Zážitky z Tanzanie – 1. díl

TANZANIE   22.02 – 11.03.2007

Arusha, Camp Duluti a Ng’iresi Cultural Tour

U odbavení letu do Nairobi nám naše dary zabavili a vyhodili do popelnice. Víme, že jsou dnes přísná pravidla, co se týče tekutin na palubě a proto jsme alkohol koupili v duty free shopu, abychom to měli v pořádku, ale stejně jak se zdá , ani to nezajistí hladký průběh. Amsterdam totiž neakceptuje balení, které nám udělali v Praze. Igelitový pytlík nebyl totiž zavařen, ale jen přelepen páskou. Když jsem vyplňovala likvidační formulář, tak  Pavel upíjel, co mu žaludek dovolil z jedné z našich zabavených lahví. To jsme měli povolené jako jedinou alternativu před likvidací. Položil pak láhev přesně tam, kde jsem vyplňovala formulář a neuvědomil si, že mi to tam překáží. A co se nestalo? Do láhve jsem samozřejmě drkla a měla jsem Becherovkou polité celé moje nové béžové kalhoty a boty. Takto jsme si tedy nástup do letadla Kenya Airways Boeing 767-300 nepředstavovali.  Becherovka naštěstí rychle uschla a nezanechala žádné fleky, jen jemný nádech po bylinkách a hořké zklamání.

V Nairobi na letišti jsme měli kolem cca 40 minut čas na přestup do letadla směřujícího do Kilimanjaro airport, ale tady nám zase štěstí přálo, jelikož zaměstnanci letiště byli velice šikovní a počkali na všechna zavazadla. Nevím, co bychom si tentokrát bez stanu, spacáku a dalších našich důležitých věcí v divočině počali.

Reminovi jsem z Nairobi napsala sms, že náš let v pohodě stíháme.

Letěli jsme brzy ráno a tak se nám naskytl překrásný a monumentální pohled na Kili. Letěli jsme těsně vedle něj. Obloha byla jasně modrá a kolem zasněženého vrcholu plulo pár symbolických mráčků. Vypadalo to úžasně. Viděli jsme tak každou vrásku nejvyššího vrcholku celého afrického kontinentu.

Kilimanjaro airport je malé a z venku pěkně upravené. Uvnitř jsme u okénka během momentu zaplatili 50USD/os za vízum, ani nechtěli žádné fotografie. Vyměnili jsme si 100USD. Byl tady kurz 1USD = 1260TZS.

Remin na nás už čekal před vstupní halou. Je to starší štíhlý černoch. Naložili jsme batožinu a vyjeli směrem k Duluti kempu, který je od letiště cca 50 km a od Arushy cca 10 km vzdálený.

Remin mi předal náš itinerář, u kterého mě hned zarazil čas výjezdů, který byl plánovaný až na 9 hodinu, což mi přišlo hrozně pozdě vzhledem k místním vzdálenostem k parkům a také vzhledem k tomu, že je všeobecně známo, že je nejlepší čas pro pozorování zvěře po ránu a k večeru. Vstupy u parků mají většinou otevřeno kolem 7 hodiny ráno a to bych už nejraději byla tam.

Také nám chtěl dát do auta ještě jednu holčinu. Nabídl nám ale jen, že by se s námi podělila o tipy na konci, což by nám ušetřilo jen pár dolarů. Vychrlil to na mě všechno v autě a nechtěla jsem se s ním hned dohadovat, tak jsem to tak nějak odkývala.

V Duluti kempu jsme byli jediní ubytovaní. Je to malý malebný kemp u jezera. Má vlastní restauraci s terasou. Ve sprcháči jim dokonce tekla teplá voda. Na travnatém prostranství pod stromy jsme si začali vybalovat naše bydlení. V tom jsme zjistili, že jsme si s sebou vzali starý stan. Speciálně jsme si kvůli této dovolené koupili nový, větší a kvalitnější stan, který nám bohužel leží doma. Ten starý stan jsme měli uložený u spacáků a ten nový úplně jinde a tak jsem bezmyšlenkovitě sáhla při balení po tom špatném. Zdá se, že se nám na začátku kazí co se dá. Naštěstí se nám i do toho starého vešlo naše spaní s oběma krosnama. Je to tip ťop, ale jde to. Reminovi jsem zaplatila smluvenou částku (3 dny Mt. Meru 450USD/os + 5 dní safari Manyara, Mto Wa Bu cultural tour, Serengeti, Ngorongoro, Olduvai 700USD/os + 30USD/os Ng‘iresi Cultural Tour = 2390USD). Ubytování v Duluti kempu bylo 10USD za 2 osoby se stanem.

Když jsme se převlékli a zamkli stan na malý zámeček, mohli jsme vyrazit na kulturní prohlídku vesnice Ng’iresi, která leží cca 7 km severně od Arushy pod horou Meru. Autem jsme zajeli před malý market do další vesnice, kde měl Remin kancelář. Tam nás předal našemu průvodci a zároveň i našemu budoucímu kuchaři Kirengovi. Koupili nám vodu na cestu a mohli jsme vyrazit.

Šli jsme kousek kolem hlavní silnice a pak odbočili vpravo, kde už jsme jen mírně stoupali po prašné cestě v poledním slunci mezi domorodými domky a místními lidmi. Se zájmem jsme pozorovali jeden druhého. Sem tam jsme si místní vyfotili, pokud nebyli proti a pokud za to nechtěli peníze.Mt. Meru dominantně vyčnívalo v pozadí vesničky. Vrcholek byl již zahalený v mracích. Působilo to magneticky, vypadalo to prostě úžasně. Místní lidé v Tanzanii jsou hodně zdravící a tak jsme se pomalu zapojovali do místních zdvořilých pozdravů. Hlavním pozdravem je JAMBO. Mambo se používá mezi známými či mladými lidmi. Jambo má zdvořilejší charakter.

Při procházce vesnicí jsme se podívali, jak místní zpracovávají kukuřici na mouku atd. Kukuřice (maize) je jejich hlavním produktem pro obživu, ale viděli jsme zde i políčka se zelím, rajčaty a dalšími plodinami. Samozřejmě nesmím opomenout další nejdůležitější surovinu, kterou jsou banány. Jsme tu teď v období, kdy je vše krásně zelené.

Dále jsme se podívali do místních kostelíků, které jsou hodně jednoduché a z venku není vůbec poznat, že se jedná o kostel. Je to obyčejná velká budova se sedlovou střechou, která mi připomíná menší českou stodolu. Budova je buď zděná, nebo jen po odvodu pobitá prkny.

Také jsme nakoukli  k domorodým příbytkům Masaai Boma, ale nebyli ochotní, aby jsme se k nim bez zaplacení podívali a ani jsme je nemohli z dálky fotit. Navštívili jsme zdejší školu, která se hemžila spoustou malých černoušků v modrých uniformách. Průvodce nás představil místní učitelce, která nás provedla areálem a nakoukli jsme také do jedné z prázdných tříd. Děti měly zrovna polední pauzu. Netrvalo ale dlouho a třída se naplnila zvědavými školáky. Měli jsme pro ně nějaké pastelky, omalovánky a sešity s českým Krtečkem. Snažili jsme se to nějak rozdělit, ale dětí je bohužel mnoho a našich zásob málo, a tak se nedostalo na každého.

Náš kuchař a průvodce v jedné osobě měl pro nás připravený balíčkový oběd. Sedli jsme si na malý travnatý palouček u cesty a s chutí jsme se pustili do připravených dobrot. Bylo toho docela dost, nemohla jsem to ani všechno spořádat. Měli jsme kus kuřete, opečené brambory, vajíčko natvrdo, nějaké masové a zeleninové šátečky, brambůrky a ovocné pitíčko.

