Boříme mýty a předsudky o Africe aneb nebojte se cesty na černý kontinent

Mnoho let jsme toužili vyrazit do Afriky, ale zároveň jsme z toho měli obavy a netušili jsme, co od takové cesty můžeme čekat. Nakonec jsme se ale odhodlali a vyrazili na tři týdny po vlastní ose do Keni a Tanzanie.

Předsudky před cestou:

1. Skoro určitě nás tam přepadnou a okradou. Možná hned několikrát. Nebo dokonce několikrát za den?
2. Všichni v Africe jsou chudí a hladoví. Uvidíme děti s nafouklými bříšky, každý bude žebrat a natahovat ruku.
3. Každý bude chtít za sebemenší radu, pomoc nebo službu bakšiš. Bělochovi se zadarmo nepomáhá.
4. Všechno bude neúměrně drahé, protože Afrika je drahá.
5. Je potřeba mít vše naplánované, zařízené a domluvené už před cestou. Zařídit cokoli na místě je příliš složité a mnohem dražší.
6. Na safari se jezdí v džípech, procházet se mezi zvířaty pěšky se nedá a nesmí.
7. Na významné africké kopce se smí jen s průvodcem, což v důsledku znamená taky s partou nosičů a kuchařů, protože průvodce si své věci sám neponese a vařit si taky sám nebude.
8. Je jedno do které části Afriky máme namířeno. Faraonovu pomstu chytíme všude.
9. Afriku začneme po první cestě buď milovat, nebo nenávidět. Protože tepe a žije.

S tímto očekáváním jsme odletěli do Nairobi. A jak to bylo doopravdy?

1. Strach z přepadení

Do batohu jsem si balila jen staré, onošené věci, kterých by mi v případě ztráty nebylo ani trochu líto. Chtěla jsem vypadat jako trhan, působit dojmem, že nemám nic, co by někomu stálo za námahu. Možná se to vyplatilo, ale zároveň se mi stal velký trapas. Už asi třetí den se mi roztrhly kalhoty na levé části zadní partie, což mi bylo celkem jedno. Pak ale přišel okamžik, kdy jsme přelétali do Dar es Salaamu, města s významnou muslimskou komunitou. Při o odbavení na letišti se ke mně přitočila mladá slečna od přepážky, která nám měla vydat palubenku, se slovy, ať se nevyděsím, ale že mi praskly kalhoty a takhle mě do letadla pustit nemůže. Musím se převléct, nebo najít šátek, kterým zakryji vykukující partie. Po přezkoumání zjišťuji, že díra na kalhotách se nijak nezvětšila, takhle ji mám celou dobu, takže už asi celkem dlouho páchám faux-pas, když chodím po ulici v kalhotách s dírou na zadku…

Petr si pro cestu do Afriky koupil nový, dost drahý foťák a mě přišlo jako šílenství, že si ho chce brát s sebou. „Vždyť ale kvůli tomu jsem si ho kupoval,“ odvětí mi. Každý den cesty tedy aspoň zálohuji fotky, abychom spolu s foťákem nepřišli i o krásné snímky divokých zvířat, ale – světě div se! – nejen, že nás na cestě Afrikou nikdo nepřepadne ani neokrade, dokonce i ten foťák dovezeme bezpečně zase zpátky domů.

2. Strach ze žebráků a hladových dětí

Netvrdím, že v Africe nejsou žádné hladové děti s nafouklými bříšky, jen my jsme žádné neviděli. Není to tak, že by celá Afrika měla hlad, všude jen nemoci a bída. Třeba v takovém centru Nairobi jsme se cítili jako v úplně normálním městě, lidi chodící po ulicích spěchali do práce a žebráků jsme tu neviděli víc než třeba v centru Prahy.

A zatímco třeba v Kambodži nejčastěji slýchám děti na turisty pokřikovat „One dollar, one dollar…!“, děti v Keni na nás obvykle volají „How are you…?“.

3. Každý jen natahuje ruku a chce bakšiš

Tak to se ukázalo jako naprostý nesmysl. Dýško po nás chtěl jen samozvaný převaděč na keňsko-tanzanských hranicích, který se nás ujal za tmy a pozdě v noci. Pomohl nám směnit dolary za tanzanské šilinky a dal nám celkem užitečné a pravdivé informace. Když jsme mu na oplátku za pocit bezpečného překročení hranic dali 100 keňských šilinků (= 1 USD), byl šťastný jak blecha a volal za námi „God bless you!“ (Bůh vám žehnej). Takhle levně jsme si ovšem požehnání vysloužili jen díky tomu, že jsme se: 1) celou dobu tvářili, že přesně víme, co děláme a vlastně ho vůbec nepotřebujeme a 2) celou dobu konzistentně vytvářeli auru toho, že nemáme vůbec, ale vůbec žádné peníze a ta stovka je v podstatě to poslední, co nám ještě zbylo.

Mnoho lidí nám naopak nezištně pomáhá, ukazují nám cestu, někdy nás dokonce na hledané místo sami zavedou, abychom nebloudili. A nikdy si za to nic neřeknou a my jim peníze sami od sebe taky necpeme, tím bychom je jen kazili. Vzájemně si pomáhat je přeci lidské. Nejvíc nás ovšem překvapí, když několikrát vyzkoušíme jízdu stopem a ani za svezení si tu místní neřeknou o nic. Jednou dokonce milému řidiči praskne pneumatika a dírou, kterou by šel prostrčit prst, unikne veškerý vzduch téměř okamžitě. Rezervu má taky píchlou, takže je jasné, že tohle bude na dýl. Řidič ale nechce, abychom se zdržovali jeho vlastními problémy. Mávne na první kolemjedoucí auto a domluví nám svezení (zadarmo) do místa, kam potřebujeme. Wow!

Nejzákeřnější léčka: Poprvé v Tanzanii?

V Tanzanii odhalíme jednu nečekanou léčku, a tou je úvodní otázka „Poprvé v Tanzanii?“, případně „Poprvé v Africe?“. Tahle věta zní jako příjemný „small talk“, snaha o navázání řeči, ukázání zájmu o vaši osobu. Ptají se na to všichni a pořád. Ve skutečnosti se jedná možná o nejzákeřnější past v celé rovníkové Africe. Jakmile totiž s úsměvem přikývnete, případně naivně potvrdíte, stává se z vás kořist! Tazateli jste právě ukázali, že jste nezkušení zelenáči, a bude se vás snažit jak se patří oškubat, a to i v případě, že se vás zeptal jen „náhodný kolemjdoucí“.

V Africe se snažte být suverén. Jediná správná odpověď na klíčovou otázku zní: „Ale vůbec ne, jezdím sem často, miluju tuhle zemi.“ A k tomu nejlépe dodejte nějakou frázi ve svahilštině. Čím méně bude obvyklá, tím víc bodů získáte. Základy svahilštiny jsou naprosto nejlepší obranou proti ošizení. Když vás naopak nějaká fráze vykolejí, na „karibu!“ (vítejte), odpovíte taky „karibu“, budete si fotit jídlo s výrazem, že něco takového jíte poprvé v životě, nebo začnete výskat u banánové plantáže jako malá děcka, že banán na stromě jste ještě neviděli, koledujete si o to, že zaplatíte za všechno mnohonásobně víc než ostřílený cestovatel.

4. Afrika je neuvěřitelně drahá

Brzy se ukáže, že ani tohle není tak docela pravda. Afrika (v našem případě Keňa a Tanzanie) je přátelská a levná. Pokud jíte, bydlíte a přesouváte se jako místní, zaplatíte pár korun za všechno. Pokud vás ale zajímají „turistické“ věci, pak ano. Vstupné do národních parků, taxíky, průvodci, hotely v turistických oblastech, restaurace v resortech – to vše stojí hromady peněz, neuvěřitelné hromady. Takže záleží, co je cílem vaší cesty do Afriky. Poznat Afriku? Nebo jet v zajetých kolejích podle itinerářů milionů turistů, které se podobají jak vejce vejci?

Hodí se také poznamenat, že na cestu do Keni a Tanzanie velmi využijete dolary v hotovosti. Čím vyšší nominální hodnota, tím lepší směnný kurz. Výběry i platby kartou bývají zpoplatněné a není výjimkou, když za eura nabízejí kurz 1 dolar = 1 euro. Párkrát se nám dokonce stalo, že platba místními šilinky byla dokonce méně výhodná, než kdybychom platili v dolarech.

Nejširší nabídku průvodců a map Keni (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

5. Vše musíte mít naplánované a zařízené před cestou

My jsme si předem nezařídili nic. Takoví už jsme. Chceme mít možnost nechat se unášet kouzlem okamžiku a rozhodovat se podle momentální nálady a okolností. Zatím se nám to vždycky vyplatilo, tak proč by to nemělo fungovat v Africe?

Jen jedinou věc máme domluvenou dopředu – couchsurfing na první noc u Drewa v Nairobi. Couchsufring (bydlení zadarmo u místních) považujeme za nejlepší způsob, jak skutečně poznat zemi, do které přijíždíme poprvé. Místní nám vždy nejlépe poradí, co v jejich zemi stojí za to vidět a zažít. Drew je super. Nechá nás u sebe bydlet dvě noci, protáhne nás po městě, a jelikož jdeme s místním, nikdo se na nás nelepí a nepokouší se nás oškubat (tento aspekt jeho doprovodu plně doceníme až později). V jeho přítomnosti začnou dostávat naše keňské plány výraznější obrysy. Zaplatíme si výlet na safari do Masai Mara, promyslíme plány na zdolání Mt. Kenya a koupíme si letenky ze Zanzibaru, takže to vypadá, že pojedeme na „Ostrov koření“!

