Čtěte rozhovor s autorem skvělé Knihy Konga, Vladimírem Plešingerem. Jak vidí oblast povodí konžského veletoku člověk, který zde strávil dlouhou řadu let?
Kdy jste přijel do oblasti Konga poprvé a co Vás v té chvíli nejvíce překvapilo?
Asi je užitečné připomenout, že Kniha Konga se netýká jenom řeky Konga nebo států stejného jména, nýbrž celého povodí konžského veletoku. To se rozprostírá ve středu Afriky do značné vzdálenosti na jih i na sever od rovníku a od Atlantiku až po východoafrická jezera. K vlastní řece Kongo jsem se poprvé dostal v roce 1988, ale na jejím největším přítoku Ubangi, v hlavním městě Středoafrické republiky Bangui, jsem tou dobou už pracoval skoro dva roky. Překvapení po prvním příjezdu do Středoafriky bylo negativní, protože jsem proti očekávání při cestách do vnitrozemí viděl podstatně méně zvířat, než před tím v Gambii, která je daleko menší a lidnatější.
Jaké období Vašeho pobytu bylo pro Vás/ Vaši práci nejdůležitější a proč?
Nejdelší souvislý pobyt v povodí Konga se mi protáhl na čtyři roky (1987-1990), které samozřejmě pokládám za klíčové jak pracovně, tak cestovatelsky, protože jsem během nich poznal detailně Středoafrickou republiku a v menší míře i všechny sousední země – tedy obě Konga a Kamerun, ale i Súdán a Čad, které už do povodí Konga nezasahují. Kromě toho jsem byl ve Středoafrice i na třech kratších konzultantských pobytech. A když už se mám prezentovat jako znalec určitých částí černé Afriky, pak dodám, že v oblasti, umístěné sice mimo povodí Konga, ale poměrně příbuzné – jmenovitě v zemích západní Afriky od Senegalu po Sierru Leone – jsem působil dalších pět let, a to jak před středoafrickou epizodou, tak po ní..
Jaké byly první dojmy při setkání s Pygmeji?
Nenalézaje českého ekvivalentu, použiji anglické „tantalizing“, znamenající, že vás něco přitahuje a nemůžete toho dosáhnout (ostatně je to odvozeno od Tantalových muk). Právě takové bylo pro mě při první návštěvě Středoafriky vědomí, že Pygmejové jsou nedaleko a já k nim nemůžu. Ta první návštěva byla pracovně hektická, protože jsem musel v Bangui za poměrně krátkou dobu sepsat francouzsky nový projekt, projednat ho se všemi zúčastněnými a pak ho odvézt ke schválení do New Yorku. Ale jakmile se tohle odbylo a vrátil jsem se, využili jsme s maďarským a středoafrickým přítelem volného víkendu a vydali jsme se hledat Pygmeje do pralesa na jih od Bangui. Samozřejmě jsme museli v černošských vesnicích na okraji pralesa najít někoho, kdo nás k nim dovede, což se povedlo. Měli jsme štěstí, že náš průvodce věděl o táboru Pygmejů, kteří žili (a doufám, že dosud žijí) alespoň půlku každého roku opravdu „pygmejským“ způsobem, tj. takovým, který je založený na sběru a lovu potravin, které nabízí prales. Setkání s těmito mírnými a čilými lidmi v jejich autentickém prostředí a většinou i v autentickém oblečení (či nahotě) bylo určitě pronikavějším zážitkem, nežli pozdější poměrně častá setkání s polocivilizovanými Pygmeji, částečně promíšenými s černochy. (Nechci o nich tvrdit, že jsou snad zkažení, ale rozhodně už to nejsou ti obdivuhodní lidé, schopní zkrotit prales, aniž by ho ničili.) V roce 1988 jsem ovšem absolvoval v rámci sčítání lidu i setkání s lidmi na opačném konci škály – podle mého názoru těmi nejčistějšími Pygmeji, žijícími ve svém pralese naprostou většinu času. Právě o těch píšu v několika kapitolách knížky, o níž se bavíme.
Jak byste charakterizoval atmosféru Konga? Je to pro Vás temná Afrika? Co byste považoval za světlé body?
Myslím, že jsem se naučil už na předchozích štacích v Jižní Americe a západní Africe dobře snášet vlhké horko a pokud to nepřejde do mučení, jsem schopný se vyrovnat i s intervencemi hmyzu a dalších nepříjemných malých nepřátel, například pijavic. Tím předesílám prohlášení, že miluji deštný prales, a to třeba i v tropickém lijáku, který se může stát nádherným estetickým zážitkem, obzvlášť máte-li při něm střechu nad hlavou a nemusíte-li v příštích chvílích použít rozbahněné cesty. Těžká atmosféra tu samozřejmě existuje, ale na každého doléhá jinak. Tu depresivní stránku skvěle popsal Joseph Conrad, jehož metaforu o srdci temnoty jsem si vypůjčil jako podtitul knížky. – Záměrně jsem se zatím dotkl jen klimatických věcí. Vy jste však asi mínila spíš atmosféru sociální a politickou. Tam je ona conradovská a stanleyovská „temnota“ bohužel stále přítomná. Ona vlastně právě politická atmosféra – války, puče, korupce a potažmo kolabující infrastruktura – udělala z větší části povodí Konga jedno z nejexotičtějších míst na zeměkouli. Je to míněno v tom smyslu, že je těžké dostat se tam a hlavně pohybovat se mimo dosah hlavního města, ať už jde o Kinshasu, Brazzaville, Luandu nebo Bangui.
