Země, kde zrají leguáni

Belize. Pokud jste hádali něco jiného, je to jenom dobře, neboť čím více takových míst je, tím lépe se mi usíná.
Já se teď budu věnovat právě tomu malinkému státu na poloostrově Yucatan, který se mi natolik vryl do srdce, že bych se o to s Vámi rád podělil. Byla to má třetí cesta do tropů Latinské Ameriky, takže jsem už věděl, že tu bude teplo a vlhko, že je lepší chodit pomalu, protože jinak toho člověk moc neuvidí, že ten strašlivý hluk z lesa nedělá lítá šelma, ale vřešťani (ačkoli dále se dočtete, že to může být i něco jiného). Z důkladného studia této země dále vyplynulo, že je zde druhý nejdelší korálový útes na planetě Zemi, že v nížinných lesích rezervace Cockscomb je největší koncentrace jaguárů na světě, že v rezervaci Baboon Sanctuary jsou vřešťani tak běžní, jako kolpíci v rezervaci Crooked Tree a že přes rozměry téměř totožné s Moravou, je zde mnohem více mayských pyramid než v celé naší republice. Z cestopisů, které se občas objeví na internetu, jsem se dál dozvěděl, že do Belize se hlavně jezdí na 3-4 dny, jako vítaný relax po úmorné měsíční cestě Mexikem. A to je opravdu velká škoda pro cestovatele a vítaná zpráva pro tamní přírodu.

První dojmy

Letiště je malé, vejdou se na něj sotva 2-3 velká letadla. Do hlavního města se dá dostat taxíkem a trochu komplikovaně i autobusem. Tedy, Belize City není hlavním městem. Díky tomu, že leží na pobřeží, které je občas terčem hurikánů, bylo bezpečnější přenést administrativu do středozemí, tedy malého městečka Belmopan. V mysli místních i cizinců je však hlavním městem Belize City. Díky tomu, že bylo Belize dlouhá léta pod křídly Velké Británie (odtud také pochází původní název Britský Honduras), je příjemné zjištění, že oficiálním jazykem je zde angličtina. V podání místních obyvatel (z 90% černé barvy pleti) zní poněkud jinak, než jsme zvyklí, ale i tak je to příjemná změna oproti běžně rozšířené španělštině v okolních státech. Lidé jsou tu velmi příjemní a kdykoli jsou ochotni pomoci (němého pomocníka v autobuse nevyjímaje). Buď jsou poměrně pozorní nebo vás ignorují, což je vůbec to nejlepší, co pro vás mohou udělat. Přestože jsme se vzdor knižnímu průvodci cítili v Belize City bezpečně, dlouho jsme se tu nezdržovali a vyrazili napříč zemí ke guatemalským hranicím, kde jsme chtěli strávit několik nocí. Další pozitivum, kterého jsme si všimli byl fakt, že autobusy tu mají celkem vysoké stropy. Místní obyvatelé jsou poměrně urostlí a to je pro mě vítaná změna. V Kostarice nebo Ekvádoru jsem se několikrát nepříjemně střetl se stropem či různými výběžky držadel a protrpěl si mnoho nepříjemných chvilek jsa třeba hodinu ohnutý v přeplněném dopravním prostředku. Finančně náročnější, avšak nepopsatelně pohodlnější by bylo cestování půjčeným vozem. Snad příště.

