Zašlá sláva Izraele: Jeruzalém, Betlém, Qumran

Den první 7.10.2010

Naštěstí jsme letěli s přestupem přes Kiev, takže jsme byli velice mile překvapeni, že v Praze na Ruzyni s námi nikdo hovořit netoužil. Jen paní u odbavovací přepážky se nás zeptala, zda nemáme v pasech nějaká arabská razítka, že to by se Izraelcům asi nelíbilo. No… v pasech máme pouze arabská razítka.Ale co dalo dělat, než to risknout.

Let ukrajinských aerolinek Aerosvit měl jen čtvrthodinové zpoždění a letadlo vypadalo celkem zachovale. Po startu bylo vidět dolů na zem asi tak pět vteřin a pak jsme zalétli do mraků. Zjistili jsme, že celá Evropa je pod hustou pokličkou odporných šedivých mračen, kterých se nahoře nachází hned několik vrstev. Česko, Slovensko, Ukrajina… pořád totéž.

V Kievě nás přivítala zima jako v Rusku a blázinec. Když jsme se konečně dostali do dalšího letadla, opět jsme se mohli kochat výhledem na neprostupnou vrstvu mraků, ale potom jsme poprvé po mnoha dnech uviděli i slunce. Po celém dni na cestách jsme odpoledne konečně přistáli v Tel Avivu.

Hned u výstupu z letadla nás odchytl jakýsi úředník, prolistoval nám pasy, ale nijak ta arabská razítka nekomentoval. Spustil palbu otázek, z nichž většinu jsem tak nějak očekávala: Na jak dlouho jedete do Izraele? Za jakým účelem? Kam všude pojedete? Znáte tu někoho? Kde budete bydlet atd. Jedním dotazem mě ovšem naprosto vykolejil: Kdo vám řekl, že sem máte jet? Moje duchaplná odpověď, že nás to prostě napadlo, ho evidentně neuspokojila, ale nakonec nad tím mávl rukou. Ještě se zeptal, proč jsme sem přiletěli takhle složitě přes Ukrajinu, a když jsem odvětila, že to vyšlo laciněji, pochopil a přestal vyslýchat.

Na další výslech jsme museli vystát skoro hodinovou frontu. Tentokrát úředníka zarazilo, že jsme se sem s manželem vypravili jen sami dva na vlastní pěst. Moc lidí tímhle stylem do Izraele asi opravdu nejezdí. Nakonec nás úředník přivítal v Izraeli a dokonce jsme se i vítězoslavně shledali se svými zavazadly. Dokázali jsme to!

Když jsme vylezli z Ben Gurionova letiště, už byla tma. Autobus, kterým jsme se hodlali přesunout do Jeruzaléma, jsme nenašli, a tak jsme se rozhodli pro šerút, což jsou dodávky, které rozvážejí pasažéry do různých měst na krátké vzdálenosti. Všichni řidiči se nás hned vyptávali, kam jedeme, ale tím haslo. Dál cpali do dodávek místní Židy ověšené zavazadly a dětmi. Nakonec jsme si prostě hodili bágly do jednoho auta směr Jerušalaim a drze jsme nasedli.

Řidič nás vyhodil kdesi na okraji Jeruzaléma a řekl si o částku, za kterou by nás měl odvézt až před hotel. Nevěděli jsme, kde jsme. Prošli jsme pár autobusových zastávek, ale skoro nikde nebyla čísla autobusů, co odtamtud jezdí, o jízdních řádech ani nemluvě. Zeptala jsem se tedy jakéhosi Žida s pejzy a v černém klobouku, kudy do centra. Ten zděšeně couval, jako bych měla lepru, a samozřejmě se neobtěžoval odpovědět. To tady bude těžké. Alex nedá dohromady jedinou větu cizím jazykem a se mnou se nikdo bavit nebude, když jsem jenom ženská.

Bloudili jsme po městě a potkávali jen černě oděné pejzaté Židy, kteří vymetají ulice modlitebními třásněmi, za sebou táhnou těhotné manželky s hordami dětí, a tváří se jako debilové. Mají hrůzu v očích, že by o ně třeba Evropan jen nechtěně zavadil. Opravdu jiný, těžko pochopitelný svět.

Po chvíli bezvýsledného bloudění mezi moderními budovami jsme to vzdali a chytili si taxi. K Jaffa Gate, kde se nacházel náš předem domluvený hostel, to skutečně nebylo daleko. Taxikář přesně zdvojnásobil náš odhad ceny.

Citadel hostel se nachází v zapadlé uličce v krásných končinách historického centra Jeruzaléma. Ale jak je tu zřejmě zvykem, recepční nás skásl o vyšší částku, než kterou jsme měli od nich na vytisknutém mailu. No co, těšili jsme se na ubytování v 500 let starém domě, který podle fotek na internetu vypadal naprosto úžasně. Náš pokoj o velikosti krabičky od sirek je ovšem děs a hrůza, a to jsme opravdu zvyklí na lecos. Ze stropu a stěn padala omítka takovým stylem, že vše bylo pokryto bílým nánosem. Na dveřích seznam věcí, které jsou tu zakázány. Nesmí se tu skoro nic.

Jelikož jsme měli hlad, vypravili jsme se zakoupit něco k snědku. Peníze na cestách nikdy moc nepřepočítávám, ale když jsme za chleba, dva sýry, jednu vodu, kafe a mlíko zaplatili 100 šekelů, což je asi 500 korun, málem nás omyli. Opravdu netuším, jak tady přežijeme.

Náladu jsme si trochu spravili procházkou v uličkách lemovaných bazary, z nichž většina už byla zavřená. Všude poletovali herci v historických kostýmech a žebrali. Nic jsme jim nedali. Co taky, když jsme všechno utratili za jednu skromnou večeři a snídani? Vrátili jsme se do temné jeskynní díry, kterou budeme po následující týden nazývat svým domovem, a řešili jsme, jak ve zdejší drahé zemi neumřít hlady.

Ve sprše tradičně tekla jen studená voda, tak jsem tam nahnala oba recepční, kteří mi svatosvatě slíbili, že to zítra spraví. Nějak se mi tomu nechce věřit.

Den druhý 8.10.2010

Moc jsme se nevyspali, protože nám neustále někdo řval pod oknem, v hostelu všichni do časných ranních hodin práskali dveřmi, venku hlasitě ječely kočky a ráno odevšad odbíjely zvony z chrámů, z nichž jedny měly zvuk, jako by někdo třískal do traverz.

Radši jsme urychleně vypadli z toho domu hrůzy na průzkum Jeruzaléma. Chtěli jsme v první řadě navštívit Chrámovou horu. Prošli jsme bezpečnostním rámem, nechali si prosvítit věci a ocitli se u Západní zdi. Prostranství plné Židů a turistů. Ke Zdi nářků v ženské části jsem se vůbec neprocpala, jaký tam byl nával. To židovské běsnění a klácení sebou v modlitbách jsem nějak nepochopila, když se vůbec ani nejedná o zeď Herodova chrámu, ale jen o opevnění dřívějšího chrámového komplexu. To jsem ovšem zjistila až na místě porovnáním staré a moderní mapy. Tak Ježíš měl nakonec pravdu, když říkal, že z chrámu nezůstane stát kámen na kameni…

Od posvátného území jsme se dostali do úzkých uliček Muslimské čtvrti, kde jsme si připadali jako doma. Tu a tam jsem dokonce i pochytávala, o čem se místní arabsky baví. Když jsme odtamtud chtěli projít na Chrámovou horu, policajti nás tam nepustili s tím, že je zavřeno. Tyhle jižanské manýry už ale dobře známe, a tak jsme to zkusili o kus dál znovu. Kupodivu to byla pravda. Policajt byl velmi vstřícný a vysvětlil nám, že dnes tam mají přístup pouze muslimové, a my že tam můžeme až v neděli. Nějak mi uniká, jak může to, že jsme Evropané, automaticky určovat vyznání.

Náhle se v jedné uličce před námi vynořil člověk vlekoucí velký kříž. Ocitli jsme se na Via Dolorosa, po níž proudily davy turistů zbožně zírající na každé zastavení. A to jenom proto, že někdo kdysi řekl, že Ježíš nesl svůj kříž právě tudy a přesně tady upadl. Fakt, že od té doby prošel Jeruzalém mnoha stavebními úpravami, a že ulice už vedou úplně jinudy než kdysi, všichni samozřejmě přehlížejí.

Zašli jsme se podívat do míst, kde kdysi bývaly posvátné nádrže zvané Bethesda. Záhy jsme zjistili, že se nám podařilo projít do areálu, aniž bychom platili vstupné. Někdo tam nahoře zřejmě vyslyšel naše lamentování o bídné smrti hladem.

V Bethesdě stojí kostel sv. Anny, matky Panny Marie, protože tam údajně bydlela. Ponechme stranou, že bydlení těsně u posvátné nádrže, kam neustále proudily davy nemocných, často s nakažlivými chorobami, by asi nevyhledával nikdo, natožpak taková rodina.

Z původních posvátných nádrží nezbylo téměř nic, a to málo, co zbylo, později zastavěli Římané a následně křesťané.

Vyšli jsme ze starého města Lví bránou a zamířili k Olivové hoře, kde se téměř nedá projít mezi turistickými autobusy a hustými davy. Pod horou se nachází naprosto úchvatný řecko-katolický kostel – hrobka Panny Marie. Proč má mít hrobku, když údajně nezemřela? A proč tady, když se většina pramenů shoduje, že zesnula v Efezu na území dnešního Turecka? Ale to je všem jedno.

Rozlehlý temný interiér kostela je osvětlen stovkami starodávných lustrů, prosycen vůní kadidla a vyzdoben barevnými ikonami. Uprostřed stojí nad posvátným kusem skály vnitřní svatyně, do níž se smí vejít, ovšem tak nízkým vchodem, že je člověk nucen sklonit hlavu, i kdyby byl sebevětší pohan. Hezky vymyšleno. Srazila jsem se tam s popem, který se zrovna šel modlit. Ještě jsme zašli vedle do jeskyně, kde se zas chystali na bohoslužbu katolíci, tak jsme radši vypadli.

Následovala Gethsemanská zahrada. Snad nic mě víc nezklamalo. Pár maličkých olivovníků, které tam prý rostou už od Kristových dob, a mezi nimi úhledné záhonky a cestičky, kam je vstup zakázán. Bývalo to rozlehlé místo zarostlé stromy a neprostupnou zelení, které se táhlo na kilometry daleko… Hned vedle záhonků je ohlazený kus skály, kterého se všichni zbožně dotýkají, protože tam prý Ježíš prožil svůj útrpný zápas před tím, než ho zajali a odsoudili k ukřižování. Proboha! Jak by mohl někdo vědět, na kterém místě to přesně bylo? Ale věř a víra tvá tě uzdraví.

