Želví pytláci, divocí sloni a bolestivý dotek divočiny hadími zuby

Cesta na Srí Lanku

Když jsem byl o něco větší, začal jsem se věnovat sběru čajových krabiček a obalů. Oslovil jsem i několik čajových firem. V jistý den mi přišla zásilka z Kolomba – balíček s čaji. Vyměnil jsem si pak s pracovnicí sekretariátu čajové firmy několik dopisů a k jednomu jsem přibalil i knížku o Československu. „Přijeď se někdy podívat, Srí Lanka je pěkná země,“ četl jsem v dopise. V té době jsem netušil, že bych opravdu do těchto končin někdy zavítal. Každopádně jsem si už tehdy otevřel školní atlas a díval se, jak po pravé hraně Indie stéká kapka tropického ráje, aby u konce subkontinentálního klínu skápla do Indického oceánu.

Přestože na ostrov je možno z Indie dohlédnout, lodní doprava zůstávala dlouhou dobu v nedohlednu. Na Srí Lanku jsem tedy letěl.

V Kolombu jsem se nechtěl zbytečně zdržovat a raději jsem si nechal prohlídku na konec pobytu. Krátkými stopy jsem se dostával podél pobřeží k jihu. Čím dál od hlavního města, tím bylo klidnější a prázdnější. U jedné zcela opuštěné pláže jsem se zastavil. Podél pobřeží rostl palmový pás a na jeho konci stál dřevěný krámek s občerstvením. S majitelem jsem se dal do řeči. Pojedl jsem tam a po večeři se mi už dále nechtělo.

„U sousední pláže budeš mít klidnější táboření. Navíc tam v tuto dobu připlouvají v noci karety klást vejce. Třeba budeš mít štěstí,“ řekl při loučení. Měl jsem. Viděl jsem v průběhu noci hned tři. Želvy jsou dost plaché. Často se stává, že dlouho váhavě chodí po pláži. Když se jim nezdá místo dostatečně tmavé a klidné, vrátí se zpět do moře.

Želví pytláci

Dvě želvy se rozhodly pro kladení. Jenže na to už čekají místní hoši, kteří chodí tato vejce sbírat. Zezadu se k želvě potichu přikradou. Po hodině kladení želva zahrabuje pouze prázdnou díru. Želví vejce se rozprodávají po vesnicích ke konzumaci. Zákazy nepomáhají. V místech, kde se želvy líhnou, vznikly i záchranné farmy. Ty vejce vykupují a vylíhlé želvičky pouštějí zpět do moře. Bez nich by byla v těchto oblastech želví populace v kritickém ohrožení. Ale protože farmy nemají tolik prostředků, aby nabídly za vejce tolik peněz, kolik dostanou sběrači nelegálním prodejem, hodně jich stále končí jako pochoutka.

Cestování po jihozápadních plážích je příjemné a odpočinkové. Krom pozorování ryb a korálů se dá v téhle oblasti zahlédnout i ojedinělý způsob rybaření. Neloví se z břehu ani z loďky, ale z kůlů zapíchnutých ve vodě u břehu. Na jednoduchých bidlech sedí nebo stojí i celá skupina rybářů. Každý na tom svém.

Jak jsem potkal slona

Slon je na Srí Lance od nepaměti oblíbeným a často užívaným motivem objevujícím se na historických i náboženských stavbách. Každý významnější svatostánek má své chrámové slony, kteří se stávají hlavními protagonisty různých náboženských svátků a oslav.

Nejsnáze lze slony spatřit v Pinnavale. Původně tam byl opravdový sirotčinec pro slůňata. Dnes je zde největší chovné stádo na světě, které se stalo turistickou atrakcí. Tohle nebyl zrovna způsob, jakým jsem chtěl slony spatřit. To jsem ještě nevěděl, že není radno se se slony potkat jiným způsobem.

Každopádně jsem se vydal za těmito největšími suchozemskými savci v naději, že třeba nějakého zahlédnu. Netušil jsem, že budu mít takové štěstí, že mě bude od slona dělit jen pár metrů. Teď vím, že bylo možná štěstím i to, že tam alespoň minimální vzdálenost zůstala. Hned na okraji jednoho lesa jsem na statného slona natrefil. Nával emocí zcela přehlušil varovné signály potencionálního nebezpečí.