Později se k nám připojil ještě jeden místní člověk, se kterým jsme se podívali kolem říčky a kopečků do domorodé vesničky Masaai Boma, kde místní za naši návštěvu dostali zaplaceno. Vesnička ležela docela už vysoko a okolí bylo krásné. Místní dětičky byly zvědavé kobylky a chvílemi to bylo docela skličující a nepříjemné. Ještě že jsme měli s sebou naše průvodce, u kterých jsme se mohli schovat  jak u mámy pod sukni. Dospělí z vesnice z našeho příchodu nebyli zjevně nadšení, i když to bylo domluvené a zaplacené. S průvodci se chvíli dohadovali a pak jsme se nakonec mohli podívat a i vyfotit, jak žijí uvnitř jejich kameno-hliněno-slaměných chýší. Velká část (skoro půlka) je určená pro tur, další menší část je určena pro jejich boha a v malém zbytečku se složí rodina. Chovají většinou krávy, kozy a slepice. Kráva má i svůj venkovní přístřešek. Zpátky k hlavní cestě jsme šli kolem jejich zeleninových políček, kde se asi hodně nadřou, než jim tam vyroste něco dobrého. Také jsme potkávali děti, kterým jsme před tím dali nějaký obrázek nebo nafukovací balónek. Stále si svůj dárek držely v rukou.

Před marketem už na nás čekal Remin, aby nás odvezl do Duluti. Koupili jsme si tam jednu láhev 1,5l vody za 1500Tzs (1260Tzs = 1Usd = 21,50Czk), což se nám zdálo dost. Zeptala jsem se Remina, jestli je to normální. Hned zareagoval a přinesl nám ještě jednu. Prý se spletli. Mysleli si, že si bereme z chladícího boxu dvě. No nevím, ale moc jsem tomu nevěřila.

V kempu jsme byli pořád sami. Motalo se tam hodně psů. Zvlášť jeden byl otravný. Pořád si chtěl hrát a skákal na nás. Absolutně ignoroval nějaké odhánějící taktiky. V krosnách jsem to trochu přerovnala a strčila jsem je do rohu stanu. Vypadalo to, že se tam s těma všema krámama nakonec vejdeme. Sprchy tu byly oddělené na dámské a pánské a vypadalo to celkem dobře. Akorát na záchodě to bylo dost tmavé a byl v evropském stylu, což je horší, když nevypadá zrovna nejlépe. Po chvíli čekání tekla i teplá voda, což bylo prima. V podvečer jsme si dali stůl s židlemi na venkovní terasu a v klídku a tichu si vychutnávali pohled na jezero. K večeři jsme dostali pečené kuře a pečené brambory. Dvě porce stály 8000Tzs. Coca-cola stála 500Tzs.

Pořád jsem musela myslet na toho Remina a tu holku, kterou nám chtěl dát do auta. Rozhodla jsem se, že mu napíšu, že ji v autě nechceme. Vím, že nabízel Zuzce, že když budou 3 lidi v autě, že budou mít o 10USD denně menší sumu na den na osobu, což za těch 5 dní dělá 100USD a to nám Remin vůbec nenabídl. Jen nám řekl, že se podělíme o tipy a to mě docela mrzelo. Bohužel mi ale začal blbnout mobil a sms se neodeslala. Jsou to dost nepříjemné věci a štvalo mě, že to musím řešit.

Jakmile začala být tma, tak se rozezněl žabí koncert, který trval až do rána. Myslela jsem, že u toho neusnu, ale byli jsme docela unavení, takže to vůbec nevadilo. Naše nové nafukovací karimatky sloužili skvěle a spalo se nám jak v bavlnce.

24.2. Miriakamba hut

Ráno jsme vstávali brzo, abychom všechno stačili zabalit. Snídani jsme měli zase na terase. Vypadala královsky. Měli jsme čaj, kávu, mléko, marmeládu, toasty a vajíčko natvrdo na velkém podnose. Snídaně pro dva stála 4000Tzs.

Kolem 8 hodiny pro nás přijelo auto a jeli jsme do národního parku Arusha, kde nám dnes začínal první den výstupu k Mt. Meru. Blízko gatu jsme mohli pozorovat na nedaleké pláni několik se pasoucích zeber, žiraf, antilop a prasátek pohromadě. Ve vstupní hale náš řidič zaplatil poplatky a my jsme připravili naše krosny nosičům. Obloha byla krásně modrá a kolem vrcholku Mt. Meru plulo pár mráčků. Vypadalo to úžasně. Od našeho kuchaře jsme dostali oběd v igelitce. Pavel měl batůžek na zádech a já brašnu s mým foťákem. Kolem půl jedenácté jsme vyráželi s naším ozbrojeným rangerem Paulem na cestu. Začínali jsme v 1500m.n.m. od Momela gatu. Když jsme byli ještě dole, tak jsme se šli podívat k vodopádu, který byl v jedné kaskádě cca 26m. Cestou jsme potkali žirafy. Byl to úplně jiný pocit, když jsme nemuseli být zavření v autě a nebyl mezi námi žádný plot. Přiblížila jsem se k žirafě, co to šlo a udělala snímek s Mt. Meru v pozadí. Po chvilce jsem začali stoupat po travnatém kopci nahoru. Kolem kvetlo hodně keříků jasmínu, který chvílemi hodně pronikavě voněl. Také jsme tu viděli malé keříky, které měli plody podobné rajčeti, akorát byly žluté nebo zelené. Slunce hřálo a šlo se neustále nahoru. Když jsem se někde zapomněla u focení, tak mi po doběhnutí Pavla a Pavla dělalo docela problém srovnat dech. Měla jsem pocit, že mě to dobíhání dost zmáhá, proto jsem se snažila nikde nezdržovat. V březnu začíná deštivá sezóna a tak to bylo kolem pěkně zelené. Většinu cesty jsme šli po otevřených travnatých kopcích. Kus jsme procházeli také lesem, kde na stromech posedávaly a vřeštěly opice Blue Monkey.

Jak jsme postupovali výše, začaly se kolem objevovat stromy, ze kterých visely lišejníky. Některé stromy jimi byly úplně obsypané. Naše stoupání mi v tom vedru přišlo docela náročné. Byla jsem tedy jen zvědavá, jak bude probíhat zítřek, který by měl být zas o něco strmější. Cesta k Miriakamba hut nám trvala necelé tři hodiny cca 7km, 1000 m převýšení. Měli jsme jen jednu přestávku, zhruba v polovině na obrovském kamenném plácku, na kterém stál osamoceně ještě jiný obrovský balvan. Tak na 15 minut jsme si sedli, napili se vody a dalekohledem jsme pozorovali okolí. Nedaleko se pásli buvoli a v příkopu pod námi jsme viděli několik prasátek. Směrem zpět byl nádherný výhled na Momela lake a okolí Arusha národního parku. Naši nosiči s velkým nákladem nás právě v tomto místě předběhli. Těsně pod Miriakamba hut jsme viděli skupinku paviánů, právě když jsme procházeli mezi širokými mohutnými stromy, kde visel samý lišejník.