Když zrají leguáni

Až za tmy jsme se nechali vysadit nedaleko naší ubytovny Trek Stop. Tohle místo doporučuji všem, kteří chtějí vidět průřez belizskou přírodou a navštívit mayské pyramidy. Nedaleko od ubytovny se líně plíží řeka Mopan, nad níž se tyčí pozůstatek mayské civilizace – komplex staveb Xunantunich (čti: šunantunič). Řeka Mopan je nabitá životem. Navečer tu hřadují volavky rusovlasé (Bubulcus ibis). Přilétá jich několik desítek a spolu s kormorány vytvářejí zvláštní krákoravý koncert. Spolu s nimi odpočívají na větvích leguáni zelení, jejichž dospělí samci mívají červené zbarvení. Tihle tvorové nás nejednou zaskočili svojí neobratností. Přestože jsou velmi dobře přizpůsobeni pro život v korunách stromů, jsou to poměrně neohrabaní lezci. Několikrát se nám stalo, že při klidném pozorování volavek se náhle ozvalo praskání větviček, které sílilo, až to vypadalo, že se kácí strom. Pak bylo chvilku ticho a před očima nám prolétl veliký leguán, který se několika marnými pohyby předních končetin pokusil vzlétnout, jak to viděl u volavek. Pak to hodně plesklo a cáklo a leguán byl pod vodou. Za chvíli se vynořil, doplaval ke břehu, rozhlédl se, jestli toto faux-pas viděla některá z jeho družek a nasadil výraz, že to vlastně chtěl. Pak se odebral opět na potupnou cestu k vrcholkům stromů. Někdy se stalo, že jeho snaha přeskočit evoluční vývoj od plazů k létavým ptákům nedopadla tak měkce, tedy do vody. Jeden červený samec se zřítil kousek od nás napůl do vody, napůl do bahna. Opět svým výrazem působil nenuceně a jako by dával najevo „jo, takhle jsem to chtěl“. Leguáni se z vajíček líhnou na zemi, mají výrazné smaragdové zbarvení, takže jakmile vylezou do korun stromů, jsou téměř neviditelní. Díky tomu, že se živí rostlinou potravou, musejí se dlouho vyhřívat ve větvích na slunci, aby ji dokázali zpracovat. Postupem času na větvích vyrostou a zčervenají. V tomto stádiu vývoje nejčastěji padají ze stromů. Silná analogie mezi vývojem leguánů a jablek je tak výrazná, že zarputilejší výzkumníci by mohli poukazovat na jasný konvergentní vývoj obou přírodních fenoménů. Navíc i leguáni patří mezi oblíbené zpestření jídelníčku. Jeden recept, který jsme našli v místní kuchařce, začínal slovy: „ 2 velké cibule, 1 větší samice leguána, rajčata …“

Šunan

Podél řeky Mopan je toho k vidění spousta a všem doporučuji i výšlap na nedalekou mayskou pyramidu Xunantunich, které se tu běžně říká Xunan. Vrcholky nejvyšší pyramidy z komplexu se v ranním slunci pěkně vyjímají. Počáteční strach, že se při snaze dobýt zachovalý klenot dávných kultur ztratíme, nás velmi záhy přešel. K pyramidám vede asfaltka. Vyplatí se vyrazit ráno, protože kolem 10. hodiny sem začínají přijíždět tlupy amerických důchodců (kteří jsou tu nejčastějším typem turistů). Dá se tam snadno dojít pěšky, i když je to dost do kopce. Pokud se chcete o pyramidě dozvědět více, doporučuji prostudovat tento odkaz : http://mayaruins.com/

V komplexu se můžete pohybovat s průvodcem i samostatně, takže se tu můžete kochat celkem nerušeně. Pro fotografování jsou ale nepříjemné již zmíněné tlupy Američanů, kteří jsou oblečeni velmi pestře (což ničí snímky do kterých se přimotají) a neustále se s vámi chtějí dělit o zážitky, protože je všechno „emejzing“, „ó maj gád“ nebo „soooooou bjútifl“. Celkem nás překvapila skupinka Američanů, které jsme potkali supící pěšky do kopce, když se optali, zda jsme tam viděli jaguára. Jistě, pět, a pak jeden co je trochu hůř vidět, napadlo mě vzápětí.

Cockscomb – rezervace pro jaguáry

Místo, kam se tito páni asi nepodívali, je rezervace Cockscomb. Strávili jsme tu 4 noci a musím dát za pravdu správci, který se tomu velmi podivil. Běžně sem jezdí lidé jen v organizovaných tlupách a odpoledne zase zpátky do bezpečí bungalovu na pláži. Na delší pobyt sem jezdí jen vědci a studenti. Přestože nás tu velmi nepříjemně pokousali komáři, není tu elektřina a jíst můžete jen to, co si přivezete, patří návštěva Cockscomb Basin k tomu nejlepšímu, co nás v Belize potkalo. Tuto území tvoří asi ze 70% nížina, která je na jihu narušena pozvolným pohořím Maya Mountines. Jeho reliéf je velmi podobní našemu Českému středohoří. A právě velká nížinná proláklina lemovaná horami se stala domovem obrovského množství zvířat a ptáků. Přestože byla v minulosti téměř celá současná rezervace vykácena, její sekundární porost se začal velmi dobře vyvíjet a současná velmi přísná ochrana území přispívá k obnově pralesa. Díky zdravé populaci asi 80 jaguárů se v souvislosti s Cockscomb hovoří o největší koncentraci těchto šelem na světě. I přesto je velmi výjimečné, že se tu s tímto tvorem setkáte. Pro kontrolu populace slouží jednak vysílačky a nenápadné fotoaparáty připevněné na kmenech stromů. Jednou tu prý při prohlídce fotografií nalezli mezi obrázky jaguárů, tapírů a ocelotů i obrázek guatemalských teroristů. Pro fotografy se tu nachází opravdový ráj.

Každý podvečer a brzy ráno jsou velmi aktivní lelci, několikrát nás navštívil i mohutný pták guan, pozorovali jsme jak malý stromový savec kinkajou saje šťávu z květů a to vše dokresluje nádherný koncert ptáků. Fotograficky atraktivní jsou tangary, tukani a další. Pro milovníky rostlin doporučuji vycházku do oblasti bažinných stromů kawai, které se vyznačují mohutnými deskovými kořeny, jež jsou porostlé broméliemi různých druhů. Při troše pozornosti můžete objevit i velmi bizardní druhy brouků. Například zobrazené svítilky jsme nejprve díky jejich zbarvení přešli. Pak mi najednou došlo, že jsem asi něco viděl a objevil jsem asi 6 cm dlouhé hmyzíky. Svítilky se v tropech vyskytují v několika druzích a všechny jsou velmi atraktivní. Problém s focením nastává při prosvítání slunce skrze listí pralesa. Vzniká tím prostředí s velkým dynamickým rozpětím. V tomto případě se vyplatí fotit do RAW, neboť vzniklé přepaly se pak dají ještě zachránit. Jaguára jsme podle očekávání nepotkali. Má přítomnost jednou zmátla místní strážce rezervace, kteří mi s úsměvem sdělovali, že v noci slyšeli jeho řev. Vydali se po stopě, až dorazili k naší chatce, v níž jsem dával hlasitě najevo, že spím. Pokud existuje nějaká kronika jaguárů v rezervaci, asi v ní najdete přeškrtlou větu „Dnes v noci jsme slyšeli jaguára přímo v táboře“.

Volavky jsou fusekle

Kamarád si jednou k vánocům přál trekové ponožky a skutečně při rozbalení prvního dárku se mu rozsvítili oči: „Jé, ponožky!“ Pak rozbalil druhý dárek a jiskra v oku začala pomalu hasnout. Postupně se probíral balíčky stejných rozměrů pod stromečkem a házel je za sebe se slovy :“Fusekle, fusekle…“. Od té doby tento výraz používáme, když je něčeho moc. Takže se třeba mihne ptáček a jeden z nás se zeptá:“Co to bylo???“, druhý ho uklidní:“Fusekle“ a hned víme, že šlo například o tyrana (Great kiskadee). Kterých je všude dost.

Po příjezdu do Crooked Tree jsme do „fusekle“ museli nacpat velké množství ptáků, až se hlášení o fuseklích stávalo tak časté, že jsme pomalu nevěděli, co zrovna značí. Po příjezdu k hlavní bráně parku nás přivítalo obrovské hejno volavek bílých a nesytů stromových, že se mi z toho až zatočila hlava. Bylo jich tu několik set. Šli jsme se ubytovat se slovy, že fusekle tu budou i dalších 5 dní. Nebyly! Odpoledne odtáhly a trvalo dlouhé 2 dny, než se vrátily na toto stanoviště.
Crooked Tree je vesnice, která je vstupní branou do rezervace stejného názvu, již tvoří rozsáhlé laguny. Je to místo, kde zimuje obrovské množství ptáků Severní Ameriky a právě v období naší návštěvy byla jejich koncentrace vysoká. V mnohých článcích či televizních pořadech často slýchám větu: „Měli jsme to štěstí …“. Někde dokonce tvrdili, že měli to štěstí, že právě vrcholil karneval, když přijeli do Rio de Janeira. To je ale náhoda, říkám si vždycky. Proto zůstanu věrný této malé lži, která v lidech vzbuzuje pocit nevyzpytatelnosti cestování a nenapíšu, že jsme sem jeli právě pro to, že naší cestě předcházelo sáhodlouhé studování zajímavých lokalit a pečlivý výběr termínu, kdy vrcholí koncentrace volavek v lagunách. Měli jsme to štěstí, že jsme kromě volavek a nesytů viděli i vzácné čápy jabiru, šnekožravé kurlany,podobné našim kolihám, a jejich konkurenty šnekožravé luňáky. Měli jsme to štěstí, že nám nad hlavami někdy kroužilo i 6 orlovců říčních najednou a že jsme viděli trogona ze dvou metrů. To poslední se tedy z uvedeného vymyká. Podle dosavadních zkušeností se opravdu jednalo o malý zázrak. Trogoni jsou atraktivní ptáci živící se převážně ovocem, které mistrně uzobávají za letu. Jsou velikosti holuba, dokáží hodiny sedět nehnutě na větvích a často uniknou pozornosti člověka, přestože svým zbarvením patří k nejbarevnějším ptákům tropů. Jdeme si takhle sednout k laguně, když se před námi prohnal pták a usedl na nedaleký sloupek u plotu. Samotného ho to překvapilo, protože se ani nehnul, když jsme se blížili. Bohužel je většina plotů v Latinské Americe tvořena ostnatým drátem ve třech řadách a tak pořízená fotografie nese stopy této místní speciality.
Spolu s Cockscomb řadím pobyt v Crooked Tree k tomu nejlepšímu, co je v Belize k vidění. Každé ráno jsem vstával v půl šesté, abych byl v šest u laguny a nechal se unášet křikem volavek a nesytů. Lituji, že jsem neměl foťák, který by dokázal fotit divokou přírodu, ale i tak jsem nadšený a mám důvod se sem vrátit. Pro návštěvu této oblasti doporučuji dlouhý objektiv na ptáky (po ránu si vás volavky nevšimnou).

Ostrov, který rozdělil hurikán

Jsou místa, která na cestách vidět nemusím. Třeba v Peru bych klidně oželil Machu Picchu, v Brazílii Rio de Janeiro, v Ekvádoru mě nijak nelákalo navštívit proslulé Otavalo. Až pojedu příště do Belize, tak vynechám ostrov Caye Caulker. Strávili jsme tu pět nocí. A tři z nich přemýšleli o tom, co se asi na takovém ostrově dělá. Biotop zcela ustoupil tlaku hotelů. Ty jsou východiskem pro skupiny turistů, kteří jezdí na pevninu pouze za účelem fakultativních výletů. Z hlediska fotografie je tu mnoho atraktivních motivů – západy slunce, fregatky, pelikáni, leguáni, kteří mají menší rozměry než ti pevninští. Na opuštěnějším jižním cípu můžeme potkat ibisy, volavky několika druhů, mangrovy. Jenže koncentrace turistů přitahuje místní obyvatelstvo, které se snaží získat nějaký ten peníz.

Jsou o poznání jiní než na pevnině, méně vstřícní a pěkná děvčata se jen těžko brání jejich poznámkám. Proto vytáhnout fotoaparát před místními mi bylo mnohem více nepříjemné než na pevnině. Severní část ostrova je (zatím) neobydlená a stala se posledním útočištěm atraktivní fauny ostrova. Dostat se tam není moc jednoduché, protože ostrov je od roku 1961 rozdělen poměrně hlubokou brázdou od hurikánu Hattie. Tento asi dvacetimetrový úsek je možné přeplavat, ovšem pozor na silný proud, který se touto průrvou neustále žene. Takový způsob však vylučuje možnost focení. Další variantou je odchyt některého z rybářů, který se občas tím směrem vydá. Jenže je otázkou, jestli bude stejně ochotný vzít vás zpátky nebo zda se z protějšího baru nebude jen potutelně usmívat, jak tam v zapadajícím slunci bezradně stojíte a máváte rukama. V našem levném hotýlku neustále běžela nějaká čerpadla, takže jsme se ani moc nevyspali. Inu, nemůže být každý týden posvícení.

Come, boy, come!