Vleže a s foťákem u oka jsem zaměřoval pomalu se blížícího samce. Když budu v klidu, bude v klidu i on, říkal jsem si. Slon mě zaregistroval a pomalu přicházel. Vzrušení i strach mne znehybnily. Šel si mne prohlédnout. A já jsem si stále přes objektiv prohlížel jeho. Hodně zdejších slonů nemá kly. On patřil mezi ně. To ovšem nijak nedeklasovalo tuhle jedinečnou chvíli. Musel od země cítit vibrace způsobené tlukotem mého srdce. Okamžik, ano, krátký okamžik, jenž má v tu chvíli rozměry absolutní. Chvíle, která už v přítomnosti penetruje do vzpomínek kráter dojmů.

V onen okamžik jsem si neuvědomoval, že divoký slon dokáže na člověka zaútočit. Dokáže ublížit i zabít. V tu chvíli jsem netušil, že zanedlouho budu mít zkušenost se slonem, který se k něčemu takovému odhodlá.

Nemocný slon

Díky stopu jsem se seznámil s jedním veterinářem, který má na starosti divokou zvěř národních parků. Do jeho rajonu spadá asi šestina rozlohy ostrova. Doktorovi Suhadovi se zdál velmi sympatický můj způsob cestování. „Když budeš v Polonnaruwě, ozvi se. Vezmu tě na nějaký výjezd za divočinou.“ Po návštěvě historických památek v okolí jsem mu proto zavolal, že jsem dorazil. „Přijď zítra ráno k Wild life výcvikovému centru, pojedeme ošetřovat nemocného slona.“

V osm hodin jsem čekal na smluveném místě. Doktor Suhada přijel se svým týmem. Ten tvořili dva střelci. „Farmáři nahlásili, že u jejich osady se už dva dny zdržuje nemocný slon. Za hodinu tam budeme,“ sděluje mi veterinář, když nakládáme můj batoh do zadních dveří terénního džípu. „A proč dva střelci na jednoho slona?“ ptám se už za jízdy. „Já jsem střelec záložní,“ odpovídá jeden z těch dvou. Moc jsem nechápal, a tak mi doktor Suhada začal vykládat, jak to se slony na Srí Lance je.

Sloni putují během roku po svých migračních trasách. A ty jsou po generace stejné. Jenže farmáři začínají obdělávat půdu i v těchto místech. Slon si snadno zapamatuje, kde je jaké pole. A bezpečně dorazí v době úrody. Sklízet však chtějí ti, kteří zaseli. A zde nastává problém a konflikt. Dospělý jedinec sežere za jeden den 100 až 150 kilogramů rostlinné potravy. A stádo dokáže v těchto místech farmářům způsobit velké škody.

Farmáři tedy začali používat i elektrické bariéry. Ale i zde se slon projevil jako jeden z nejinteligentnějších tvorů na zemi. (Stejně jako třeba lidoop rozpozná i slon v zrcadle sám sebe.) A dokáže si poradit i s elektrickým plotem. Uvolní a vytáhne dřevěný kůl tak, aby se nedotkl drátů s napětím. Farmáři si tedy musí svá pole před sklizní náležitě chránit. Používají k zastrašení a zahnání dělobuchy, petardy a světlice. Jenže slon, když je napaden nebo když má pocit ohrožení, dokáže zaútočit a zabít. A každoročně jsou v tomto konfliktu ztráty na životech. Na obou stranách. Přestože je slon chráněným zvířetem a zabít ho je trestným činem, často se situace dostane do bodu „kdo z koho“. Proto tedy jezdí na zásahy krom střelce „zdravotníka“ i střelec pro kritické situace.

Plavba za slonem

Dorazili jsme na místo. Místní lidé oznamují, že slon je uprostřed vodní plochy za osadou. „Má horečku a chladí se,“ sděluje zkušeně doktor. Bereme bednu s apatykou a pušky. Dál už autem nelze.

Došli jsme na okraj malého zarostlého jezera. Slon se zdržoval mimo dosah projektilů. Suhada domluvil od místních půjčení dvou loděk a připravuje střelu s antibiotikem. Přihlížejí děti i dospělí. Já si připravuji foťák. „Je to nebezpečné, raději zůstaň na břehu.“ Jenže já jsem to bral jako velké dobrodružství a nechtěl jsem u toho chybět. „Dobrá tedy, ale raději se posaď do loďky k záložnímu střelci.“ Ještě se mě Suhada zeptal, jestli umím plavat. Bral jsem to jako popichování vzhledem k faktu, že si do loďky beru drahý foťák, kdežto všichni ostatní si vyndávají vše z kapes. „Umím,“ odpovídám s úsměvem. Suhadova tvář však zůstává vážná.

Vyrážíme. V první loďce plují dva místní a střelec připraveného projektilu. Ve druhé jen my dva. Pádlo v ruce, foťák na krku, nabitá puška v klíně odstřelovače. Slon stojí ze tří čtvrtin ve vodě. Pomalu se k němu přibližujeme. První loďka obezřetně připlula ke slonovi na vzdálenost deseti metrů. My se držíme dál. Chvíle klidu. Chvíle napětí. Výstřel. U loďky se vytvořil obláček dýmu a nad hladinou se nese sloní zakvílení. Zásah.

Napadení

Jenže se stalo to, čeho se všichni obávali. Slon se rozzuřil a vyrazil na útočníky. Všichni v momentě zabírají vší silou do pádel. Slon začíná loďku pronásledovat. S napětím sledujeme, kdo bude rychlejší. – Slon! Už je jen pár metrů za plavidlem. Střelec přede mnou stojí v loďce s připravenou puškou. Dva metry. Metr. A slon už dosáhl chobotem na vahadlo. Loď už je jeho. Všichni rázem skáčou do vody. Slon strhává loď pod vodu. Z gejzíru amoku stříkala voda a lítaly třísky, to jak slon zuřivě ničil loď. Ta však nebyla v tuto chvíli podstatná.

Všichni napjatě koukali okolo slona a čekali, kde se ti tři vynoří. Jedna hlava. Druhá. Rychle se nadechly a znovu zmizely pod vodu. Jen třetí muž nikde nebyl! Snad ho slon nedrtí i s lodí! Ne! Konečně se vynořil! Uff! Každý si oddechl. Byl to střelec. A i s puškou dokázal plavat pod vodou hodně daleko.

Tohle bylo o fous. Odnesla to jen loď. Další loďkou se pluli vyzvednout z vody ti tři plavci. Určitě zažili perné chvíle. A s nimi i všichni, kteří to sledovali. Slon se velkým vyčerpáním zklidnil… Za deset dní jel Suhada slona zkontrolovat a aplikovat další dávku léčiv. Jak mi pak psal, slon se pomalu zotavoval. Měl nějaký zánět na noze.

Byl jsem za tento nevšední výlet a nezapomenutelný zážitek velice rád. Přestože plavat umím, jsem skutečně rád, že jsem v té první loďce neseděl… Bylo to vzrušující setkání s přírodou. V tomhle případě i velmi divokou. Nebyl to však ten den můj poslední kontakt se zvířenou. Čekal mě ještě jeden dotek divočiny. Ale to už na jiném místě a bez veterináře.

Nepřijaté podání ruky

Na rozcestí u Polonnaruwy jsem se s doktorem Suhadou a dvěma střelci rozloučil. Oni se vraceli k výcvikovému centru a já jsem pokračoval severozápadně k dalšímu historickému městu Anuradhapura.

Po setmění shazuji batoh pod malým stromem a z batohu vytahuji PET lahev k osprchování. Když už umytý dřepnu k batohu, abych z něho vytáhl deku, ucítím na ruce velmi prudké a bolestivé pálení. Rychle posvítím na batoh a zůstávám jak opařený. Na batohu je stočený had! Hadů jsem už viděl spousty, ale vždy zůstalo pouze u vizuálního kontaktu. Teď jsem mu podal ruku. A z nevřelého podání ruka pálí. Jako by mi ta bolest otupila

myšlení. Hodně dlouho přemýšlím, co teď mám dělat. Bolest se dá vydržet. Ale kdo ví, co se může dít. Rychle jsem si ránu zaškrtil a ještě chvíli si prohlížel charakteristické znaky hada pro pozdější identifikaci. Klikatá čára na bocích a trojúhelníková hlava. Zabíjet hada jsem nechtěl a vyfotit si ho mne v tom rozrušení nenapadlo. Hodil jsem batoh na záda a chvatně vyrazil k městečku. Na jeho začátku je ještě otevřená benzinka. Tam mi vysvětlují, kde najdu nemocnici. Za deset minut jsem u ní byl. Jenže to je jen maličká okrsková nemocnice. Tam mi dávají protitetanovku a přivolávají sanitku. Ruka začíná bobtnat. Než dorazíme do nemocnice v Anuradhapuře, mám ruku nafouklou jako gumovou rukavici. Nateklé prsty trčí jak struky z kravského vemene. Nevěřil bych, že se kůže dokáže takhle natáhnout. Píchnout do ní špendlíkem, tak se snad ta ruka roztrhne.

Identifikace hada

„Tenhle!“ ukazuji doktorovi prstem zdravé ruky na hada v atlasu. „Tenhle to byl,“ opakuji s jistotou identifikovaného viníka a vidím, jak se tvář doktora mění v nejistou. „Ten to zřejmě nebyl, to bys tady nejspíš takhle neseděl,“ argumentuje mladý lékař noční služby. „Zmije paví je jeden z pěti nejjedovatějších hadů, které u nás máme. A máme zde osmdesát pět jedovatých druhů.“ Jenže já jsem stále ještě při smyslech. Doktor kontroluje srážlivost krve. Krevní destičky fungují.

„Co hodinu vypiješ litr vody a budeš měřit, kolik moči ze sebe dostaneš. Uvidíme, zda a jak pracují ledviny. Zatím se organismus pere dobře. S případným sérem raději počkáme. Volbou nesprávného bychom mohli situaci zkomplikovat.“ Začal jsem s proplachováním ledvin a doufal, že nějaké případné sérum opravdu má.

Po druhém měřeném průplachu byl lékař rozhodnut, že mi nic aplikovat nebude. Trochu mě tím uklidnil. „Pro každý případ si tě tu pár dní necháme. Na pozorování a testy.“ Neprotestoval jsem. „Situace je však taková, že zde máme mnohem více pacientů než lůžek.“ Pacienti nebyli v pokojích, ale postele ležely v řadách na prostorném podlaží podepřeném jen sloupy. Místnosti jsou pouze po straně průchozího koridoru. Uprostřed sálu má ordinační stůl lékař a sestry. Mají tak přehled o stavu pacientů. Ten si také zaznamenávají na tabuli. Aktuální počet hospitalizovaných i zemřelých v daný den.

Místo památek, hadí kousnutí

„Jak vidíš, řešíme to tak, že na jednom lůžku leží dva. Nebude ti vadit, že budeš ležet s ještě s někým dalším?“ „Naopak, budu rád, když budu moci sdílet lože s nějakou mladou a relativně zdravou pacientkou,“ odpovídám s vážnou tváří. Načež mi lékař začal s úsměvem vysvětlovat, že už v tom mají zavedený systém: chlapi zvlášť a ženy zvlášť. „A nevadilo by, kdybych ležel na své matraci? Jsem zvyklý kempovat. Mám zde vše, co potřebuji.“ „Dobře, klidně si zde najdi nějaké místo, když jsi, jak říkáš, zvyklý kempovat. Pokud jsi však zvyklý dělat v noci i kempový oheň, tady ho nedělej!“

Místo prohlídky starých historických ruin jsem měl na očích mladé a usměvavé sestřičky. Nebylo to tak zlé. První den jsem vypil asi dva kbelíky vody. Ledviny jsem si propláchl pořádně. Druhý den začala ruka konečně splaskávat. Vpodvečer už byla pravá ruka jen o něco málo větší než levá. Po výsledcích testů mě lékař propustil. Když jsme se loučili, říkal, že neví, zda to byla či nebyla ona zmije paví či nějaká méně jedovatá příbuzná. „Pokud to byla ta paví, zřejmě nebyla v kondici. Možná had použil jed krátce předtím. Třeba se jednalo jen o povrchový skus, kdy se do organismu dostalo minimum jedu.“ Mně však bylo celkem jedno, jaký to byl had. Těšilo mne, že to dopadlo, jak to dopadlo, a že se nikomu z nás dvou nic zlého nestalo.

To, že jsem díky nedostatku času neviděl žádné historické památky ve městě, mi ani moc nevadí. Naopak jsem rád, že jsem si vcelku bez problému vybral kousnutí jedovatým hadem. Pravděpodobnost, že by se to mělo ještě někdy opakovat je teoreticky velmi malá.

Nejširší nabídku průvodců a map Srí Lanky (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz