Zastávka ve městě Surabaya na Jávě

Před pár měsíci jsme se s mojí ženou Bárou vraceli domů z ročního pobytu na Novém Zélandu. Udělali jsme si po cestě několik zastávek, mimo jiné i na několika ostrovech Indonésie. Měli jsme na ní měsíc, což je na tak obrovské a různorodé souostroví zoufale málo.

Prozkoumávání Indonésie jsme začali v Surabayi, hlavním městě východní Jávy. Přestože má bezmála pět milionů obyvatel, není v ní absolutně nic turisticky zajímavého. Z letiště jsme se přepravili busem na hlavní autobusové nádraží, kde jsme udělali první zkušenost s javánskými naháněči – 2.345 lidí tam vyhlíží oběť, na kterou by se mohli lačně vrhnout a nabízet jí zaručeně nejlevnější cestu autobusem prakticky kamkoliv. Ještě jsme je neuměli odmítat a ignorovat, takže jsme během chvíle seděli v nějakém autobuse – prý do centra města… Po asi čtvrt hodině čekání na odjezd se nám to přestalo zdát a snažili se ověřit směr od spolucestujících – autobus jel do Semarangu, vzdáleného asi 300 kilometrů. Oni Javánci neumějí prakticky vůbec anglicky, což jim ale nebrání, aby Vám odkývali cokoliv – hlavně když seženou zákazníka pro přepravce.

Surabaya nám učarovala! Tedy aspoň mě. Nikdy jsme neviděli tolik špíny na jedné hromadě – odpadky se asi nikdy nevyvážely, lidi házejí zbytky rovnou z oken před barák. Večer je trochu bojovka jít podél ulice – chodníky se nevedou, kanály jsou stoky, které tečou hned vedle silnice – po setmění není kam šlápnout přes šváby a krysy. Ale lidi jsou tam neuvěřitelně přátelští – podle reakcí jsme byli snad první Evropané, které kdy viděli, tak na nás všichni do jednoho vesele pokřikovali a už zdálky nás zdravili. Vlastně jen mě – Surabaya je, stejně jako převážná část Jávy, muslimská, takže s děvčaty se místní nebaví (jen je okukují). Se mnou se ale zase chtěl bavit úplně každý – ačkoliv jejich anglická slovní zásoba obvykle končí u „Haló majster“, experti zvládají i „Ver jů from?“ – zbytek konverzace tedy obvykle probíhal indonésko-česky.

Pokud chcete v Surabaye něco pojíst, máte tři možnosti – buď fastfood (mekáček a colonel z Kentucky už dobyli i Indonésii), restoran – tzn. kamennou hospodu, které jsou v pětimilionové Surabaye tak tři a všechny dobře schované, nebo hojně rozšířený warung – tzv. „pouliční restaurace“. Spíš by se slušelo říct stoleček, dvě židle a vařič, na kterém Vám kuchař uvaří jednu z mnoha pochutin těžko popsatelného tvaru, vůně i konzistence – obvykle to vypadá jako něco, co našel na ulici a hodil vařit do vody, kterou podle vůně nabral v nedaleké stoce. Nejednou jsme viděli, že nádobí umývají přímo v místní „řece“ (která si zasluhuje vlastní odstavec). Chuť jídel popsat nemůžu, protože jsme nenašli odvahu a běželi se zbaběle schovat ke klaunu Ronaldovi do Mekáčka.

Druhý den jsme se vypravili znovu do centra města, prozkoumat „vedlejší uličky“. Zabloudili jsme do oblasti slumů (což ostatně není velký problém, podle mého tvoří slumy 90% města), procházeli jsme místní trh – kde se prodává zboží nejspíš vesměs nalezené na skládce a potraviny očividně hodně dlouho po datu trvanlivosti. Zelenina se tam válí přímo na bahnité zemi a vesele hnije. Mezi tím tam pobíhají prašiví psi, kočky, kozy a spousta menších a méně sympatických zvířátek.

Dál jsme dobloudili až k „řece“. Uvozovky jsou na místě, neboť ta nechutná stoka, co protéká středem města, nemá právo být nazývána řekou – v proudu hnědozeleného bahna plave zkrátka všechno – mrtvé krysy, zbytky jídla, kelímky z fasfoodů. Přesto v její bezprostřední blízkosti žije (obvykle jen ve stanech) neskutečné množství lidí, kteří v řece a kolem ní tráví většinu dne – paní stojí uprostřed koryta po pás a pere špinavé prádlo, vedle provádí rodinka se šesti dětmi ranní očistu (se studem muslimských dívek to asi taky nebude tak žhavé, plavky ani jiný oděv se nenosí) a pár metrů proti proudu chlapík vesele s… vykonává velkou potřebu. Ale to je vlastně jedno – veškerá kanalizace města je svedená sem, tak proč ne přímo do řeky.

Surabayu jsme si jako výchozí bod naší asijské odyssey vybrali hlavně kvůli koupi staršího auta, kterým jsme chtěli procestovat Bali, Jávu a Sumatru. Nebyl to příliš dobrý nápad – trh s ojetými vozy chybí i v tomto pětimilionovém městě. Mise tedy byla neúspěšná, měli jsme ale díky tomu příležitost seznámit se s Farhanem, sympatickým chlapíkem, který uměl trochu anglicky a uložil si za povinnost dělat nám se svými kamarády průvodce a společníky – jezdili jsme tedy s dalšími třemi lidmi v malém autíčku po celé Surabaye, provezli nás po několika pamětihodnostech města (za zmínku stojí snad jen místní obrovská mešita – mesjid Ampel), přijali jsme i pozvání k Farhanovi domů, kde nás představil ženě a pak pozval na jídlo – naštěstí do jednoho z restoranů – v tomhle případě luxusní hospůdky s tradičními indonéskými jídly, neskutečně pálivými. Farhan měl pramalou slovní zásobu, ale obrovskou snahu si s námi povídat, tak jsme zjistili plno zajímavostí o městě, javánské společnosti, hospodářství a vůbec, například on je původem ze Saudské Arábie, ortodoxní muslim a jeho nejlepší kámoš André je čínský katolík (ti mají prý na Jávě celkem silnou komunitu – asi pozůstatek holandské kolonizace) – takže s náboženskou nesnášenlivostí to tam vážně není tak žhavé.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Z koupě auta tedy sešlo. Jak jsme se taky od Farhana dozvěděli, v Surabaye a na celé Jávě prakticky neexistuje střední vrstva (jsou tam bohatí – kteří si stará auta nekupují, a chudí, co nemají ani na kolo, natož auto), tzn. není kdo by si kupoval dvacetiletou kraksnu. Od koupě nás odradila také místní doprava. Semafory se tu totiž nevedou. A pokud přece, nikdo si jimi nenechá kazit příjemně plynulou jízdu. Na přechodu (což je výjimečný úkaz) platí absolutní přednost vozidla. Přechází se stylem „mávátko“ – tzn. vlezete do osmi až desetiproudé silnice, do souvislé řady ďábelsky rychle frčících aut a motorek, zběsile máváte jak na 1. máje a doufáte, že auto, co se na Vás řítí, to přeci jen na poslední chvíli ubrzdí a nerozmázne Vás. Jinak na pruhy se také moc nedá – na osmiproudou silnici se vedle sebe v klidu vejde aut deset, místy dvanáct. Motorek je v Surabaye asi třikrát tolik, než lidí a dá se na nich jezdit prostě všude – na chodníku (pokud náhodou někde je), skrz park, občas i po schodech. Kdo tvrdí, že pět lidí se na malý moped nemůže vejít, nebyl na Jávě.

Další oblíbený dopravní prostředek je tuk-tuk – kolo s křesílkem vepředu. Na křesílku leží rozcapený řidič a pospává, nebo běhá okolo a snaží se Vás nalákat na prima povození za babku. Onehdy jsem se vracel na hotel pozdě večer z netové kavárny a chtěl si zkrátit cestu, tak jsem neodolal chlapíkově naléhání, usmlouval to za hubičku a nastoupil jízdu do kilometr vzdáleného hotelu. Vedle mě šla nějaká slečinka a jestli prý může jet se mnou. Křesílko nevypadalo, že by bylo pro dva, ale vrozená zdvořilost mi nedovolila odmítnout, tak jsme vyrazili pěkně ve třech po silnici proti směru zuřivé dopravy. Po pár metrech jsem chtěl nabídnout rikšovi (který měl tak 35 kilo i se sandály), že já budu šlapat a on ať si jde sednout dopředu, poněvadž nás předháněla i jednonohá stařenka s nůší, ale pak jsme si řekl, že si to za ty prachy alespoň déle vychutnám. Slečinka se se mnou v pidikřesýlku dost mačkala, vesele se mnou tlachala (pochopitelně indonésky) a já si říkal, že to s tím postavením žen na muslimské Jávě není tak zlé, když se můžou mačkat a vybavovat z cizincem. A ona se z ní v cílové stanici vyklubala prostitutka… Nu, dlouho mi bylo vysvětlovati, že se jedná o trapné nedorozumění, že jsem jí chtěl jen zkrátit cestu. Když konečně pochopila, že z kšeftu nic nebude, zklamaně mávla na nejbližší tuk-tuk a mazala zpátky na „základnu“. Pak už jsem měl od Báry zákaz vycházení po setmění bez dozoru.

Jak už jsem psal, s angličtinou je na Jávě celkem kříž. Co je ale horší – Javánci strašně neradi přiznávají, že anglicky neumí, a proto Vám všechno odkývou. Např. v místním i-site (Surabaya má kupodivu infocentrum). Nápis nade dveřmi v angličtině vypadal mnohoslibně – že by anglicky mluvící personál?!? Byli tam dva zaměstnanci, oba spali (asi polední siesta) a oba jsme naším příchodem dost vylekali (turistu tam nejpíše ještě neviděli). Dali jsme s nimi fajn pokec: „Jezdí odtud autobus do Denpasaru?“ „Jes!“ „A odkud?“ „Jes!“ „Máte nějaký jízdní řády?“ „Jes“ „Můžete nám je ukázat?“ „Jes“… Nu, hezky jsme poděkovali a zase běželi.

Rozhodli jsme se tedy necestovat po vlastní ose, na dlouhé štreky využít bus nebo letadlo a auto si půjčovat jen na cesty po okolí. Pro cestu ze Surabayi do Denpasaru, hlavního města Bali, jsme nechytli vhodné letadlo a zvolili tedy noční autobus. Už jsme byli trochu obrněni proti naháněčům, takže jsme se třikrát ujistili, jestli autobus skutečně jede do kýžené cílové stanice, i rozumná cena se podařila usmlouvat, všechno jsme ale dojednali a zaplatili u přepážky – dřív, než jsme si prohlédli autobus. Nu, poučení pro příště… Netřeba asi podotýkat, že nebyl v úplně ideálním technickém stavu ani úplně čistý. Avízovaná „komfort klín tojlet“ byl v arabském stylu (ostatně jako skoro všude) – tzn. díra v zemi, místo papíru jen káď plná vody, s miskou „na polévání“ (tedy přesný způsob užití jsme nikdy nepochopili a všude s sebou radši nosili ubrousky). První dvě hodiny jsme čekali, až se zaplní autobus, čekání nám „zpříjemňovali“ prodavači čehokoliv – nastoupili, naházeli na nás obrovskou hromadu blikajících psů, mluvících propisek a podobných nezbytností, prošli celý autobus, cestou zpátky si všechno zase posbírali, sem tam zkásli šílence, co si něco koupil a zase zmizeli. Pak přišli „estrádní umělci“ – obvykle klučina s dvoustrunnou kytarou a výběrčí almužen, kteří vystřihli úžasně secvičenou kakofonii zvuků, po zkásnutí nechali „rozezpívanou“ hitovku v půlce a vzali kramli. Jako zlatý hřeb přišly žebravé holčičky se smutnými básničkami. Ty byly tak úžasné, že je prostě nešlo odmítnout – tak jsme rozdali všechny drobné. Mimochodem, holčičky z nás byly naprosto paf – jedna se u nás zasekla a vydržela na nás nehnutě zírat tak dlouho, dokud jí nepřišel odtáhnout táta (nebo šéf) – mrzutý, že utíká kšeft.

Nu, cesta se protáhla ze slibovaných deseti hodin na patnáct a noc byla frišná. Švábíci si to štrádovali v osmistupech, káď plná vody (doufáme) na záchodě se pochopitelně při cestě po šílených javánských silnicích rozlila po celém autobuse a Bára mi půl cesty nadávala, proč jsme nejeli tím krásným autobusem, co stál na nádraží hned vedle a vyjel dvě hodiny před námi. Druhou půlku cesty už byla zticha, protože jsme právě tenhle krásný autobus potkali rozsekaný u silnice a všechny jeho cestující strčili k nám do uličky. Pak se porouchal i náš autobus, ale oprava netrvala ani hodinu. Řidič si po opravě neumyl ruce od oleje, což jsme ocenili hlavně v cílové stanici, kdy nám velice ochotně pomáhal vyndávat batohy. Mimochodem, kromě našich batohů už bylo v úložném prostoru jen asi 30 živých slepic a obrovská bedna plná cvrčků, kteří se během jízdy prokousali ven a nalezli nám do všech věcí. Bára pak ještě našla v krosně ještěrku, ale nebyla si jistá, jestli už si jí neveze už z Austrálie. Na Bali jsme přesto dorazili celkem ve zdraví a dobré náladě, ale o tom zase jindy.