Filosofie Kapského Města aneb kterak Češka do Afriky jela

Kdo se bojí, nesmí do Jižní Afriky. Anebo je touha po dobrodružství silnější než pud sebezáchovy? Ale co to tu povídám?! Každý správný cestovatel ví, že kvůli výletu do „Mother City“ není třeba sepisovat narychlo závěť. Zachovat si chladnou hlavu a být ostražitý – to vám bohatě postačí k tomu, abyste si krásy jihu Afriky bez obav mohli vychutnat

.

V polovině roku 2010 se v Jihoafrické Republice konalo fotbalové mistrovství světa. Stejně jako v souvislosti s olympiádou v Číně v roce 2008 s tím vyvstala spousta debat točících se kolem politicko/ekonomicko/bezpečnostní situace v zemi. Lidé začali více mluvit o tom, v jak neutěšeném stavu se jih Afriky nachází. O loupežích, znásilňování a rasově motivované kriminalitě, které jsou pro tento stát stejně typické jako třeba pro nás popíjení piva, ucpaná déjednička nebo úpadek vysokého školství (v pořadí dle snesitelnosti). Kolegyni jsem tehdy řekla, že bych do Jižní Afriky za takových podmínek nikdy nejela. A tady mě máte, po šesti měsících strávených v Kapském Městě si zpátky doma jen těžko zvykám. Stýská se mi. Po inspirujících lidech, spalujícím žáru slunce i čarokrásné přírodě.

Strach z báječného života

Jak jsem se do Kapského Města vůbec dostala? Zájem o Jihoafrickou republiku ve mně vzbudili studenti z University of Stellenbosch, které jsem potkala na semestrálním výměnném pobytu v Antverpách. Trpělivě a bez přikrášlování mi vyprávěli o své zemi. Chvílemi jsem nevěřila vlastním uším, proklínala svou přirozenou zvědavost a nakonec jsem se k velkému zděšení přistihla, že posílám e-mail do agentury v Kapském Městě s prosbou o zajištění stáže.

Marně nyní přemýšlím, kde se ve mně ta odvaha vzala. Možná jsem klukům trochu záviděla jejich nadhled a svobodnou mysl. Zatoužila jsem se podívat na místa, která mnoho našinců ještě nespatřilo. Slovo dalo slovo a 15. června roku 2011 jsem nasedla do airbusu A330-300 směr Cape Town, South Africa.

Nemusím tu snad ani dlouze popisovat, jak nervózní jsem z toho dobrodružství byla. Cestuji ráda, ovšem až do onoho osudného dne jsem nevystrčila paty z Evropy. V letadle z Johannesburgu do Kapského Města mě pan profesor z University of Cape Town musel ujišťovat, že se mi město i jeho okolí bude líbit. I moji přátelé po příletu neustále opakovali, jaký je život v Jižní Africe báječný. Což dnes bez přehánění tvrdím i já.

Tamější život je sice úplně jiný od toho evropského, rozhodně ale už chápu, proč potomci bývalých kolonistů nechtějí odejít. Důvody by jistě měli – třeba zmíněné bezpečnostní problémy a nezaměstnanost, nevídanou míru korupce (není divu, že se tam panu Krejčířovi tak daří) genocidní výroky vysokých státních činitelů atd, atd. Otázkou tedy spíše je, který šílenec by tam zůstával.

Šílenec v JARu

Já vám to tedy povím. Pro nás, kteří si zakládáme na spravedlnosti a rovnosti (nejsou tyto požadavky tak trochu v rozporu?), nechápeme bezpráví a boří se nám svět, když stávkují dopraváci nebo nejde elektřina – pro nás je Jižní Afrika velkým rozčarováním. Ale zároveň také obrovskou inspirací. Největší problémy našeho světa se tam stávají doslova malichernostmi. Já se v Kapském Městě znovu učila žít. Žít pro daný okamžik a vychutnávat si i ty nejmenší radosti.

