Země snů: Zážitkář ze severní Indie

Celý ten výlet mně připadal jako sen. Strašidelný, surrealistický, veselý a nádherný. Podivná krajina, zvláštní atmosférou nasáklí lidé a všudypřítomná zvířata. Když si pustím v hlavě nějaký zážitek, tak si nejsem jistý, jestli jsem tam skutečně byl, jestli jsem to skutečně zažil…

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Poslední večeře

Přichází poslední večer v Léhu. Balíme se a jdeme spát. Nemůžu usnout. Konečně se mi to povedlo, ale jen o chvilku později zvoní budík. Mělo to vůbec smysl? Rychle se pakujeme a vyrážíme na autobusové nádraží. Městem se line šílený štěkot. Psi, kteří jsou přes den polomrtví vedrem, ožívají. Najednou se zde mění role, místní chodí osamoceně s klackem v ruce a psi ve smečkách ovládají město. Nahání mi to hrůzu. Přidáváme do kroku a já svítím do tmavých koutů příruční svítilnou. Jsou tam krávy, co žerou odpadky, a psi, kteří brání své území. Vrčí na nás. Strach mi svírá duši. Zvířata nabírají v mé fantazii na rozměrech. Metelíme po hlavní cestě. Patnáct minut svižné chůze a autobusák máme v dohledu.

Známé tváře na nás mávají. Je tu dredatá černoška, díky které máme lístky, a její izraelský kamarád. Seznamujeme se s mladým německým párem. Podle čísla na růžovém lístku zjišťujeme, že pojedeme společně. Odjezd je plánovaný na druhou hodinu po půlnoci. Zatím se nic neděje a tak si děláme pohodlí vedle nich, tady v tom nočním Močově.

Moč je teď cítit už úplně všude. Sami jsme už dostatečně nachcáklí, takže sem skvěle zapadáme. Název pro autobusák jsme vymysleli včera. Místní vůně k tomu vyloženě vybízí. Přichází indický mladík, jeho vlasy tvoří podivné slepence a oblečení vymetlo zřejmě hodně tmavých koutů. Dříve to musel být docela pěkný kluk. Teď je špinavý a zfetovaný, v ruce drží klacek, kterým nás neustále kontaktuje. Máchá s ním před našimi tvářemi a tím si získává pozornost. Pokaždé, když se přiblíží, jsme v pozoru. Nikdo se s ním do většího fyzického kontaktu nepouští. Je dost pravděpodobné, že má žloutenku či cokoli jiného. Až místní kolemjdoucí ho odeženou. Asi je to lokální neškodná figurka. Jeho chování však vadí jen nám, ostatní nocležníci si dělají opravdové pohodlí a získávají pro sebe klidnou noc. Jak se rozednívá, nádraží pomalu ožívá.

Cesta do hor

Je sedm hodin ráno a přijíždí náš autobus. Nevypadá tak, jak jsme si ho za těch pár hodin vysnili. Je velký a oprýskaný. Nakládáme batohy a utíráme si každý svou sedačku vlhkým kapesníkem. Sedadla se pomalu zaplní a můžeme vyrazit. Na naší straně jsou po dvou a na protější po třech. Průvodčí, oblečený v hnědém krepsilonovém saku, kontroluje lístky. Má velký knír a prošedivělé vlasy se mu uprostřed hlavy rozpadají na dvě prdelky. Vypadá trochu legračně, jako kdyby právě vyběhl z natáčení nějakého filmu pro pamětníky.

V prvních hodinách spíme. Asi po sto padesáti kilometrech se začnou ozývat dávivé zvuky. A to mě probouzí. Šavle začnou lítat vzduchem. Tomu říkám sen. Mladý, dost nacucaný Ind nám ukazuje tekutý obsah svého žaludku. Jsme rádi, že z něj nevyletěla i jeho poslední (tuhá) večeře. Kamarádi ho usazují k oknu a zvratky splachují vodou. Ta při zatáčkách vytéká z autobusu. Já mám hlavu vystrčenou z okýnka. Nic neříkám. Ostatně řidič ani průvodčí se tím také netrápí. Jeden kamarád mladého opilce se s námi dává do řeči a nabízí Davidovi své pití. David se nejprve napít nechtěl, ale když zjistil, že je v tom alkohol, přijal. Minimálně už teď víme, z čeho je chlapci špatně. S tím alkoholovým asketismem to tady není zas tak horké.

O kus dál vyměňujeme pneumatiku, sjetou za ještě sjetější. Řidič hbitě mění gumu a celý autobus mu kouká pod ruce. Jeden pasažér ochotně pomáhá. Všichni cestující jsou připraveni k akci. Je to zajímavé. Lidé jsou tu jaksi pospolitější. Spoléhají více jeden na druhého.

Jen pro odvážné

Přejíždíme několik pětitisícovek. Autobus nadskakuje, kolébá se v zatáčkách, s lehkostí projíždí totálními serpentinami a na těsnotu se vyhýbá nákladním vozidlům a cisternám. Zastavujeme v koloně, celý autobus vybíhá ven. Ve strži se válí cisterna. Polívá mě hrůza. Pár Indů se snaží vycucat její obsah dost nebezpečným způsobem. Jeden z nich nasazuje na čerpadlo hadici vedoucí k jiné cisterně stojící na cestě. Evidentně mu to velikostně nepasuje, tak zapaluje keř, na který předtím vytřepal poslední zbytky benzínu. Nahřívá konec hadice a snaží se ji dostat na čerpadlo.

Raději se tam nedívám, nechci vidět, jak to bouchne. Využívám příležitosti, že stojíme, a utíkám s jednou starší Indkou na toaletu. Běží přesně za poslední auto v koloně. Ukazuje na mě, že už dál není nutné běžet. Řidič auta se pro tuto chvíli stává neviditelným. Indka si zadřepne a vykoná potřebu. Neváhám a dělám to samé. Indický způsob chození na toaletu je dost osvobozující. Pomalu jdeme zpět. Průvodčí nás svolává do autobusu. Kolona se rozjíždí. David jede se zavřenýma očima, prý to pomáhá.

Zkouším to taky. Do strží už se nedívám. V duchu myslím na to, že zřícená cisterna, co jsme viděli, je pro našeho řidiče dostatečným upozorněním, aby jel o to opatrněji. Veze přeci lidské bytosti, i když tohle v Indii zas tak moc neznamená. Držíme se opěradla a chechtáme se tomu s lehkým přídechem hysterie. Nic jiného se dělat nedá. Sebestřednost v tomto případě opravdu není na místě.

Věříme, že náš řidič je dobrý řidič!

On si to evidentně myslí taky, protože z hlavní nezpevněné cesty sjíždí na vymletou zkratku, jakousi spojnici mezi točivými serpentinami. Všichni se zapřeme do sedadel a autobusem se linou vyděšené hlasy: „On nás chce zabít!“ „Oh my God!!!“ Autobus funí, heká, skučí, motor řve. Po pár desítkách metrů vjíždíme na pomyslnou silnici. Napětí visí ve vzduchu. Myslím, že nám chtěl ukázat, že se není čeho bát. Že to má plně pod kontrolou a náš autobus je v nejlepší indické kondici. Od této chvíle se snažím spát, a když jsem vzhůru, používám Davidovu metodu. Naši kolegáčci Evropáčci si před tímto zážitkem dali ještě čouda. Asi jsme přece jen zelenáči.

Jedeme celý den, s přibývajícími hodinami začíná být chladno. Do autobusu dost fučí. Plech, o který se opírám, je úplně studený. Zastavujeme o půlnoci a jdeme se ohřát do velkého, prostorného stanu. V přední části je kout určený pro kuchyň a zbývající místo vyplňují připravená lůžka. Sedíme na okraji postelí a přikrýváme se dekou společně s naším spřáteleným německým párem. Vtipkujeme, kolik že se tam vejde asi skladných Indů a kolik přerostlých Evropanů. Dáváme si čaj a čínsko-indickou nudlovou polévku a jdeme zpět do autobusu.

