Naší poslední cyklistickou etapou byla pondělní vyjížďka po červené do Garniku a zpět do Sv. Heleny po státní silnici. V nedalekém okolí Sv. Heleny jsme ukryli kola do kukuřice a v nevábné strouze prošli asi 2 km do sevřeného údolí.
Pouze David se nechtěl smířit s pěší túrkou a hasil si to na bicyklu, dokud to jen trošku šlo. Samotná jeskyně a skála nebyly ničím zvláštním.
Kořením této etapy byl můj defekt spojený s ohnutím středního kola na talíři. Šikovné ruce Davida, Karla a Pavla spojené s rumunským kamenem a klackem však udělaly zázraky. Během chvilky mi narovnali moji umně vytvořenou talířovou osmu a mohlo se pokračovat v krasojízdě.
Lesní stezky kolem Garniku
Co jsme si však užili moc, byly parádní lesní stezky na kolo. Stoupání a klesání opět téměř nebralo konce a závěrečný sjezd do Garniku po krásně spasené louce byl exkluzivní. Občerstvit se nám ve vsi nepodařilo, neboť bylo ještě brzo. Na skok jsme tedy stačili říci ahoj v palírně, která jela naplno, a s námahou se nám podařilo k našemu štěstí odmítnout pozvání na skleničku. To dole u staré cikánky nám pivní výrobek Timisoare chutnal velmi.
Po menší 20km časovkářské vložce, kdy nás na státní silnici míjely jen opravdu rychlé vozy, byla podniknuta další exkurze do rumunské kuchyně v přilehlé restauraci. Tentokráte jsme si ale na čorbě moc nepochutnali a se slinou na rtech vzpomínali na svatební delikatesu.
Finální výšlap
Těsně před 5kilometrovým stoupáním na Sv. Helenu si kluci udělali menší zastávku, kdežto já jsem vyrazil kupředu na zteč. Rozhodnutí bylo jasné. Vydat ze sebe na těch posledních kilometrech co nejvíce. Zhruba po 3 km mě dojel David a v serpentině u prudkého stoupání jsem za sebou viděl dalšího draka Karla. Můj chrup se téměř zahryznul do řidítek a já přidal na intenzitě záběru. Odměnou mi bylo druhé místo po projetí cílové mety – cedule Sv. Helena. Pavel přijel až s velkým zpožděním, neboť se údajně kochal krásami okolí a užíval si.
Tzv. studniční koupel byla úžasná. Podařilo se mi přesvědčit kluky, že ledová voda nabraná přímo ze studně není až zas tak hrozná a mytí na dvorku chytlo pravý náboj zálesáckého života.
Návrat domů
Jízda domů proběhla celkem poklidně a rychle, za 9 hodin už nás vítala naše domovina. Tak jako již v mém případě tradičně, nevyhnul bych se na závěr jakémusi shrnutí a zhodnocení dalšího navštíveného místa, země a lidí:
Napadá mne převyprávět krásnou a pravdivou větu pana Františka z Garniku, který mi v místní palírně mezi řečí o životě a práci povídá: „Jo hochu, člověk se celej život učí, aby pak zemřel nevědomej a hloupej!“
Nebuďme tedy tak nevědomí a poznávejme život a lidi tam, kde se můžeme opravdu sami něco naučit.
Neberme si za svůj vzor a cíl země, kde je všeho dostatek a kde se všichni snaží učit především ty druhé, bylo by to hloupé!
Vivat Romania !