Můžete popsat nějakou humornou příhodu ze setkání s místními?
Věřila byste, že v celém Kongu, tehdy čtyřicetimilionovém, bylo v okamžiku přechodu z kolonie k samostatnosti jen třicet domorodých absolventů vysoké školy? Dávám to k dobru, abych podtrhl snahu mladých středoafričanů dostat se k vzdělání, které slibuje lepší obživu. Na vlastní kůži jsem to zažil, když jsem měl vybrat patnáct nejschopnějších mladíků, které by můj projekt poslal na šestiměsíční kurs vrtařské techniky, pořádaný jednou mezinárodní organizací ve státu Burkina Faso. V jedné z banguijských škol se po vyhlášení v místním rozhlase shromáždil neskutečný počet adeptů k písemné zkoušce. Otázky přišly z ústředí v zapečetěné obálce jako k maturitě. Nebyly těžké: pár elementárních příkladů z matematiky a fyziky a krátké pojednání na dané téma ve francouzštině. K přiblížení toho tématu teď použiji francouzskou vsuvku, která je nutná. V originále totiž téma znělo: „Avez-vous un reve a caresser qui stimule votre vie?“ Volně přeloženo to znamená: „Hýčkáte v sobě nějaký sen, který je pro vás životní pobídkou?“ Ale sto čtyřicet ze sto padesáti hochů si otázku, formulovanou v příliš rafinované francouzštině, vysvětlilo asi takto: „Míváte nějaký sen o mazlení, který vás pronásleduje?“ Po shromáždění písemných prací jsem měl před sebou sto čtyřicet erotických snů, vesměs reprodukovaných s ohromujícími detaily. Modelová odpověď byla: „Zdává se mi, že jsme spolu v posteli s dívkou XY a takto se spolu mazlíme…“ A následoval popis mazlení často z kategorie hard porno. Vzpomínám si, že nejsugestivnější byl sen mladíka, který se se svou partnerkou miloval mezi krokodýly v Ubangi. A taky si vzpomínám, že ten hoch byl dobrý i v matematice a fyzice, takže odcestoval s dalšími čtrnácti šťastlivci do Burkiny.
Jak Vám vyhovovala strava podávaná místními obyvateli?
Za čtyři roky ve Středoafrice jsem procestoval dost důkladně celou zemi. Na cestách byly s jídlem často problémy, protože obchody a restaurace v našem slova smyslu (stejně jako hotely) existují jenom v hlavním městě. Ve vnitrozemí jsem nejčastěji spal na katolických misiích (byly tam i jiné než katolické, ale ty nebyly příliš pohostinné) a často jsem tam za rozumný poplatek i jedl. Ve vesnicích se občas dostalo ovoce a někdy i zvěřina. Moji místní kolegové si z venkova vozili maniok, který je ve střední Africe dnes hlavním jídlem. Venku byl levnější než ve městě, ale v autě byl nastrouhaný maniok strašně cítit a byl nevyvětratelný po několik dní. Středoafričané z něj nejčastěji dělají kaši, tvárnou jako plastelína, a pro mě asi zrovna tak chutnající. O nic radši jsem neměl další běžnou stravu, jíž jsou housenky, ať čerstvé nebo uzené. Chutnaly jako nevýrazná zelenina a ty čerstvé (vařené nebo pečené) navíc cítíte v hrdle, protože mají chloupky. Z dalších hmyzích pokrmů jsem docela přišel na chuť kobylkám a termitům. Senzační je největší ryba povodí Konga, v Ubangi docela hojná, jíž Francouzi i domorodci říkají le capitaine. Ze zvěřiny byly dobré antilopy, luskouni a savanní myši (čistotná zvířata o velikosti králíka). Při různých příležitostech jsem jedl i maso sloní, opičí, krokodýlí nebo krajtí – prostě co se nachomejtlo. Ale v Bangui byly nejméně dvě dobré francouzské a jedna portugalská restaurace, takže o hladu bych tam nebyl, ani kdybych cítil ke všemu typicky africkému, co jsem výše vyjmenoval, nepřekonatelný odpor. Ale to nebyl můj případ.
Co byste mohl povědět o zázemí hlavního města? Lze tuto destinaci doporučit cestovatelům a jakou výbavu by měli mít?
