Ze života nártounů filipínských

Je konec června, jsou to již skoro čtyři měsíce, co jsme odjeli na ostrov Bohol. Za tu dobu jsme měli možnost proniknout do světa nočních skřítků, nártounů filipínských.

Co o nártounech dosud víme? Vědecky bylo popsáno devět druhů, pouze jeden z nich se vyskytuje na Filipínách, ostatní žijí v Indonésii. Přestože nártouni filipínští se již poměrně dlouho dobu těší zájmu turistů, který stále stoupá, a ostrov Bohol z jejich přítomnosti výrazně těží, víme toho o jejich životě stále zoufale málo. Nártouni patří mezi nejmenší primáty na světě, hravě se vejdou do dlaně, navíc jsou aktivní pouze v noci. Toto jsou zřejmě dva nejdůležitější důvod, proč život nártounů filipínských stále uniká vědeckému poznání. Náš tým se pokusil tajemství jejich života zase o něco poodhalit.

Na lokalitu v Corelle na ostrově Bohol jsme dorazili začátkem března. Našim cílem bylo ponořit se aspoň na pár měsíců do nitra místního lesa a zjistit co nejvíce o chování a komunikaci nártounů filipínských poddruhu Tarsius syrichta fraterculus. Pro tyto účely jsme museli odchytit několik zvířat a kolem krku jim připevnit obojek s radio-telemetrickou vysílačkou. Nártoun je zvíře, které se vejde do dlaně, proto jsme největší důraz kladli na nízkou hmotnost vysílačky. Ta v našem případě měla kolem 4g, což by nemělo nártounům výrazně vadit. První zvíře, které se stalo objektem našeho zájmu, byla samička, chycena a označena 30. března. Měli jsme před sebou několik měsíců každonočního dobrodružství.

Pojďme si krátce přiblížit, co bylo hlavní náplní našeho působení v rámci projektu Tarsius. Našimi nezbytnými pomocníky se stal radio-přijímač s anténou a kompas. Putovali jsme po lese a hledali naše malé kamarády. Pro tyto účely jsme si vyrobili mapu okolí a s přesně označených bodů jsme zaměřovali momentální polohu ovysílačkovaných nártounů. Co to znamená v praxi? Běhání po lese takřka v kteroukoliv dobu od soumraku po svítání, po blátivých cestičkách tam a zase zpět, po skalnatých útesech a po lese plném hustých stromů, lián či ostnitých palem, to vše za svitu čelovky ideálně s modrým nebo červeným světlem, abychom okolní přírodu a zejména citlivé oči nártounů příliš nerušili a s anténou v ruce, což nejvíce znesnadňovalo pohyb v terénu. Odradit nás nesměl ani tropický liják. Pravda, za bouřky jsem měla trochu obavy, aby anténa v mé ruce nezafungovala jako hromosvod. Dobrodružství jak se patří. Společnost nám přitom dělali nejen nártouni samotní, ale zejména hmyzí drobotina – různé kobylky a cikády a taky útoční mravenci, kteří nám nejednou zalezli do bot, kalhot, zkrátka všude. Nad hlavou poletovali netopýři a kaloni a pod nohama zase nebylo nezvykle potkat ještěrku či hada, čemuž vévodila 3,5m dlouhá krajta, na kterou jsem málem šlápla.

A jak to tedy bylo s nártouny? Jejich momentální polohu a pohyb jsme zaměřovali několikrát za noc metodou triangulace. To znamená, že v krátkém časovém intervalu zaměříte zvíře ze tří bodů a tam, kde se vám azimuty v mapě protnou, se nártoun v danou dobu právě věnoval svým nočním kratochvílím. Zajímalo nás, jak velké území nártouni pro své potřeby využívají. Na základě předchozích studií vychází velikost takové území (zvané home-range) na 2-6 ha, dost veliké území na tak malého tvorečka. Takhle velké území potřebují hlavně proto, aby nalezli dostatek potravy, kterým je v jejich případě hlavně hmyz. Nártouni jsou jediní striktně masožraví primáti a nalovit dost drobotiny dá pořádnou práci.

Co nás nejvíce zajímalo, bylo sociální chování a komunikace, které u tohoto druhu dost detailně zkoumány nebyly. Nártouni jako noční zvířata využívají především pachovou a hlasovou komunikaci. Jako pachové značky využívají především moč, která je cítit poměrně silně pižmovitě. Několikrát jsem měla možnost pozorovat, jak značkují. Vyberou si většinou silnější větev, o průměru kolem 10 cm a otírají se o ni. Takovéto značky vydrží ještě dlouho poté, co nártoun území opustí a jsou významným vodítkem, když se snažíte nártouna v lese objevit. Co se hlasové komunikace týče, tak nártouni filipínští nejsou tak „ukecaní“ jako jejich indonéští kolegové, přesto máte poměrně velkou šanci nějaké jejich povídání zachytit. Nejčastěji a zejména nejpronikavěji se nese tzv. hlasité volání (loud call), které slouží ke komunikaci na dálku a také k označení vlastního území. Když se dostanete ke zvířeti blíž, můžete zaslechnout tišší hlas, který zní jako „trrr“. Pro mě nejpřekvapivější byl hlas, který zní jako ptačí zpěv, na primáta dost nezvyklé.

Sledovat nártouny filipínské je oproti jejich indonéským kolegům o mnoho náročnější. Jednak je to kvůli terénu, který zde obývají, jednak kvůli jejich samotářštější povaze. Snažili jsme se je přivyknout na naši přítomnost a každý den se je vydávali hledat na jejich spací místa. Pátrání po spícím nártounovi je poměrně napínavá záležitost. Spíše než na čich a pátrání po pachových značkách, jak to dělají domorodí lovci, jsme se spoléhali na pípání radio-přijímače. Nejprve jsme z cesty zaměřili polohu zvířete a pak už nezbývalo než se vydat do prudkého svahu a prodírat se hustým porostem. Při hledání se musíte obrnit notnou dávkou trpělivosti a postupovat pomalu a pokud možno neslyšně, což samozřejmě v praxi téměř nejde. Pípání radio-přijímače sílí, to je známka toho, že „přihořívá“. Po čase se naučíte podle síly signálu odhadnout, jak daleko asi nártoun je. I když úplně spoléhat se na to nedá, jak nártoun otáčí hlavou (a umí to kolem dokola jako sova) signál se dost výrazně mění. Spací místo je většinou nějaké hustší roští kolem jednoho metru nad zemí a většinou ještě se stříškou z listů palmy či listnáče. I když si myslíte, že nártoun už musí být přímo před vámi, je lepší místo obejít a zaměřit znova z několika stran. Nakonec spatříte malou chlupatou kuličku, jak na vás zírá svýma obrovskýma očima. Očividně nespí. Ale za těch několik měsíců si na nás naši nártouní kamarádi zvykli natolik, že i v naší přítomnosti po chvilce začali klimbat. A také díky těmto každodenním návštěvám jsme se k nártounům mohli později přibližovat lépe i během noci.

Nejširší nabídku průvodců a map Filipín (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Nový rozměr dostalo naše pozorování 30.4., kdy se naší samičce Nanynce narodilo miminko. Nártouni rodí v poměru k tělu obrovské mládě, vážící kolem 30g, což je třetina hmotnosti matky. Proto na rozdíl od většiny primátů nártouní matky svá mláďata během noci nenosí, ale raději je odloží někde na větvičce na bezpečném místě a několikrát za noc se k němu vracejí na kojení. Malé nártouně nám dělalo radost přibližně měsíc. Bylo úžasné sledovat jeho první krůčky a to, jak se z malého bojácného tvorečka mění v rozpustilého rošťáka. Po měsíci se však stalo něco nečekaného. Naše malé nártouňátko zmizelo. Ráno jsem matku s mládětem doprovodila na spací místo a večer už mě čekal jen pohled na zoufalou matku, která přišla o své jediné dítě. Nártouni rodí jen jedno mládě do roka, je to pro ni tedy citelná ztráta. Hlavními predátory nártounů jsou kromě lidí domácí kočky, cibetky, hadi nebo dravci a v žaludku jednoho z nich skončilo i naše malé mláďátko. Sledovala jsem matku ještě další týden, abych se ujistila, že je v pořádku. Bylo pro ni viditelně dost těžké se se ztrátou vyrovnat.

Krátce po této události jsem se rozhodla radio-telemetrické sledování ukončit, jednak jsme přišli o cenného svěřence, jednak se zvyšovalo riziko, že dojde baterie u vysílaček a zvířata nebudeme moct najít. Zbývalo samičku a dva samce odchytit a vysílačky jim sundat. Tímto byla první fáze našeho radio-telemetrického sledování nártounů filipínských na ostrově Bohol ukončena, ale projekt ještě zdaleka nekončí. Více se informací a další reportáže najdete na stránkách našeho projektu www.tarsiusproject.org. Expedičnímu fondu a všem partnerům děkujeme za podporu.