Země ohně, vichrů a plískavic

Když se v nejjižnějším obydleném cípu planety, v argentinské Ushuaii, zeptáte místních, budou vám hrdě tvrdit pravý opak. Otočím mapu vzhůru nohama a musím uznat, že na tom něco je – vítejte na špici světa v patagonské Ohňové zemi.

Měl zatracenou pravdu Matej Bencúr známější jako Martin Kukučín, který o počasí v Patagonii lakonicky poznamenal: „Neraz sa zoblačí a z neba frká, potom je zas pekne.“ Jsme v Punta Arenas, posledním výběžku jihoamerického kontinentu před Magalhaesovým průlivem. Vlny úžiny, kterou jako první Evropan proplul v říjnu roku 1520 portugalský mořeplavec ve službách španělské koruny Fernao Magalhaes, ježí ostrý vichr, z oblohy postříbřené cáry hustých mraků se sype drobný déšť. Tam za vodou je Ohňová země.

TIERRA DEL FUEGO!

Celému souostroví i jeho hlavnímu ostrovu, který je s rozlohou zhruba dvou třetin Česka největším ostrovem Jižní Ameriky, dali jméno už Magalhaesovi námořníci. Za jasných nocí pozorovali ohně planoucí v indiánských tábořištích na pobřeží nově objeveného území. Nebo to snad byly vysoko šlehající plameny z nalezišť zemního plynu? To už se nedozvíme. „Tierra del Fuego!“ jako bych slyšel křiknout zarostlého kormidelníka lodi Trinidad.  

Dřív než se tam vypravíme, zůstaňme ještě chvilku na „písčitém výběžku“, jak lze jméno jednoho z mála míst na břehu průlivu příhodných pro život počeštit. Když sem před pěti sty lety dosáhla chapadla evropské civilizace, narazili její vyslanci na hrstky otužilých a urostlých indiánů. Osud to zařídil skvěle, když na Magalhaesovu loď posadil i Antonia Pigafettu. Zpráva o první cestě kolem světa, kterou tento Benátčan podal, je jedním z nejslavnějších cestopisů všech dob. Místo nažehlených košil dostaly v mém batohu přednost dobré knihy, mezi nimi i Pigafettův spis. Bude půlnoc, okny rozvrzaného dřevěného hotýlku lomcuje vítr a před očima čtenáře půl tisíciletí starého deníku účastníka Magalhaesovy výpravy se odehrává setkání Evropanů s dávnými domorodci.  

„Mají-li tito lidé bolesti břicha, neberou projímadlo, ale strčí si do krku šíp asi dvě pídě hluboko a zvracejí zelenou tekutinu smíšenou s krví, neboť pojídají jakýsi druh bodláku. Pro velikou zimu, jež tady panuje, si muži přivazují úd k tělu. Nejvyššího démona nazývají Setebos, ostatním pak říkají Cheleulle. Jeden zajatec nám posunky sdělil, že démona jednou spatřil a že má na hlavě dva rohy, nohy porostlé dlouhými chlupy a z tlamy a z řiti mu šlehají plameny. Hlavní kapitán tyto lidi nazval Patagonci (podle španělského slova „pata“ tlapa, pracka).“ Vida, byli to opět muži odvážného Portugalce, kteří se zasloužili o pojmenování, jež přetrvalo dodnes.

„JACK LONDON“ JIHU

Osada Punta Arenas je v análech vedena od roku 1843. Dnes v největším městě chilského jihu žije na sto tisíc lidí. Dobrodružné dějiny jeho osidlování jsou zapsány v ohmataném telefonním seznamu: Koljatič, Braun, Petersen, Borgatello, Davidson… Nejeden podnikavý odvážlivec, samotář, ale i lump dal vale Starému světu a vyrazil hledat štěstí na ďábelskou výspu. Zvlášť početný byl chorvatský živel, s nímž se v Punta Arenas před sto lety na dlouhých čtrnáct roků usadil i Slovák Martin Kukučín. Městečko, které Chorvaté založili na druhé straně úžiny, má optimistické jméno Porvenir. Budoucnost. Patagonské náhrobky promlouvají slovansky. A lze opomenout zmínku, že se tu vaří nejlepší pivo v celém Chile? Není divu, když jeho první várku vystavil roku 1896 německý sládek Fischer.  

Ale nechme odpočinout historii, tu starou dámu, a vyražme si se žhavou milenkou přítomností. Čeká nás cesta přes průliv do nitra Ohňové země až na její jižní okraj – do města Ushuaia. Ještě před nějakými deseti tisíci lety byl ostrov součástí pevniny, průlivem nyní v jeho nejužším místě na „tenké špici“ Punta Delgada pendluje trajekt, v šedozelených vlnách se míhají bílé hřbety plískavic strakatých, malých delfínů, moudrých prostředníků mezi světem světla a temnoty.  

Jako by nikdy neměla skončit zvlněná pustá pláň zabírající sever Ohňové země. Nízké sukovité stromy se vzdorně třesou v silném větru, nad rozlehlou travnatou pampou, na které hodují huňaté ovce, majestátně plachtí kondor. Až mnou na okamžik zalomcuje horká touha stát se pastevcem. Modré nebe nad hlavou a tisícihlavé stádo kolem mě.  Představa, jak jediným cvaknutím zubů zbavuju beránky jejich nejcennějších žláz, jako to dělal Francisco Coloane, mě ale rychle vrací zpátky na zem.  

Francisco Coloane! Ve vyprávění o Ohňové zemi nesmí jméno toho Chilana chybět. Málokdo znal tento drsný kraj jako on. Celý život utíkal na jih, byl honákem ovcí, plavil se po mořích jako rybář i člen antarktických expedic. Zažil a vyslechl nejeden příběh, krutý i krásný jako zdejší příroda. A vše nenapodobitelně přetavil do svých knih. Šátrám v batohu a vytahuju útlý svazek osmi Coloaneho povídek, které před časem vyšly česky. Přečtěte si je. Stránky vám bude obracet barevný patagonský vítr, ucítíte vůni pečeného skopového i mazlavý pach lachtaního tuku a v jednu chvíli vám těsně kolem hlavy prosviští velrybářská harpuna. Začnete cpát deku do ruksaku a shánět se po mapě. Máte-li však rádi živé korzo, vyhněte se Patagonii ne na sto, ale raději na dvě stě honů. Izolované končiny umí v člověku probudit i zlé síly. Pijáci si dají o pár sklenek víc než jindy, rváči se perou na potkání a pochroumané duše osamělců drtí nekonečná pustina.

MOŘSKÁ PRAČKA ZLATA

Ostrý řez jako podle pravítka půlí na mapě Ohňovou zemi na západní chilskou a východní argentinskou část. Až k hraničním budkám u zálivu San Sebastian na atlantické straně vede ze severu jen štěrková silnice. Z přibližně šesti set kilometrů, které je z Punta Arenas do Ushuaie nutné urazit, je to sotva třetina. Jeďte ale z Prahy do Brna po polní cestě!  

Když těmito místy v polovině osmdesátých let 19. století putoval rumunský dobrodruh Julius Popper, nebyla tu cesta žádná. Zajímavý chlapík,tenhle Popper. Když v Ohňové zemi vypukla zlatá horečka, chytil tento chytrý inženýr a poučený mineralog příležitost pevně za pačesy. Brzy objevil panenská naleziště zlaté rudy v oblasti poloostrova El Páramo – české znění věru nepřekvapí: Pustina. S lopatou a rýžovací pánví nemínil ztrácet čas. V zátoce San Sebastian, která se zařezává hluboko do pevniny, si povšiml neobvykle velkého výškového rozdílu hladiny moře při přílivu a odlivu. Síla lidské myšlenky a kosmická energie z něj rázem udělaly boháče.  

Zlatonosnou rudu promýval ve speciálních kanálech vyhloubených přímo v oceánu. Za tři roky se Popperovi podařilo „sklidit“ dvě tuny zlata. Štěstí mu to nepřineslo, zemřel za nevyjasněných okolností v pětatřiceti letech v hotelovém pokoji v Buenos Aires. Vzpomínkou na „krále Párama“ jsou pětigramové zlaté mince s vyraženým Popperovým jménem vystavené v ushuaiském muzeu. Od zčeřené hladiny zálivu San Sebastian se odrážejí paprsky odpoledního slunce. Nebo se to na dně třpytí zlaté valouny?

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

A DRUHY SE MĚNILY…

Pojeďme ale dál na jih. Krajina se dramaticky proměňuje, jako když se zlomí deska, stoupají přímo z moře věčně zasněžené štíty And. Jsme u průlivu Beagle, v labyrintu hornatých ostrovů, úzkých kanálů a zátok.  
Novou cestu z Atlantiku do Pacifiku objevil roku 1830 teprve pětadvacetiletý kapitán britské brigy Beagle Robert Fitzroy. Slavná loď a slavný muž. Kdyby prozíravý Fitzroy netrval na tom, že když už brázdí světové oceány, chce mít na palubě i přírodovědce, kdo ví, zda bychom dnes znali evoluční teorii. Ano, na palubě Beaglu při jeho další výzkumné plavbě kolem světa byl v letech 1831 až 1836 i mladý Charles Darwin. Cesta plná strázní mu dala do ruky klíč k dosud neznámým tajemstvím vědy. Možná už na březích Beaglu začaly Darwina „skutečnosti přesvědčovat, že druhy se během dlouhého vývoje měnily“.  
Ve městě s indiánským jménem Ushuaia si Fitzroyova expedice odpočinout nemohla. První skromnou osadu v klidné zátoce Beaglu založili britští misionáři až roku 1869. Argentinská vlajka nad nejjižnějším osídleným kouskem světa zavlála roku 1884. O něco jižněji, na ostrově Navarino, který patří Chile, se o tento primát sice hlásí také vesnice Puerto Williams, avšak proslulost čtyřicetitisícové Ushuaie její ambice zastiňuje. Ostatně je to jen roztomilý spor z konce světa – nebo jeho začátku, jak mi u sklenice quilmeského piva v ošarpané přístavní krčmě hrdě tvrdil jeden starý honák. V jeho tváři zvrásněné bouřemi a vichry se jako dvě bobulky z trnitého keře calafate usmívaly tmavé oči a já si toho muže představil, jak daleko od lidí v prkenné boudě s neklidným tepem moře pod polštářem sní za dlouhých zimních nocí sen středověkého kartografa, který mapu světa črtá po svém. Realita je ovšem neúprosná: na slova „fin del mundo“ – čili: tady jste na konci světa – slyší turisté o poznání lépe.

HLUBOKO V MYSLI

Ještě před devadesáti lety Ushuaia čítala patnáct set duší a byla mužským světem. Co ta víc než tisícovka chlapů dělala, když se tu spolu s nimi s nepřízní podnebí rvaly sotva dvě stovky žen? Městečko tehdy sloužilo především jako tvrdý arest pro politické avanturisty i hrdlořezy z tři tisíce kilometrů vzdáleného Buenos Aires: kamenná věznice a pár dřevěných domků, občas loď přivážející zásoby a nové ztroskotance v řetězech. Ty časy jsou dávno pryč. Z vězení „na konci světa“ je dnes muzeum, s tučným kontem je to do Antarktidy jenom skok a za šťavnatý steak zaplatíte kreditní kartou.  

Přesto je tu všude stále přítomno jakési zvláštní kouzlo. Ale co to jen je? Zatímco pozoruju, jak se nad žářištěm v rukách snědého kuchaře blýská ostrá čepel a krvavé pláty hovězího pleskavě padají na hliněný talíř, trkne do mě Darwin a napoví: „Při vzpomínkách na moji cestu se mi často vybavují patagonské planiny. Jsou to mnohdy strašlivé a naprosto neužitečné obrazy. Jak je jen možné, že tato ohromná krajina se tak hluboko vryla do mé mysli?“  

Je potřeba se vrátit, aby obrazy začaly žít svým životem. Ale teď ještě ne. Usednu na břeh ocelové úžiny, za vodou se zvedá ostrov Hoste, vrapatý vlys nekonečna trčící z oceánu jako ztracený koráb, v dálce, až k mysu Horn rozlézá se zlatá pára nasycená vůní dvou oceánů. Hrknu si hořkého maté a brusinkové kořalky a v pomalém stmívání čekám – zatančí dnes plískavice strakatá?

(Reportáž původně vyšla v Týdeníku Rozhlas)