U chat jsme byli před půl třetí. Zapsali jsme se do knihy, sundali boty, sedli na trávu a pustili jsme se do oběda. Měli jsme tam toho spoustu, že jsem to ani všechno nesnědla. Chaty byly uvnitř celé dřevené a v pokoji stály dvě palandy. Záchody se sprchami stály za chatami, ale ve sprchách netekla voda. U velké budovy, kde se jedlo, byla terasa, ze které se při dobrém počasí dalo pozorovat  Kili. Když jsme si trochu odpočinuli, šli jsme se podívat za roh chat, kam jsme ještě mohli jít sami, jinak se muselo všude s ozbrojeným průvodcem. Byl tam také pěkný výhled do dalekého okolí. Kolem páté přicházeli lidi od Saddle hut. Vypadali tedy dost znaveně a pohled na ně nás trochu vyděsil a překvapil. Náš průvodce nám říkal, že jich je většina silnějších, a proto jim to všechno trvalo tak dlouho. Takový lidé to mají ve výškách asi o dost namáhavější s dýcháním.

Kuchaře jsme požádali, aby nám ohřál vodu, kterou jsme si pak naředili se studenou a šli jsme se umýt. U umyvadla byl menší kalíšek, kterým jsme se polévali. Večeři jsme měli kolem sedmé. Měli jsme přidělený svůj stůl hned u dveří, kde na mě nepříjemně táhlo. Naše večeře začínala krémovou polévkou, která chutnala výborně. Dále jsme dostali rýži se smaženou rybou a zeleninou ve vynikající omáčce. Na závěr jsme měli jako dezert kousky ananasu a banánu. Při čaji a kávě jsme pak našeho průvodce a kuchaře učili hrát karty, hru prší. Byla to dobrá zábava a po chvíli to průvodci šlo jako po másle. Kuchař pořád říkal, jak je to jednoduché, ale neustále se mu pletly barvy a celkový princip hry. Hlavní ale bylo, že se nám to všem líbilo. V pokoji byla večer docela zima, ale naše termo prádlo a teploučký spacák fungoval na jedničku.

25.2. Saddle hut, Little Meru

Pavel ráno vstával kolem půl sedmé a stihl tak z terasy ještě celkem pěknou fotku na Kili. Obloha moc jasná nebyla, ale zatím to ještě šlo. Dnes nás čekalo dalších 1000 m převýšení do Saddle hut. Předpokládaný čas měl být kolem 3 hodin a šlo o cca 4 km. Napsala jsem ještě krátké hodnocení do knihy hostů. Zatím tam nebyl podepsaný žádný český turista za letošní rok. S námi tu bylo ubytovaných několik mladých dobrovolníků, kteří pracovali v Arushe. Končil jim už pobyt, tak se také vydali na Meru. Všechny věci si nesli sami, sami si i vařili a čistili pitnou vodu. Jen s sebou měli průvodce se zbraní, který je nutný u každé skupinky.

Po skvělé snídani jsme se kolem osmé hodiny vydali na cestu. Docela dlouho jsme šli po dřevených schodech, jimiž byly upravené cesty. To nám docela vyhovovalo. Chůze nám tak přišla pohodlnější, i když vedla hodně do kopce. Na cestě se dost často objevoval buvolí trus, což nás docela udivilo, že se ti buvoli trmácí tak vysoko. Občas, když jsem fotila okolí, jsem do toho nadělení šlápla. Všude kolem rostly vysoké vzrostlé stromy poseté lišejníky. V jedné části jsme viděli krásnou černobílou opici (eastern black-and-white Colobus). Přeskakovala ale z větvě na větev moc rychle, tak se mi ji nepodařilo vyfotit. Bohužel jsme dál nepotkali žádné větší zvíře. Jen jsme viděli stopy kopýtek na cestě. Cesta k Saddle hut se nám líbila víc než ta k Miriakamba hut. V polovině cesty jsme měli zase na chvilku přestávku. Byl tam krásný výhled na Rhino Point a všude kvetly drobounké žluté kytičky. Čím jsme postupovali dál, byly stromy nižší a přibývalo různých keříků a kytiček. Zvláště se tu hojně vyskytovala kytka Kniphofie Thomsonova. Začala se nám i pak odhalovat díky tomu okolní kopcovitá krajina a poslední část cesty jsme se dívali na vrcholek Little Meru. Do cesty nám pak vstoupil také malý zelenožlutý chameleón, který měl na svojí velikost docela obrovské bříško. Slunce příjemně svítilo a okolí nám připadalo úplně pohádkové. Dva dny předtím jsme si ovšem zapomněli namazat opalovacím krémem krk ze zadu a tak jsme museli mít šátek, protože jsme to měli totálně spálené.

Do Saddle hut jsme došli kolem jedenácté a obloha se začala zatahovat. Jak jsme přestali chodit, pustila se do mně zima, ale bohužel ještě nedorazili naši nosiči s krosnami, a tím pádem jsme se neměla do čeho obléct.Chata tu vypadala uvnitř úplně stejně a ve sprše tu taky netekla voda.  Po příchodu jsme se pustili do oběda. Měli jsme tam i mango, které bylo vynikající. Vedle nás seděla paní, která vypadala děsně. Mysleli jsme, že se každou chvílí složí. Říkala, že před chvílí přišli z Meru, ale že je celkem v pohodě, vůbec na to nevypadala. Prý neměli moc dobré počasí. V chatě moc teplo taky nebylo, venku občas vylezlo slunko, tak jsme si šli sednout na lavičku. Za chvíli dorazila skupinka dobrovolníků a jedna holčina mi půjčila svojí deku.

Když dorazili nosiči, tak jsem zajásala. Byla mi taková zima, že jsem si chtěla na chvíli zalézt do spacáku. O to větší překvapení bylo, že jsem v krosně místo dvou spacáků, našla jenom jeden. Úplně jsem se zděsila, že nám ho někdo ukradl. Snažila jsem se venku někoho od nás najít, ale všichni byli zalezlí v těch svých boudách a hlavně jsem mezi těma černochama měla problém rozeznat, který nosič je náš. Po chvíli ale vyšlo naštěstí najevo, že jeden z nosičů musel nést ještě vařič a bombu, a protože by to měl moc těžké, tak prý jeden spacák vyndali a dali ho kuchařovi, který právě celý zničený přicházel do Saddle hut. To jsem si tedy oddychla. Na zalézání do spacáku mě úplně přešla chuť. Začali jsme přemýšlet, že bychom se vydali na Little Meru, ale na obloze se to dost honilo a bylo celkem černo. Na chvíli dokonce i trochu zapršelo. Místní nám řekli, že je to v pohodě a tak jsme si vzali mikiny, šusťákové bundy, dlouhé kalhoty a čepice, protože docela dost foukalo. Nahoru jsme mohli jít sami bez průvodce, protože tady už žádní buvoli nehrozili. Po klikaté cestě se šlo dobře. Kolem rostly nízké kosodřeviny. Výhled dolů do údolíčka, kde ležela Saddle hut byl moc pěkný. Naproti se tyčil Rhino Point a když se poštěstilo, tak se objevil z po za mraků i vrcholek Mt. Meru. Najednou se ale všechno zatáhlo a začalo silně pršet. Mohli jsme  být tak cca 20 minut na cestě a skoro v půlce. Běželi jsme tedy zpátky, ale doběhli jsme stejně úplně promočení. To mě tedy zkazilo náladu, protože jsem nevěděla, jestli nám to do noci uschne a hlavně jsme přišli o výstup na Little Meru (3800m.n.m.). Začali dokonce padat i kroupy a po chvíli bylo na zemi úplně bílo. Čekali jsme u chat nosičů, kuchařů a průvodců, než se to nejhorší přežene a pak jsme to přeběhli k nám. Dostali jsme čaj a oříšky. Ve společenské místnosti, která byla ve stejné chatě jako pokoje jsme se dávali dohromady. Dobrovolníci si zrovna dělali oběd. Za nedlouho zase vykouklo slunce a tak jsme si dali sušit naše promočené bundy na žebřík u jedné rozestavěné chaty. Někteří z dobrovolníků po obědě uvažovali, že půjdou na Little Meru. Tentokrát místní říkali, že už opravdu pršet nezačne, že se to nejhorší už přehnalo.

