Největší klenoty Alžírska leží na severu

Rozhodli jsme se tuto zemi navštívit, jelikož se teroristická situace značně zmírnila a nikdo nemůže vědět, jak se dále bude vyvíjet. Špatné je však to, že nikdo vlastně neví, jak to v současnosti je. Jeden tvrdí opak druhého. Evidentně to ale na životní pohodu místních lidí nemá vůbec žádný vliv, dokonce někteří vůbec nevědí, že se něco někdy dělo.

Cestu jsme naplánovali tak, abychom navštívili co nejvíce zajímavých míst za co nejkratší čas. Let jsme volili z Kolína nad Rýnem, odkud byly letenky za velmi výhodnou cenu (150€ zpáteční). Přistání v metropoli Alžíru proběhlo hladce až na podezřelé pohledy celníků, kteří nedovedli pochopit, co že tam jedeme dělat; „Turisté? Ne, to neznáme.“ S tímto přístupem jsme se později setkávali téměř na každém rohu hlavního města, které má v současnosti přes 3 miliony obyvatel a jaksi to nezvládá – odpad, špína a smrad v ulicích je naprosto běžná záležitost. Na to si lze brzy zvyknout.

export_hs_gallery

Projděte si další fotky v naší fotogalerii Alžírsko.

Na co jsme si však zvykali déle, byly ony podezřelé pohledy místních, které byly zpočátku nepříjemné. Pak se s námi ale většinou dali do řeči a bariéra byla zbořena. Alžířané jsou skutečně milí a velmi zvědaví lidé. Většinou nás považovali za Francouze nebo Španěly, kteří čas od času, možná pracovně, Alžír navštíví. Když jsme však řekli tak exotické jméno země jako je „la République Tchéque“, dívali se značně nechápavě. Po dlouhém marném vysvětlování, kde se naše země nachází, nás většinou poplácali po ramenou a popřáli šťastnou cestu.

Zašlá sláva Alžíru a krása Béjaïa

Věřím, že za dob koloniální nadvlády Francie byl Alžír skutečně skvostné město – koloniální architektura všude kolem, malebná kasba vypínající se nad přístavem. Dnes je tomu jinak: domy chátrají, nikdo je neopravuje, jsou téměř na spadnutí. Kasba, ačkoli je zapsána na seznamu UNESCO, chátrá také. Možná víc než cokoli v Alžíru.

Dalším městem, které jsme navštívili, byla Béjaïa. Město s úchvatnými pobřežními scenériemi. Z hlavního náměstí je výhled na přístav a na daleko se táhnoucí záliv Corniche Kabyle. Atmosféra v Béjaïe byla naprosto odlišná od Alžíru, mnohem příjemnější. Jelikož je to největší město Kabýlie, oblasti, která usiluje o autonomii, většinoví obyvatelé zde jsou Kabylové – etnikum berberského původu hrdě střežící svoji kulturu, jazyk a písmo před celkovou arabizací.

Západně nad městem se vypíná Yemma Gouraya, 600 metrů vysoký masiv, na jejímž vrcholu je španělská pevnost. Oblast je chráněna jako národní park Gouraya a kromě zmíněného nejvyššího vrcholku, zde můžeme také vystoupat na o něco nižší vrcholek Pic de Signes, odkud je fantastický výhled na město a celý širý záliv. Tím ovšem skvosty tohoto národního parku nekončí. Naprosto fantastický pohled se nám naskytne při pohledu na Cap Carbon, strmý mys spadající kolmo do moře. Bohužel je zabrán vojáky, a je tak nepřístupný. Po celém pobřeží národního parku vede přímo z Béjaïy stezka, vytesaná do skály. Kromě scenérií můžete v tomto parku a v podstatě v celém okolí města pozorovat opice makaky.

Pláže a vojáci

Přesunuli jsme se po pobřeží dále na východ, míjeli místními oblíbenou pláž v Tichy, která mimochodem byla neskutečně znečištěná odpadem a zamířili na poloostrov u městečka Collo, kde se nachází fantastické písečné pláže, naprosto nedotčeny civilizací. Po několika dnech robinzonského života na pláži jsme přes Skikkdu, další velký přístav na pobřeží, pokračovali dále na východ až do Annaby. Pobřeží mezi zmíněnými městy patří k neméně krásným. Co nám ovšem naprosto vyrazilo dech, byla bulharská ztroskotaná loď Sofia, která je již přes tři roky zabořena do mělkého písečného pobřeží. Cítili jsme dobrodružství a chtěli jsme ji „dobýt“. Plány nám překazili údajní vojáci, kteří ji okupovali a zakázali nám na ni vstoupit.

Annaba za návštěvu moc nestojí, co však ano je katedrála sv. Augustina, ranně křesťanského filozofa. Pod katedrálou se nachází ruiny římského města Hippo Regius, které byly bohužel značně zarostlé a neudržované. Zde jsme se rozloučili s úchvatným pobřežím a vydali se vstříc nehostinnému vnitrozemí. Cestou k našemu dalšímu cíli –  města Constantine, vzdáleného od pobřeží zhruba 80 km, jsme míjeli lázně Hammam Meskoutine, v jejichž okolí se nachází nádherné vápencové útvary.

Constanitine je po Alžíru a Oranu třetí největší město. Co se ale týče krásy jeho polohy, obsazuje místo první. Je totiž vystavěno na skále, kterou protíná až 130 m hluboká soutěska řeky Rumel. Ta je překlenuta nádhernými mosty, řetězovými i kamennými, a v rámci hromadné dopravy funguje přes soutěsku dokonce lanovka. Mnohé domy téměř balancují na okraji soutěsky a vzhledem k tomu, že stejně jako v hlavním městě, se moc neopravují, uplyne pár let a možná skončí na jejím dně. Ostatně tam již toho skončilo hodně, především místní odpad a kanalizace.

Z Constanitnu jsme se přes vyschlé náhorní plošiny vydali dále na jih, k nádhernému pohoří Aurés, přezdívanému též brána Sahary. Na severním okraji pohoří spadne nejvíce srážek, místní kopce jsou tudíž porostlé krásnými cedry a borovicemi. Toho již před téměř 2 000 lety využili Římané a na úpatí pohoří postavili město Timgad. Dnes je bezpochyby nejzachovalejší a nejúchvatnější římskou památkou v téměř celé severní Africe. Trajánův oblouk, divadlo, zachovalé sloupy paláců – z toho všeho na dýchá dávná historie. Kromě Timgadu se v severním Alžírsku nachází desítky dalších římských ruin, které jsme však nenavštívili. Za všechny je třeba zmínit alespoň Djemilu, jež je spolu s Timgadem zapsána na seznamu UNESCO.

Následoval přejezd pohoří Aurés, které je obýváno etnikem Šávijů, opět berberskéh původu. S několika z nich jsme se dali do řeči při společném výhledu na kaňon Rhoufi – hluboko zařízlý v okolních rudých pískovcích. Místní krajina je naprosto úchvatná, téměř jako na divokém Západě. Pískovce tu vytváří unikátní formace minikaňonů a pohoříček, která se různě klikatí a protínají.

Stačí popojet o pár kilometrů dále, vyjedete z hor a ovane vás suchý horký vzduch – je to tady – Sahara. V arabštině slovo El sahara znamená „nic“. Jak trefné. Na Sahaře není skutečně nic až na pár velbloudů, nějaký ten trs trávy, elektrické vedení a mouchy. Ty byly skutečně všude. Sahara je obrovská, ale zde ve své severní části je neskutečně nudná. Navíc jsme projížděli největším alžírským šotem Merhir, což na kráse krajiny také dvakrát nepřidalo.

Muslimové z řad Ibaditů

Mířili jsme do údolí M´Zab, souměstí pěti posvátných měst, kde žije uzavřená komunita ibaditských muslimů, svým původem berberů Mozabitů. Nejznámějším z měst je Ghardaïa, kde jako v každém z nich, musíte mít pro prohlídku centra průvodce. Měli jsme málo času i peněz, proto jsme si Ghardaïu prohlédli tajně, rychle, bez průvodce.

Ibadité jsou velmi ortodoxní větev muslimů, ženy chodí zahaleny od hlavy až k patě do bílých závojů, přičemž koukají jen jedním okem. Dokonce nesmí vstoupit ani do obchodů, nakupují tak, že prodavač jim ven vynáší žádané zboží.

Z posvátného údolí uprostřed Sahary jsme zamířili zpět na sever, tentokrát do srdce Kabýlie do pohoří Djurdjura. Silnice přetíná pohoří v téměř dvoutisícové výšce a nabízí mnoho panoramat do malebné Kabýlie. Při dobrých rozptylových podmínkách je vidět i moře. Kromě cedrů zde téměř nic neroste, většinou je pohoří pokryto travinami, které se na jaře nádherně zelenají. Ke vší smůle jsme narazili na správu národního parku, která byla velmi udivena, co tam děláme a kdo vlastně jsme. Po dlouhém vysvětlování jsme se alespoň prošli po okolních kopcích v jejich doprovodu, udělali pár fotek a vyslechli si něco o tom, jak je to zde nebezpečné, protože se v místních údolích skrývají teroristé.

Naše cesta se již blížila ke konci; museli jsme opustit toto překrásné pohoří a jeho přívětivé kabylské obyvatele, kteří si své malebné vesničky staví výhradně na kopcích, a zamířili jsme zpět do hlavního města. Náhodou se v místním zchátralém kině promítal fotbalový zápas Česka se Španělskem v rámci kvalifikace na EURO, stihli jsme se tedy před odletem ještě zafandit  v takovém podivném prostředí.

Jan Korba je 21 letý student Mendelovy univerzity v Brně. Zajímá se o biologii (především pavouky), náboženství, cestování a fotografování. Je členem České arachnologické společnosti, v jejímž rámci pořádá arachnologické přednášky po gymnáziích.