Expedice Ruwenzori–Ituri 2007, Kongo

V diskusních příspěvcích na webu HedvabnaStezka.cz se objevily dotazy, zda někdo nebyl v Kongu. Opravdu se chcete vydat do jedné z nejnebezpečnějších zemí Afriky?

Nebezpečí není rozhodně kritériem k výběru míst, kam jedeme. Ke Kongu nás přivedly zájmy etnografické, přesněji zájem o život geograficky izolovaných etnik. Jezdíme již několik let po stopách rakouského spisovatele, horolezce a badatele Heinricha Harrera. Jeho cesty vedly vždy na ty nejpozoruhodnější místa celé planety. Konžský prales v povodí řeky Ituri, jeho obyvatelé Pygmejové Bambuti a pohoří Ruwenzori mezi takové mimořádně zajímavé oblasti rozhodně patří.

Myslíš, že je Kongo jednou z nejnebezpečnějších zemí Afriky, a nebo je to pouhý mýtus, který se ještě nepodařilo nikomu vyvrátit?

Tuhle otázku by asi bylo vhodnější zodpovědět až po návratu. Obecně jsem ale přesvědčen, že nebezpečí je do velké míry odrazem rizikovosti chování. My se těm předvídatelným rizikům samozřejmě budeme snažit vyhnout. Kongo je velká země a místa, kam míříme, opravdu patří k těm hodně nebezpečným. Podél východní hranice Konga probíhá tektonický zlom, který vytvořil velká jezera a pohoří Ruwenzori. Uvádí se, že tento zlom současně tvoří „poslední velkou hranici Afriky“. Je to oblast velkých sociálních střetů a v posledních desetiletích i linie krutého etnického násilí. Zdejší občanská válka byla označena za nejhorší humanitární katastrofu od doby 2. světové války. Zahynulo tři milióny lidí. V roce 2002 povstalecké síly zahájily děsivou ofenzívu právě do pralesa Ituri. Zprávy o kanibalismu páchaném na Pygmejích jsou hrozné. Ozbrojenci je prý pojídali, aby si přisvojili jejich mimořádné vlastnosti pro pobyt v lese – dobrý zrak, stopařské dovednosti. Před nebezpečím se Pygmejové uchýlili zpět hluboko do pralesa. Naše představa je pobývat ve městech a užívaných komunikacích jen nezbytně nutnou dobu. Až budeme v pralese, budeme se také cítit bezpečně.

Zkus prosím v krátkosti představit vaše sdružení, počet účastníků expedice, a pak cíl a zaměření této cesty.

Sdružení HORIZONT je neziskovou organizací a expedice jsou zřejmě naší nejvýraznější činností. Ale výčet aktivit určitě u nich nekončí. Škála našich aktivit začíná někde u extrémních sportů přes kulturu, pořádání festivalů, výstav a končí projekty v sociální oblasti typu víkendových akcí a tábora pro děti vyžadující zvýšenou pozornost v rámci programu prevence kriminality.

Počet účastníků této expedice je 2. Spolu s Alenou Žákovskoutvoříme základní sestavu všech dosavadních expedic. Obvykle s námi jezdí další lidé podle specifika míst, kam míříme. V minulosti byli v týmu profesionální odborníci typu etnoložka, kameraman nebo třeba horolezci. Není to však poprvé, co jedeme jen ve dvojici a z určitého hlediska je to výhoda. Putující dvojice, muž a žena s batohy na zádech, nebudí obavy a vytváří dobrý předpoklad k navázání komunikace s domorodci. Navázat kontakt s Pygmeji, žijícími dosud jako nomádi – sběrači a lovci, je jedním z velkých cílů naší cesty. Chtěli bychom získat informace vedoucí ke srovnání života ve třicátých létech minulého století a současnosti. Tehdy s nimi žil antropolog českého původu Pavel Šebesta, který se stal největším světovým odborníkem na trpasličí národy a získal jméno Bawa wa Bambuti – Otec Pygmejů. V té sportovnější cestovatelské části je to trek po třetímnejvyšším pohoří Afriky – Ruwenzori. Harrer zde působil opakovaně, ale tentokrát nebyl první na nejvyšším vrcholu, jak u něho bylo zvykem.

Nejširší nabídku průvodců a map Konga (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Máte nějaké zprávy třeba od zahraničních cestovatelů, kteří se vrátili z podobné expedice? Pokud ano, tak jaké?

Do těchto míst, vzhledem k neklidu v oblasti, turisté nemíří. Cílené expedice za poznáním současnosti života Pygmejů také nejsou obvyklé. V roce 2005 publikoval výsledky svévýpravyčasopis National Geographic. Paul Salopek popisuje a fotograf Randy Olson dokumentuje, že Bambuti (dnes se více užívá zkráceně pojmenování Mbuti) nadále žijí polokočovným způsobem lovců a sběračů v souladu s přírodou a přirozeným řádem světa. Silnice do pralesa, vybudované za  doby belgické vlády, jsou pozvolna pohlcoványdžunglí. Možná zrovna i ta, po které před šedesáti léty projížděla naše legendární dvojice Hanzelka- Zikmund. Tam, kam by tehdy bez problému dojela jejich Tatra,nyní projede pouze tlačený a zbožím obtěžkaný bicykl. Ituri je i přes oficiální příměří stále považováno za válečnou zónu a je pod kontrolou mírové mise OSN. Velice cenné aktuální informace a rady jsme získali od českého příslušníka těchto mírových sil. V jednom z dopisůnaší mailové korespondence píše:

„V Kongu, počínaje Ituri a Orientale na severu přes North & South Kivu k hranicím Rwandy včetně Rwenzori Mountains jsou místa, kde vám nikdo nezaručí bezpečnost, ale ani rychlou pomoc, notabene v místech, kam plánujete cestovat. Pygmejové (ti praví) totiž stále žijí odděleně od ostatní „civilizace“. Uvozovky jsou na místě a není v tom kouska despektu. Ctím etnika a jejich life style a v žádném případě neporovnávám. To totiž nelze. To je jejich svět a měl by jejich světem zůstat tak, jako ten náš by měl zůstat naším…). Sem tam nějakého civilizovaného Mbutu potkáte třeba i v Kinshase. Myslím, že zrovna Francouzi vloni natočili celovečerní film o jednom takovém, snad se jmenuje „Já Pygmej“ či podobně. Opravdové však najdete jen v džungli, když se tam dostanete. Pozemní komunikace zvláště zde na východě jsou v žalostném stavu. Silnice, lze-li to tak nazvat, budou místy rozbahněné, nikdo vám dopředu nezaručí sjízdnost. S Pygmeji jsem se setkal, respektive viděl je v r. 2004, když jsem pracoval na letišti v Kisangani. Zásobovali jsme naše mezinárodní jednotky rozmístěné v oblasti. Severovýchodně od Kisangani leží na řece větší vesnice Bafwasende, kam jsme 1x týdně létali helikoptérou. Jednou v červnu 2004 jsme je na airstripu, který je v džungli, cca 4 km od vesnice, viděli, stáli na kraji porostu, k vrtulníku se neodvážili. Od našich Military Observers v Bawfasende jsme se dozvěděli, ze je občas vídávají při patrolách v okolí.“

Z projektu EXPEDIČNÍHO FONDU, který byl vyhlášen na webu HedvabnaStezka.cz, jste obdrželi finanční podporu Vaší expedice. Na co budou finance vynaloženy? A jaké máte plány s výsledky naložit po návratu?

Za každý příspěvek do rozpočtu jsme vděčni. Ten z expedičního fondu využijeme určitě k následné prezentaci toho, co uvidíme a zažijeme. Za hlavní vždy pokládáme film a věříme, že si dostatek zajímavého filmového materiálu dovezeme. Navíc plánujeme, že bude i nějaká výstava fotek. Budeme se snažit o všem pravdivě a nezkresleně informovat. První článeček se objeví určitě zde na Hedvábné Stezce, důležitým mediálním partnerem expedice je časopis Lidé a Země. Pokud vše dobře dopadne, tak se o zážitky podělíme i na besedách s projekcí.

Vozíte s sebou nějaký talisman? Pomohl vám třeba v průběhu posledních expedic?

No, žádný tradiční talisman nemáme a tudíž ani historku jak nás zachránil od proklátí šípem divokého domorodce. Pokaždé však dostaneme od svých blízkých nějaké dárečky na cestu (můjtakový nejoblíbenější talisman je láhev slivovice). Žákajda si určitě vezme s sebou fotky našeho syna Štěpána.

Jelikož odlétáte 29. května 2007, tak vám oběma přeji mnoho štěstí na cestě. Děkuji za rozhovor.

Měsíční hory, Deštné hory, Kolébka mraků… To vše jsou výstižné názvy pro toto pozoruhodné pohoří. Ruwenzori leží na hranici Konga s Ugandou. Horský masív se táhne mezi dvěma jezery v příkopové proláklině a vzniklo vyzdvižením krystalického podloží v délce zhruba 120 km a šířce necelých 50 km. Je považováno za třetí nejvyšší pohoří Afriky (hned několik vrcholů převyšuje 5.000 m)a současně tvoří klimatický předěl mezi západním čistě rovníkovým a východním vlhkým klimatem. To je důvod, proč v celé oblasti velmi často prší a proč zde, jen kousek od rovníku, leží na vrcholcích hor stálý sníh a údolí vyplňují velké ledovce. Vlivem globálního oteplování a tím spojeným změnám klimatu dochází k úbytku ledové masy. Podle některých odborníků jsou změny dramatické i z důvodu, že oblast je důležitou zásobárnou vody v regionu. Ta napájí především řeku Nil. Právě odtud teče ohromná spousta vody, která dále po proudu umožňuje život v pouštních a polopouštních oblastech Súdánu a Egypta.

Oblast je výjimečná rozmanitostí i druhovou cizorodostí rostlinstva. Typickou zvláštností jsou obří starčeky, lobelky a stromovité vřesovce. Jejich příbuznost s podobnými rostlinami jihoamerických And evokuje otázky jejich vzniku a vývoje. 5.000 milimetrů průměrné hodnoty naměřených srážek za rok – to znamená každý den vydatný liják, navíc každý den „léto“, každá noc „zima“. Rozsáhlé bažiny sahají do vysokých poloh…

Národní park pohoří Ruwenzori byl roku 1994zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako přírodní památka.

Domovem Pygmejů Bambuti je po tisíciletí deštný prales Ituri.

Zpráva, že přichází „Baba wa Bambuti – Otec pygmejů“ se nesla pralesem a předcházela jeho příchod do táborů pygmejských kočovníků. Pavel Šebesta ( 1887- 1967) rozdával dary, soudil pře a na oplátku fotografoval, měřil jejich tělesnou stavbu, sepisoval gramatiku nářečí. Pomáhal jim radou i skutkem, často je chránil před bezprávím. Získal jejich přátelství a důvěru natolik, že trpělivě snášeli jeho výzkumy a seznámili ho se svými zvyky, obřady, starými bájemi a písněmi.