Zelení zabijáci

Málokterý cestovatel si uvědomuje, že mu v odlehlých a dosud málo prozkoumaných oblastech pralesů a džunglí hrozí nebezpečí nejen od divokých zvířat, hadů a hmyzu, ale i od zdánlivě neškodných rostlin a stromů. Před obyčejnou kopřivou se má na pozoru i malé dítě, protože ji dobře zná. Existují však obrovské žahavé rostliny dosud velmi málo známé, jejichž popáleniny jsou nejen velmi bolestivé, ale i životu nebezpečné. Na Nové Guiney a v Austrálii roste „ďábelská kopřiva“ (Laportea cordata), která už má na svědomí smrt několika lidí. Popálit může i suchý spadlý list. Dodnes je záhadou, co je příčinou příšerné bolesti z jejího popálení. Ví se jen, že je to látka, která působí pětkrát silněji než acetylcholin. Dodnes také neexistují prostředky na zmírnění kruté bolesti. Tygří strom – Palo tigre – z horských pralesů Venezuely dokáže vystříknout svou kyselinu dokonce na dálku.

Ale mnohem záludnější a nebezpečnější jsou stromy, které svou oběť otráví. Jedním z nich je brazilský Manchineel (Hippomane mancinella), jehož smrtící jed obsažený v bobulích dobře znala už v 15. století legendární travička Lukrécie Borgiová. Manchineel dokáže zabíjet velice nenápadně. Cestovatel, který neprozřetelně usedne k odpočinku do jeho stínu v době, kdy strom kvete, už nevstane. Drobný pyl padající z krvavě rudých květů mu přivodí rychlou a neodvratnou smrt. Místní indiáni používají jed z tohoto stromu pro šípy do svých foukaček. Podobně jako u curare, už jenom lehké škrábnutí šípem je smrtelné.

Vstup jen s plynovou maskou

Při naší cestě na Madagaskar jsme se s jedním takovým zeleným zabijákem setkali. Říkají mu kumanga. Je to hezký strom podobný mangovníku, urostlý s širokou korunou, a přesto je to upír a netvor. Domorodci přísahají, že ptáci, kteří si neopatrně sednou mezi jeho listy padnou na zem mrtvi. V době, kdy strom kvete, tedy od dubna do srpna, je obzvlášť nebezpečný. Jeho nádherné bílé květy vraždí svou mimořádně jedovatou vůní. Velký znalec Madagaskaru, legendární Hieronym Obst, se o tom přesvědčil na vlastní kůži. Projížděl na motocyklu po cestě z Mitsinjo do Soala, kde kumangy rostou. Byl krásný slunečný den s naprostým bezvětřím. Najednou se mu zamotala hlava a začal ztrácet vědomí. Vjel do oblasti s jedovatým vzduchem. Otrava postupovala velmi rychle a měl co dělat, aby se udržel v sedle motocyklu. Naštěstí motorka rychle projela zamořené území a tak mu zachránila život. Kdyby šel pěšky, asi by tam zůstal. Někteří skeptikové se těmto příhodám vysmívají a považují je za přehnané. Jeden pastor chtěl dokázat, že si Obst vymýšlí, a tak se ke stromu vydal. Utrhl květ, přivoněl k němu a zahodil ho. Trvalo to jen pár sekund, ale najednou se začal dusit a z nosu i úst se mu valila krev. Poležel si několik týdnů a jen tak tak se ze svého odvážného kousku zotavil.

Nemusím jistě zdůrazňovat, že dostat se k takovému vraždícímu stromu s okolím pokrytým kostrami neopatrných zvířat a možná i lidí by byl obrovský zážitek, po kterém touží snad každý dobrodruh. Přivezli jsme si plynové masky a náš průvodce, překladatel a člen expedice Paskal, Malgaš žijící už mnoho let v naší republice nám sehnal terénní vůz i s řidičem za 80 dolarů na den. Našim cílem byla přímořská pralesní oblast kolem jezera Kinkony na severu ostrova. Cesta tam byla příšerná. Hluboké díry, balvany a neuvěřitelně strmá stoupání. Museli jsme jet skoro krokem, ale to nejhorší nás teprve čekalo. Po několika kilometrech jsme se ocitli na břehu hluboké a široké řeky Betsiboky. Byl tam sice přívoz, ale jen pro lidi. Náš džíp by se na převozníkovu lodičku nevešel. Smutně jsme si sedli na břeh řeky, hleděli do červeně zbarvené vody valící se širokým korytem a přemýšleli co dál.

S nepořízenou jsme se rozhodně vrátit nechtěli, a tak jsme na mapě našli objížďku. Byla skoro tři sta kilometrů dlouhá a vyžadovala ještě plavbu trajektem přes mořský záliv u přístavu Mahajunga, tedy další čtyři dny cestování.

Pár kilometrů před jezerem Kinkony jsme se zastavili ve vesničce Ananalava. Hned se kolem nás seběhli vesničané a desítky černých rukou nás začaly zvědavě osahávat. Mnoho bělochů zde asi před námi nebylo. Pascal se zeptal na kumangy a tváře domorodců rázem zkameněly. Vytáhli jsme dárky. Lacinou jabloneckou bižuterii, trička, propisky. Za chvíli bylo vše v pořádku a domorodci se opět rozpovídali. Objevily se i místní krasavice a všudypřítomné děti. Jirka ihned vytáhl kameru a začal je filmovat. Točili jsme o naší cestě reportáž pro televizi Prima a Jirka v ní chtěl mít nejen napětí, ale i umění. Fotograf se v něm nezapřel, a tak ho zajímaly především lidské tváře. Danny mezi tím nedočkavě roztáhl mapu a Pascal chtěl, aby nám na ní ukázali cestu ke kumangám. Domorodci ale vrtěli hlavami, abychom tam nechodili. Je prý to životu nebezpečné a nemuselo by to dobře dopadnout. Vysvětlili jsme jim, že právě kvůli těmto stromům jsme sem přijeli až z daleké země a že se před nimi umíme ochránit. Máme masky a ochranné rukavice.

Pod větvemi zeleného zabijáka

Slunce nemilosrdně pálilo a čas ubíhal. Musíme pokračovat v cestě. Jak ale ten strom najdeme? Vždyť ani nevíme, jak vypadá. Konečně se nad námi jeden domorodec smiloval. Strom prý je podobný mangovníku. Je stejně vysoký a má i stejné listy. To nám ale moc nepomůže. Bereme si ho bokem a vytahujeme další dárky. Za chvíli podléhá touze hromadit majetek a sedá si k nám do auta. Ke stromu nás dovede.

Písečná cesta se kroutí v hustém zeleném porostu a párkrát  musíme zapnout pohon na všechna kola. Auto se statečně prohrabává pískem dál a dál, ale nakonec stejně musíme pokračovat pěšky. Rychle pár hltů zteplalé vody, bágly na záda a jde se. Cestou nám domorodec dává poslední ponaučení. Až budeme u stromu, nemáme pít ani jíst. Bohužel ale neví, jestli strom zrovna kvete. Už u něj dlouho nebyl. Hoříme nedočkavostí a znovu si probíráme, jak budeme u stromu postupovat.

A pak jsme konečně na místě. Zelená koruna kumangy vykukuje za skupinkou rafiových palem. Sami bychom ji asi skutečně nepoznali. Vytahuju dalekohled a prohlížím si její větve. Květy nikde nevidím. Bezprostřední nebezpečí tedy nehrozí. Opatrně se přibližujeme a neustále čicháme kolem sebe. Vzduch je čistý, žádný náznak sebemenší vůně. Plynová maska může zůstat v báglu. Pod stromem hnijí dvě mrtvolky ptáků a o kus dál leží krunýř želvy, ze kterého vykukuje páteř. Rád bych zde našel kostry větších zvířat, ale nemám štěstí. Asi je instinkt  před nebezpečím včas varoval. Domorodec ohýbá větev a ukazuje nám velké tvrdé lusky. To byly nedávno smrtonosné květy. Jeden si trhám na památku a ukládám do mikrotenového sáčku. Všude okolo je klid, žádné drama se neodehrává. Čekal jsem, že zde budeme nasazovat životy. Trochu mě to zklamalo. Na příští květy a smrtící ovzduší bychom si museli pár měsíců počkat. Ale ani sami domorodci nevědí, kdy přesně strom kvete. Je prý to nepravidelné a závisí to na deštích. Kumanga je ale prudce jedovatá i teď. Musíme být opatrní a moc na ni nesahat. Ani na listy. Před rokem se sem zatoulaly krávy z vesnice a pásly se na šťavnatých listech z větví. Během pár okamžiků byly mrtvé. Domorodci se proto rozhodli, že se vraždících stromů definitivně zbaví. Přišli je vypálit. Dílo zkázy jsme viděli na vlastní oči na vedlejší mýtině. Spálené zčernalé kmeny zde smutně trčely k bezmračné obloze. Možná že jsme byli jedni z posledních bělochů, kteří legendární zabijácké stromy viděli na vlastní oči a filmovali je. Nikde jinde totiž nerostou. Dokonce i zde na Madagaskaru je pár posledních exemplářů pouze v této oblasti. A tak nám těch obávaných „ďáblů“ bylo nakonec vlastně líto.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Veškeré příjmy z inzerce věnujeme na neziskové projekty prostřednictvím Expedičního fondu. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství“ a „objeví pro sebe“ nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.