Little Meru se nám pořád chtělo zdolat, ale báli jsme se, že v mikinách třeba zase zmokneme a to by jsme pak měli velkým problém s nočním výstupem, protože jsme neměli žádné náhradní oblečení. Nakonec jsme se rozhodli, že to riskneme a půjdeme znova. Pavlovi se dokonce chtělo samo od sebe, což jsem byla překvapená já i on samotný. Naštěstí nám přálo a vyšli jsme nahoru během pěkného počasí hladce. I nám na vrcholku mraky ustoupily na pár minut a viděli jsme až úplně dolů na rozlehlé pláně. Procházka sem za to stojí. Je to nenáročná hodinka nahoru a necelá půlhodinka dolů. Cestou dolů jsem ztratila čepici, aniž bych to tušila. Dala jsem si jí do rukávu svlečené mikiny a někde jsem ji vytrousila. Jedna z dobrovolnic naštěstí šla za námi a čepici mi přinesla. Chvíli jsme si pak venku na lavičkách sušili naše ponožky a větrali boty a nohy. Správně by se v pohorkách totiž neměl trávit celý den. Jeden z dobrovolníků si udělal pantofle z kusu kartónové krabice a provázku. Vypadalo to vtipně a dost zajímavě.

Nechali jsme si zase ohřát vodu na koupání. Pavel se tentokrát toho účastnit moc nechtěl, tak že jsme se celá umyla jen já a jemu jsem nechala jen zbyteček vody. Tady jsme nenašli žádný kelímek, tak jsem použila malou pet láhev od pitné vody na polévání. Myslím, že jsem byla asi jediná, kdo se myl, protože jsme nikoho jiného neviděli, že by šel s kýblem do sprch. Bundy nám na sluníčku uschly, čemuž jsem byla ráda. Večeři jsme dnes měli dříve cca v 6 hodin, abychom si mohli jít brzy lehnout. Měli jsme těstoviny s kousky masa a zeleninovou omáčku. Opět to chutnalo výtečně. S kuchařem a průvodcem jsme dali pár her prší a pak šli zalehnout. Měli jsme pokoj hned za dřevěnou slabou zdí společenské místnosti a tak nás docela dost rušily hlasy jedněch turistů, ale nakonec šli asi za hodinku taky spát, tak se to dalo vydržet. Už jsem se ale připravovala na to, že jim tam půjdu něco říct. V Saddle hut byla o něco větší zima než v Miriakamba hut, ale naše spacáky nás opět nezklamaly. Horší bylo to, že celý večer byl silný vytrvalý liják s kroupami a měli jsme obavu, zda v noci vůbec někam půjdeme. Kdyby totiž bylo takhle, bylo by to nebezpečné. Obávala jsem se ale i varianty, že by zrovna nepršelo a začalo by pak až v průběhu cesty, což mi přišlo dost hrozné.

Nejširší nabídku průvodců a map Tanzánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

26.2. Výstup na vrchol Mt. Meru (4566 m.n.m) a sestup

V půl jedné jsme vstávali.  Během noci nebo spíše během těch pár hodin jsem moc tvrdě nespala, protože jsem byla nervózní z počasí a pořád jsem přemýšlela, jak nám to dopadne. Pořád totiž bylo chvílemi slyšet, jak prší. Kolem dvanácté vstávali dobrovolníci a to jsem už viděla, že neprší. Dokonce byl i vidět jasně měsíc. Vstali jsme a zabalili jsme jen spacáky. Všechno ostatní jsem jinak nechala vybalené, protože to po návratu budu muset celé přerovnat a dát teplé věci dospod, protože je už nebudeme potřebovat.

Ve společenské místnosti bylo pěkně rušno. Měli jsme tam připravený čaj a sušenky. Sušenek jsme se ovšem ani netkli, zato čaj přišel k duhu. Venku byla černá obloha poseta hvězdami a ani se nezdálo být větrno, takže jsme mohli vyrazit. Brašnu s foťákem jsem přikryla ochranou pláštěnkou kvůli padající rose. Pavel měl na zádech batůžek. Čelovky jsme si dali na hlavu, ale musela jsem si jí sundat, protože mi dost tlačila a bála jsem se, že bych pak třeba nerozeznala, zda mě hlava bolí z čelovky a nebo z nadmořské výšky. Skupinka dobrovolníků vyrazila nějakou chvíli před námi. My jsme vycházeli zhruba kolem třičtvrtě na dvě. Cesta k Rhino Pointu byla celkem dobrá a ne moc náročná. Nahoře byla velká plošina s patníkem, na kterém ležely symbolicky kosti z nosorožce. Tam jsme se prvně i napili, ale bohužel už došla pitná voda, tak nám kuchař dal místní převařenou, která byla celkem cítit a Pavel to nechtěl vůbec pít. Měli jsme tedy malý zbyteček ještě té kupované, ale bylo jí málo. U výstupu je důležitý častý pitný režim kvůli zdravotnímu stavu. Nemotá se potom hlava.

Za Rhino Pointem se ráz cesty změnil. Kus jsme šli po strmých kamenech, kde jsme se museli přidržovat. To se pak střídalo s cestou po sopečném prachu, do kterého se člověk dle své váhy trochu bořil. Až na výjimky se šlo nahoru a občas i trochu dolu. Začalo pěkně foukat a postupně začínala být i dost zima. Cesta nám přišla nekonečná. Dělali jsme i často přestávky. Se skupinkou dobrovolníků jsme se střídavě předcházeli a docházeli. Když jsme byli u nějakého kamene, kde nefoukalo, tak jsme byli šťastní. Dokonce se nám i chtělo v té fujavici a zimě spát, když jsme se zastavili. Ten vítr byl strašně nepříjemný. Bála jsem se, že když to bude čím dál horší, že to bude šílené. Už takhle to bylo dost na hraně a vyčerpávající. Kameny později byly i omrzlé, sem tam leželo trochu sněhu a tak jsem měla ruku, kterou jsem se přidržovala i přes rukavici úplně promrzlou a ztrácel se mi v ní cit.

V závěrečné části nám skupinka dobrovolníků docela utekla a poslední špice Meru byla nejstrmější z celé části cesty a to už jsme šli z posledních sil, kde jsme se po pár krocích museli zastavovat. Kameny byly ohromné,  museli se dělat vysoké výstupové kroky a to byl děs. Už jsme dokonce i viděli vlajku na vrcholku. Dobrovolníci už tam stáli. Východ slunce byl už v běhu. Viděli jsme, jak se mění barvy z červené na oranžovou, ale pořád nám kousek chyběl a slunce bylo vidět až z vrcholu. Průvodce nás furt pobízel, ale šlo to pomalu. Nakonec jsme tam došli kolem třičtvrtě na sedm a východ jsme ještě stihli. Všichni nám gratulovali a vítali nás na hoře. Kili bylo v mracích, ale i tak bylo vidět. Mělo to kolem takovou žlutou barvu. Pod námi se objevil docela velký kráter. Najednou člověk viděl kolem sebe a bylo to opravdu zajímavé. Na vrcholku nebylo moc místa a docela jsme se tam všichni těsnali. Dobrovolníci měli spousta elánu a začali tam zpívat jednu z nejznámějších svahilských písní Jambo Jambo. Ležela tam i kovová truhla, kde měli sešit, kam se každý příchozí zapsal. Foťák mi po pár snímcích přestal fungovat. Vyměnili jsme i baterky, ale byla tam asi taková zima, že to nepomohlo. Ne jenom to že to přestal fungovat, ale měla jsem v hledáčku i tmu. Vůbec jsem netušila, co to způsobilo. Doufala jsem, že až sestoupíme, že se to samo spraví. Pavlovi digital fungoval tak alespoň to. Na vrchol jsme šli cca pět hodin, což byla průměrná doba, která byla psaná i v průvodci. Ze Saddle hut na vrchol to je 5 km.

Cesta zpět nám trvala kolem třech hodin. Mohli jsme být rychlejší, ale já jsem byla trochu brzda. Jakmile jsem totiž udělala pár kroků, byť do mírného kopečka, musela jsem se zastavit. Měla jsem pocit, že mám šíleně těžké nohy  a byla jsem pak i hodně udýchaná. Po rovince nebo z kopečka to šlo tak nějak normálně. Hlava mě nebolela, což jsem byla ráda. Když jsem stála, tak jsem vůbec nepociťovala nějakou přehnanou únavu. Jen se prostě moje vnitřní pocity neslučovaly s mými následnými fyzickými úkony. Bylo to dost zvláštní a pro mně nové.

Taky jsem byla dost rozhozená z mého foťáku. Zhruba v půli cesty, kdy už bylo krásně vidět okolí, jsem si chtěla vyfotit kráter. V hledáčku jsem ale stále měla černo. Když jsem sundala objektiv, tak vůbec nebyla vidět zrcadla. Nevěděla jsem, jestli jsou zaklaplá a nebo jestli mi, nedej bože, někde vypadla. Bála jsem se, že foťák nerozchodím, a že budeme muset koupit nové tělo, což by stejně mohl být problém, protože v Arushe budeme až pozdě odpoledne a bůh ví, jestli by vůbec měli kompatibilní tělo. Ještě k tomu má Pavel úvěrovou kartu, kterou každý 6 den nelze použít. Jelikož jsme 22.3. platili touto kartou Becherovku, tak by zrovna nešla zítra použít, kdyby jsme dnes již žádný krám nestíhali. Prostě je to celé zamotané a před safari je to docela průšvih.

Pavel naštěstí náš horský výšlap dokumentoval na kompaktní digitál, který bez problému fungoval. Chvílemi jsme byli překvapení, kudy jsme v noci při pouhém světle baterek šli. Výstup na Meru je hodně strmý a co se týká náročnosti je obtížnější než Kili. Cesta od Rhino Pointu k chatám nám přišla nekonečná a mnohem delší, než když jsme jí šli v noci nahoru. Slunce svítilo a bylo už celkem horko. Zapomněli jsme si v tom všem zmatku namazat obličej a tak jsem měla pěkně rudý nos a tváře.

V Saddle hut jsem se pokoušela foťák rozchodit. Věděla jsem, že nemám sahat dovnitř a tak jsem mačkala všechny možné čudlíky, studovala návod až se mi to konečně povedlo a zrcadla se otevřela. Nebyla jsem si ale teď zase jistá, jestli se nerozhodila poloha zrcadel, když to bylo cca 3 hodiny zamrzlé. Napadal mě jediný způsob, jak to 100% zjistit. Udělat pár snímků a vyvolat film. Nastávala ale opět otázka, jestli stihneme dnes večer v Arushe nějaký fotolab a jestli budou schopni vyvolat film ještě dnes, protože zítra už musíme zase odjíždět na safari. Zkoušela jsem psát také kamarádce do Prahy, jestli by mi nezjistila takhle na dálku podle mého popisu, jestli je to normální a jestli se ta zrcadla sama nastaví do původní pozice. Bohužel byl v Saddle hut špatný signál a tak mě psaní sms dost vyčerpávalo, protože do toho ještě blbnul samotný mobil a složitou zprávu jsem tak musela psát několikrát. V rychlosti jsem přebalila krosny, hodila do sebe snídani a kolem třičtvrtě na dvanáct jsme vyráželi k Miriakamba hut. Během cesty se mi nakonec sms podařilo odeslat. Skoro ve stejném místě jako včera jsme opět viděli černobílé opičky, ale zase byly rychlejší než já.

Do Miriakamba hut jsme dorazili za dvě hodinky a to bych řekla, že jsme šli docela svižně. Dali jsme si rychlý oběd v jídelní místnosti, zaplatila jsem tipy nosičům 10USD/os. a pak následovalo další překvápko. Měli jsme jet ke vstupnímu gatu autem, abychom jednak stihli krámy v Arushe a jednak jsem chtěla vidět jinou cestu dolů, než jsme šli první den. V průvodci psali jen o téhle druhé jako o té zajímavější, ale je podstatně delší. V průvodci píší, že je dlouhá 10 km, ale všichni místní mluví o cca 15 km. Vzhledem k tomu co máme dnes za sebou, tak chůze pěšky nepřichází v úvahu. Cesta by měla být převážně lesem, ale brodí se tu i člověk přes řeku a má tam být pěkný výhled na Momela lake. Největší zajímavost je skoro až u gatu a tou je obrovský Fig Tree. V jeho kmeni je tak velká a vysoká díra, že jí dokáže bez problému projet terénní auto.

Myslela jsem si, že se pohodlně svezeme dolu, kde si v klídku vyfotím obří strom, ale to jsem byla hodně mimo mísu. Jelo se terénním autem, kde vpředu seděl řidič a pár jiných černochů. Na korbě se nás ve stoje těsnalo zhruba 14 lidí. V podstatě jsme to byli my a skupinka dobrovolníků. Většina z nás mohla stát zátěžově jen na jedné noze. Neustále jsme se tam okopávali a pošlapávali, nemluvě o loktové strkačce a žebrech s páteři nalepené na kovové konstrukci auta. Cesta se mi líbila jen pod masívem Mt. Meru, kde jsme viděli i pár žiraf. V průběhu jízdy lesem jsem neviděla na této variantě nic extra zajímavého. Naše původní pěší túra k Miriakamba hut se mi líbila víc. Během naší zběsilé jízdy, kdy s námi řidič jel pekelně rychle v domnění, že asi veze pytle brambor, to byl další zajímavý africký zážitek. Byla jsem i ráda, že jsem stála natočená čelem zpět, protože když jsem občas zahlédla kamenitou strmou cestu před námi, neměla jsem z toho nejlepší pocit. Stromem jsme sice projeli, vypadal pozoruhodně a obrovitánsky, ale fotku jsem udělat nemohla. Nebyl čas ani prostor.

U gatu jsme celí šťastní všichni vylezli ven. Průvodce nám říkal, že máme když tak dát 2USD řidiči, ale to mě ani nehne. Za výstup na Mt. Meru  a za Little Meru jsme dostali diplomy, tak budu doufat, že je nebudu mít do odletu v krosnách úplně zmuchlané. Paulovi jsme dali tip 20USD a rozloučili se. Docela podiveně jsme koukali na naše nosiče, kteří šli kratší cestou z Miriakambi pěšky. Přišli za stejně dlouhou dobu, zatím co jsme my jeli autem delší trasou. Jsou to prostě rychlonožky africké.

Na parkovišti už na nás čekalo auto. Řidič se mi moc nelíbil. Pořád si chtěl povídat a já na něj vůbec neměla náladu. Jeli jsme do Arushy nejdříve před market, kde má Remin kancelář a kde jsme vyhodili kuchaře a pozdravili se  s Reminem, který se za námi večer staví v Duluti.