Myslím, že místní obyvatelé jsou si vzájemně mnohem bližší než my tady u nás. Něco podobného jsem dříve zažila i v Norsku. Moje teorie na tento fenomén je taková, že čím drsnější je někde okolní prostředí, tím více tam lidé drží pospolu. V Norsku jsou nevlídné podnebné podmínky, v Jižní Africe zase někteří spoluobčané. Je to sice smutné, ale bezpečnostní situace v celé Africe je opravdu velmi napjatá. Já se žádným konkrétním nepříjemným zážitkem „pochlubit“ nemohu, zlehčovat tuto problematiku si však také nedovolím. Řeknu snad jen, že při důsledném dodržování specifických pravidel obezřetnosti si pobyt v Kapském Městě můžete bez větších obav naplno užít. Toho jsem živoucím příkladem.

Největším zážitkem pro mne byl bezesporu týdenní výlet do Waterberg Game Reserve, kde jsem (až na leoparda, který je dle domorodců ninjou Africké buše) viděla celou velkou pětku. Teď sním o výletě na skutečné safari – třeba v Botswaně na Kalahari – kde prý všímavý člověk může spatřit barvy, o kterých ani nevěděl, že existují. Posvátný klid, čistý vzduch a západ slunce, jako jste o něm slyšeli ve vyprávěních zcestovalých dobrodruhů – to je to, co výlety po Africké divočině dělá tak neodolatelnými.

Kapské město se svou Table mountain, svěží mořská voda (dle přání můžete střídat tu atlantickou s indicko-oceánovou) a lány vinic táhnoucích se v okolí města Stellenbosch mi pak poskytly nikoliv méněcennou útěchu po návratu do reality všedního života. Mimochodem už jsem vám říkala, jak vynikající jsou Jihoafrická vína a ovoce?

Miluji tě, proto si z tebe utahuji

Dosti chvály. Musím si i trochu postěžovat. Jsem koneckonců z Čech. Můj hlavní poznatek z pozorování vztahů mezi přáteli či příbuznými v Jihoafrické republice je ten, že jsou k sobě dost oškliví. Drží sice rádi pohromadě, ale jeden druhého si dobírá, co může. První kulturní šok. Je to údajně tak, že čím víc si z vás protějšek utahuje, tím víc vás má rád. Ke své smůle jsem něco z tohoto chování pochytila a teď se tu bojím, že přijdu o všechny kamarády. Buďte prosím tolerantní.

Tím dalším, co mě překvapilo, byly ceny. Prý chudá Afrika. Bejvávalo. Kapské Město žije turistickým ruchem, levně tu nepořídíte zhola nic. Pokud vám vadí žebráci, rozhodně tam nejezděte. To samé platí, pokud vám leze na nervy pomalý a neschopný úřednický aparát. Já svá víza obdržela tři dny před odletem domů. Místní vám na to suše řeknou „TIA“ (tedy This Is Africa – velmi obstojně fungující univerzální vysvětlení pro vše, co běžného Evropana může zarazit).

Přes prvotní rozpačitost jsem si na pestrý život obyvatel Kapského Města zvykla snadno a rychle. Na strastiplné víkendy strávené učením se ovládat surfařské prkno vzpomínám se slzou v oku. Také mi chybí grilovací party neboli braai, jihoafrická národní tradice. Dokonce i to zpropadené rugby mi chybí. Nejvíc postrádám onen nadhled a upřímnost Jihoafričanů, bez kterého by jejich každodenní střety s realitou byly už dopředu prohrané. Tak trochu jim závidím. A pro čtenáře nechávám tento vzkaz – cestujte, poznávejte, učte se a čerpejte sílu a inspiraci. Také se to někdy může hodit.

Zuzana Šindlerová je studentkou ekonomie se sklony k cestování, kterou šťastná shoda náhod zavála do Jižní Afriky. Pro charismatický ráz krajiny a otevřenost tamějších obyvatel si tuto zemi zamilovala a o své zážitky se nyní chce podělit. V blízké budoucnosti plánuje další výpravu do JAR a snad i live povídání o Africkém životě (případní zájemci sledujte mladiinfo.cz). Osobní stránky – nabídka stáží v Kapském Městě a informace o Jihoafrické republice – www.jinastaz.cz