Podobně otráveni jsme byli i při návštěvě pevninské rezervace Baboon Sanctuary (alespoň zpočátku). Slovo „baboon“ označuje v Africe paviány. Tady se užívá tento název pro vřešťany. Unikátní projekt, který tu založil Dr. Horwich se vymyká klasickému pojetí ochrany životního prostředí a jejich obyvatel. Rezervace se nachází podél řeky Belize, jež se líně klikatí kolem obce Bermudian Landing a je přirozeným biotopem těchto ohrožených opic. Je to jeden ze šesti druhů vřešťanů, kteří obývají Latinskou Ameriku. Rychlý úbytek přirozených biotopů ohrožuje jeho výskyt a nekontrolovaný lov snížil jeho počty v sousedním Mexiku na velmi kritickou hladinu. Dr. Horwich přišel s nápadem, že přesvědčí místní obyvatele, aby se pokusili s vřešťany vyjít a dodrželi několik zásad citlivých zásahů do krajiny. Například vždy zanechat část kontinuálních porostů, které by umožnily opicím migrovat po stanovištích a neodřízly je od nových teritorií. Zpočátku to bylo velmi obtížné jednání, nicméně postupem času se podařilo přesvědčit farmáře na území 50 km2. Vznikla tím unikátní rezervace, kde spolu žijí zemědělci a rybáři spolu s ohroženým druhem zvířat. Vzájemně si vycházejí vstříc a odměnou je za to příliv peněz z turismu. Kdejaký farmář je pak schopen ubytovat u sebe zájemce o pozorování přírody. Vstupem do rezervace je vesnice Bermudian Landing. Tedy vesnice – je to pár roztroušených domků, které volně přecházejí v další osadu a hranice jsou velmi nejasné. Pro seznámení s rezervací je jakési „nutné zlo“ projít se s průvodcem po krátké stezce. Je to víceméně divadlo, při němž se dychtivý turista dozví, že opice je chlupatá a žije ve větvích. Efekt je pak umocněn přivoláním tvora z džungle a možnost nakrmit jej z ruky.

Pro milovníka zvířat je to trapný moment. Průvodce se snaží upoutat pozornost znuděného vřešťana, který už tento výstup předváděl mnohokrát. Na turisty z ostrova Caye Caulker to možná působí dramaticky a pomáhají volat na opici „Come, boy, come!“, jak se donekonečna snaží jejich průvodce pralesem. Vřešťan se nakonec uvolí a dojde si pro oblíbené listí, přestože do té chvíle leží v korunách stromů, kde pro listí nebyl zprvu vidět. Šťastný průvodce se nakonec vrací ke vstupní bráně a návštěvník se může kochat na vlastní pěst. Veřejná stezka je však velmi krátká a po chvíli vás přepadne nuda. Pokusili jsme se vyrazit do stran po vyšlapaných stezkách, avšak vždy jsme jen došli k plotu nějaké farmy. Po mnoha neúspěšných pokusech nám došlo, že se dá pohybovat jen po prašných přístupových cestách k farmám. Přestože se odevšad ozýval hlasitý ryk vřešťanů, zůstávali pro nás nedostupnou atrakcí. Naštěstí nás majitel ubytovacího zařízení dovedl na stezky po vlastní farmě. Nedá se to srovnat s divadýlkem v Bermudian Landing. Konečně jsme se dostali na místa, kde se několik tlup vřešťanů hádalo o dobytá území. Konečně jsme mohli pozorovat pralesní ptactvo. Tyto opice se živí téměř výhradně rostlinnou stravou, proto většinu času tráví tím, že tráví. Pro fotografování jsou často beznadějně vysoko, přesto se nám jednou stalo, že menší tlupa slezla do nižších pater, odkud se dali poměrně snadno vyfotit. Problémem však bylo světlo, snímky tedy nejsou nijak k popukání. Doporučuji použít blesk.

Co říci závěrem

Projeli jsme ještě několik zajímavých míst. Osobně mohu doporučit setrvat na jedné lokalitě delší dobu a nehnat se za místy zvanými „must see“ ze strachu, že byste v debatách o Belize neobstáli. Jak jsem uvedl na začátku tohoto povídání, Belize je cestovateli celkem opomíjenou destinací. Na naší cestě jsme viděli největší počet ptačích druhů ze všech výprav, konečně jsme díky angličtině rozuměli v podstatě všemu a nemohli si vynachválit přístup místních obyvatel. Pokud máte jakékoli dotazy, pište prosím komentáře do diskuze pod článkem.

Jestliže se do těchto krajin vydáte, přeji Vám, jak je v Britském Hondurasu zvykem, BELIZE IT!

Nejširší nabídku průvodců a map Belize (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz