Zdeněk Thoma

„Moje Asie je vůně čajových lístků a plaché úsměvy šikmookých dívek. Je to ledový vítr skučivě se prohánějící v horském průsmyku v Tibetu a profukující větrovku. Vlhký dech filipínské džungle. Východ slunce na Tygřím vrchu, dotek věčnosti čišící z mohutného kamene v kjótské zahradě Daisen-in, hukot peřejí Brahmaputry, rytus tokijské Ginzy… Je to pomalá rozmluva s čínským rolníkem na mezi rýžového pole, prach pouště vyklepávaný z fotografické brašny. Moje Asie je také propocená košile při stoupání do himálajských výšin, nesdělitelná rozkoš při ochutnávkách lahůdek na thajském trhu, bolest kyčlí po několikahodinové jízdě na slonu. Nostalgie při návratu do míst, která jsem znal a miloval a jež v průběhu let změnila svoji tvář. A ze všeho nejvíc pocit spokojenosti a satisfakce, když se mi podaří udělat fotografie, ze kterých dýchá duše Asie.“

V 15 letech do světa

Poprvé se vydal patnáctiletý syn pražského lékaře v roce 1953 na toulky po Moravě. Dříve než odmaturoval, znal všechna pohoří v českých zemích i na Slovensku. Bez pasu se dostal do Varšavy a komplikovanou cestou až k moři do Rumunska. Autostopem pak v 60. letech projezdil mnohé z evropských zemí a Blízkého východu. Vlké problémy mu nedělaly ani stokilometrové pochody.

Shodou okolností dostal v roce 1966 pozvání do sibiřského Bratska. S podobnými odvážlivci se rozjel za Ural. Dostali se tenkrát do Východního Sajanu a jen nedostatek zkušeností způsobil, že po čtrnáctidenním putování nepronikli až k pramenům Jeniseje. Cestu Sajanským pohořím považuje za skutečně objevitelskou.

Země vycházejícího slunce

V roce 1970 se Thoma rozhodl přerušit studia a vydat se s batohem na zádech, se stanem a spacákem do Japonska. Spolu se třemi kamarády z expedice Sakura (Milošem Váňou, Jaroslavem Boreckým a Františkem Ševčíkem) se autostopem vypravili přes Maďarsko, Jugoslávii a Bulharsko do Turecka. Pět měsíců putovali Asií – poznali Irán, Afghánistán i Pákistán. Zvolna se přesunovali Indií a navštívili Nepál. V Singapuru nastoupili na polskou loď Jozef Conrad a po zastávce v Thajsku a v Hongkongu se blížili k japonským břehům.

Jejich loď přistála v Jokohamě a odtud odjeli do Tokia. Pěšky se pak vydali do Ósaky, která byla jejich konečným cílem. S obdivem si prohlíželi šintoistické chrámy i budhistické svatyně. Vystoupili na Fudžijamu, sledovali výbuch sopky Komagatake na severu ostrova Honšú a prohlédli si kráter Nakadake na Kjúšú.

Od té doby Thoma Japonsko navštívil ještě osmkrát. V roce 1973 se přes Sovětský svaz vydal vlakem a chvíli pracoval v mezinárodním budovatelském táboře na horské farmě nedaleko Tokia. Potom se rozjel po ostrovech Honšú a Kjúšú. Mohl srovnávat amerikanizovanou podobu Tokia s historickými stavbami bývalého hlavního města Kjóta. Poznával moderní tvář velkoměst i tradiční zvyky japonských rodin. V Hirošimě pocítil dozvuky světové války a v Nagasaki si uvědomoval celou historickou cestu objevování izolované a uzavřené ostrovní říše Evropany.

Z ostrova Kjúšú se Thoma v roce 1975 vypravil na souostroví Rjú-kjú. Zastavil se v jejich severní části na Tokunošimě a na nejjižnějším cípu Japonska, který tvoří Okinawa, kde se v hlavním městě Naha konala výstava EXPO 75 s heslem „Moře, jak bychom je rádi viděli“. Procestoval drobné ostrůvky tzv. vnitřního moře mezi Honšú a Šikoku, jakými jsou Takamišina, Saragidžima a Manabešima. Křížem krážem projezdil a prochodil Šikoku.

Z přístavu Niigata se vypravil na odlehlý ostrov Sado, na západ od Honšú, a sledoval zde tradiční slavnosti tance. Do Země vycházejícího slunce se vydal ještě několikrát (1981, 1982, 1985, 1989). Navštívil i nejsevernější japonský ostrov Hokkaidó (1977) a setkal se zde s Ainy, zdejšími původními obyvately. Poznal jezero Mašu i město Mombecu na břehu Ochotského moře.

Při jedné ze svých cest (1977) Thoma začal připravovat materiál pro knihu o japonských zahradách, jež velice obdivuje:

„Hliněná, přirozeně zbarvená zeď pokrytá prejzy, je dokonalým rámem obrazu vytvořeného z patnácti omšelých rozeklaných balvanů a písku. Kameny jsou rozmístěny zdánlivě nahodile, zároveň však propojeny jakýmsi nepostižitelným neviditelným kontaktem. Kolem nich se vine úzká stezka mechu, jehož hebká zeleň se měkce odráží od bělostné šedi okolního písku. Písečná plocha, jinak uhrabaná vodorovně, vytváří kolem kamenů kruhy a elipsy. To mořské vlny narážejí na ostrovy či skály v širém nekonečném oceánu, nebo snad plovoucí tygřice s mláďaty čeří poklidnou hladinu jezera? A někomu se možná vybaví vrcholky horských štítů, zatímco úbočí hor se skrývá v nadýchaném mlžném oparu…“ Thoma svůj obdiv později vyjádřil fotografickou publikacemi: Umění japonských zahrad (poprvé francouzsky a německy 1981, česky 1996) a Ikebana, bonsai (1992).

