jsou skutečně tkaničky od bot, nikoliv hadi.

Posuneme se dál, do horského deštného pralesa. Tentokráte je to národní park Ranomafana, jeden z nejznámějších parků Madagaskaru. Založen byl jednou šílenou americkou primatoložkou, Patricií Wrightovou, a dnes tam funguje skvělá terénní stanice pro biology z celého světa. V překladu z malgašštiny Ranomafana znamená Horká voda – a ta tam skutečně je. Za dob francouzského kolonialismu kolem místních horkých pramenů vystavěli lázně a ty jsou do dnešních dnů funkční. Je úžasné být naložen se v bazénu, ve kterém je tak padesátistupňová voda a přivřenými víčky hledět na kvetoucí ravelany, tzv. palmy cestovatelů. Tento název si vysloužily tím, že jednak jsou tvarově tak typické, že každý námořník poznal, že se blíží k Madagaskaru, a hlavně skrývají dužninu, která poskytuje jak jídlo, tak vodu.

Při naší návštěvě jsme si spíš užívali lázní než lesa. Narazili jsme totiž na problémy v systému fungování národních parků. Za každý den návštěvy platíte, což dobře, pokud se ty peníze skutečně využívají na ochranu. Bohužel do toho jsme neviděli. My narazili hlavou do zdi v druhém stupni. Do parku totiž navíc můžete vstoupit jenom s licencovaným průvodcem. Je to fajn v tom, že průvodce ví, kde mají která zvířata teritorium, takže jich vidíte víc, než kdyby jste sami vyrazili nazdařbůh. Na druhou stranu, musíte za něj opět platit. Cena za jednoho průvodce platí pro skupinu 1- 4 lidí, takže pokud jste sami, můžete za jednodenní pobyt v parku zaplatit až 700 kč, a pokud je vás 6, platíte dva průvodce, ač s vámi jde jenom jeden. No a v Ranomafaně se místní průvodci nedohodli s celostátní organizací Angap, která parky spravuje, a stávkovali. Tím pádem se do parku nikdo nedostal. Naštěstí zafungovaly naše biologické konexe a tak jsme přece jen některá lákadla parku shlédli.

Po ne příliš slavné Ranomafaně jsme urychleně odjeli do pořádných hor. Tedy, pořádných na místní poměry (a na ty české). Rozhodli jsme se vylézt na druhý nejvyšší vrchol Madagaskaru, Peak Bobby (2658 m n. m.). Ten nejvyšší není bez speciálního vybavení slezitelný. Vyráželi jsme z městečka Ambalavao, které je pověstné největším trhem s dobytkem ve státě. Ovšem pro nás se stalo synonymem rumové apokalypsy. Malgaši pijí bílý rum, ve kterém jsou naložené skvělé věci typu pomerančová kůra, liči, atd. Z vlastní zkušenosti ale doporučujeme, aby jste jich před výstupem do hor neochutnali více než pět. I na Madagaskaru ovoce chuť alkoholu krásně zjemňuje, ale o to více přidává na následcích.

Výstup na Bobbinu, jak jsme vrchol překřtili, trval tři dny, během nichž jsme prošli horským pralesem, kličkovali mezi křovinami a chameleony. Když jsme se po namáhavém výstupu připlazili do vrcholového tábora, nevěřícně jsme zírali na bandu francouzských důchodců, kteří si tam vesele povídali sedíc na rybářských stoličkách a připravovali se trávit noc v obrovském stanu. Ale když už nám jazyky z vest zapadly zase do úst a vysondovali jsme situaci, uklidnili jsme se – vše jim tam vynesli nosiči, nikoliv oni.

Cestou z Bobbiny nás chytila strašlivá průtrž mračen. My z cukru nejsme, takže jsme se nerozpustili, ovšem půda tam byla hodně jílovitá a tak se rozpustila ta. Čili z jediné přístupové cesty se stal tankodrom. Po tom, co nám už tak po páté zapadlo auto do rozbředlých kolejí, a řidič naprosto nezvládal situaci, začali jsme přemýšlet, jak mu kontrolu nad vozidlem uzmout. Po asi desátém vykopávání auta z kaluže, kdy kolem už byla černočerná tma a my jsme byli mokří, špinaví, promrzlí a jeden člen i s vymknutým kotníkem, konečně řidič akceptoval to, co jsme mu říkali celou dobu. Přestal jezdit ve vyjetých kolejích a snažil se vyhýbat rozježděným místům. Díky místním bohům za ty dary.

Bylo potřeba se usušit a zahřát. Tedy hurá směr jihovýchod, do suchých oblastí Madagaskaru. Cestou nás už začaly zdravit baobaby, stromy, které vypadají, jako by rostly vzhůru nohama. Mají tak krátké větve, že to vypadá jako kořeny. Ve vyprahlé zdevastované krajině se najednou vylouplo pár zelených keřů – národní park Vohibasia. Co se týče zvířat, ráj. Co se týče vody, peklo. Během prvního dne jsme vykoupili veškerou vodu a limonády z vesnice vzdálené čtyři kilometry. Strážci parku nám pak vozili vodu z jakési artézské studny, ovšem ta naprosto příšerně smrděla rybinou a ani zvýšené dávky chlóru nedokázaly tu pachuť přebít. Odhlédnuto od tohoto, Vohibasia byl nejkrásnější park, který jsme na Madagaskaru potkali. Byl nejlevnější, s nejlepšími průvodci, skvělým ředitelem, kukalkami, které si chodili do tábora namlouvat naše muže, množstvím chameleonů, jejichž jedno oko vidí do budoucnosti a jedno do minulosti, alespoň podle malgašského rčení.