Ve městě jsme pak našli Fuji Film, kde měli otevřeno, ale právě jim nešel proud. Vyvolání fotky stojí 200Tzs a vyvolání filmu 1000Tzs. Slíbili mi, že by fotky měli mít tak do 1 hod a půl, že to tam nějak udělají. Mezi tím jsme popojeli ke krámu, kde prodávali také Nikon. Bohužel moje tělo neměli, ale ochotný prodavač mi sdělil, že to co se mi stalo, by nemělo mít na moje zrcadla vliv. Čekali jsme pak před Fuji v autě. Během té doby jsem se dohadovala s řidičem o tom, jak si představuji, že by safari mělo probíhat. Také pořád nechápal, proč to chceme brzy ráno. Myslela jsem, že se třeba s ním lépe domluvíme než s Reminem, ale všichni zastávají stejný názor. Místní nám u auta neustále nabízeli batikované obrázky a korálky. Byli strašně neodbytní. Řidič si jich vůbec nevšímal a nesnažil se jim ani něco říci, aby nás přestali otravovat. Kolem páté jsem si šla vyzvednout fotky, které vypadaly díky bohu normálně. Ještě jsem tam majiteli popisovala, co se mi stalo a ukázala jsem mu zrcadla. Najednou mi do toho sáhnul, zrcadla zavřel a zas otevřel. Úplně jsem se zděsila, ale utvrzoval mě, že to je v pořádku, že se nesmí sahat na ta skla. Jen mi popisoval, jak to funguje. Tak jsem jen doufala, že říká pravdu, a že mi v Praze nevyvolají nějaké bludy.

V Duluti jsme si stan postavili na naše místo pod stromem. Opět jsme tu byli jediní ubytovaní.

S Reminem jsem se znova dohadovala ohledně safari. Chtěla jsem, abychom vyráželi každý den dříve než v 9 hodin. Moc se na to netvářil. Přesvědčoval mě, že je to zbytečné, což je dle mého názoru nesmysl. Safari je vždy nejlepší po ránu.

Taky se mi nelíbilo, že první den budeme safari v Manyaře trávit až odpoledne, ale Remin zas, že je Manyara malá, a že dopoledne tam budeme na druhý den. Celé bych to udělala jinak. Přišlo mi, že nám takhle zbytečně uteče půl dne, když je Manyara celkem blízko, a že odpoledne budou zvířata v tom vedru  schovaná. Třeba bych to obrátila, dopoledne v parku a odpoledne v kempu a nebo prostě celé jinak. Měla jsem z něj dojem, že to celé postavil tak, aby na tom co nejvíce vydělal. Zaplatili jsme za 5 dní safari, ale 24 hodinový placený pobyt v parcích zasahoval jen do 3 dnů.

Nemělo moc smysl se s ním dohadovat, jelikož byl nyní ve výhodě, zkazilo mi to celkem náladu. Brala jsem to jako všeobecnou samozřejmost, a proto jsem se o časovém itineráři s ním vůbec po mailech z ČR nebavila.V tu chvíli mi šlo jen o to, které parky navštívíme. Pro příště budu alespoň chytřejší.

Náš řidič na safari naštěstí nebude ten, který nás vezl od Arusha parku, ale bude to syn Remina, Raymond.

Remin nám byl ochotný zařídit autobusové lístky do Daru. Jedna jízdenka stojí 17000Tzs, což jsem zjistila, až následující den, kdy nám je předal. Po mě za ně chtěl předem 35USD za obě. Zaokrouhlují si to, jak se jim to hodí, ale zase jsem se kvůli tomu nemusela trmácet po městě. Také říkal, že má nějakou známou na Zanzibaru, a že nám zjistí, co by nám mohla nabídnout za ubytování.

Po sprše jsme chvíli poseděli u coly, poslali pár sms a já si vyčistila filtry od foťáku. Byli jsme hodně unavení a tak jsme se těšili do stanu. Konečně jsme zase v noci byli v teple. V noci nás pro změnu vzbudili místo žab psi. Začali po sobě dost hlasitě poštěkovat. Znělo to příšerně a strašně dlouho. Vydrželi to tak několik hodin. Ten nejotravnější se nám lísal neustále kolem stanu, div nám do něj nevpadl.

27.2. Manyara

Ráno jsme všechno sbalili a poseděli u kávy a čaje. Majiteli včera večer  docela dlouho  trvalo než pochopil, že nechceme snídani, ale jen pití. Čaj s kávou nás přišel dohromady na 500Tzs. Chvíli po osmé přijelo terénní bílé auto. Uvnitř za řidičem byli po stranách dvě sedačky a za nimi jedna trojsedačka. Všechno uvnitř bylo vypulírované od prachu a krásně čisté. Nejdříve jsme zajeli ke krámu, kde se celkem dlouho nakládalo jídlo a další příslušenství potřebné na safari, takže jsme stejně vyjíždělo po deváté hodině. Do Manyary je to cca 120 km a cca do 2 hodin jízdy. Silnice je v dobrém stavu, takže se jelo celkem svižně. Krajina kolem je moc pěkná, rovinatá s hornatým obzorem. Kolem silnice zrovna kvete hojně strom se žlutými květy. Vrchol Mt. Meru je již zahalený v oblacích. Camp Jambo leží u vesničky Mto Wa Mbu (řeka moskytů). Je to nový, zachovalý a čistý oplocený kemp. Je tu velká otevřená jídelní místnost, kde má každá skupinka přidělený stůl. K tomu náleží čisté toalety se zrcadlem. Jinak je tu dost travnatého prostoru ke stanování. Dle libosti jsme si mohli vybrat jakýkoliv plácek. Jsou tu také bungalovy, ale ty budou asi dost drahé. Každý zdejší návštěvník může využít místní bazén. Za ním jsou umístěny sprchy a toalety, které jsou celkem dobré, ale je na nich vidět, že se tu střídá hodně lidí.

Postavili jsme si stan a zbytek času jsem věnovala rozbitému zipu u vaku na něj. Vůbec mi to nešlo vrátit do těch kolejniček a pěkně mě to rozčilovalo. Nakonec se to ale povedlo. Začátek a konec jsem pak raději obšila, aby nám to zase nevyklouzlo.  K obědu jsme měli smažené malé kousky rybích filátek, rýži, dušenou mrkev a fazolky na másle. Bylo to vynikající. Jako dezert následovalo ovoce.

Kolem jedné odpoledne jsme vyráželi plní nadšení konečně do parku, který leží jen několik málo kilometrů od kempu. U vchodu nás přivítala skupinka paviánů. Zpočátku jsme jeli po cestě, která ležela pod hodně strmým, vysokým a táhlým kopcem. Snažila jsem se dalekohledem vypátrat nějakého stromového lva, ale nikde nic. Park je v tuto dobu hodně zelený, takže zvířata mají spoustu místa na schovávačku. Další část parku jsme projížděli lesem. Občas byla vidět nějaká opice a slyšet šum ptáků ve větvích. V autě jsem stála skrz střešní otevřené okno. Byl to fajn pocit, měla jsem větší kontakt s okolím. U každého rozcestí bylo značené, kam která cesta vede. Připomínalo mi to hodně parky v JARU.

Náš další cíl byl hippo pool. Tak se nazývá jezírko, kde si lebedí hroši a vodní ptactvo. Cesta bohužel ležela trochu dál. Pozorování tlustých zavalitých hrošíků, tak bylo nejlepší s dalekohledem. O kousek vedle postávalo hejno pelikánů, z nichž někteří kroužili ve vzduchu. Počasí se začínalo kabonit a ani pro teleobjektiv to nebylo na nějaké záběry detailů, což nás více méně pak provázelo celým parkem.

