Cesta Gambií – široko daleko žádný turista

Do prvního gambijského městečka Basse Santu Su přijíždíme krátce po poledni. Městečko je stejně řvoucí osada jako ty senegalské, ale vliv Anglie se zde nezapře – děti ve školních uniformách, mnohem užší ulice, odlišný styl příbytků.

Přeplouváme řeku Gambii (převoznictví se zdá být poměrně výnosnou živností) v jakýchsi neckách a ubytováváme se ve Fuladu Campu. Kemp máme výhradně pro sebe, je to oáza klidu a stínu, bazén bohužel bez vody. Velká skupina hostů je prý očekávána zítra, proto se musíme smířit s tím, že dnes nefunguje generátor, ani neteče voda.

Po ubytování vyrážíme opět na druhý břeh, kde se musíme nahlásit na imigračním úřadu. Od vstřícného úředníka dostáváme razítko na 14 dní (původně jsem sice chtěli jen týdení, ale dotyčný úředník požadované razítko prostě nenašel) a musíme přislíbit brzký návrat. Výměna peněz (opět ve velmi přátelské atmosféře), procházka uličkami a sledování toku života. Úžasné a zcela nezapomenutelné! Široko daleko žádný turista. Lépe řečeno široko daleko žádný běloch. Tedy alespoň tak v okruhu 200 km. Úplný sen!

Na konci dne přichází výtečná večeře, při které si poprvé i my připadáme jako bývalí kolonialisti. Kuchař velmi dobrý a starostlivý. Stejně tak i obsluha. Oba sledovali každé naše sousto.

Jízda po transgambijské dálnici

Následující den v 5 hodin ráno se z druhého břehu opět ozývají muezíni, hýkají oslové a zcela nečekaně začíná fungovat mobil. Sice jen na dvě hodiny, ale v nejzapadlejší části Gambie to bylo i tak dost překvapivé. Zvláště když se pak stejně náhle a nečekaně umlčel. Po snídani vyrážíme na autobusové nádraží, odkud se chceme vydat do vesničky Kwinella. Vzdálenost mezi Basse a Kwinellou je necelých 200 km, což však v místních podmínkách znamená opět celý den v autobuse. V 9 hodin jsme umístěni v buse, který se svou kvalitou velmi přibližuje těm senegalským – rozpadající se monstrum s velmi nepohodlnými sedačkami. Jedinou věcí, která v autobuse alespoň trochu funguje, je k naší smůle autorádio. Dnes to vypadá na dlouhé čekání, cestujících je málo. Navíc lístek si musíme koupit až do Banjulu, který je dalších 120 km dále na západ (jinak to zde ale nefunguje). Platíme 190 gambijských dalasi (asi 150 Kč). Nakonec odjíždíme kolem 11 hodiny. Během cesty však zřídkakdy překračujeme rychlost 30 km/h, navíc řidič neustále kličkuje mezi zbytky asfaltu, které se stále honosně nazývají trans-gambian highway.

Cestu navíc zdržují neustálé policejní či vojenské kontroly. Především u vojenský kontrol je překvapivé, jak dobře jsou vybaveny moderními zbraněmi. Zkrátka je vidět, že v Africe je na rozdíl od jídla zbraní dost. Ubíjející je i šílené vedro. Pokaždé když dopijeme další plastovou láhev s vodou nám naši spolucestující naznačují, abychom ji vyhodili oknem ven a nemohou pochopit naše ekologické myšlení a proč ji bereme sebou. Cestou míjíme velké množství malebných vesniček, které nerušeně žijí svým poklidným životem. Kruhové chatrče, apaticky se pasoucí kozy, náves s mohutnými baobaby, pod nimiž sedí místní stařešinové nemající celé dny nic na práci. Všude samozřejmě velké množství dětiček, pro které je i průjezd autobusu nevšední událostí.

Zakončení dne je v našem podání opět o něco dobrodružnější. V 19 hodin za asistence poloviny autobusu vystupujeme na odbočce k Tendaba Campu. Zbývajících 5 km musíme už pěšky. Naneštěstí se již smráká a všude se ozývají zvuky noční buše. Ani se nám moc nechce vyrazit do neznáma, ale jinou možnost vlastně ani nemáme. Náš rychlý pochod noční buší trvá přibližně hodinu a je úspěšně zakončen příchodem do vesnice a přilehlého kempu.