Chrám všech národů v areálu na nás žádný extra dojem neudělal, mnohem víc mě zajímaly zahrady za ním, které byly bohužel zavřené. Opustili jsme Gethsemanskou zahrádku a statečně se jali vystupovat na Olivovou horu, jejíž prakticky celý západní svah pokrývá židovské pohřebiště. Po staletí se sem nechávali pohřbívat v naději, že v soudný den přijdou se zmrtvýchvstáním na řadu jako první. Těch 150 000 zombie-Židů bych celkem chtěla vidět…

Vyškrábali jsme se nahoru na vyhlídku, kde v kaluži moči ležel velbloud, kterého tam zrovna nějaký kluk fackoval. Místní pochopitelně nemají vztah ke zvířatům, psa tu člověk nevidí, ale aspoň že ty kočky tady nejsou tak příšerně vychrtlé jako třeba v Egyptě. Na nejposvátnějším místě u Západní zdi jsem si hezky česky z plných plic zanadávala na adresu debilního Žida, jenž s úsměvem nakopl kočku. O těchhle lidech už mám skutečně jen to nejhorší mínění, a to jsme tu teprve druhý den.

Z Chrámové hory až sem doléhaly zvuky židovské modlitby, která zněla dost agresivně. Bylo to jako nekonečný proud zuřivých nadávek.

Na vrcholu Olivovky jsme už neobjevili nic, co by stálo za návštěvu, ale to bylo nejspíš tím, že jsme pořádně nevěděli, kudy kam. Když jsme skončili v jakémsi arabském zapadákově, otočili jsme to. Ještě jsme se zašli podívat na hrobky, kde jsem málem dostala infarkt z výkladu místního průvodce. Zdejší průvodci, to je opravdu kapitola sama pro sebe. Stačilo mi jen na různých místech vyslechnout útržky jejich výkladu a měla jsem dost. Král Šalamoun, nebo David – vždyť je to jedno, tak proč nepřipsat jednomu skutky druhého?

Cestou dolů jsem si vyfotila malebného dědu s oslíkem a samozřejmě jsem mu chtěla dát bakšiš. Ovšem když si drze řekl o deset šekelů, hezky jsem mu předvedla, jak fotku mažu. Začal mi nadávat a plivat po mně, tak jsme přidali do kroku.

Ve městě jsme narazili na místo, kde stával Pilátův palác, kam mě nechtěli pustit v tílku. Chápu, že tady takhle respektují svatá místa, ale co je posvátného na Pilátově paláci? Beztak z něj zbylo jen pár umně vyskládaných kamenů, trosek sloupů a zbytky mozaik. Na místě, kde prý stávalo náměstíčko zvané Lithostrotos neboli Gabbatha, kde Ježíše odsoudili, dnes stojí moderní kostel, do něhož se právě hrnul dav zpívajících fanatiků. Počkali jsme, až si tam prožijí svou náboženskou extázi a nakonec jsme tam byli s Alexem úplně sami. Je tam část původní dlažby, na níž prý stál Ježíš. Úplně stejnou, takhle staře vypadající dlažbu jsme viděli i v jedné jeruzalémské uličce, ale tam se chodníku nikdo neklaní. Tady v kostele si věřící z úcty zouvají boty, aby si je obuli o kus dál, kde je taky pořád ta původní dlažba. Logiku v tom těžko hledat.

Potom jsme vedle Bethesdy úplně náhodou narazili na rodný dům Panny Marie. Byl postaven zhruba v 19. století. Uvnitř je místnost, o níž jsme netušili, je-li to kaple nebo obchod. Nejspíš obojí. V hustém dýmu z kadidla tam věřící líbají ikony a vedle stojí prodavačka nabízející kraviny.

Zpátky v Muslimské čtvrti jsme učinili geniální objev: Jelikož Arabi nejsou Židi, nemuseli by tam všechno mít tak ukrutně předražené. Zašli jsme do jídelny na místní speciality – falafel (osmažené kuličky z rozmixované okořeněné zeleniny) a hummus (kaše z cizrny a sezamových semínek). Jídlo bylo dobré a cena nás opravdu příjemně překvapila. Jen škoda, že Muslimskou čtvrtí takhle odpoledne proudí davy tak nesmírné, že Václavák je proti tomu liduprázdné prostranství. Nějak jsme se tím mumrajem prodrali a už nás oba dost kriticky bolela hlava, což byla jen normální reakce na náhlou změnu klimatu a k tomu ještě nedostatek tekutin a kofeinu. Vrátili jsme se na hostel, zapili Ibalginy kvantem drahé kupované vody a řekli si, že takhle bychom brzy všechny prachy utratili jen za vodu, tak že to risknem a odteď budeme pít vodu z vodovodu. Udělali jsme si kafe a až teď si všimli, že jsme si koupili bez kofeinu, protože se v místních výrobcích popsaných hebrejsky zatím moc neorientujeme.

Začalo pršet a turisté z hostelu, kteří neustále leží ve společenské místnosti u svých notebooků, vyběhli ven, aby obdivovali jeruzalémský déšť. Mně to tedy jako nic obdivuhodného nepřipadalo.

Když jsme pak opět vyrazili do ulic, byli plné svátečně vyšňořených Židů s černými beranicemi, přes které si do deště natáhli barevné saky na odpad. Měla jsem z nich záchvat smíchu. Takhle se vyparádili na sabath, který právě začínal.

Umanula jsem si, že chci vidět chrám Božího hrobu, který se nachází jen pár metrů od našeho bydliště. Ze střechy koukáme na jeho kupole. Ale dostat se tam nebylo nic jednoduchého. Jeruzalém je labyrint úzkých dlážděných uliček plných schodů, lemovaných nekonečnými bazary a leckdy jsou uličky zastřešené. Člověk nemá šanci dostat se na nějaké otevřené prostranství, aby se rozhlédl. Když se nám přece jen podařilo zahlédnout kupoli chrámu, nebylo kde odbočit a dostat se k němu.

Skončili jsme v jakémsi kostelíku, kterých je tu bezpočet. Opodál seděli u dveří dva chlapi a evidentně hlídali vstup kamsi, tak jsem se jich zeptala, jak se dostaneme do chrámu, načež se začali mezi sebou dohadovat, jestli by se to dalo nazvat chrámem, či nikoli, ale ať rozhodně jdeme dál. Tak jsme tam vlezli, aniž bychom tušili kam, ale stálo to za to.

Sestoupili jsme do ohromného podzemního sálu, který mohl mít tak 60 metrů na šířku, 30 na výšku. Dole se leskla černá hladina. Nikde nikdo. Nejpůsobivější na tom ale byla nádherná akustika. Nedalo mi to a zazpívala jsem si tam Ave Maria.

Nadšení jsme vylezli zase do ulic a jako zázrakem našli vchod do chrámu Božího hrobu. Z nedaleké mešity právě muezzin vyřvával večerní modlitbu Alláhu akbar a ulicí kráčel průvod v čele s mužem vlekoucím kříž. Všichni zpívali křesťanské písně. Ty zvuky islámské a křesťanské modlitby se tak dokonale mísily, že jsem z toho byla u vytržení. Konečně jsem cítila tu posvátnou energii svatého města, které je babylonem jazyků, směskou mnoha národností a kultur, nejposvátnějším místem tří náboženství vzývajících jediného Boha.

Vstoupili jsme do chrámu Božího hrobu, narvaného návštěvníky. Na tomto místě prý Ježíše ukřižovali a následně pohřbili. Zároveň se traduje, že k ukřižování došlo na hoře jménem Golgota, kde se popravovalo běžně. Chrám Božího hrobu ovšem nestojí na nijak vyvýšeném místě a navíc je uvnitř starého města. Popraviště se přece vždycky nacházela až za hradbami. Nicméně zde kdysi svatá Helena našla tři kříže, z čehož vydedukovala, že tohle je místo ukřižování. A od té doby tomu věří všichni.

Hned u vchodu u proslulého kamene, na němž prý spočívalo Kristovo tělo, klekaly davy. V „zázračné“ vodě, kterou tam pravidelně lijí jeptišky z petlahví, si lidé máchají křížky, šperky i šnuptychly. Všichni ten šutr líbají jak o závod. Divila bych se, kdyby se toho kamene vůbec kdy Ježíš dotkl. Vnitřní svatyně je obehnána policejním zátarasem a stojí se na ní tak příšerně dlouhá fronta, že jsme ji nemínili absolvovat. Několik hodin se mačkat v davu, abychom pak spatřili kámen, na němž kdysi možná vztyčili kříž s nějakým bezejmenným odsouzencem, ale možná taky ne. Jsem přesvědčená, že k Ježíšovu ukřižování došlo úplně jinde, v místech, kde dnes vede rušná silnice, kudy denně projíždějí stovky turistických autobusů plných oddaných křesťanů, které ani nenapadne, že právě profrčeli místem ukřižování. Skutečnost nikoho nezajímá, jen vybájené pohádky.

Procházeli jsme členitými prostorami chrámu a v kapli sv. Petra jsme zažili příjemné překvapení. Asi desetičlenný smíšený sbor turistů tam dole zpíval nádhernou skladbu beze slov. Hlasy se proplétaly a doplňovaly v úchvatném nadčasovém chorálu. Nahoře v kapli Marie Magdaleny, osvětlené rudými lampami právě probíhala pravoslavná mše, což bylo nádherné.

Z chrámu jsme objevili zkratku domů a zjistili, že to máme opravdu jen pár kroků. Povečeřeli jsme chleba se sýrem v ukrutné hostelové kuchyni zanesené vrstvou špíny a do petláhve si přelili víno značky David Tower, které jsme si koupili. Na hostelu je totiž zakázáno konzumovat alkohol, tak proto ty čachry. Připili jsme si na krále Davida a posléze zjistili, že ve sprše stále neteče teplá voda. To už je klasika.

Den třetí 9.10.2010

Na dnešek jsme si naplánovali výlet do Betléma, protože byl sabath a my se obávali, že v Jeruzalémě bude všechno zavřené. Betlém se nachází na území Palestiny, kde žijí muslimové, tudíž se tam nikoho sabath nedotýká.

Prokličkovali jsme nám už dobře známou Muslimskou čtvrtí a vyhýbali se policejním zátarasům, za nimiž se schovávali a modlili Židé. Jeden, který nás míjel, si musel zahalit hlavu modlitebním rouchem tak rychle, že jsem se až lekla. Asi abychom ho nenakazili svým pohanstvím.

Za Lví bránou jsme seběhli z kopce na místo, kde jsme včera viděli stát arabské šerúty. Dnes tam ale nebyl ani jeden. Svět je vzhůru nohama, asi i Arabi tu dodržují sabath.

Židovské autobusy pochopitelně nejezdily, a tak jsme se vydali po silnici stáčející se k jihu v naději, že si tady chytíme taxi do asi 30 km vzdáleného Betléma. Když konečně nějaký taxík jel a dokonce nám zastavil, řidič prohlásil, že nás odveze tam i zpět za 350 šekelů, což jsem nakonec usmlouvala na 100 jen za cestu tam. Sotva jsme nasedli, začalo docela dost pršet. Taxikář pravil, že ještě předevčírem tu bylo léto a že takové deště tu rozhodně nejsou obvyklé. Jistě, ty se spustí, sotva sem přijedeme my.

Řidič nás vyklopil u izraelsko-palestinské hranice, kde se na nás sesypali další taxikáři a tvrdili nám, že hranice pro pěší je uzavřená, a že prostě musíme jet taxíkem. Tyhle fígle naštěstí známe, takže jsme se s úsměvem zařadili do fronty u pasové kontroly. Ani to ovšem jednoho urputného taxikáře neodradilo. Běžel tam za námi a vykřikoval, že hranice je uzavřená a otevřou ji až za několik hodin. Přišli jsme na řadu za pět minut.

Čekali jsme urputný ponižující výslech, jak nás všichni předem upozorňovali, ale nic takového se nestalo. Jen jsme ukázali pasy, proběhli ohraničenými střeženými prostory a vylezli jsme na druhé straně ohyzdné vysoké zdi s ostnatým drátem. A byli jsme v Palestině.

Hned u hraničního přechodu stálo množství žlutých palestinských taxíků, jejichž majitelé se k nám okamžitě nahrnuli a hádali se o nás. Odmítla jsem nabídku jejich bosse, že nás krom Betléma zaveze ještě do Herodia, a to za „pouhých“ 250 šekelů. Pak to vzdal a mávl na jednoho řidiče, aby nás odvezl jen do Betléma.

V autě začalo klasické arabské smlouvání a dohadování, což jsem si celkem užívala. Samozřejmě došlo i na Palestincovu hladovějící rodinu, bez toho se pořádné smlouvání neobejde. Nakonec jsem se s ním domluvila na menším výletě do Herodia, což nám nabízel i ten taxikářský boss. My to ale měli za „good arabic price“ 120 šekelů.

Nejdřív nás hodil před Milk Grotto (česky nejspíš Mléčná jeskyně). Je to vlastně moderní kaple, částečně v podzemí, postavená na jeskyni, jejíž stěny už vůbec nevypadají přirozeně. Celá kaple je věnována tématu Panna Marie kojící, což je celkem nuda. Údajně se sem svatá rodina ukryla při útěku do Egypta, aby se vyhnula vraždění neviňátek. Při naší návštěvě tam bylo plno lidí se zbožnými výrazy a ukrutně to tam smrdělo potem. Vypadli jsme brzy.

Náš Palestinec se začal omlouvat, že nás nemůže odvézt do nedalekého chrámu narození Páně, protože by tam nesměl parkovat. To nám vůbec nevadilo, a tak jsme se tam nechali Palestincem doprovodit. Po pár krocích vytasil obvyklou historku, že jeho strejda má támhle shop, a jestli k němu nechceme zajít na čaj, že nemusíme nic kupovat. Kupodivu stačilo odmítnout jen třikrát.

Chrám narození byl nechutným způsobem narvaný turisty. V nové a nezajímavé části právě probíhala mše a ve staré části rekonstrukce. Celá chrámová loď byla zastavěná rezavým lešením a podél stěn nával, že by mezi lidmi sirka nepropadla. To byla fronta do vnitřní svatyně, kde se nejspíš nachází ona slavná hvězda v podlaze, označující s přesností na milimetr místo Ježíšova narození.

Fronta se během čtvrthodiny ani nepohnula, tak jsme to mačkání v tlačenici vzdali a bloumali po atriu s hezkou zahrádkou. V nové části chrámu jsme objevili vchod do podzemí, ale opět nás tam nepustili s tím, že je dole moc lidí a musíme počkat, až vylezou. Chvíli jsme tam postáli a když se delší dobu nic nedělo, znechuceně jsme odešli. To jsme si klidně mohli celý slavný Betlém odpustit.

Jakmile nás ale Palestinec vyvezl z neuvěřitelných strmých kopců do ještě neuvěřitelnějších strmých kopců za město, zmocnilo se nás nadšení. Nádherná vyprahlá krajina s horami v dáli a všude jen ohromné kopce a shluky palem a bílých otřískaných domků kolem mešit. Na první pohled mnohem chudší země než Izrael, ale o mnoho sympatičtější a hezčí.

Dojeli jsme pod horu, na níž se kdysi rozkládalo zářivě bílé město Herodium. Vyškrábali jsme se na tu horu a naskytl se nám pohled na rozvaliny paláce Heroda Velikého. Tohle bylo to nejzachovalejší z biblických dob, co jsme zatím viděli. Sloupy, lázně, synagoga… Alex tam při průzkumu zalezl dál než by měl, a v tu ránu už na něj pískal po zuby ozbrojený voják se samopalem. Tak jsme se už radši snažili nelézt nikam, kam se nesmí.

Prošli jsme podzemní tunely vyhloubené za Bar Kochbova povstání proti Římanům a Herodovy cisterny. Nahoře jsme se ještě pokochali nádherným výhledem, bylo vidět i Mrtvé moře. Cestou dolů jsme odbočili po cestičce označené šipkou k Herodově hrobce, ale narazili jsme pouze dva oblouky, u nichž jsme se dohadovali, je-li to brána nebo vodovod. O kus níž stále probíhají archeologické vykopávky. Odkryli tam základy několika budov, sloupy a zeď. Od hromady „archeoodpadu“ sestávající z menších stavebních kamenů a zlomků starobylé keramiky jsme si raději udržovali patřičný odstup, aby nás nenapadlo něco z toho si vzít. Přes zdejší přísné letištní kontroly bychom asi tisícileté starožitnosti nepropašovali a ještě by nás zavřeli.

Palestinec nás odvezl zase zpátky k hraničními přechodu, přešli jsme a na druhé straně hned nasedli do šerútu směr Jerušalaim. Jaké bylo naše překvapení, když nám zastavil u Jaffa Gate, kousek od našeho bydliště. Cestou jsme si ještě v turistické kanceláři vyžádali jízdní řády místních autobusů a na hostelu si dali k obědu opět chleba se sýrem. Už toho máme plné zuby, nic jiného tu nejíme. Zelenina a ovoce je tu prakticky k nesehnání, jen tu a tam zastrčený obchůdek, který už ale nikdy podruhé nenajdeme.

Odpoledne jsme vyrazili na procházku po hradbách, ale už byly zavřené. Zamířili jsme tedy do Arménské čtvrti, která není nijak zajímavá. Jsou tam jen obchůdky s tou jejich kýčovitou keramikou. Pak nás Arménci bůhvíproč vyhodili z kostela, že se tam nesmí. Došli jsme na horu Sion, kde už byly všechny kostely zavřené. Podívali jsme se na hrobku krále Davida, vylezli na střechu s výhledem a vraceli se Židovskou čtvrtí, kde bylo jak po vymření. Narazili jsme tam na starodávné sloupořadí, patrně zbytky tržiště.

Pojali jsme nápad povečeřet v nějakém laciném arabském pajzlu. Ovšem i v Muslimské čtvrti už bylo zavřené vše kromě obchůdků s hadry a cetkami. Když jsme konečně objevili jeden otevřený pajzl a sedli si v něm, nikdo nepřicházel. Chvíli jsme poseděli a pak zase hladoví odešli. Nezbylo, než si koupit zase chleba a k němu pro změnu hummus. Kdo ví, jestli se tady vůbec někdy pořádně najíme, ale dost o tom pochybuju. Místní zřejmě nevečeří, když všechny hospody zavírají před západem slunce.

Vrátili jsme se na hostel a už jsme nemohli udělat ani krok. Úplně jsme zchromli z těch jeruzalémských uliček plných schodů. Nějak na nás dolehlo, že už jsme prakticky několik dní neudělali krok po rovině. Po schodech na střechu jsme se sotva dovlekli. Hrozně se ochladilo, takže jsme si tam chvíli poseděli ve svetrech a mikinách a do toho mi chodily vtipné smsky z domova, ať si užíváme teplíčko.

Den čtvrtý 10.10.201

V noci se opět nedalo spát, neboť přímo pod naším oknem nějaká Francouzka několik hodin líčila do telefonu své jeruzalémské zážitky. V tom našem jeskynním hostelu pochopitelně není signál, takže všichni chodí telefonovat ven pod naše okno. A ráno zase ty zvony – traverzy.

Nevyspalí jsme se vypravili na Chrámovou horu, která byla pro „nás křesťany“ otevřená pouze dnes dopoledne. Fronta se táhla několik stovek metrů a navíc bylo celkem vedro. Asi půl hodiny jsme si postáli v tom žáru, prošli kontrolou a ocitli se na nejposvátnějším místě na světě.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že tam nezbyl kámen na kameni! Z původních staveb se nezachovalo nic než haldy rozlámaných kamenů a žalostných trosek sloupů na jedné hromadě s novodobými tvárnicemi. Na hoře Moriah dnes stojí mešita Al-Aqsa, neboli nejvzdálenější mešita, a taky je tam nádherná islámská stavba Dome of the Rock, odkud se prorok Mohamed odebral do nebe. Prý je to nejfotografovanější budova na světě a není divu. V místech, kde podle starověkých map stál Herodův chrám, se dnes rozkládá olivový park, kde arabští kluci z nedaleké školy hrají fotbal.

U Zlaté brány, kterou muslimové zazdili, aby jí nemohl projít mesiáš, nastal incident. Dosud to místo hlídají a mají v merku každého potenciálního mesiáše. Nějaký muž se k bráně přiblížil víc, než by měl, a okamžitě za ním vyběhli dva hlídači. Sotva zjistili, že ten člověk asi žádný mesiáš nebude, sesypali se všichni hlídači bůhvíproč na nás. Nedělali jsme nic, než stáli na veřejně přístupné cestě. Začali na nás řvát, že máme okamžitě vypadnout od Zlaté brány a vůbec z celé Chrámové hory. Udělali jsme tedy pár kroků po cestě směrem ke skupince turistů, ale jeden hlídač nám zastoupil cestu, že tam nesmíme a trval na tom, že ze všech těch turistů jediní my dva musíme hned teď odejít z Chrámové hory. To už mi ruply nervy a na nejposvátnějším místě světa jsem spustila proud těch nejsprostších nadávek hned v několika jazycích. Nic se nezměnilo, odtud mě zkrátka budou vyhazovat pořád…

S notnou dávku adrenalinu v těle jsme tedy vyšli do Muslimské čtvrti. U hřbitova, kde si vždycky sedáme a kouříme, se dnes shromáždil dav japonských fanatiků. Zbožně se tam klaněli zdi, u které vždycky kouří izraelští vojáci se samopaly. Je to taková kuřárna, protože uličky v okolí jsou natolik posvátné, že si tam nikdo nesmí zapálit. A jak je vidět, svatá místa tu vznikají ze dne na den. Už je mi ze vší té svatosti zle.

U Lví brány zrovna vojáci odtesávali nějaké staleté nápisy. Proč? To asi ani Bůh neví.

Vydali jsme se hledat místo, kde kdysi stávala vesnice Bethanie. Tam Ježíš vzkřísil z mrtvých Lazara. Našli jsme to snadno, silnice pořád drží směry původních cest.

Dnes zbyly z Bethanie pláně přeorané archeology a porostlé olivovníky. Pořád ještě je znát, že se tu rozkládalo osídlení. Připadá mi zvláštní, že křesťanští fanatici pomalu líbají zem, kde Ježíš uzdravil chromého, ale místo, kde vzkřísil člověka z mrtvých, naprosto opomíjejí, ač se nachází prakticky hned za rohem.

Když už jsme byli na úpatí druhého kopce Olivové hory, rozhodli jsme se ji zdolat a podívat se do kostela na samém vrcholu. Tak nějak jsem předpokládala, že by měl být zasvěcen právě Lazarovi, ale omyl – je to kostel nanebevzetí Krista. Proč, když se v bibli píše, že se odebral do nebe z jakési nejmenované hory v Galileji?

Kostel je samozřejmě moderní a nezajímavý. Zůstali jsme v něm na část podivné bohoslužby, kdy všichni stáli v kruhu před oltářem a každý si sám bral tělo Boží a někdo jen krev.

Rozhodli jsme se vylézt na věž kostela, lákající na úchvatnou vyhlídku. Zajásali jsme, že je tam supermoderní výtah, nicméně byl opatřen nápisem mimo provoz. Tak jsme tu výšku zdolali po schodech, nutno dodat, že skoro v absolutní tmě. Výhled za to ale stál. Viděli jsme celý Jeruzalém, Mrtvé moře i vzdálené Herodium.

Skulili jsme se zase dolů a seběhli do ruin Bethanie, které jsem chtěla pořádně prozkoumat. Samozřejmě Alex hned našel několik úlomků střepů ze starověké keramiky, tak jsme si je vzali, ačkoli jsem se dušovala, že z téhle cesty už nebudu pašovat žádné starověké artefakty. Jistěže budu!

Do Jeruzaléma jsme vešli Herodovou bránou a po menším kličkování zapadli do arabského pajzlu Abu Shukri. Po třech dnech jen o chlebu se sýrem už jsme měli takový hlad, že nám bylo jedno, co to bude stát, jen když se dosyta najíme nějakého opravdového jídla. Přecpali jsme se k prasknutí falafelem, hummusem a arabským salátem, a ani to moc nestálo.

Vrátili jsme se na hostel, na střeše si dali kafe a po chvíli jsme znovu vyrazili do víru svatého města. Chtěli jsme se jít podívat na hradby, které byly včera zavřené, ale zjistili jsme, že požadují vstupné za to, že člověk oběhne po hradbách celé město. Opravdu neznám jiné město, které by zpoplatňovalo procházku po hradbách.

Zamířili jsme tedy už poněkolikáté do knihkupectví Centra biblických studií, ale jako obvykle bylo zavřeno. Jen tak jsme bezcílně bloumali uličkami, chvilku jsme poseděli u Damašské brány a pozorovali orientální obchodní ruch.

U kontroly u Západní zdi měli zřejmě rozbitý rentgen, protože zavazadla neprosvěcovali, ale prohlíželi ručně. Když na ozbrojence z mojí brašny na foťák vykoukla tlustá plyšová ovečka, kterou jsem koupila synkovi, neovládla jsem se a dostala záchvat smíchu. Ale voják ani koutky nepozvedl.

U Západní zdi jsem se šla zeptat, zda bychom se nemohli podívat do podzemí. Žid v kukani mi oznámil, že u něj není možno si zarezervovat prohlídku, že si musíme zatelefonovat. Dal mi navštívenku popsanou hebrejským písmem. Radši jsem na to číslo nevolala hned, protože mi bylo jasné, že bych s největší pravděpodobností slyšela, jak telefon zvoní v té kukani a zvedá ho přesně ten Žid, s nímž jsem právě mluvila. Vrchol byrokracie. Opět jsem si hlasitě zanadávala na svatém místě.

Cestou na hostel jsme nakoupili v laciném supermarketu, jehož majitelem je Arab – křesťan. V hnusné kuchyni jsme povečeřeli chleba s hummusem a granátové jablíčko. Pak jsme se opět s vínem přelitým do petky uchýlili na střechu, kde jsme příjemně zrelaxovali za zvuků odbíjení mnoha kostelních zvonů a zpěvavých večerních modliteb z minaretů.

Den pátý 11.10.2010

Vstali jsme dřív a zjistili, že místní kočičák se v noci vloupal do lednice a sežral Alexovi všechen salám. Někdo zapomněl přirazit židli k lednici, jak hlásá tučný nápis na ní.

Městkou linkou jsme se vypravili na autobusák s úmyslem dojet do asi 30 km vzdáleného Qumranu. Na jeruzalémském autobusáku musí člověk projít bezpečnostní kontrolou jako u nás na letišti. A přitom nádraží bylo plné vojáků a vojaček se samopaly. Někteří vypadají tak na šestnáct.

Cesta autobusem netrvala dlouho, za chvíli jsme vjeli do nádherné hornaté pouště. Jelikož v průvodci Lonely Planet je psáno, že řidič obvykle zapomene v Qumranu zastavit, raději jsme se nad ním tyčili hodnou chvíli předem, a on kupodivu zastavit nezapomněl.

Vystoupili jsme a Alex málem padl na místě, když vylezl z klimatizovaného autobusu do žhavého pouštního vzduchu. Bylo to jako facka, z jeruzalémských 25°C se náhle ocitnout v pouštních 40°C. Mně ani tak nešokovala teplota, jako zjištění, že Qumran se nachází 200 metrů od silnice. Vždyť přece stál na břehu Mrtvého moře… To ovšem neuvěřitelnou rychlostí ustupuje a vysychá. Aha. U vchodu do Qumranu jsme zažili další šok, když nám nad hlavami s ohlušujícím řevem prosvištěl nadzvukový bojový letoun. Ale slečna prodávající lístky pravila, že to je tady normální a ať si toho nevšímáme. Taky tedy dobrá.

Z toho vedra nás hned nahnali do vymraženého klimatizovaného kina na rádoby 3D dokument, v němž mimo jiné tvrdili, že tu pobýval i Jan Křtitel. To mě potěšilo, protože donedávna to byla jen odvážná teorie.

Uvnitř budovy jsme si prohlédli sbírku zachovalé keramiky, svitek s pravidly řádu essejců a žalostné pozůstatky předmětů denní potřeby zdejší kdysi početné komunity. Venku jsme si prošli vykopávky a dost mě překvapilo, jak málo toho odkryli. Bohužel se nezdá, že by tam archeologové s prací pokračovali, takže velká část Qumranu zůstává stále neobjevená. Každopádně to místo má pořád svoje svébytné kouzlo a ani turistických autobusů tam moc nejezdí. Nebo jsme zrovna měli štěstí.

Pod Qumranem jsme si udělali piknik ve stínu jediných stromů, které tam rostou, a poobědvali jsme mezi početným hejnem motýlků a much. Nad námi co chvíli přeletěl bojový letoun. Pak jsme se pěšky vydali podél Mrtvého moře na sever s tím, že najdeme nějaký přístup k vodě a vykoupeme se. Na mapě jsou v těch místech značeny hned tři pláže, ale po několika kilometrech chůze rozpálenou pouštní silnicí jsme nenarazili ani na jedinou. Navíc jsme viděli, že celý břeh Mrtvého moře od samého severního okraje je obehnán plotem s ostnatým drátem.

Vrátili jsme se tedy těch pár kilometrů zase zpátky a napadlo nás, že když popojedeme autobusem na další zastávku směr jih, třeba to bude jiné. Řidič nás vyklopil na zastávce jménem Ein Feschka a ještě nám povzbudivě ukazoval směrem k moři. V dohledu nebylo široko daleko nic než skály a palmy.

Zahnuli jsme k moři a po několika krocích narazili na budku s pokladnou, kde nás přivítala sympatická slečna, která nám objasnila, že se nacházíme v Einot Tsukim, nejníže položených lázních na světě, 418 metrů pod hladinou moře. Místo je vedeno jako přírodní rezervace, kde žije všechno možné i nemožné včetně levhartů a hyen. Celý areál vypadá, jako by byl postaven pro rekreační účely stovek lidí, ale nám se zprvu zdálo, že jsme tam úplně sami.

Sotva jsme spatřili první umělé jezírko s ostrůvkem s palmami, nadšeně jsme se začali převlíkat do plavek. Vtom se zpoza rohu vynořila početná skupina izraelských vojáků se samopaly. Zasmáli jsme se tomu a šli si zaplavat. Nádrž byla sice mělká, ale po celém dni v poušti to byla lázeň vskutku osvěžující.

Omotali jsme se ručníky a vyrazili na prohlídku celého areálu, který není nijak velký, ale zato hezký. Cestičky mezi čtyřmetrovým rákosím, tu a tam potůček, palma nebo cypřiš. Po několika krocích jsme zjistili, že tu skutečně nejsme sami, a že celé tohle místo v současnosti zřejmě slouží k rekreaci izraelské armády. V jedné nádrži hlučně řádilo asi dvacet vojáků, samopaly měli odložené na břehu. Do toho nad námi každou chvíli prolétávaly ty nadzvukové letouny… opravdu mírumilovný národ.

Prošli jsme celý areál a potkali vojáka, který sebou sekl na blátě hned za cedulí „slipping hazard“. Ještě že mu ten samopal nevystřelil. Smáli jsme se nejen my, ale i půlka armády.

Slunce už zapadalo za hory, a tak jsme se utábořili na autobusové zastávce. Ani jsme nečekali moc dlouho a přijel autobus, který nás odvezl do Jeruzaléma. Už byla tma a příšerná zima, nebo nám to tak aspoň po návratu z pouště připadalo.

Na hostelu jsme se přioděli a rychle vyrazili do našeho arabského pajzlu na večeři. Jenže bylo už šest hodin, tudíž bylo zavřeno. Všechny jídelny a hospody v centru Jeruzaléma zavírají snad v pět. Když se chce člověk navečeřet v nějakou normální dobu, absolutně nemá šanci. Nakonec se nám podařilo objevit jednu zapadlou pizzerii, kde nám Arab ještě upekl pizzu.

Večer bylo chladno, takže jsme ani moc dlouho neposeděli na střeše, nicméně dnešek jsme zhodnotili velice pozitivně. Stačí jen vypadnout z toho šíleného Jeruzaléma plného fanatiků, a hned člověk pocítí svatý klid. Nechápu, kdo může objevit Božskou energii v tomhle mumraji, kde je narváno jako v tramvaji. Pokud jsem někde měla dojem, že je tahle země skutečně svatá, pak v poušti, daleko od lidí.