Nevím proč, ale když jsme na Ukrajině nadávali na tamní silnice, na jejich neuvěřitelnou rozbitost, na stav, který se zhoršuje s blížící se větší aglomerací, v duchu jsem měl stále pocit, že v Rusku a pak v Kazachstánu to bude ještě horší. Když jsme se pak den za dnem prokousávali Krymem a blížili se ke Kerči, můj strach se zvětšoval.
Jak jsem již napsal, nevím, kde se ve mně vzala představa, že silnice v Rusku jsou ještě horší než na Ukrajině. Nikoho jsem se nikdy neptal, nikdo mi o Rusku nikdy moc nevyprávěl. I když možná ano. Různé historky jsem slýchával, ale většinou o opravdu odlehlých částech Sibiře. Jenže já si tuto informaci rozšířil na celou největší zemi světa a na veškerou její infrastrukturu.
Tohle, že je Rusko?
Když jsme tedy první den v Rusku jeli s našimi solárními tříkolkami pořád jen po hladkém asfaltu a mířili směrem na Novorosijsk, nevycházel jsem z údivu. Tohle, že je Rusko? Tyto krásné a čisté silnice, o které se starají uklízecí čety v zářivých vestách? Není to náhodou jen příprava na Olympiádu a jedno velké divadlo? Pokládal jsem si mnoho podobných otázek a nakonec dospěl k závěru, že prostě není možné, abychom několik tisíc kilometrů, které jsme v Rusku měli strávit, jeli po silnicích bez děr. Kdykoliv byla příležitost v podobě příjezdu do nového kraje, překonání horského sedla oddělujícího černomořské přímořské oblasti od zbytku Ruska, nebo jen odbočení na méně významnou silnici, říkal jsem si: „Teď, teď už to přijde. Kde je ten rozbitý povrch?“ A ono nic. Po několika dnech jsem to vzdal a povrch ruských silnic si užil až do Astrachaně. Je pravdou, že tu a tam se objevila díra, někdy i pořádná, nebo jsme se občas objevili na šotolinové cestě, jenže to se vám stane i u nás, nebo v Německu. Celkově ale byly komunikace na celé naší trase prvotřídní.
Horší, resp. mnohem horší, už to však bylo s řidiči. Naší asi největší hrůzou bylo jejich předjíždění zprava. Silnice v bývalém Sovětském svazu jsou totiž velice často „vybaveny“ extrémně širokou krajnicí, která by za normálních okolností byla velmi dobrou únikovou zónou a výrazným bezpečnostním prvkem. Jenže tamní národy si to vysvětlily jinak a používají krajnici k předjíždění. Stávalo se nám, že řidič na nás chtěl jen lépe vidět, a proto se nás jal objet z pravé strany, ale jindy se dva žigulíci honili zběsilou rychlostí a v tom si všimli, že před nimi jede po silnici něco velikosti ohromné americké ledničky. Jeden nás tak vzal zleva asi stovkou a druhý po krajnici osmdesát v hodině. Akorát jsme oba zalapali po dechu a dost dlouho se s tím vyrovnávali.
Když jsme pak v táhlém dlouhém kopci opravovali defekt, raději jsme daleko za sebe postavili výraznou žlutou cyklistickou brašnu, aby nahrazovala výstražný trojúhelník. Šance na to, že se některý „chytrák“ rozhodne předjet pomalu jedoucí kamión po krajnici, byla totiž docela vysoká.
Dopravní nástrahy divokého východu
Dalším překvapením byla vzdálenost, kterou auta nechávala mezi námi a sebou, když nás předjížděla. A to i ve chvíli, kdy do protisměru nikdo nejel. Dlouho nám to nešlo do hlavy. Zlobili jsme se, nadávali a tak trochu potajmu ukazovali vztyčené prostředníčky. Otevřeně jsme si to nikdy nedovolili. Přece jen jsme byli daleko od domova v zemi, kde jsou jiné mravy a asi i jiné svaly. Pak jsem vypozoroval, že když nás auta předjíždí, nepřejedou levým kolem ani o centimetr plnou čáru. Naše vysvětlení tohoto nepříjemného jevu spočívá v policejní šikaně. Ruští strážci zákona pravděpodobně nemají dostatek radarů či kamer na to, aby mohli dokázat překročení rychlosti, nebo jiné přestupky, a proto se zaměřují na banality, jako je přejetí plné čáry, A to i v případě, kdy bezpečnost a zdravý rozum velí výrazné objetí.
Za Astrachaní jsme pak překročili hranice do Kazachstánu a po několika ujetých kilometrech nabyli dojmu, že do Astany snad ani nemáme šanci dojet. Nebo alespoň ne v následujících několika týdnech. Díry byly na silnici prostě všude. Malé, velké, hluboké a ještě hlubší. Náklaďáky se kolébaly ze strany na stranu a ploužili se rychlostí mezi deseti a dvaceti kilometry v hodině. Naštěstí se vše brzy (asi za dva dny) v lepší obrátilo a pokud jsme se drželi jediné použitelné silnice vedoucí z Astrachaně do Astany, tedy přes Uralsk, její velká většina byla s velmi dobrým asfaltem. Sice stále se šílenými řidiči, ale zato s minimálním provozem.
Přijďte si poslechnout další zážitky Honzy Gally na festival Cyklocestování v Hradci Králové (1.-2.2.2014)
Do cíle závodu jsme proto zdárně dorazili několik dní před vypršením víz. Dojeli jsme jako první tým a čtvrtí celkově a měli možnost několik dní objevovat Astanu, která je považována za nejbizarnější hlavní město světa. Chcete-li si poslechnout celý náš příběh, ve kterém popisujeme nejen naši motivaci zúčastnit se závodu solárních kol, ale průjezdu západní Evropou a Balkánem, pokousání psem, desíteky technických problému a nesčetné veselé příhody, které nás cestou potkaly, přijďte se podívat na festival Cyklocestování do Hradce Králové, který se koná 1. a 2. února v kině Bio Central. Bude tam k vidění nejen jedna naše solární tříkolek, ale i spousta dalších dobrodružných přednášek pokrývajících velkou část naší planety.