6. Na safari jedině v džípu

Nesmysl. V některých národních parcích si můžete mezi zvířaty chodit pěšky nebo třeba jezdit na kole. A je to parádní! Málokdo zná národní park Hell’s Gate v Keni, protože je malý a na místní poměry bezvýznamný. Do povědomí se dostal díky pěknému kaňonu, který vzdáleně připomíná americké Narrows v Zionu, a taky se tu na jednom ze skalních výběžků údajně natáčela scéna ze Lvího krále. Nás na Hell’s Gate nejvíc baví zvířata (zebry, žirafy, buvoli, antilopy, gazely a savanová prasátka) a fakt, že si mezi nimi můžeme chodit a jezdit a na kole, jak se nám zachce. Celodenní vstupné do národního parku stojí 26 USD na osobu (jedno z těch nejlevnějších v Keni), vedou tu desítky kilometrů prašných cest a navštívit se tu dají i obsidiánové jeskyně.

Určitě objevíte i další takové národní parky a oblasti. Zásadní je, aby tam nežily divoké kočky, jako lvi, gepardi a leopardi, nebo tlustokožci jako sloni, hroši a nosorožci, protože tato zvířata by vás mohla ohrozit na životě. V místech, kde žijí jen zebry, žirafy, antilopy a gazely se můžete cítit zcela bezpečně. Z buvolů sice jde občas docela strach, ale když je nebudete dráždit, bude to v pohodě.

7. Na kopce jen s průvodcem

Pravdou je, že pokud chcete na Kilimandžáro, bez průvodce a konvoje nosičů a kuchařů to nepůjde. Pokud se ale spokojíte „jen“ s druhou nejvyšší horou Afriky, Mt. Kenya, stačí když zaplatíte u brány (tučné) vstupné do národního parku a poplatek za stanování a můžete si chodit po kopcích, jak se vám zlíbí. A pro navigaci můžete využít aplikaci mapy.cz, která zná všechny významné výstupové cesty na Mt. Kenya, vrcholový okružní trek, který tam vede, i chaty a možná nocležiště.

Ve skutečnosti se jedná spíš o pohoří, rozeklaný masiv, než o samostatnou horu. Naleznete tu na desítku vrcholů, z nichž nejvyšší – Batian 5199 m – je možné zdolat jedině s pomocí lan a jedná se o technický výstup obtížnosti IV-V. My se vydáme na třetí nejvyšší vrchol Point Lenana (4985 m) a nejvyšší z těch, na které se dá dostat i bez horolezeckého vybavení.

Volíme výstupovou cestu Chogoria a sestupovat budeme po trase Sirimon. Do vesnice Chogoria přijedeme z Nairobi hromadným dopravním prostředkem – matatu za 100 Kč/os. a ve vesnici si usmlouváme dva kluky na motorkách (200 Kč/os.), aby nás odvezli 30 km džunglí k bráně. Tam zaplatíme povinné vstupné 156 dolarů/os. za tři noci v parku plus poplatek za kempování 20 dolarů/os. a dál už jdeme sami, vaříme si v ešusu, spíme ve vlastním stanu, užíváme si krásy přírody i divoká zvířata a nakonec staneme i na samotném vrcholu…

8. Faraonova pomsta (neboli střevní a žaludeční obtíže)

Možná už máme zažívací ústrojí vycvičené z mnoha cest do nejrůznějších zemí, každopádně nás žádné střevní ani jiné zažívací obtíže nepotkaly. Jídlo v Keni i Tanzanii nám moc chutnalo a zejména na Zanzibaru, „Ostrovu koření“, jsme si pochutnávali nebetyčně. Ať už to byla rýže s fazolemi, tropické ovoce, dekadentně pizza nebo plněné čapátí, vždycky to byla radost. Petr hned několikrát podlehl stejku s pepřovou omáčkou a já, ačkoli se snažím maso nejíst, jsem ochutnala a byl famózní…

9. Afriku můžete buď milovat, nebo nenávidět

Tenhle předsudek se ukáže jako jediný pravdivý.  Afrika se nám zažrala pod kůži a teď už si klidně troufneme i do jejích dalších zemí. Moc se těšíme na příští cestu na „černý kontinent“, ačkoli zatím netušíme, kdy a kam to bude.