Dále jsme pokračovali rozlehlou travnatou planinou, kde se pásli zebry, buvoli a pakoně. Většina z nich ale postávala také dost daleko. Bez našeho výborného dalekohledu by jsme zde byli v koncích. Jen mě mrzelo, že nemůžu fotit. Tráva byla celkem vysoká a taková nažloutlá. Jen tak plula ve větru. Na jedné straně bylo v dálce vidět rozlehlé jezero Manyara a na druhé vysoký táhlý kopec. Jeho hořejšek byl v úplné rovině, kde rostly Akácie. Vypadalo to dost zvláštně. Jako kdyby tam tudy vedla nějaká cesta, která tam samozřejmě nebyla. Na jeho svahu jsme viděli docela dost vzrostlých Baobabů.

Když jsme přejížděli vyschlé koryto řeky, potkali jsme krásné žirafy. Na hlavním cestě opodál nás překvapil slon. Stál na cestě přímo proti nám. To bylo po paviánech první zvíře, které stálo opravdu blízko. Skupinky impal nás sem tam provázely kolem cest. Občas jsme i zahlédly plachou nejmenší antilopu Dik Dik.

Jezero Manyara vypadalo velkolepě, ale opět leželo hodně daleko od cesty a zvířata se spíše shromažďovala v jeho blízkosti. Před ním se naskýtala velká rovná planina, kde rostlo pár stromů. Pod jednou skupinkou takového stinného místa vykukovaly čtyři lví hlavy z vysoké trávy. Bez dalekohledu bychom je těžko spatřili. Kolem postávalo hodně aut, a tak nebylo složité vydedukovat, kterým směrem se máme zabývat. Kočky jsou opravdu líné. Jen jedna na chvilku vstala, ale zase hned zalehla.

Náhle začalo pršet. Narychlo jsme stáhli střechu. To nám to pěkně začíná, ale naštěstí se to po půlhodince z toho nejhoršího přehnalo. Cesta kolem jezera byla fajn až na tu vzdálenost, která nás mrzela. Byly jsme od nich doslova odříznutí. Procházeli se tam majestátní sloni, žirafy, zebry, polehávalo tam spousta buvolů, o trochu méně pakoňů a na vodě se třpytili růžoví plameňáci. Zamračené nebe s občasným vykouknutím slunce tomu dávalo zvláštní atmosféru.

Na zpáteční cestě jsme opět potkali loudavého slona. Museli jsme několik minut jet pomalu za ním. Prý je nebezpečné ho předjíždět. Lvi už neseděli na svém místě. Vypozorovali jsme je o kus dál. Moc toho za to odpoledne neurazili.

Před šestou jsme opouštěli park. U kempu u hlavní silnice jsme si šli prohlédnout místní krámky se suvenýry. Díky jejich barevným obrázkům a masajským dekám to bylo hodně pestře barevné,  převládala hlavně červená oranžová barva. Jakmile nás prodejci zbystřili, tak nás začali zvát do svých krámků. Jejich heslo znělo „ jen se podívejte, to nic nestojí“.Když jsem si něco vzala do ruky, abych si to lépe prohlédla, a když jsem se jen orientačně zeptala na cenu, tak hned chtěli smlouvat a byli dost neodbytní. Procházka po krámkách se tak po chvíli stala dost nepříjemnou, protože jsme si to nemohli v klidu prohlédnout.

Většina se nás také ptala odkud jsme. Když jsme odvětili, že z Čech, tak na nás chrlili zkomolená jména našich známých fotbalistů. Tanzanie je podle mého názoru fotbalový národ, jelikož v každé vesničce mají obrovské fotbalové hřiště, které je vždycky přeplněné mladými kluky.

Dozvěděla jsem se tu, že pakůň se jmenuje Gnu podle toho, že vydává stejný zvuk při bučení. Také se jmenuje Blue wildebeest, což je známější. V jednom krámku jsme slíbili, že se stavíme na druhý den, protože už jsme nevěděli co říct. V dalším krámku zase chtěli udělat směnný obchod za naše hodinky, náramky atd. Dala jsem jim alespoň pohlednici Prahy.

V kempu jsme pak šli rovnou do sprch, které byly malé a tak jsme se museli po jednom vystřídat. Voda tekla vlažná. Všude kolem skákalo docela dost žabiček, které s námi trávily čas i ve sprše. Vraceli jsme se už po tmě a v bazénu jich plavalo několik včetně i podivného velkého brouka, úplná Zoo.

K večeři jsme dostali jako překvapení kukuřici vařenou ve vodě, jak jsme si před pár dny přáli. Další chody chutnaly jako vždy výborně. Jako dezert jsme měli smažený banán a vodního melouna. Ten kuchař mi snad četl myšlenky. Byla tady zástrčka na náš adaptér a tak si tu Pavel nabil baterky do foťáku a mobil. Na plácku před restaurací místní zpívali a hráli na africké nástroje. Moc hezky se to poslouchalo. Do toho jsme s kuchařem debatovali o africkém milostném životě. Říkal, že u nich není žádná opravdová láska. Tomu se mi nechtělo věřit.

Ve stanu jsem zjistila, že mám asi trochu problém s karimatkou. V Duluti jsem při balení na podlážce objevila nějakou skobu a ještě docela ostrý trn, takže to asi bohužel něco z toho propíchlo. Neucházela úplně na doraz, ale bylo to znát. To tedy moc dlouho nevydržela. Bude si muset zaplavat, abychom odhalili místo úniku, ale to budeme řešit až v ČR. Museli jsme se namazat Autanem, létalo tu strašně moc komárů. Také jsme zaslechli od vedlejšího stanu, že zahlédli opice, snad nám neukradnou naše boty.

28.2. Manyara, Mto Wa Mbu

Ráno jsme vstávali, tak abychom vyráželi na safari do Manyary v 8 hod. Snídani jsme do sebe v rychlosti hodili, aby na nás nemusel Raymond čekat. Byli jsme natěšení a plní očekávání, co po ránu potkáme. V parku tou dobou moc aut nebylo. Ranní slunce házelo krásné světlo na celé okolí. Obloha se však zdála být více zatažená než včera. Na cestě k jezeru jsme u cesty překvapili stádo buvolů. Jsou hodně plaší a tak se rychle běželi schovat, ale fotky jsem naštěstí stačila udělat. Jak se dali do pohybu, zvedlo se s nimi hejno bílých volavek. Vypadlo to nádherně. Opodál jsme takhle viděli stádečko pakoňů. Když jsme přejížděli vyschlé koryto řeky, zpozorovali jsme několik malých tvorečků, kteří tudy právě běželi. Byly to Mangusty žíhané. Projížděli jsme stejná místa jako včera, ale zvířata byla opět u jezera. Pásla se tu ve velkých skupinách, ale kochat jsme se mohli jen dalekohledem. Poblíž cest jsme tak viděli opět žirafy, paviány, kočkodany, perličky, čápy, impaly a samotářského slona. Také je tu často k vidění velký černý pták s červeným zbarvením kolem očí a tváří. Je to Zoborožec kaferský a evidentně ho více baví chodit po zemi než létat. Na lvy jsme dnes nenarazili, ale tráva je kolem hodně vysoká, takže mohli být blízko, aniž bychom o tom věděli. Často jsme i zahlédli malinkého červeného ptáčka. Myslím, že je to snovač oranžový. Je úplně miniaturní, ale díky své barvě je dobře vidět. Když jsme se jeli podívat ke hrochům, tak se na travnaté planině kousek od cesty páslo několik zeber. Moc jim to v té polozelené a polosuché vysoké trávě slušelo. Počasí se začalo kabonit a vítr za jízdy byl docela dost studený. Sedla jsem si pak na sedačku, abych se ohřála. Tentokrát držel službu Pavel, když stál a snažil se vypozorovat něco zajímavého. Kolem půl dvanácté jsme park opouštěli. Stavili jsme se ještě v krámku se suvenýry. Chtěli jsme si tu koupit mapu, ale ta co se nám líbila, stala 10 USD a to se mi zdálo moc.

Původně jsme se chtěli v kempu vykoupat v bazénu, ale bohužel k tomu nebylo počasí. Po výtečném obědě se pro nás stavil průvodce, s kterým jsme dnes měli trávit odpoledne v poznávání domorodého života v Mto Wa Mbu. Samozřejmě, že když jsme vyráželi, vylezlo slunce v plné parádě a bylo zas pěkné horko.

Tento kulturní program není pod záštitou vládní organizace. Má na starost několik věcí jako je např. zabezpečení místních sirotků, budování zavlažovacích zdrojů z místních říček a podpora školy. Nejdříve jsme se šli podívat mezi rýžová políčka, která leží kousek od silnice. Také tu mají strašáky na ptáky, kteří by jim mohli plenit úrodu. Kolem silnice je tu jako vždy rušno. Děti kolem nás běhají a chtějí si na nás alespoň sáhnout. Chvílemi je to docela nepříjemné. Je tady pěkná rovinka a tak kdo má kolo, ho plně využívá, dokonce i Masajové. Když jsem chtěla nějaké lidi vyfotit z blízka, tak chtěli peníze. Průvodce nám říkal, že si myslí, že tou fotkou budeme pak chtít u nás vydělávat. Prý nechápou, že je to pro nás jen památka, proto chtějí peníze.

Další návštěva byla v osadě řezbářů. Jsou to přistěhovalí lidé z Mozambiku, kteří si vydělávají řezbářským uměním z ebenového dřeva. Jejich děti nechodí ani do školy a učí se od starších svému řemeslu. Nejstarší hlava rodiny (muž) je tak učitelem pro všechny a připravuje ratolesti do života. Koupili jsme si tu sošku čtyř masajů. Je to rodinka se dvěmi dětmi, která nás stála 20 USD.

Obydlí místních jsou jednoduchá. Zdi mají uplácané z hlíny, které jsou zpevněné dlouhými klacky. Střecha je pokrytá buď palmovým a nebo kukuřičným listím, která se dle potřeby zhruba po třech až sedmi letech vyměňuje. Zaleží jak pečlivě  je udělaná, a jak probíhá deštivá sezóna. Toalety mají oddělené. Je to v postatě oplocená plocha z kukuřičných klasů. Podívat jsme se tam ale nemohli, což jsme plně chápali a respektovali. Do domků jsme mohli vejít a prohlédnout si jejich život uvnitř. Jde o jednu místnost, kde mají velkou dřevěnou postel, přes kterou visí velká moskytiéra a v dalším rohu je kuchyně, což znamená, že se vaří na zemi v kotlících na ohni nebo na dřevěném uhlí. Chovají také slepice. V jiných osadách, kde žijí zase jiné kmeny chovají i krávy a kozy.

Dál jsme pokračovali mezi dalšími baráčky. Ti, kteří jsou bohatší, si mohou dovolit postavit zděný barák. Jeho dokončení trvá i několik let, proto v mezidobí vypadá opuštěně a nevlídně.

Náš průvodce měl očividně hlad a tak jsme se stavěli u jeho kamarádek, které mu daly plný talíř jídla, z kterého jsme také mohli ochutnat. Skládalo se z to brambor, rýže a zeleniny. Moc mi to chutnalo. Holky byly hodně veselé a zvědavě po nás pokukovali. Pavel se jim moc líbil, protože je světlé pleti a plavých vlasů, což ony přímo zbožňují. Večer se tu koná diskotéka, a tak byla děvčata v plné fázi příprav. Jedna, ta nejhezčí, měla zrovna na obličeji přírodní pleťovou masku a nechtěla vůbec fotit. Zastavení u nich bylo příjemné.

Další návštěva se konala u kmene Chagga. Tento kmen žije v podhůří Kilimanjara a je znám výrobou banánového piva. Tak jako masajové při svatbě zabíjejí krávy, tak kmen Chagga vyplácí rodinu příchozí nevěsty litry banánového piva. Průvodce nám popisoval jak se provádí celý proces výroby a kvašení. Na závěr nám dal ochutnat z oranžového kelímku, kde navrchu plavala taková drobná kašička, což byl kvásek, který se fouknutím musel odstranit do strany a pak pít. Žádný chuťový zázrak to tedy není. Museli jsme zaplatit poplatek za ochutnávku 500Tzs. Nechali jsme jim jednou tolik, aby měli radost.

Opodál měli svoji dílnu malířští umělci s obrazy. Jeden modro černý se nám tak zalíbil, že jsme začali smlouvat o cenu. Obraz byl hodně veliký a cena začínala na 80USD. Usmlouvali jsme to na 45000Tzs. Motivem jsou africké tanečnice Tinga Tinga, alespoň tak nějak to říkali.

Pokračovali jsme pak k banánovým plantážím. Vypadalo to úžasně. Zelená barva tu měla několik odstínů, kmeny banánovníků byly mohutné a částečně zbarvené do tmavě červené barvy. Jejich výška mohla být tak kolem čtyř až pěti metrů. Banány se sklízí celoročně. Nenechávají se úplně dozrát a sklízí se zelené, aby jim na ně nechodily opice. Banánů je také několik druhů. Tady mají malé sladké žluté, červené, které jsou také určené pro ovocnou konzumaci a pak dlouhé silné zelené, které jsou určené pro vaření.

Následovala návštěva malé továrničky, kde se zpracovává kukuřice a rýže. Budova je plná strojů na různá zpracovávání. Něco podobného jsme v menším navštívili během procházky v Ng’iresi. Kus jsme pak šli po široké jílově červené cestě mezi domorodými domky, kde nás opět doprovázela místní drobotina. Nakonec jsme šli do kopce k posvátným tisíciletým Baobabům, odkud se naskýtal nádherný výhled do širokého rovinatého okolí.

Zpátky jsme se vraceli přes prameny, odkud se přivádí voda do vesnice a odkud je také zaveden důmyslný zavlažovací systém ke všem políčků a plantážím. Voda je nádherně čistá a studená. Viděli jsme tu i hodně větších krabíků s velkými klepítky. Procházeli jsme i kolem kamenných domků, jejichž zdi byly postaveny z balvanů. Než jsme došli k hlavní silnici, šli jsme opět mezi banánovými plantážemi po široké cestě. Sem tam měli místní mezi banány postavené domky. No úplná exotika.

Nedaleko našeho kempu je velká tržnice se zeleninou a suvenýry. Prodavači nás zase všude zvali dovnitř na koukání. Mračna se opět začala stahovat. Obloha měla hezký tmavomodrý dramatický ráz. V krámcích u kempu si nás pamatovali a volali na nás, abychom se stavili a rozčileně koukali, že jsme si obraz koupili jinde.

Po docela dlouhé procházce jsme byli trochu znavení. Bylo ještě světlo a tak jsme pospíchali do sprch, abychom stihli teplou vodu. Měli jsme štěstí a tak jsme si mohli umýt hlavu. Najednou se strhl slejvák. Chvíli jsme tam čekali, ale hrozně nás tam žrali komáři, proto jsme nakonec vyrazili ke stanu.

Během večeře naštěstí pršet přestalo. Posedávání jsme moc neprodlužovali, protože jsme chtěli brzo vstávat a museli jsme taky mít dost času, abychom všechno sbalili na zítřejší přesun.