Zelený Sečuán

Procestoval jsem Čínu od západních pouští, přes tibetské pláně až po východní a jižní pobřeží. Sečuán neboli Sichuan (v české transkripci S‘-čchuan) je spolu s Yunnanem (Jün-nan) ze všech čínských provincií nejzelenější, nejlesnatější a turisticky nejpřitažlivější. Velkou část Sečuánu a Yunnanu obývali původně Tibeťané, které dodnes najdeme roztroušené v horských oblastech, zatímco do nížin se stěhuje hlavní čínské etnikum Hanové (Chanové) – jak v rámci „lepšího“ rozvrstvení obyvatelstva, tak i kvůli pracovním příležitostem.

Před „kovidem“ existovalo z Prahy do hlavního města Sečuánu Chengdu (Čcheng-tu) přímé letecké spojení, provozované místní společností Sichuan Airlines. Tato linka byla bohužel zrušena, takže pokud se dnes chcete dostat do Sečuánu, nezbývá než v Pekingu nebo Šanghaji přesednout na vnitrostátní let. Samozřejmě můžete využít k dopravě i vlak, avšak cesta do Chengdu vám zabere dalších zhruba dvanáct hodin. Čínské vlaky ale mohu jen doporučit, jejich kvalita je dnes téměř srovnatelná s japonskými, i co se týče dochvilnosti.

Pokud jde o další turistickou infrastrukturu, je poplatná čínské nátuře. Protože jsou Číňané velmi pohodlní, a zároveň milují „poznávací“ cestování, jsou na většině turisticky zajímavých míst vybudovány lanovky, obrovská (protože poznávání chtivých Číňanů je opravdu hodně) záchytná parkoviště a všude jezdí nějaké přibližovací autobusy. Horská turistika a výšlapy v horách jsou pro Číňany naopak nezvyklé, takže tu chybí zázemí a často ani není samostatný pohyb v horách povolen.

Obecně pro celou Čínu platí, že nejvhodnějším obdobím k návštěvě určitě není léto. Je horko, dusno, hrozí deště a záplavy. V prvním říjnovém týdnu je zase potřeba vyhnout se svátkům vzniku ČLR, kdy se čínští turisté masově vydávají na cesty po své krásné zemi. Doporučuji tedy cestovat do Sečuánu od poloviny září do října, nebo v dubnu a květnu, protože jaro je v této oblasti moc krásné.

Dva nejkrásnější národní parky Huanglong a Jiuzhaigou

Z Chengdu přejíždíme asi 400 kilometrů sečuánské nížiny směrem na sever. Vysoko v horách západního Sečuánu, poblíž městečka Songpan (Sung-pchan), se ocitáme v oblasti dvou nejkrásnějších národních parků Číny – Huanglong (Chuang-lung) a Jiuzhaigou (Ťiou-čaj-kou). Hlavní atrakcí je tady samotný les, protože drtivá většina Číny je odlesněná, ale to zdaleka není všechno…

První z parků představuje 7,5 km dlouhé údolí plné nádherných scenérií vápencových kaskád. Jak vlastně vzniklo? Při úpatí hory Sněžné hory se mísí voda z tajícího sněhu s vápencovou vodou vytékající z podzemí. Proudy vody stékají po skalnatých terasách a na kamenech a spadlých stromech se usazuje uhličitan vápenatý, který tvrdne a vytváří různobarevná travertinová jezírka. Celkem zde můžeme nalézt kolem 400 tůní různých velikostí, jež v dolní části údolí zakončují obrovské mělké usazeniny žluté až zlatavé barvy. Díky převažující barvě získala celá tato oblast poetický název Žlutý (Zlatý) drak. Jako ve většině nádherných čínských přírodních lokalit i tady najdeme několik menších klášterů a chrámů z období dynastie Ming. Vyjíždíme lanovkou nahoru a pak si užíváme sestup po upravených chodníčcích.

Národní park Jiuzhaigou, zvaný také „Údolí devíti vesnic“, šplhá až do výšky 4500 metrů. Je tu možnost procházek po nejhezčích místech s výhledy na hluboké lesy, kamenné vesničky, vysoké vodopády a smaragdová jezírka, to vše s pozadím zasněžených vrcholků hor. Mezi jednotlivými zastávkami se pohybujeme podobně jako místní turisté – pomocí autobusů „hop-on hop-off“, jež oblastí projíždějí v pravidelných intervalech. Můžeme mít na tento druh „instantní“ turistiky svůj názor, ale při množství návštěvníků (z valné většiny čínských), kteří sem denně proudí, je to jediný způsob, jak nádherné výtvory přírody uchránit od devastace.

Potom už sjíždíme hlubokým údolím vymodelovaným řekou Min (Min) do Songpanu, tzv. Západní brány Sečuánu. Je to staré opevněné městečko, jež bylo dříve vojenskou základnou a je obehnáno hradbami – ty jsou částečně dochovány i částečně dostavěny. Poblíž města se nachází také krásný travertinový vodopád Zhaga (Ča-ka), který má 96 m na výšku a skládá se ze tří kaskád.

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kamenné vesničky a strážní věže

Sečuán je z velké části úrodná rovinatá provincie, historicky obilnice Číny. Tradiční obydlí si místní obyvatelé budovali dřevěná, protože podnebí tu bylo přívětivé a všude „rostl“ dostatek materiálu. V domech pak lidé sušili seno, slámu a měli ustájený dobytek. Pokud se ale vydáme do hor, převládá jako stavební materiál kámen. Ze Songpanu se vydáváme na jihozápad a zastavujeme v kamenné vesnici Taoping (Tchao-pching) národnostní menšiny Qiang (Čchiang), což je etnikum blízké Tibeťanům. Kromě běžných domků tu najdeme i několikapatrové kamenné strážní věže, které jsou chloubou regionu.

Následně míříme do oblasti Danba (Tan-pa), která se rozkládá dále na západ směrem k Tibetu. Zde nás čeká pěší návštěva tibetských vesniček Jiaju (Ťia-ťü) a Zhonglu (Čung-lu) s pestrobarevnými domečky. Také tady nalézáme strážní věže, nádherně položené ve svahu nad hlubokým údolím vymodelovaným soutokem Velké a Malé Zlaté řeky. Některé z těchto věží jsou dokonce přístupné za menší vstupné, ale vylézt na ně je často velmi obtížné, protože tu nejsou žádné žebříky, ale pouze do kmene stromu vytesané stupy. V oblasti také hojně rostou třešňové stromy, tak si tady i díky podobnému klimatu připadáme jako u nás v Česku. Není to tu žádná tropická exotika, krajinu tvoří příjemná zelená údolíčka s vesničkami a krásnými výhledy do okolí. A nejpěkněji je tu zejména na jaře, kdy vše kvete a stejně jako doma panují příjemné teploty.

Horští velikáni v Siguniangshanu a vesnička Shangli

Národní park Siguniangshan (S’-ku-niang-šan) tvoří široké údolí, na jehož konci najdete horský amfiteátr se zasněženými vrcholky podobnými těm alpským. Podle čtyř nejvýznačnějších hor se parku přezdívá Pohoří čtyř dívek – „nejmladší ze čtyř sester“ je tou nejvyšší, vypíná se do více než 6000 metrů. Číňané zde jako vždy využívají turistický „hop-on hop-off“ autobus, který je postupně vysazuje na šesti zastávkách. Mnohem více si však nádherné výhledy užijete, když budete některé úseky procházet pěšky po dřevěných chodníčcích.

Přes horský průsmyk, který ještě v květnu může být zasněžený, sjíždíme do zelené podhorské vesnice, kde už zase převládá architektura dřevěných domů. Malebné Shangli (Šang-li) leží na staré obchodní stezce Koní a čaje. Místní zajímavostí jsou nudle, které koupíte v mnoha restauracích. Dělají je s takzvaným darou (ta-žou), což je „velké maso“ – obrovské kostky výpečků. Je to vyhlášená specialita, takže rozhodně musíte ochutnat. A přijeďte sem brzy ráno, kdy tu ještě není tolik čínských turistů! Nedaleko odtud se pak ukrývá nenápadná soutěska Bifengxia (Pi-feng-sia), kterou protéká říčka s vodopády. Celou ji můžete projít pohodlně dolů asi za dvě hodiny a nahoru potom vyjet zbudovaným výtahem. V oblasti se také nachází jedna z několika chovných stanic pandy velké – symbolu Sečuánu.

Tento článek vyšel v časopise TRAVEL LIFE. Kup si předplatné časopisu TRAVEL LIFE a žádný skvělý článek o cestování už nikdy nezmeškáš. Najdeš v něm nejžádanější destinace, tajné tipy, krásné fotky, rozhovory s našimi i zahraničními cestovateli. AŤ VÍŠ, KAM PŘÍŠTĚ.

V klášteře pod horou Emei

Dále se vydáváme pod posvátnou horu Emei (E´-mej), kde přespíme v klášteře Baoguo (Pao-kuo) ve stejnojmenném městečku. Klášter je běžně přístupný turistům, ale v šest večer se uzavírá, a my se tam ocitáme úplně sami a můžeme si ho v naprostém klidu prochodit a prohlédnout. Ráno kolem páté hodiny začíná bohoslužba, na niž se můžeme podívat – je to velmi silný a krásný zážitek, jedna z věcí, jakou běžně člověk při návštěvě Číny nezažije. V sousedství hory Emei ve městě Leshan (Le-šan) najdete také tzv. Velkého Buddhu – 71 metrů vysokou, do skály vytesanou sochu sedícího Buddhy. Je to historicky nejvyšší takovéto zpodobnění Buddhy a prohlídka celého areálu zabere skoro půl dne.

Bambusový les u Qianwei

Následně se přesouváme k bambusovým hájům u města Qianwei (Čchien-wej). Tzv. Mořem bambusů vysokých až dvacet metrů procházíme pěšky celý den. Bambusy jsou to pořádné, mají průměr i patnáct centimetrů, a na jejich zelenou záplavu můžeme pohlédnout z tzv. Útesu nebeských pokladů či z lanovky, která se vznáší nad rostlinami nebo projíždí přímo mezi nimi. Bambus ale není jen kvalitní stavební materiál, využívá se tradičně i v kuchyni – oblíbené jsou pokrmy s bambusovými výhonky, bambusovými houbami, dušená rýže v bambusovém stvolu a další. Číňané jsou co se týče jídla opravdu kreativní.

Poblíž Qianwei nás čeká ještě jedna bonusová atrakce – jízda historickou parní úzkokolejkou. Vede sečuánským venkovem do bývalého hornického městečka a převýchovného tábora Bagou (Pa-kou). Vlak, který původně sloužil ke svozu uhlí, jede téměř hodinu až na konec údolí. Tady ve vesničce v blízkosti bývalého dolu dodnes žije několik starších lidí, kteří zde zůstali zapomenuti desítky let od konce Kulturní revoluce.