Země démonů a chrámů

Se stejnou láskou se Thoma vrací do Nepálu. Po krátké návštěvě v roce 1970 se do „země démonů a chrámů“, jak bývá Nepál nazýván, vypravil roku 1979 společně s Petrem Kudrnáčem. Autobusem dojeli do Káthmándú a získali povolení k cestě z Pókhary údolím řeky Kalí Gandaki až pod Annapurnu (8 091 m). Po třech letech se do země pod Himálajem vydal znova. Procházel údolím kolem hlavního města a poznal staré královské sídlo Bhadgáon i střediska, kde žili tibetští uprchlíci (Bódnath, Džavalakéth). Autobusem obloženým zavazadly i cestujícími vyjel z okraje Káthmándú do Trišulí a odtud pokračoval pěšky do údolí Langtangu a pod stejnojmenný horský masív.

Podobnou cestu jako mnohé další výpravy přicestoval do města Lukla, které je východiskem cesty pod nejvyšší štíty Himálaje. Pěšky se vydal do Namče Bazaru, odkud se vydávají velehorské expedice k Mount Everestu. Nevystoupil na třetí pól světa, ale aspoň na Kálá Pathar (5 545 m) a na ledovec Khumbu, kde se chystala sovětská výprava k nejvyšším vrcholům světa.

K úplnému obrazu Nepálu Thomovi posloužila návštěva jižních končin země, kde je národní park Čitvan, rezervace mizející divoké zvěře (zejm. nosorožců, tygrů a krokodýlů). Zájem o Nepál a Tibet po roce 1990 přivedl Thomu a jeho kolegy-fotografy Josefa Ptáčka a Pavla Bryera k přípravě knihy Svět tibetského buddhismu (1996). Navštívili střediska budhismu jakým je indický Ladak, vysokohorské knížectví Sikkim, lamáistická střediska v Mongolsku a v Tibetu. Dostali se do kláštera Rongbugk pod Mount Everestem. Setkali se s dalajlámou v jeho indickém sídle.

O rok později (1992) se společně vydali do Nepálu. V Káthmándú zjistili, že se lze dostat do Simikotu a po poutnické stezce přešli himálajské hřbety a bez povolení čínských úřadů do Tibetu. Po dvacetidenním putování se dostali k posvátné hoře Kailás, která patří k hlavním budhistickým poutním místům: „Podivuhodný bílý monolit vyrůstající z divukrádné pusté krajiny, jiskřivý vzduch prosycený nesčetnými modlitbami poputníků láká a přitahuje silou skoro magickou. Ten, kdo má za sebou dlouhé kilometry uzoučkých himálajských stezek a zažije čarokrásná představení velehorských východů a západů slunce, už není stejný člověk…“

Návštěvy dalších asijských zemí

Thomovy cesty vedly do řady dalších asijských zemí. Šest týdnů jezdil v roce 1977 autostopem po Íránu a poznal přitom hostorická místa jakými jsou Jazd, Šíráz a Isfahán. Na další tři týdny se přenesl na Filipiny. Z Číny vedla v roce 1985 Thomova cesta do Mongolska, kde získal obrazový materiál pro publikaci o buddhismu. Říší středu také putoval tři měsíce v roce 1987 s Martinem Matouškem, s nímž dříve (1984) absolvoval cestu do Vietnamu, Thajska, Singapuru a na Filipiny.

Cestování po Číně bylo trochu jiné než obvyklé toulky s fotoaparátem a blokem v jiných zemích. Na jejím základě vznikla kniha (s textem slovenské sinoložky Anny Doležalové) zachycující především turisticky atraktivní místa jakými jsou Peking, Šangchaj nebo Si-an. Do Číny se Thoma vrátil o rok později (1988), aby zde sbíral, podobně jako v Japonsku, snímky pro knihu o čínských zahradách.

V Thomově itineráři jsou cesty do Vietnamu (1984), Thajska (1982, 1984, 1995), Singapúru (1984), Barmy a Kambodže (1996). Sám uvádí, že více než pět let prožil v Asii, kam se přesto stále dokáže vracet. Bhútán, který jako možná jediný cestovatel z českých zemí navštívil v roce 1997, byl dvacátou pátou zemí, kterou v Asii poznal.

Fotografické snímky ze svých asijských cest začal Thoma publikovat v roce 1964 na stránkách Mladého světa. Vytvořil 7 souborů fotografií (kromě publikace Kouzlo japonských zahrad to např. jsou: Doteky himálajského větru, Krajiny tichého mámení, Lidé z Filipín), které mohli spatřit na více než 50 výstavách návštěvníci v České republice, na Slovensku, v Polsku, Rakousku a v Japonsku.

• Thoma Z.: Země bohů a démonů. Praha 1984; týž: Toulky Japonskem. Praha 1987; týž: Putování k posvátné hoře Kailás. Pardubice 1996

Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri