Naše cesta vedla až k hoře Al Uweinat, velkému zdroji vody. Po cestě jsme potkávali uprchlíky z Dárfúru a mrtvoly jejich velbloudů, kteří už nedokázali svým pánům dělat pomocníky.
Po přerušení naší cesty v oáze Kufra jsem se opět vydali dál. Teď už nás čekaly poslední úseky a my jsme se těšili na poněkud zvláštní horu jménem Al Uweinat, unitř níž se nachází zdroj vody.
Opět jsme auta naplnili až k prasknutí pohonnými hmotami a vodou, opět jsme vyrazili do pouště a opět proti očekávání vojenského velitele ne na sever ale na jih, dál do nitra Sahary a k obrovské sopce na hranici Libye, Egypta a Súdánu, k Al Uweinatu, bráně k Dárfúru. Ještě na kraji města jsme minuli seřadiště kamionů s humanitární pomocí a velký slam súdánských uprchlíků, kterým pohostinná Libye nabídla náhradní domov, a pak jsme se pro změnu ocitli v písečné pustině.
Tentokrát se jednalo o desítky kilometrů dlouhou a širokou písečnou pláň, zcela rovnou a depresivní. Při pohledu na kteroukoliv stranu byl pohled stejný. Dole žlutá a nahoře šedá. I slunce se schovalo v oblacích prachu, který nad písky hnal silný vítr. Jednotvárnost krajiny narušovaly jen stovky mrtvých velbloudů. Jednotlivců i ve skupinách… Co se tu proboha dělo? Kdo se zde rozhodl vybít celou velbloudí populaci v Libyii? Odpověď jsme nyní nedostali. Až později, v Al Uweinatu.
Asi po dvou hodinách jízdy se začaly objevovat první stolové hory, prorocké vrchy a s nimi i další přesypy. Se zkušenostmi, které řidiči cestou ale i při předchozích výletech na Saharu nasbírali, jsme jako nůž máslem projeli pustinou až k trojici zbytků prastarých mohutných sopečných kuželů v tomto odlehlém koutě Libye. Jediný problém spočíval v pomoci uvízlému kamionu, poté i ztracené italské výpravě. A pak hned dál.
Cestou jsme si říkali, jak si v osadě, která je na všech mapách a nese stejné jméno jako sama hora Al Uweinat (což znamená díry s vodou) dáme grilované kuřátko. Jo, křupavé a voňavé kuřátko. Hora sama je překrásná. Nejprve se v rovině zjeví jako temný pruh na obzoru. Když přijedete blíž, máte ji před sebou. Jako gigantický (stovky metrů vysoký) létající talíř, jako pozůstatek hvězdných válek…
Hromada extra oblázků
Když se ke strmým úbočím pozorovatel dostatečně přiblíží, zjistí, že celý masiv je poskládán z obrovských balvanů oblých tvarů, vážících nepochybně i stovky tun. Taková obrova hromádka oblázků. A na jejím západním okraji na nás čekal Al Uweinat, dle mapy nejjižnější oáza Libye. A kuřátko… Támhle již jsou nějaké stavby, a antény. Konečně. Když jsme se přiblížili na dosah, nestačili jsme se divit. Celou „oázu“ tvoří jen tři kontejnery. Před jedním z nich jsou zaparkované dva terénní vozy. Bílé. Na dveřích dvě písmena – UN. Kontejner patřil úředníkům OSN, kteří zde monitorují pohyb utečenců a konvojů s pomocí. A druhé dva kontejnery obsadila libyjská armáda, která celou oblast hlídá a spravuje.
Žádný obchod, žádná restaurace, žádná zeleň. To je Al Uweinat. Když jsme vystoupili, okamžitě jsme museli ukázat doklady a povolení, pak jít na čaj a cigaretku. V rozhovoru jsme museli rozptýlit mnohé pochybnosti. Nejsme ani pašeráci, ani novináři, opravdu jsme jen zvědavci z Čech a Slovenska, kteří chtěli navštívit nejjižnější místo Libye. Když to bylo jasné, dostali jsme jednoho pracovníka OSN ku pomoci a povolení celou oblast prozkoumat. Vyrazili jsme ještě kousek na jih, k jižnímu okraji hory a k hranici se Súdánem.
Uprchlíci z Dárfúru
Cestou jsme opět míjeli zdechliny velbloudů a nyní se nám již dostalo vysvětlení této záhady. Běženci z Dárfúru si naloží všechny své věci na hřbet velblouda a snaží se překonat nekonečnou vzdálenost až do země zaslíbené, do Libye. I Libye může být zemí zaslíbenou. Cesta je však pro koráby pouště dlouhá a často na ní naleznou místo vody a pastvin jen svůj prašný hrob.
Pokud k tomuto neštěstí dojde již na území Libye, je většinou vyhráno. Vojenská patrola poutníka u zdechlého velblouda najde a odveze jej k nejbližší strážnici. Ne vždy je však závěr cesty takto šťastný… Pro prchající ubožáky je však toto riziko přijatelnější než další život ve válkou zmítané oblasti. Dorazili jsme i k nákladnímu vozu, v jehož stínu se krčí houf asi patnácti velmi tmavých mužů a žen. Uprchlíci. Tentokrát i s nákladním vozem a několika kozami.
Již jsou zachráněni, vojáci o nich vědí a jeli pro vodu. Ve stínu svého vozu prý pobudou nejméně dalších 14 dnů, než bude rozhodnuto, zda budou vráceni zpět, nebo budou moci pokračovat do Kufry, kde rozšíří stále rostoucí komunitu v předměstskému slamu. Z celého srdce jim přejeme druhou možnost.
Díra s vodou
Dalším zajímavým místem je jeden z několika zdejších pramenů. Al Uweinat – díra s vodou. Na označeném místě jsme zastavili a náš průvodce nás zkušeně vede mezi obří a lehce nepravidelné kulečníkové koule. Prolézáme štěrbinami mezi nimi nahoru, dolů, pak zase doprava a hned doleva a zase nahoru… Jen aby se neposunuly, aby nepovolily.
Když jsme se nitrem hory dostali nějakých 200 metrů hluboko, narazili jsme na větší prostor. Ze všech stran nad námi i vedle nás byly jen balvany, na dně však písek a v něm asi metr hlupoká prohlubeň. Světe div se, voda! Chladná, voňavá a pitná. Proto tedy Al Uweinat. Tím však zdejší zázraky nekončí.
export_hs_gallery| O putování Martina Vedrala a jeho kamarádů přes Libyjskou poušť se můžete dovědět také v článku Libyjskou Saharou – Waw en Namus a Klingue pass, kde hovoří o prvních kilometrech cesty. Dále jejich výprava pokračovala do oáz Rebiána a Kufra. |
Úkryt starý tisíce let
Další cesta nás zavedla do místa, kde byl kamenný prstenec sopouchu přerušen a naše vozy i s doprovodem z OSN pronikly do obrovké kaldery, která je však nyní zanešena navátým pískem a kde roste i ojedinělá vyšší vegetace. Několik proschlých akácií na tomto místě působí jako zázrak. Celá kaldera má jen dva úzké vstupy. Byla tak v dávné historii ideálním úkrytem, kterého místní kmeny v době kamenné využívaly. Ve zdejších jeskyních žily v dobách, kdy Sahara nebyla pouští ale savanou, lovecké komunity. Zanechaly po sobě překrásné nástěnné a nástropní malby.
Před očima dnešního diváka tak defilují stáda koní, antilopy, ale i tanečníci v řádách oslavující bohatý lov. Tisíce let staré obrázky hýří jasnými odstíny červené barvy a my všichni jen nevěřícně žasneme. Jak zde mohli žít, jak to, že se jejich odkaz dočkal dnešních dnů. Jak to, že právě my patříme k těm vyvoleným, kteří mohou tuto nádheru obdivovat.
Je nám jasné, že nyní již můžeme jen na sever. Do Dárfúru se nám moc nechce. Přesto vím, že zde nejsem naposledy. Jen co se opět najde parta spolehlivých nadšenců ochotných vyzkoušet nejen své plechové siláky ale především sami sebe. Vítejte na Sahaře.
Martin Vedral zdědil toulavé boty po svém tatínkovi, který jej v letech uvolnění „protáhl“ snad celou Evropou a „okolím“. V roce 1986 odjel jako zdravotnický odborník pracovat do Libye, kde strávil 4 roky. V té době se domníval, že se do Československa již nevrátí. Po roce 1989 si však v ČSR zřídil soukromou lékařskou praxi, ze které vyráží v rámci potřebné duševni hygieny cesty do nejrůznějších míst všech kontinentů. Jeho láskou je hlavně Indie, do níž podnikl již více než 20 cest. Za nejdůležitější považuje průzkumné cesty na indický dálný východ, do Arunáčálpradéš, Nágska či Meghaláje. Velký význam pro něj mělo i 5 expedic do srdce libyjské Sahary.