Už jsem o to zavadil. Infrastruktura je mizerná, což se týká především cest, a proto terénní automobil je nezbytností. Možnosti spaní ve veřejném zařízení jsou silně omezené. Poznal jsem situaci především ve Středoafrické republice, ale trochu i v Kongu-Brazzaville, a vím, že to tam je při vší bídě pořád ještě lepší než v Kongu-Kinshasa. V některých městečkách Středoafriky (což jsou vesměs spíše velké vesnice, i když mají třeba čtyřicet tisíc lidí) existují tzv. auberge, v nichž se za poměrně nízký poplatek většinou vůbec nevyspíte (pro horko, hluk a vědomí, že suchý záchod na dvorku je nepoužitelný). Některé misie mají několik místností pro hosty. V hlavních městech jsou cestovky, především tzv. dobrodružné a lovecké (za odstřel velké antilopy Derbyho se v mých časech platil ekvivalent 10 tisíc dolarů, za pralesní antilopu bongo 12 tisíc dolarů). S cestováním se stanem nemám zkušenost, ale stanování bych nedoporučoval, i když v okruhu sto kilometrů od hlavního města celkem nehrozí setkání se lvem nebo levhartem. Hadů a hmyzu je však všude dost. Ve vesnicích se dá jednat se šéfy, kteří mívají k dispozici chatrč pro návštěvníky. Sám jsem to využíval v případě, že nebylo zbytí – vždycky jsem ovšem vozil skládací polní lůžko. Uměl jsem říci nějaké nutné věci v místním univerzálním jazyce sango a mohl jsem se navíc spolehnout na překladatelské umění svého šoféra, ale ve velkých vesnicích jsem rád hledal učitele, protože ti uměli francouzsky. Což je další doporučení pro cestování po většině zemí střední Afriky: nevěřte, že se tam bůhvíjak uplatníte s angličtinou.
Popište prosím nejemotivnější zážitek Vašeho pobytu.
Já na tyhle „nej“ moc nejsem. Anebo… To, co mě evidentně naplnilo největší radostí, se odehrálo na severní hranici povodí Konga v místech, která jsou relativně suchá. Naprší tam sice o dost víc než třeba u nás ve středních Čechách, ale ty srážky se vejdou do tří měsíců a zbytek roku je sucho. Do jedné vesnice, vzdálené devět set kilometrů od hlavního města, která se jmenovala Am Daga III, nevedla kloudná cesta. Po průzkumu v teréňáku, s nímž jsme tam dojeli horko těžko, nám bylo jasné, že s těžkou technikou by to byl daleko větší problém. Lidé z té izolované Am Dagy III byli ale tak pohostinní a milí, že jsme se o to nakonec pokusili, i když jsme riskovali, že se někde kamiony s vrtnou soupravou i s příslušenstvím rozsekají nebo v lepším případě uváznou. Dohnalo nás k tomu to, když jsme viděli ženy se džbány a vědry na hlavě nepřetržitě putovat dobré dva kilometry od vesnice, aby tam nabraly teplou břečku z jímky vykopané v korytě potoka, devět měsíců v roce suchého. Jímka sloužila nejen tisícovce obyvatel vesnice, nýbrž i nejméně stejnému počtu koz a ovcí, o drůbeži nemluvě. Všichni tu zápasili s žízní, dehydratací a cizopasníky. Průjem si lidé zafixovali jako normální stav. Děti umíraly. Přitom jsem stoprocentně věděl o podzemní vodě – jenom bylo nutné se k ní dostat. Vesnice se kvůli tomu stěhovala. Napřed vyschla studna tam, kde byla Am Daga I, pak v místě Am Dagy II, a potom v Am Daze III. Vesničané nebyli schopni dokopat se s krumpáči a lopatami dostatečně hluboko. Abych to zkrátil: po dramatickém stěhování soupravy a materiálu, kdy jsme toho měli já, španělský vrtmistr Joaquin i naši středoafričtí šoféři a dělníci tak plné zuby jako málokdy, byl zbytek už jen rutina. Ale na konci té epizody byla vrtaná studna uprostřed vesnice a scéna jak z budovatelského filmu. Zapustili jsme trubky airliftu a Joaquin na zkoušku zapnul kompresor. Ze studny vytryskla do výšky voda. Výbuch radosti, který nastal, nedovedu popsat. Celá vesnice okouněla okolo, a teď začli všichni křičet, skákat, cákat na sebe a nakonec se všichni pustili do spontánního tance. Poskakovali jsme tam s Joaquinem s nimi jako blázni.
Máte v plánu podobný podnik v blízké budoucnosti?
Na záložce jste si mohla přečíst ročník mého narození, takže plány sice existují, ale leccos se dá shrnout do okřídlené fráze „už to není, co to bejvalo“. Ale vlastně si nestěžuji: v posledních čtyřech letech jsem dojížděl pracovně do Peru a letos na podzim se vydávám rovněž pracovně (přiznám se, že mě kombinace práce a cestování baví víc než klasická turistika) do Etiopie. Dosud jsem tam nebyl a láká mě to tam velice, obzvlášť po tom, co jsem si znova přečetl skvělou „Habešskou Odysseu“, kterou napsal bratranec mé matky Adolf Parlesák. Vlastně to tím pádem cítím tak trochu jako rodinný dluh. Snad se toho dožiju.
Děkujeme za rozhovor!
Chcete si Knihu Konga zakoupit? Můžete nyní v našem e-shopu.
HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