Teprve až další den ráno zjišťujeme, že v kempu opět nejsou takřka žádní hosté. Zato při obhlídce potkáváme krokodýla líně se slunícího na břehu řeky. Naštěstí si nás vůbec nevšímá. Kemp je jinak připraven na turisty mnohem lépe něž ten v Basse. Tentokráte je v bazénu voda (čehož v úmorném vedru s velkou chutí využíváme) a večer dokonce chvíli jde i elektřina. Přilehlá vesnice je typicky africká. Kruhové domečky uplácané z hlíny se slaměnou střechou a všude odpadky až po kotníky, místy po kolena. Během prohlídky jsme odchyceni místním podnikavcem, s nímž na další den domlouváme vyjížďku do přilehlého mangrovníkového lesa. Nabídku k pohoštění v jeho restauraci z hygienických důvodů odmítáme.

Národní park Kiang West

Jedním z důvodů proč jsme jeli právě do Kwinelli a Tendaba campu je blízkost národního parku Kiang West. Brzy ráno se tedy s naším domorodým průvodcem vydáváme na 7 km dlouhou tůru k nejpřístupnějšímu bodu parku Toubab Kollon Point. Cestou potkáváme různé druhy opic (některé jsou až nepříjemně velké), rodinku prasat bradavičnatých a především nepřeberné množství různých druhů ptáků. Po třech hodinách procházky buší i pralesem se dostáváme na místo. Na místě jsme připravili hořké zklamání našemu černému průvodci. Ten pln očekávání předpokládal, že po vzoru amerických turistů vybalíme svačinku a pořádně ho pohostíme. Tentokrát má však smůlu, my jsem se přišli pouze pokochat krásou africké krajiny a mohutností řeky Gambie. Cestou zpět se už proto s námi vůbec nebaví a když dostává zaplaceno 400 dalasi (asi 320 Kč – více než průměrný měsíční plat gambijských státních zaměstnanců) ani se s námi nerozloučí.

Baobalong Wetland Park

Večer téhož dne nás ještě čeká domluvená projížďka na piroze (místní druh plavidla) do mangrovníkového lesa národního parku Baobalong Wetland Park. Tento park je tvořen především bažinami přilehlými k řece Gambie a je stejně jako zbytek země rájem milovníků ptactva. V den naší návštěvy se hladina řeky zdá poněkud rozbouřená, ale vidina slíbených 800 dalasi zbavuje majitele pirogy strachu a vyplouváme. Kromě majitele loďky nás ještě doprovází lodivod odkudsi z Mali a ještě mladý trainee birdwatcher Baba. Babovi je 14 let a má ve svém životě jasno, chce být právníkem a ví přesně jak z Afriky utéct do Evropy a kolik musí našetřit, aby zaplatil převaděče.

Po překonání řeky Gambie vplouváme do rezervace. Zpočátku klidná plavba mangrovníkovým porostem s opravdu nevšedním množstvím ptactva (jen během prvních 30 minut plavby vidíme 15 různých druhů volavek) se mění v ještě nevšednější dobrodružství poté, co naše loď uvázne na mělčině v důsledku nečekaně velkého odlivu a my jsme nuceni vystoupit na břeh a čekat na příliv. Zpět do vesnice se jít nedá, ta je na druhé straně řeky plné krokodýlu, navíc velmi široké. Během první půlhodinky čekání voda zcela mizí. Zhruba po další hodině je konečně znát příliv.

To už se ale pořádně stmívá a opět se ozývají nám už důvěrně známé zvuky buše. Tentokrát jsme však uprostřed národního parku plného krokodýlů, hyen, gepardů, buvolů a podobných zvířat, které je dobré potkat maximálně v ZOO. Při pohledu na naše průvodce je zřejmé, že strach nemáme jen my. Ani tvrzení, že zdejší krokodýli jsou příliš malí, na to aby napadli člověka, nezní v jejich podání moc přesvědčivě. Dnes však máme štěstí, šelmy zřejmě nejsou hladové a po další půlhodině je v řece dost vody na to, abychom mohli bezpečně odplout. Nejprve se brodíme bahnem zpět do loďky, usedáme, motor se k naší nesmírné úlevě pozvolna rozbíhá a opět se vydáváme na cestu. Noční cesta lesem není až takovým estetickým zážitkem a to máme štěstí, že alespoň trochu svítí měsíc. Pozdní večer trávíme tím, že se snažíme očistit od nánosů bahna.

Další den ráno nás totiž čeká další cesta, tentokráte až do Serekundy, největšího gambijského města nacházejícího se na pobřeží Atlantiku.