Rok na kole drsnou Střední Afrikou za záchranou slonů: Vysmáté Demokratické Kongo

Při své roční cyklistické expedici Střední Afrikou jsem ale právě Demokratickou republiku Kongo nemohl minout. Před údajně nebezpečnou cestou za hraniční veletok Ubangi mě varovali dokonce tehdy ještě úřadující muslimští Seléka rebelové, kteří nakrátko kompletně ovládli Středoafrickou republiku a byli pokládáni za největší zlo a hrozbu v celém regionu.

Když mi tito pánové, zpravidla o několik let mladší než já (je mi 25), s kalašnikovy přes záda a dlouhými dýkami pod pažemi říkali, že do Konga jet nemám, že mě tam hned někdo přepadne, oloupí a zamorduje, byl jsem chvíli na pochybách. Pak jsem ale usoudil, že samotné Bangui, kde se v tu dobu denně střílelo, není také žádná tutovka a řekl jsem si, že se do Konga přeci jen podívám – lidé tam přece nemohou být zlí. A taky že nebyli! Ujel jsem severní konžskou provincií Equateur na kole téměř 1200 km a denně jsem zažíval ta nejvřelejší přijetí!

První minuty v Kongu

„Úřední formality“ ještě v Bangui, na břehu rozvodněné řeky spočívaly v důkladném prohledání všech mých zavazadel a zaplacení nějakého poplatku (skutečně to zapsali do knihy – i když mi cenu dovolili usmlouvat až na polovinu). Poté už jsem skočil do jedné z přistavených pirog (kánoí, z jednoho kusu kmene) a převozník mne odvážel vstříc Kongu.

Blížící se „mondelé“ (běloch) na vratké piroze způsobil již několik set metrů před přistáním v Kongu rozruch a celé nábřeží vědělo, že mají hosta. Jedni z prvních, kteří mne přišli přivítat, byli také samotní celníci. Milí chlapíci  a dáma v modrých stejnokrojích se smáli od ucha k uchu a pomohli by vytlačit plně naložené kolo do příkrého bahnitého svahu k jejich zbrusu nové stanici. Vítejte v DRC – vítejte v Zongo. Muži mi ve vší zdvořilosti prohledali všechna zavazadla (postup je postup) a dali do pasu krásné razítko.

Šéf služby mě poté odprovodil do města a po mnohých kličkováních prašnými ulicemi jste stanuli před klasickým nejlevnějším auberge – hostincem pro pocestné. Neomítnuté zdi, okna buď zavřená na prkenné okenice nebo žádná, na střeše vlnitý plech a ve dveřích umaštěná záclona. Pro jednu noc to stačilo, hodil jsem věci včetně kola dovnitř a zamknul je před všemi zvědavci na zámek na petlici.

S šéfem celníků jsme vyrazili do města, chroupali spolu arašídy a sháněli někoho, kdo by mi směnil peníze. Potřeboval jsem se zbavit Středoafrických franků (CFA) – (1000 CFA – si 40 Kč) na Konžský frank, kde je poměr dvojnásobný (1000 franků za 20 Kč). Najít směnárnu nebyl problém, na tržišti za hradbou ryb se rozvalovalo několik „bankéřů“ s kbelíky a taškami naditými až po okraj stohy bankovek. Odpočítali mi ekvivalent za asi 3500 Kč a já dostal do rukou špalíček peněz v nominální hodnotě 500 Konžských franků o výšce asi 10 cm. Napěchoval jsem futrál od fotoaparátu a ten si dal volně na krk. Nikomu to nepřekáželo, všichni byli velmi milí.

S dítětem na klíně

Když se ode mne po hodině doprovodu celník oddělil (a dal mi své číslo, jakož i číslo na všechny své příbuzné podél mé plánované trasy), zamířil jsem na večeři. Jakási přistěhoval muslimka z Čadu prodávala na jednom nároží horkou kaši – „bují“ a té já nemohu odolat. Přisednul jsem k řadě lidí na lavici a usrkával vařící kaše s nimi.

Přiběhlo malé děcko a vyskočilo mi na klín, aniž by si všimnulo, že jsem běloch. Když to tříletý prcek zjistil, trochu zkoprněl, ale ještě několik minut se na mě ošíval. Jeden místní Konžan, který si kaši kupoval taky, před svým odchodem cosi prodejkyni pošeptal a hodil do kapsy a ona mi vzápětí podávala další misku kaše – jako pozornost toho pána, který mi ji koupil a právě odchází. Tak takové je to krvelačné a nepřátelské Kongo, blesklo mi hlavou.

Do hostince jsem se vracel po setmění. Po cestě jsem ještě krátce zakřepčil s místní mládeží na improvizované diskotéce před improvizovaným kinem, přiučil se několik dalších slov v řeči lingala u místního faráře a šel spát. Další den jsem vstával brzy a chtěl jsem ujet 100 km.

Dále do hlubin Afriky

Moje dvoutýdenní malebné trápení probíhalo z města Zongo přibližně za východ přes Bolosobolo až k rodišti samotného Mobutu ke Gbadolite (tam bylo asi 10 km dobrého asfaltu) a odtud po „hlavní“ silnici na jih přes Businga až na břeh řeky Kongo do Lisala. Odtud jsem svou trasu stočil zpět na severozápad a několik dní jsem se probíjel ubohými cestami přes Binga, Akula a Gemena.

V tomto největším městě severního Equateur už zbývalo zpět k hranici se Středoafrickou republikou jen něco přes 200 km. Svou pouť jsem tedy ukončil opět na břehu řeky Ubangi, na sever od městečka Libenge. Tam jsem si opět najal pirogu a vrátil se do Středoafrické republiky, která tentokrát už nebyla tak přátelská jako během předchozí návštěvy, ale i tak se dalo více méně bez velkých problémů cestovat.

Příhod na svém okruhu Demokratickým Kongem mám mnoho, některé momenty jsou zachyceny v mých fotografiích. Byla velká škoda, že jsem si na tuto cestu nemohl vyhradit více času a užít si více s místními nebo tam, kde se ještě zachovala příroda.

Mé dojmy

Než se podíváte na fotky, jen ještě několik hlavních shrnutí, jaký dojem na mne tato část DRC udělala (prosím, neextrapolovat na celou zemi, východ bude asi hodně jiný a skutečně nebezpečný!)

Konžané mají rádi (hlasitou) hudbu a tanec. Tomu se neubráníte, tak si to užijte. A co policisté, celníci, vojáci a gendarmerie? Jsou tam poměrně zhusta, rádi se člověka vyptávají a rádi prohledávají zavazadla (mají to asi v popisu práce). Nikdy se nezapomenou zeptat, co pro mě mám, ale když trvám na tom, že nic, nebo se omluvím, že na rozdávání nemám vždy to pochopili a po více nebo méně delší diskuzi se smířili s tím, že nic nedostanou. Vždy byli ale slušní.

Na focení lidí si před ozbrojenci dávejte pozor, někdy mají řeči a říkají, že se to nesmí… vždy jsem z toho ale nějak vyklouznul, jednou o jedno pivo chudší. Překvapilo mne, jak málo bylo všude k dostání masa! Za dva týdny jsem je myslím nejedl ani jedinkrát. Zato ryb bylo všude dost, ať již čerstvých nebo sušených a uzených.

Naložený od hlavy až k patě

Cestami a stezkami, kudy jsem projížděl, věru moc aut nebo motorek nejezdí. Konžané jsou proto národem cyklistů. Já měl na sobě naloženo asi 60 – 70 kg a v očích místních jsem byl nalehko. Muži totiž často na svých prastarých bicyklech transportují celé pytle s arašídy nebo moukou. Mnohokráte jsem viděl také čuníka nebo kozu přivázanou v koši na nosiči kola.

A takto jedou a tlačí muži i stovky kilometrů! Já byl vedle nich úplný zelenáč. Časté překvapující pozdravy v angličtině ještě neznamenají, že mluvčí mohou pokračovat v konverzaci. Ale snaží se a pozdravy jich zná mnoho. Užitečná je francouzština a lingala. Konžané mají taky výrazně hezky upravená obydlí, zejména lidé na vesnicích a je tu k vidění méně nepořádku než v okolích zemích, v CAR nebo Republice Kongo. Na rozdíl od jiných národů zde chovají často holuby. A na záchodech v kadibudce za domkem mají krásně řešenou močící strouhu z bambusu… škoda, že nemám fotku! Příště to napravím…

Není cyklista, profesionální biolog, lékař, reportér ani kameraman… Přesto je Arthur F. Sniegon ve Střední Africe na kole, věnuji se ochraně slonů, poskytuje po cestě zdravotní péči domorodcům a natáčí o ohrožení slonů a své cestě dokument. Věří totiž, že každý z nás dokáže velké věci a může být užitečný, pokud opravdu chce. Vystudoval Ekologickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A nyní projíždí Afrikou a snaží se zachránit slony.