Další zastávkou byl Tuleár, druhé největší město a brána k moři. Ovšem pěkně drahá brána. Urychleně jsme ji opustili a našli si hnízdečko, kde není vůbec nic – vesnici San Augustín. Bohužel jsme neviděli mangrove, kvůli kterým jsme tam jeli, protože všechny jsou vykácené. Ale zato jsme mohli bydlet v rezervaci pro bělochy, což byly oplocené chatrče pro turisty, které ještě nebyly dostavěné. A mohli jsme se účastnit třídenní fiesty na oslavu vysoce uznávaného náčelníka vesnice. Tedy, ten byl už tou dobou mrtvý. Postavili mu novou hrobku, tak ho vytáhli z rakve, znovu oblékli, nechali ho vyvětrat pod stromem uprostřed vsi a pařili a pařili. Ve vesnici nebyla ani rozumná pitná voda, natož elektřina, ale místní sehnali dostatek rumu a odněkud si vypůjčili generátor a tři dny v kuse hráli na elektrickou kytaru. Tutéž melodii. Jen občasná střelba dokázala narušit zaběhnutý rytmus. Druhý den večer jsem myslela, že budu vraždit, čtvrtý den mi to náhlé ticho přišlo divné.

Suché lesy jihovýchodu jsou nejohroženějším ekosystémem ostrova, na jejichž záchraně se podílíme v rámci organizace Ho avy (www.hoavy.org). Jelikož expedice Biriky byla spíš pro zábavu, rozhodli jsme se obětovat pár dní nespolehlivé dopravě a navštívit ještě zapadlejší část Madagaskaru. Posunuli jsme se směrem k jihu, do Behaloky. Ráje i pekla v jednom. Bez vody, s pláží připomínající Návrat do modré laguny, šíleným horkem, bez lidí mluvících francouzsky, natož anglicky. Lákadlem pro nás bylo jezero plameňáků, které jsme chtěli vidět, ovšem ouha, nenašli jsme ho. Ač jsme znali malgašské slovíčko rana – voda, nebyli jsme schopni vysvětlit, že tím nemyslíme všudypřítomný oceán. A tak jsme bloudili a bloudili. Na zemi jako akrobatky pobíhaly ještěrky, které písek pálil do hbitých nožek. Všude řvaly cikády, sarančata, kobylky. A my šli hodiny polopouštní krajinou, zapadali do písku, sami samotincí, cítíc se jako na jiné planetě. Občas jsme minuli obdélníkovou stavbu z kamení, z níž trčely jako prapodivné, morbidní antény rohy místního skotu. To byly hrobky. A pak, hup, vynořil se proti vám povoz tažený zebu, a tentokráte na něm nebyli duchové, ale usměvaví Malgaši. Vzdali jsme to, naskočili na vůz a jeli zpět.

Do a z Behaloky se dá rozumně dostat jenom na lodi, autobus tam jezdí jednou za týden. Místní lodě, pirogy, to je zážitek. Jedná se o jakési polokatamarany, určené maximálně pro pět lidí, z toho tak dva sedí na plováku. Jsou šíleně nestabilní, jak jsme se cestou zpět přesvědčili. Kormidelník jedné lodi usnul a polovina naší výpravy se s veškerým vybavením ocitla v Mozambickém průlivu. To potěší, zvláště když české velvyslanectví pro Madagaskar sídlí v Addis Abebě (Etiopie). Jediné štěstí bylo, že pasy mořská voda nestihla zničit tak, že bychom se na ně nedostali zpět do Čech. I když jsme si na letišti užili vysvětlování, proč je razítko madagaskarského víza nečitelné. Radu, abychom se o pasy lépe starali, jsme raději nechali bez komentáře.

Náš výlet se blížil ke konci. Cestou zpět do hlavního města jsme se ještě stavili v Isalu, takovém místním Polabí. Mezi nádhernými pískovcovými útvary jsme viděli jak lemury katta, tak bohužel spoustu francouzských a německých turistů. S hrůzou jsme vzpomněli, jak v Mantadíe Němci tleskali a pískali, když viděli přeskočit lemura ze stromu na strom, a urychleně jsme se klidili pryč. Až do Čech.

Pokud chcete něco z této atmosféry vidět a hlavně slyšet, pak je příležitost na cestovatelské festivalu Kolem světa, který se koná 6. – 8. 11. 2009 v Brně a 28. – 29. 11. 2009 v Praze (www.kolemsveta.cz).

Simona Poláková studuje doktorandské studium na PřF JU. Zabývá se způsoby, jakými ptáci rozpoznávají predátory. Dalšími okruhy výzkumu je ekologie zvířat na Ukoku na Altaji a v okolí Ranobe na Madagaskaru. Je členkou Ho Avy, občanské společnosti zabývající se výchovou k trvale udržitelnému rozvoji na Madagaskaru. Každý rok se vrací na Altaj kvůli šírým stepím s čtyřtisícovkami na obzoru. Pak je potřeba odjet někam do tropů zahřát si kosti. Cestuje kvůli poznávání přírody a interakci s jinými kulturami.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.