Po cestě čučíme na Mléčnou dráhu. Tolik hvězd jsem asi ještě nikdy neviděla. Je to dech beroucí pohled. V autobuse je jen pár pasažérů a všichni už tak nějak odfukují. Jeden Ind nám sděluje, že se dál nejede. Přizpůsobujeme se situaci, kluci shazují naše batohy ze střechy autobusu a naše kroky směřují do spacího stanu. Asi brzo poznáme, kolikže se tam vejde Indů a Evropáků. Vybíráme si stan, do kterého zachází na pohled známý Ind. Zjišťujeme, že většina pasažérů z našeho autobusu si tu připravuje spaní. Dokonce tu leží i Hadráci. Tak pro sebe nazýváme indické muže, kteří jsou zamotaní jen ve svém oranžovém plátnu. Jeden z nich seděl část cesty před námi. Vyprávěl nám, že je připraven kdykoli zemřít. Co tím asi myslel? Co to v jeho víře znamená?

Blíže se už k místním nedostaneme

Vzadu vidím místo akorát pro nás čtyři. Stará Indka na nás nepřátelsky kouká. Promlouvám na ni a nabízím, že vedle ní ulehnu já. Uklidnila se. Možná ji vyděsila představa, že by vedle ní ležel velkej bílej chlap. Všichni se chumláme do dek, laris a spacáků. Roznášejí se poslední večeře a stan pomalu utichá. Pozorujeme lidi kolem nás. Spaní v tomto obrovském stanu se pro nás stává nevšedním zážitkem. Blíže se k místním lidem už asi nedostaneme.

Ve čtyři hodiny ráno nás budí troubení autobusu. A zase se jede. Zpočátku se ozývají samé vegetativní projevy pasažérů. Okýnka se střídavě otevírají a zavírají, chrchle lítají ven. Já jen zhluboka dýchám. Cesta mě natolik zaměstnává, že na živočišné zvuky rychle zapomínám. Zastavujeme u další překážky. Horská řeka si razí žlab přes naši cestu. Auta pomalu projíždějí. Ne všem se to daří napoprvé. Pozoruji pasažéra, co uvízl na nesprávném břehu. Jeho vůz přebrodil řeku a on se teď snaží dostat za ním. Řidič mu pomáhá tak, že hází do proudu řeky kameny. No, moc to nepomáhá. Hop a skok a žádná bota nezůstala suchá.

Já si chci vyčistit zuby. Hledám si proto vhodné místo u řeky a jdu nahoru po proudu. Ještě než se napiju vody, zkontroluji vrchní tok, zdali je prostý Indů na toaletě. Ha. Jeden tam je. Mám štěstí, že ho vidím. Krčí se za kamenem. Malá to asi nebyla. Čistění zubů odkládám na neurčito. Náš autobus řeku bez potíží projíždí.

Dárek od Šivy

Po pár hodinách zastavujeme v Kejlongu. Je to pěkná díra. Nasnídáme se, vyprázdníme se, prohlížíme si změť kabelů, což má být elektrické vedení. Chodíme sem a tam. Nudím se. Jdu na průzkum pasažérů a navazuji kontakt s přívrženci Šivy, čtyřmi muži zabalenými v hadrech s barevnými turbany na hlavách. Sedí na zemi a pokuřují si svá retka.

Na tmavém čele mají červenou barvou vyznačenou krátkou rýhu. Barva plnovousu prozrazuje věk vážených mužů. Bavíme se o smyslu života a oni se ochotně svěřují mé kameře. Promlouvají ve svém jazyce, a tak vůbec netuším, co říkají. Na oplátku jim přináším snídani. Podává se čaj masala a čerstvé čapátí s čili omáčkou. Na závěr našeho setkání mi nejstarší a nejváženější muž říká, ať schovám kameru. Chce mi něco dát. Vybízí mě, ať k němu zakleknu, a s velkým požehnáním dostávám oříšek na krk jako talisman.

Mám ho nosit přímo na těle. Vlastně jde o dárek od jednoho z nejmocnějších hinduistických bohů. Důležitost, jakou tomuto rituálu i sobě navzájem dávají, je obdivuhodná. David se směje, že sociální pracovnice řádí i v Indii. Od této chvíle se na mě všichni ostatní Hadráci usmívají a zdálky mávají.