Zelené pouště Pucallpa

Pucallpa je místem, kam mnoho turistů nejezdí. No spíš žádní turisté. Co by tu dělali, není tu žádná starobylá pevnost, prales je vykácený, památek je tu málo a silnice tu končí a dál v cestě se dá pokračovat jen obtížně lodí.

Na druhou stranu, když tu nejsou turisté, znamená to, že zde člověk má možnost vidět opravdové Peru, život lidí. Už při přistání na místním letišti člověk pozná, kam jede, z vrchu vidí celé město, jeho prašné cesty, které se s deštěm promění v jedno obrovské bažiniště, dřevěné přístřešky chudých a cihlové „skoro“ domy těch bohatších.

Pucallpa začala vznikat jako město v 50tých letech, do té doby to byla víceméně nevýznamná vesnice, kde se lidé živili zemědělstvím a v menším měřítku i těžbou dřeva, které se následně prodávalo do Limy. V roce 1951 byla otevřena silnice z Limy (Huanuca) až do Pucallpy, což mělo za následek obrovské množství nově příchozích lidí, kteří podobně jako zlatokopové hledali v okolí města bohatství skryté ve dřevě, anebo je lákaly levné ceny pozemků v této „necivilizované“ oblasti. Od roku 1950 vzrostl počet obyvatel regionu na desetinásobek. Silnice se postupem času mění z prašné na asfaltovou, což umožňuje lepší dopravu a spojení s hlavním městem a bohužel přispívá i k většímu odlesňování celé oblasti.

Hledat v okolí Pucallpy prales je nemožné, v okruhu desítek kilometrů najdete jen „zelené pouště“. Ty vznikají zaplevelením původně pralesních pozemků, které byly vykáceny a několik let zemědělsky využívány až do té doby, než se půda úplně vyčerpala. Pokud chcete do opravdového lesa, nezbývá vám nic jiného než jet do Iquitosu nebo lépe do některých s indiánských vesniček podél toku řeky Ucayali.

Nejširší nabídku průvodců a map Peru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Asi nejdůležitějším místem v Pucallpě je přístav, který zajišťuje spojení s Iquitosem a je centrem veškerého obchodu s ovocem a zbožím. Hladina vody tu celý rok kolísá a asi nejnižší je v peruánském létě. Když člověk stojí na nábřeží, má celý ten přístavní ruch pěkně pod sebou a může pozorovat všechny ty malé lodičky, co vozí vše možné sem a tam, malé děti, které se v řece, do níž ústí veškerá kanalizace, koupou a pijí vodu, stovky rozpadajících se dřevěných domečků, ve kterých bydlí rybáři, lodní dělníci a milión jiných lidí a které slouží zároveň jako tržiště a jsou plně průchozí.

Víceméně když si půjdete do přístavního tržiště koupit rybu, projdete přes několik koupelen, obýváků a ložnic, překročíte pár spících dětí a obejdete kouřícího starce, který se stará o hlučný generátor elektřiny. První dojem je hrozný, zápach a hluk, tisíc lidí, ale po chvíli si nos zvykne, desítky lodních motorů začnou klapat v jednom rytmu a člověk si tak nějak uvědomí, že je konečně v pořádné „divočině“.

Pro cestovatele má Pucallpa význam, jen když ho netlačí čas. Najmout si ve městě pokoj a zůstat alespoň měsíc je perfektním zážitkem. Celé město je protkáno tržišti, kde se dá koupit vše možné, jen ne to, co zrovna hledáte. V okolí města žijí stovky farmářů, kteří vás rádi přijmou a třeba nechají zadarmo nebo za nějaké jídlo přenocovat a povykládají vám o svém životě.

Z Čechů si Pucallpu vybral za svůj druhý domov český malíř Otto Placht, který maluje výjevy z džungle a jehož tvorba je významně ovlivněna opojným nápojem ayahuascou. Rovněž můžete kousek od letiště najít českou školu pro nejmenší děti, kterou postavil a vede Jirka Kmínek a má název Imaglion.