Zašlá sláva Izraele: Galilejské jezero, Tel Aviv, Kafarnaum

Den dvanáctý 18. 10. 2010

Naposledy jsme si dali k snídani čerstvý pomerančový džus, kafe a toasty. Rachel se nás přišla zeptat, jestli nejsme po včerejšku unavení. Vyprskli jsme smíchy.

Sbalili jsme si věci a šli se rozloučit. Moc jsem Rachel všechno pochválila, tak se hned celá rozzářila. První sympatická a přátelská Židovka, na kterou jsme v Izraeli narazili.

Už jsme byli poučeni, a tak jsme si koupili jízdenky do Tiberiady v městském autobuse, protože to vyjde laciněji. Na severním autobusáku jsme si nečekaně počkali asi půl hodiny, což byl zatím náš nejdelší čekací čas na dopravní prostředek. Rozloučili jsme se s karmelským pohořím a vyrazili na východ ke Galilejskému jezeru. Cestou jsem nastudovala, co všechno je v Tiberiadě k vidění a zjistila, že téměř nic. Hlavní atrakcí jsou tam hrobky rabínů, což nás příliš neinteresuje. Z obrovského bílého antického Herodova paláce nejspíš nezbyly ani ty ruiny, protože o tom nikde není ani zmínka. Jak mohla tak ohromná stavba beze stopy zmizet?

Tiberias není velké město, takže jsme z autobusáku snadno našli cestu do nedalekého hotelu Aviv, který nám doporučila Londýňanka. Bez problémů jsme se tam ubytovali a dostali celkem prostorný pokoj, vybavený dokonce i ledničkou a televizí.

Nechali jsme si tam věci a vydali se na průzkum Tiberiady, který jsme hodlali zahájit návštěvou turistické kanceláře, kde jsme se chtěli vybavit podrobnou mapou okolí Galilejského jezera, abychom na zítřejším cyklistickém výletě nebloudili.

Turistická kancelář se nachází uprostřed něčeho, co je označeno jako archeologický park, tudíž jsme zajásali. Nicméně kancelář byla zavřená a visel na ní nápis, že bude otevřená od 14:30. Prošli jsme si tedy ten archeologický park sestávajíc z rozpadlých středověkých zdí a nikterak starých pozůstatků sloupů. Nic moc, středověké památky můžeme vidět doma. Ale mohla jsem to tušit už když jsme míjeli ceduli vysoké informační hodnoty s šipkou a nápisem „ancient wall“. To by jeden neřekl!

Zamířili jsme k nedalekému řecko-katolickému klášteru se zvony a zrezivělým satelitem, na nějž máme výhled z okna našeho pokoje. To byla jediná místní památka, kterou jsme vyhodnotili, že by stála za vidění. Ovšem klášter byl zamčený a visela na něm cedule, že je k pronájmu. Kdyby na prodej, prosím, ale klášter k pronájmu?

Z nedostatku jiného jsme se vydali po promenádě podél břehu jezera. Byla plná luxusních restaurací a předražených zmrzlináren. Po pár metrech končila. Aspoň jsme se tedy chtěli vykoupat, jenže jediným místem, které nebylo u vody obehnáno ostnatým drátem, byla placená, asi desetimetrová pláž, u níž visel sáhodlouhý seznam zákazů. Do toho se nám opravdu nechtělo.

Ošklivými končinami podél obrovských luxusních hotelů jsme se tedy vrátili zpět k turistické kanceláři. Potkali jsme jednoho kocoura bez ocasu a malou kočičku s příšerně poraněnou zčernalou tlapkou. Kdyby tady existovalo něco jako veterina, okamžitě bych se tam s ní vydala a nehleděla na výdaje. Na zvířata se tu bohužel kašle.

Před turistickou kanceláří ve 14:30 posedával už hezký hlouček turistů. Když ani v 15:00 kancelář nikdo neotevřel, začali jsme si s turisty udílet rady sami, což ovšem nemělo valnou hodnotu, neboť jsme všichni přijeli do Tiberiady teprve dnes. Převažovala jedna jediná otázka: „Je tady něco zajímavého k vidění?“ Odpovědí bylo jen: „Zdá se mi, že ne.“

Od hodné bělovlasé Američanky, která se sotva belhala, jsme si půjčili podrobnou mapu, kterou jsme si vyfotili. Místní kolemjdoucí se nám smáli, že si před zavřeným informačním centrem fotíme mapu. V 15:30 jsme čekání vzdali, jelikož otvírací doba kanceláře byla do 16:00.

Slunce už se pomalu sklánělo za hory, tak jsme se vydali k jezeru, abychom se vykoupali. Samozřejmě nebylo kde. Objevili jsme jen úzký přístup k vodě, kde byly tři ohromné cedule zakazující koupání hned ve třech jazycích, a pro toho, kdo by snad nepochopil, tam byl ještě obrázek s přeškrtnutým plavcem ve vodě. Tak jsme se tam vykoupali. Hladinu nádherného Galilejského jezera brázdily repliky lodí z Kristových dob a vypadalo to, jako by člověk prošel bránou v čase.

Dostali jsme hlad, a tak jsme se vydali po hlavní třídě do města. Zanedlouho jsme došli k arabským stánkům s občerstvením, tak jsme si tradičně dali vynikající falafel a začali se poohlížet po nějakém krámku s potravinami, abychom se zásobili na zítřek. Na arabském tržišti jsme nakoupili zeleninu, v pekárně chleba, ale objevit obchod, kde by se dal koupit třeba sýr nebo mléko, bylo nemožné. Všude jen obchody s luxusními oděvy, kabelkami a šperky. Nakonec se nám přece jen zadařilo a vrátili jsme se na hotel.

Z okna jsme pozorovali barevnou hudební fontánu u jezera, ale bylo nám jasné, že než bychom k ní došli, představení by skončilo. A vskutku – trvalo asi deset minut. A později večer začaly po jezeře plout lodi se stroboskopy, z nichž se ozývalo tuc-tuc-tuc. Opravdu stylové!

Den třináctý 19.10.2010

V sedm ráno nám zazvonil budík, abychom vyrazili na výlet dřív, než začne ten největší pařák. Na recepci jsme si za 60 šekelů půjčili kola a dostali záplavu informací o izraelských dopravních pravidlech a taky vizitku s telefonním číslem na technika, kterému máme zavolat v případě poruchy kola. Důrazně jsme však byli upozorněni, že kdyby jeden z nás už nemohl, technik ho zpátky neodveze. Zasmáli jsme se. Co je nějakých plánovaných 16 – 20 km tam a pak zase zpět?

Vyfasovali jsme i helmy, aby se na nás v případě opravní nehody vztahovala pojistka. Z kola jsem málem spadla hned po pár metrech, když jsem dostala záchvat smíchu z Japonce, který si fotil mou oblíbenou ceduli „ancient wall“. Zastavili jsme se v turistické kanceláři, která byla ku podivu otevřená, vzali si tam mapu a vyrazili na cestu.

Ještě než jsme vyjeli z Tiberiady, zjistili jsme, že ta naše těžká horská kola nejsou zrovna ideální. Převody jaksi nefungovaly, takže do sebemenšího stoupání jsme museli šlapat jako o život a dokonce bylo nutno šlapat i z kopce. Sama bych si myslela, že tomu nerozumím, ale i Alex jakožto zkušený cyklista uznal, že lepší už to nebude.

Po šesti kilometrech jsme dojeli do Magdaly, což je městečko nebo spíš vesnice na kopci. Věděli jsme, že se tam někde má nacházet rodné místo Marie Magdaleny, kolem něhož má být postavena bílá kaplička zarostlá bujnou vegetací. Projeli jsme Magdalu křížem krážem. Všechno tam bylo značeno pouze hebrejsky a v ulicích jsme nepotkali živou duši. Magdala je snad ještě větší díra, než bývala. Nezbývalo než to vzdát a pokračovat v cestě.

Po chvíli jízdy silnicí jsme míjeli odbočku na Ginnosar, kde je vystavena loď z doby Ježíše Krista, kterou v osmdesátých letech vylovili z bahna Galilejského jezera. Ale nějak se nám nechtělo platit 20 šekelů za to, abychom ji uzřeli.

Už bylo vedro k padnutí a my byli z té namáhavé jízdy na křápovitých kolech celí zplavení, tak jsme odbočili k jakési pláži. První, co nám řekli, bylo, že támhle máme zaplatit 40 šekelů za osobu, tak jsme se jen ušklíbli a vrátili se na rozpálenou silnici, kde kolem nás svištěl jeden tirák a autobus za druhým. Jiné cyklisty jsme nepotkali, což ostatně ani jinde v Izraeli. Evidentně tu nejsou na cyklisty moc zvyklí, takže každé předjíždějící vozidlo troubí jak o život, aby vás upozornilo, že jede za vámi. Efekt to má ovšem zcela opačný: člověk se pokaždé zděsí, že tomu ohromnému tiráku překáží, a nalepí se až na svodidla.

Cesta vedla po rovince mezi banánovými plantážemi a až na to neustálé troubení to byla celkem pohoda. Pak jsme TO ale před sebou uviděli a upřímně se zhrozili. Takové stoupání bychom nevyjeli ani na normálních kolech, natož na těchhle těžkých nefungujících kraksnách. Galilejská krajina je zkrátka hornatá…

Zbaběle jsme sesedli a kola na tu horu vedli. Polední žár zrovna vrcholil a pod námi se rozprostírala jakási elektrárna, která pocit horka ještě podvědomě umocňovala. Pot z nás doslova lil a na každém kroku jsme pili. Z hory jsme sjeli na druhém konci dolů a už jsme byli v Tabze.

Tabgha je údajně místem, kde Ježíš rozmnožil chleby a ryby, aby nasytili hladovějící dav. To místo samozřejmě někdo označil až 300 let poté, takže to zaručeně bude přesné.

Sesedli jsme z kol uprostřed davu turistů, právě vystoupivších z klimatizovaných autobusů. Všichni na nás pohlíželi s notnou dávkou zvědavosti a nechápavosti. Na polskou výpravu řval jejich vedoucí: „Rychle do kostela, pomodlit se a honem zpátky do autobusu!“

Jelikož jsme byli na pokraji přehřátí a dehydratace, zamířili jsme nejprve do obchůdku se suvenýry, který byl klimatizovaný skoro až na bod mrazu. Předstírali jsme, že si tam vše dlouze prohlížíme. Mezitím se Poláci v kostele začali modlit, při čemž hezky zpívali, tak jsme se tam zašli podívat. Kostel byl hezký a jednoduchý s trámovými stropy, celkově připomínal spíš stodolu a bylo v něm vedro jako v chlívě. V chrámu Božím jsem si taky připadala jako dobytek, celá mokrá v propoceném tílku. Ani mi nepřišlo na mysl ještě se zahalit, protože to už bych padla zcela určitě. Naštěstí mě nikdo neokřikl. Tahle přehnaná cudnost už mi leze na nervy. Copak pánbůh stvořili lidi oblečené? Proč by ho měla pohoršovat odhalená ramena a kolena?

Prošli jsme nevelký areál benediktinského kláštěra, za pár drobných dolarů jsme dlouze vybírali v chladném obchůdku dárečky a pak jsme zašli na toalety zaprovozovat poněkud větší hygienu, než je na takových místech obvyklé.

Všechno už nás bolelo, ale přesto jsme nasedli na kola a pokračovali dál do Kafarnaum. Původně jsme mysleli, že třeba dojedeme ještě dál, ale už dávno nám bylo jasné, že by to nebylo v našich silách. 16 klimetrů do Kafarnaum je maximum, abychom se ještě dokázali vrátit zpátky. Minuli jsme kostel na kopci, kde prý údajně zcela určitě proběhlo slavné Ježíšovo horské kázání. Chtěli jsme nechat kola dole a zdolat ten kopec, jenže z téhle strany na něj nevedla žádná cesta. Než se prodírat trnitým houštím, usnesli jsme se, že bez návštěvy tohoto kostela můžeme žít.

Po chvíli jízdy jsme u jezera, které bylo celou cestu (a to jsme ho objeli čtvrtinu) buď obehnané ostnatým drátem nebo placenými plážemi s názvy jako Hawai Beach objevili tu nejúžasnější ceduli na světě – koupání na vlastní riziko. Zajásali jsme, bleskurychle se převlékli do plavek a vrhli se do vody. Jen to zasyčelo. Byli jsme tak přehřátí, že jsme ani moc neplavali, jen setrvávali po bradu ve vodě a co pět minut si namáčeli vlasy. Z nedaleké terasy rybí restaurace nás nechápavě pozorovali navonění turisté, kteří se sem vydali po stopách Ježíše Krista.

Když jsme se dostatečně zchladili, popošli jsme pár metrů k zastřešeným špinavým stolům, kterých tam bylo asi dvacet. Opodál stály boudy s nezbytnými satelity, asi ubytovny pro nějaké dělníky. Teď ale byly prázdné, stejně jako jejich veliká jídelna, kterou jsme měli sami pro sebe. Dopili jsme tam skoro všechny naše zásoby vody a poobědvali chleba s hummusem a se sýrem. Nutno dodat, že už nám ten hummus leze krkem, ale je to všude dostupné, laciné a tělu to dodá základní nezbytné živiny.

Po obědě jsme prokličkovali na kolech mezi davy turistů se sněhobílou pletí, které plivaly vymražené autobusy u té rybí restaurace. Sotva ti lidé sestoupili ze schůdků autobusu, rozprostřeli nad svými okloboukovanými hlavami slunečníky, aby vůbec byli schopni překonat tu dvacetimetrovou vzdálenost do restaurace. Smáli jsme se jim, až jsme málem spadli z kol. Nechápu, jak můžou při pobytu v téhle zemi vypadat takhle. My se nijak cíleně neopalujeme, ale když holt v subtropech pobýváme od rána do večera venku, vypadáme jako romská občanská iniciativa. Jak to ti lidé dokážou, že ani o odstín nezhnědnou? Cupitají se slunečníky vždy jen pár kroků mezi autobusem, hotelem, či jinou budovou? Co z toho proboha mají? Co z té země poznají? Vyloží je z autobusu, řeknou jim, že svatý Petr byl rybář, tudíž teď stylově poobědvají v rybí restauraci u Galilejského jezera, načež opět klimatizovanými autobusy popojedou o kilometr dál do Kafarnaum. Zážitek k nezaplacení!

V Kafarnaum jsme měli zcela jiný zážitek k nezaplacení. Před samotným vchodem do „Městečka Ježíše Krista“ jsou rozmístěny fragmenty prastarých sloupů. Na jednom je nastříkáno WC a na druhém NO SHORTS! Sakra, to si to nemůžou napsat na cedule?! Opravdu je natolik důležité, aby tam nevkročil člověk v kraťasech, že kvůli tomu musí ničit sloupy, kolem nichž Ježíš možná chodil? A když v Kafarnaum bydlel, copak se nemyl a nepřevlékal? Koho by tam tedy měl pohoršit člověk v šortkách? Tahle přehnaně upjatá morálka má jenom zamaskovat vnitřní nedostatky a odvést od nich pozornost k něčemu jinému, zcela nepodstatnému. Zahalili jsme si holt ramena, aby nás tam vůbec pustili.

Hned u vstupu vítá návštěvníky monstrózní bronzová plastika svatého Petra, hrdě třímajícího v ruce klíč od Království nebeského. To už je vrchol!

Z Kafarnaum se toho zachovalo na zdejší poměry překvapivě mnoho, nicméně mně to připadalo jako žalostné ruiny mnohem pozdějších staveb. Z informačních tabulí jsme se vzápětí dozvěděli, že tomu tak skutečně je. Středobodem Kafarnaum je obludná moderní budova, jíž jsme zprvu považovali za jakési supernevkusné muzeum. Když jsme vešli dovnitř, zjistili jsme, že je to kostel, z jehož interiéru by se jeden pozvracel stejně jako z jeho exteriéru. Centrum příšerné svatyně tvoří skleněná podlaha, skrz kterou je vidět přeslavný Petrův dům. V bibli se píše, že bydlel v nedaleké Bethsaidě, ale to je samozřejmě nepodstatný detail. Všichni s posvátnou úctou obdivují obvodové kamenné zdi, které ovšem byly postaveny několik století po Petrovi coby bazilika. Všichni si ten „dům“ fotili, ale my jsme si radši fotili opodál spícího kocoura.

Turisté mířili i do bílé synagogy, která měla být dějištěm mnoha Ježíšových disputací. Je jim úplně jedno, že tohle je mnohem novější synagoga, kterou za svého života zkrátka navštívit nemohl. Sloupy té původní se nejspíš teď válí před vchodem, opatřeny nápisem WC. Tahle nová synagoga se mi zdála hrozně maličká. Alex je naštěstí stavař, takže mi potvrdil, že stojí na původních obvodových zdech, které se ovšem táhnou mnohem dál.

Do trosek vedlejší budovy školy naskládali archeologové všechny kameny, co našli, do podoby domečků pro trpaslíky. Dnes už ani nikdo neví, co tam vlastně stálo. Tímhle stylem pojednali vše. Co kde našli, nakupili bez ladu a skladu vedle sebe a přes sebe a ještě kolem toho postavili rádoby měststké hradby. Těm skutečně starým pozůstatkům staveb nikdo z návštěvníků nevěnuje jediný pohled. Mnohem podstatnější je pro ně „Dům svatého Petra“. Tak čí je to teda městečko? Petrovo, nebo Ježíšovo? Kdo je proboha pro ty tupé ovce důležitější?

Se smutnými a rozporuplnými pocity jsme Kafarnaum opustili a ještě jsme si tam na úchvatně označeném WC doplnili zásoby vody. Prokličkovali jsme mezi turistickými autobusy a než jsme vyjeli do kopce nad Tabghou, už zase jsme byli úplně splavení.

Už jsem nemohla, sotva jsem popadala dech. Srdce mi bušilo jako před infarktem, naráz jsem vypila skoro všechnu vodu z Kafarnaum a nohy už mi nesloužily, o zadní části těla ani nemluvě. Navíc jsem si od helmy příšerně odřela zpocené čelo. Docela jistě jsem věděla, že zpátky do Tiberidy prostě nedojedu. Měli jsme za sebou 4 km z 16.

Do nejukrutnějšího krpálu jsme kola vytlačili a pak se jen vezli z kopce, kde místy neexistovala krajnice. Jen jsme se modlili, aby v těch místech zrovna nejeli proti sobě tiráci a autobusy. Do Magdaly už vedla silnice po rovině, ale přesto jsem na sobě v tom horku začala pociťovat neklamné známky dehydratace. Když už jsem se bez kašlání nemohla ani nadechnout, jak jsem měla vyprahlo v krku, jako zázrakem se před námi vynořil krámek s arabským občerstvením. Alláh mi zachránil život.

Koupili jsme si láhev mangového džusu a coly, protože voda člověku v tomto stavu už moc nepomůže. Chvíli jsme poseděli na betonu u stánku pod Magdalou, vypili všechen ten džus a já se dala do kupy natolik, abych byla schopná zase sednout na to nenáviděné kolo.

Po chvíli jsme dojeli k dalšímu nápisu Magdala, kde jsme si už předtím všimli vykopávek. Pochopitelně k nim nevedla žádná cesta. Zamkli jsme tedy kola u svodidel a trnitým srázem se skulili do staré Magdaly. Areál oplocený vysokým plotem hlídali dva štěkající psi, vchod nikde žádný, jen zamčená brána a všude pusto a prázdno. O kus dál jsme viděli vykopávky, na nichž archeologové stále pracují, jenže tam by se dalo dostat snad jedině vrtulníkem. Copak jsme opravdu jediní, koho to zajímá? Zcela evidentně ano. Pro všechny ostatní je zřejmě nejpodstatnější, že si v Magdale zajdou do rybí restaurace „U Marie“. Kam ten svět spěje?

Trnitým srázem jsme se vyškrábali zpátky na silnici, kde nás ku podivu nic nepřejelo. Po chvilce jízdy jsme po pravé straně spatřili kameny z prastarých staveb a několik celkem zachovalých kamenných rakví. Jen tak se to válí u silnice. Při četbě cedule, aby lidi neničili archeologické nálezy, jsem se málem vybourala. V tomhle úseku bohužel nebylo možné ani zastavit, natož někde odložit dopravní prostředek a pořádně si to prohlídnout. Tohle mi opravdu uniká. Kdo není sněhobílý turista z luxusního autobusu, nemá šanci tady určité památky vidět, ačkoli se k nim dostane. Tyhle lidi nějaká Magdala vůbec nezajímá, tak jak by mohla zajímat někoho jiného?

Slunce už zalezlo za hory, takže se hned jelo o poznání příjemněji. U cedule s nápisem „zákaz koupání“ jsme zajeli k jezeru a vykoupali se. Ještě chvíli jsme pak poseděli na kamenitém břehu zavaleném odpadky. Pozorovali jsme neskutečné množství divoce žijících koček a jednoho arabského rybáře, který záhadným způsobem chytal ryby na petláhev.

Když se začalo stmívat, vyrazili jsme přes celou Tiberiadu, kde byl takový provoz, že jsme radši jeli po chodníku. V hotelu jsme vrátili kola včas a zjistili, že zdejší recepční, který je tu neustále, je zároveň i opravář kol a zřejmě i údržbář a uklízeč a dost možná i majitel celého hotelu.

Osprchovali jsme se a vyrazili se najíst k našemu osvědčenému stánku. Pak jsme si koupili plechovky piva a sedli si na nábřeží, kde už se shromažďovali lidé na večerní představení zpívající fontány. Dlouho se ale nic nedělo. Všichni jen chodili koukat na dveře, na kterých visela nějaká cedule v hebrejštině, po jejímž přečtení jen zklamaně krčili rameny. Z toho jsme usoudili, že dnes se asi představení konat nebude. Nicméně na nábřeží bylo příjemně, tak jsme tam seděli dál.

Stařičký Žid v modlitebním rouchu od nás přišel vyžebrat cigáro, tak jsem s ním prohodila těch pár hebrejských slov, co jsem tu pochytila, a on byl nadšen. Druhý sympatický Žid v celém Izraeli. Na hotelu nás zase nějaký chlápek obdaroval místními vynikajícími banány, protože recepční (majitel/údržbář) mu řekl, že jsme fajn lidi. Tak že by tu těch přátelských Židů bylo víc?

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Den čtrnáctý 20.10.2010

V šest ráno mě vzbudilo žalostné štěkání z vedlejšího baráku, kde mají u krámku uvázaného psa asi na metrovém provaze. Leží tam na chodníku v tom příšerném vedru ve vlastních výkalech a nemůže udělat víc než jeden krok. Žrádlo a vodu mu sice jeho majitelé dávají, ale včera pozdě večer nás naprosto šokovalo zjištění, že ten pes je tam uvázaný neustále, dnem i nocí. Napadlo mě, že bych ho takhle brzy ráno, když ještě nikde nikdo není, mohla odvázat a odvést za město. Jenže… pochybuju, že by to ubohé zvíře vůbec ještě dokázalo chodit. A i kdyby, nejspíš by se stejně vrátilo.

Sbalili jsme si věci a zašli na hotelový internet, kde jsem našla izraelskou vládní organizaci na ochranu zvířat, tak jsem jim hned napsala. Nevím, jestli to pomůže, ale aspoň něco jsme udělali.

Na autobusáku jsme na autobus do hlavního města čekali hrozně dlouho. V maličkém Izraeli to byl náš nejdelší přesun, celých 130 km. Autobus byl tradičně narvaný ozbrojenými vojáky, uřvanými Ruskami a agresivními stařenami. Cestou jsme míjeli veselé ukazatale typu „syn vdovy“. Někdo, kdo důvěrně nezná bibli, by asi nepochopil…

Když jsme dojeli do Tel Avivu, užasli jsme a zděsili se zároveň. Takhle obludné město jsme jaktěživ neviděli. Jedna supermoderní výšková budova vedle druhé, každá jinak zrůdná. Jako by se tu vyřádili ti nejšílenější architekti světa.

Na rozdíl od všech provinčních izraelských nádražíček nemají na hlavním autobusáku v Tel Avivu vybavení na prosvěcování zavazadel. Vše kontroluje ručně jeden černoch, k němuž je nutno vystát dlouhou frontu. Když jsem konečně přišla na řadu s předem otevřeným malým báglíkem, prohrábl mi ho, zeptal se, jestli v brašně na foťák mám skutečně foťák a ne bombu, načež mi řekl, ať mu ukážu obsah krosny. Hodila jsem po něm takový ksicht, že se spokojil jen s tím, že vyndal pouze ručník, který byl hned navrchu. To uznal za dostatečnou protiteroristickou kontrolu. Alex jako obvykle prošel s nožem v kapse…

V rozpáleném Tel Avivu s příšerně vlhkým ovzduším zaneseným smogem bylo nesnesitelně. Podle instrukcí, které jsem dostala mailem z hostelu už před naším odjezdem, jsme se vydali ulicí, která se jmenovala chvílemi Salame, Salmon, Shalmon, Solomon…, ale to je tu prý normální. Když se člověk drží základních souhlásek v názvu, ví, že jde správně.

Na jedné křižovatce se nám jal radit jakýsi děda, ačkoli jsme ho o radu nežádali. Jakmile zjistil, že jsme z Prahy, vykřikl: „Adonaj! Tam jsem byl, ale je tam hrozná zima!“

Ulice vedla do čím dál příšernějších končin plných hnusných rozpadlých industriálních baráků, před nimiž se srocovaly podezřelé černošské gangy. Odbočili jsme do ještě zapadlejší a hnusnější uličky, kde hustota podivných individuí ještě vzrostla, a byli jsme na místě. Co bychom taky čekali od nejlacinějšího hostelu v Tel Avivu, když všude jinde ve městě se ceny zablešených pokojů rovnají ceně v pražském Hiltonu?

V hostelu Florentine jsme jsme vylezli až do posledního patra, kde se nachází recepce. Málem jsme padli. Jeden z majitelů, Sam, na mě hned vychrlil záplavu informací tak neskutečnou, že jsem to během těch pár minut ani nestihla všechno pobrat. Pokoj nám dal pěkný a čistý, s růžovou solnou lampou. Navíc vyšlo najevo, že jsem díky akci serveru hostelbookers.com vychytala slevu, takže paráda.

Nadšení nás ovšem přešlo, když jsme se usadili na sympaticky zařízené střeše, plné stolečků, křesílek, sedaček a houpaček, abychom poobědvali. Výhled na šedé rozpadlé baráky široko daleko je vskutku depresivní i pro silné nátury. A to se prý nacházíme ve čtvrti Florentine, která je proslulá uměleckým životem. Vzali jsme si plavky a chtěli vyrazit tou uměleckou čtvrtí k moři. Jenže jsme narazili na problém.

Vstupní dveře do hostelu se odemykají číselným kódem, který mi Sam sdělil v té záplavě informací. Rozhodli jsme se kód pro jistotu vyzkoušet, abychom se pak vůbec mohli vrátit zpátky. Ten tříciferný kód jsem si sice zapamatovala, jenže nějak nefungoval. Sam mezitím odešel a nikde nikdo nebyl. Nakonec se ukázalo, že kód je šesticiferný, a já měla za to, že mi ho zopakoval ještě jednou, abych si ho líp zapamatovala.

Vyšli jsme do umělecké čtvrti. Snad ani za nejhorší totality u nás nebyly domy v tak děsivém stavu. Všechno je šedočerné, veškeré zdi rozpadlé, z budov trčí dráty, všude neskutečná špína a každý na ulici vypadá jako kriminálník nejtěžšího kalibru. To umění zřejmě spočívá v tom, že místy jsou stěny těch barabizen pomalovány kýčovitými výjevy jako z vietnamských ručníků. Podobné zarámované hrůzy se prodávají ve špeluňkách v domech. U slumů tak příšerných, že jsem se začala obávat o naše bezpečí, dokonce jakýsi „umělec“ vybíral drobné za to, že kolemjdoucí směl pohledět na jeho mistrovské dílo. Kupodivu se nám podařilo dojít k moři, aniž by nás někdo přepadl a oloupil.

Na písčité pláži se skvěla nám již důvěrně známá cedule se zákazem koupání a samozřejmě se tam plno lidí koupalo. Po pláži si vykračovala pochybná individua, která se zcela nepokrytě rozhlížela, komu by mohla co ukrást. Radši jsme se tedy s koupáním střídali. Aby si člověk mohl zaplavat, musel odejít půl kilometru do moře, protože tam bylo vody po kolena. Moře mělo odpudivou zelenohnědou barvu a chutnalo hnusně. Proč jsme jen nezůstali u krásného tyrkysového moře v Haifě? Kdo ale mohl vědět, jaké hrůzy Tel Aviv skrývá?

Na pláži zrovna za pozornosti všech přítomných probíhalo fotografování jakéhosi páru gayů, kteří se nejprve cudně objímali, ale pak se začali líbat a přitvrzovat. Smáli jsme se, kam jsme se to dostali z toho upjatého cudného Jeruzaléma. Po chvíli se od moře zvedl ledový vítr a teplota značně poklesla. Při oblékání jsme zjistili, že zdejší jemný písek v kombinaci se špinavou slanou vodou vytváří písčité lepidlo, které se nedá omést z těla ani oblečení jako normální písek u normálního moře.

Celí totálně obalení tou hmotou jsme se vydali zpět na hostel, abychom ten hnus ze sebe smyli. Poté jsme hned vyrazili do ulic vychutnat si noční život velkoměsta po všech těch dírách, kde veškeré podniky zavírají v pět. Především jsme se ale chtěli někde najíst.

Po několika kilometrech, které jsme ušli odpornými špinavými ulicemi plnými rozpadlých barabizen jsme konečně narazili na cosi, co vypadalo jako hlavní třída. Obchodů tam bylo plno, ale ve všech prodávali jen monstrózní nevkusný nábytek. Zahnuli jsme do další ulice, kde zase pro změnu prodávali hnusné drahé hadry a v další pouze oříšky. Na pár občerstvení jsme sice narazili, jenže v nich neměli nic bez masa. Dokonce jsme prošli kolem jedné restaurace. Seděla v ní jediná zákaznice, kterou obsluhovaly dvě servírky. V opravdových restauracích se tady ale jíst nedá, protože bychom za jídlo vyhodili tisíce.

Už nás bolely nohy, tak jsme se vzdali naděje, že se někde najíme. Koupili jsme si zase chleba a hummus, protože nic jiného se tu stejně sehnat nedá. Už nám to ale tak leze krkem, že když jsme se prodrali horami odpadků zpátky na hostel, jen jsme to dali do lednice a radši jsme byli o hladu.

Večer jsme poseděli na střeše s ostatními mladými „cestovateli“, kteří jsou stejní jako ti v Jeruzalémě. Neustále jen dřepí u notebooků, celý den chrápou ve všech možných i nemožných prostorách hostelu a samozřejmě neodpovídají na pozdrav. A to tady ve Florentine hostelu platí věkové omezení a smějí tu bydlet jen lidé do čtyřicítky. Prý z toho důvodu, aby byli všichni v pohodě a aby tu vládla přátelská atnosféra. Za Alexe, kterému čtyřicet už bylo, jsem se musela v mailu zaručit div ne vlastním životem, že není zapšklý starý páprda. Tohle přece vůbec není o věku. V Haifě jsme potkali spoustu šedesáti-sedmdesátiletých, kteří jsou mnohem aktivnější a víc v pohodě než tihle dvaceti-třicetiletí, co celý život prohnijí vleže, ať už doma nebo na druhém konci světa. Je tady jeden kluk, který nikdy nevychází z hostelu…

Tel Aviv tedy těžce zklamal ve všech ohledech.

Den patnáctý 21.10.2010

Když jsme ráno v sedm vstali, celý hostel plný mladých energických lidí měl ještě pochopitelně hlubokou půlnoc. Vypadli jsme do Jaffy – nejstarší části Tel Avivu, což bylo kdysi muslimské osídlení, které chtěli Židé trumfnout, a tak začali budovat hrůzu jménem Tel Aviv.

Dnes to v Jaffě vypadá docela hezky, ovšem pro někoho, kdo předtím neprojel většinu Izraele. Z mešity, která je v rekonstrukci, vlají černé cáry. Poblíž ní před pěti lety došlo k sebevražednému pumovému útoku, po němž Židé začali mešitu ničit. Jenže podobné sebevražedné útoky mají na svědomí šílení fanatici, kterých se pár najde v každém národě, náboženství i společnosti. Nikdy přece nelze odsoudit plošně všechny jen proto, že jsou stejného vyznání.

Středověké úzké uličky s kamennými domy v Jaffě bohužel hyzdí moderní lampy a reklamní vývěsní štíty. Celé historické jádro je tak maličké, že jsme ho stihli projít ještě dřív, než se otevřely obchody. Podívali jsme se do kostela sv. Petra a další kostel sv. Jiří byl zavřený. Před ním se mezi palmami válela kartónová figurína Santa Clause v palčácích. Vskutku bizarní.

Prohlédli jsme si část nedokončených vykopávek s egyptskými hieroglyfy a bezradně usedli v šeredném moderním amfiteátru, který je prý mistrovským uměleckým dílem. Kamenné kvádry tvořící lavice a jednoduché pódium, toť vše. Po pěti minutách nás odtamtud stejně vyhodil zahradník, že jde kropit trávník.

Alex vyčetl z mapy, že se kdesi poblíž nachází bleší trh, tak jsme tam zamířili. Bylo to něco neuvěřitelného! Místní tam za směšné částky prodávají na jedné hromadě ty nejneuvěřitelnější věci: staré rozdrbané oblečení, gramodesky, dálkové ovladače, použité hrnce, obnošené boty, několik desetiletí staré barbíny, hodinky, poháry, knihy, televize, autíčka bez koleček… Sympatický bleší trh nám spravil náladu a trochu zvedl mínění o celém Tel Avivu.

Jelikož už jsme měli v kapse jen pár šekelů, zašli jsme si proměnit něco málo eur a po pobřežní promenádě jsme vyrazili do města. Moře bylo ukrutně rozbouřené a černé praporky oznamující zákaz koupání (kromě cedule, která je tam permanentně) byly v tom vichru úplně rozedrané na cáry.

Tentokrát jsme zašli obdivovat hnusy Tel Avivu o něco dál a mě začaly ty zdejší paradoxy fascinovat. Příšerné rozpadlé chatrče zarostlé palmami a ibišky, a prakticky hned za nimi moderní výškové budovy, v nichž se provozuje byznys na nejvyšší úrovni. Opravdu zvláštní.

Měli jsme namířeno do Jemenské čtvrti, kde je to prý hezké, ale byla to stejná hrůza jako všude jinde. Zašli jsme tedy na proslulý Camel market, což je klasické orientální tržiště. Všude stánky se zeleninou, ovocem, kořením, oblečením a cetkami – jen s tím rozdílem, že prodavači se vůbec nechovají orientálně. Nelákají zákazníky a o překot nenabízejí své zboží. Když jsem si chtěla koupit kalhoty a při bližším pohledu zjistila, že se rozpadají, vrátila jsem je a čekala horlivé přesvědčování a slevování. Prodavač ale neřekl ani slovo. Dost nezvyklé. V jakékoli jiné zemi by mě po sáhodlouhém monologu tahal ještě do shopu k bratranci a prastrýci, ale tady ne. Tady chybí duch pravého orientálního tržiště, kudy není možno pomalu ani projít.

Na hostel jsme se vrátili zase jinými končinami, které vypadaly o něco lépe než všechno to, co jsme doposud z města viděli. Na střeše jsme si dali kafe a jelikož bylo vedro jako vždy, zamířili jsme k moři. To ale bylo rozbouřené snad ještě víc než dopoledne. Vlny byly tak obrovské, že se nedalo vůbec plavat. Jedna mě smetla pod hladinu, a když jsem se vynořila, uviděla jsem, jak se nade mnou tyčí další dvoumetrová vodní stěna. To se s námi tedy Středozemní moře moc hezky nerozloučilo.

Chvíli jsme poseděli na pláži, pozorovali dění kolem a letadla klesající na přistání na Ben Gurionovo letiště. Zítra brzy ráno už taky poletíme…

Doufali jsme, že si tu užijeme poslední prosluněné odpoledne, protože doma už následujícího půl roku slunce neuvidíme. Náhle se ale zvedl ledový vichr a slunce se schovalo za vrstvu černých mraků. Tak jsme se zvedli a obalení pískem jsme se vrátili na hostel, kde jsme ze sebe to lepidlo spláchli a s obavami se pustili do balení věcí. Nepašujeme toho málo. A přitom víme, že nás na letišti čeká přísná kontrola a brutální výslechy. Ale to zvládneme.

Když jsme si sbalili, uvědomili jsme si, že už je večer a že nám zbylo nějak moc šekelů, které je ještě třeba utratit. Zaradovali jsme se a vyrazili do hospody na pivo. Jenže jsme nenapravitelní optimisté. Mohlo nám být jasné, že to dopadne jako vždy. Půl hodiny jsme tam poseděli, několikrát kolem nás prošel číšník, kterého samozřejmě vůbec nenapadlo zeptat se, jestli si náhodou něco nedáme. Tak jsme se zvedli a v krámku si koupili pivo v plechovce. Byli jsme takoví boháči, že jsme si dokonce mohli dovolit koupit si i křupky.

Odebrali jsme se na střechu, kde jsme povečeřeli zas ten chleba s hummusem a vyprávěli si u toho, jak zítra touhle dobou už budeme sedět v Praze v pizzerii a dokonce nás bude někdo obsluhovat. Už mi to tu nějak všechno leze krkem. Těším se domů úplně na všechno, krom té ukrutné nikdy nekončící zimy.

Den šestnáctý 22.10.2010

V noci jsme toho moc nenaspali. Byla bitka o koupelnu, takže jsme se do postele dostali až kolem půlnoci. Samozřejmě jsme nemohli usnout, protože jsme se báli, že přísná letištní kontrola objeví všechy ty naše úlomky hliněných nádob z biblických dob, které si tady v archeologických parcích opatrují ve vitrínkách. Taky jsme měli celkem obavy, že se jim nebude líbit ta dvaceticentimetrová mušle.

Když jsem konečně usnula, vzápětí mě vzbudil řev pod oknem. Nějaký chlap tam řval, jako by ho vraždili, což dost možná mohla být i pravda.V půl čtvrté ráno nám zazvonil budík. Děs.

Sbalili jsme si a ve dveřích hostelu se srazili s mládeží vracející se z pařby. Už na nás čekal předem domluvený taxík, a tak jsme cestou na letiště zahlédli i něco z toho skutečného nočního života Tel Avivu. Hnus, chlast, noční kluby a prostituce.

Na letišti jsme se hned zařadili do patřičné fronty, v níž jsme strávili asi hodinu. Náš strach ještě vzrůstal, když jsme viděli, co všechno nás čeká. Nejprve výslech, potom prosvěcování zavazadel a nakonec ruční kontrola. Úředníci každému vybalovali komplet všechny věci, zkoumali úplně všechno. Většina lidí ve frontě před námi se viditelně klepala.

Když na nás přišla řada s výslechem, jen jsem se snažila, aby se mi netřásl hlas ani ruce. Jakmile vyšlo najevo, že Alex neumí anglicky, musela jsem mu před tou úřednicí tlumočit bezpečnostní předpisy a pokládat mu ty samé dotazy, které pokládala ona mně. Do toho se v pravidelných intervalech ozývalo hlášení, že v letištní hale je zakázáno nosit zbraně.

Po úspěšně odbytém výslechu jsme hodili krosny na pás na rentgenové prosvícení a zadrželi dech. Děj se vůle Boží! A vůlí Boží bylo, že ty naše muzejní exponáty nikdo neobjevil.

Vzali jsme si svá zavazadla a dělali, že se zmateně rozhlížíme kolem. Všichni se po prosvěcování řadili do další fronty na ruční kontrolu zavazadel. Teď nebo nikdy! Jen jsme se na sebe podívali a pohotově jsme přešli rovnou k odbavovací přepážce. Trnula jsem, kdy nás někdo zavolá, že ještě nemáme zkontrolovaná zavazadla, ale nic takového se nestalo. Slečna u přepážky nám vydala palubní lístky, nalepila nám na krosny čárové kódy a řekla, že si je máme odnést támhle za roh do výtahu.

V nákladním výtahu jsme si hodili krosny na vozík, jímž se rozvážejí zavazadla přímo do letadel. Nestačili jsme zírat. Byli jsme zvyklí ukazovat obsah báglů úplně všude – na nejmenším zapadlém nádraží, v prťavé samošce, zkrátka všude. Ovšem na Ben Gurionovo letišti v hlavním městě by mohl s klidem napochodovat ozbrojený terorista s batohem plným výbušnin, který by mohl odpálit kdekoli by se mu zachtělo. My jsme se ocitli v odbaveném prostoru, aniž by někoho zajímal obsah našich příručních zavazadel, ani žádnými bezpečnostními rámy jsme nemuseli projít. Ovšem pasy jsme museli ukazovat ještě mnohokrát. Taky nás čekal ještě jeden pohovor a nakonec jsme to všechno zvládli. Dostali jsme do pasů razítka, která nám znemožní podívat se do spousty jiných zemí. Ale co, důležité je, že jsme dobyli Izrael.

Nástup do ukrajinského letadla Aerosvit jsme po tom dvou a půl hodinovém stání ve frontách a vyslýchání stihli přesně na minutu. Venku už se sice rozednilo, ale bylo zataženo, takže jsme toho z letadla mnoho neviděli. Překvapením taky bylo, že zatímco let z Kieva do Tel Avivu trval něco málo přes dvě hodiny, let opačným směrem měl být o hodinu delší. Nejdřív jsme mysleli, jestli v tom nehraje roli nějaký časový posun, ale nebylo tomu tak.

Z Tel Avivu nelétají žádná letadla na sever, neboť se Izraelci bojí (pravděpodobně oprávněně), že by je sousední Libanonci sestřelili. A tak jsme letěli na západ přes Středozemní moře, Turecko, Řecko, Kypr… Pak zase na sever a pak na východ a nakonec už jsme absolutně neměli tušení, kde se při tom okružním letu vlastně nacházíme. Dole jsme uviděli velikou řeku a nějak se nedokázali shodnout, je-li to Dunaj nebo Volha, ale při tomhle kličkování nad celou Euroasií to klidně mohlo být naprosto cokoliv.

Měli jsme hlad, ale Ukrajici s občerstvením opravdu nespěchají, takže jsme se dočkali jídla až po hodině a půl letu. Nutno jim aspoň přičíst k dobru, že mi dali vegetariánské jídlo. Spát se v letadle moc nedalo, protože byly často turbulence.

Když jsme konečně přistáli v Kievě, s úžasem jsme zjistili, že všechny stromy už jsou opadané a je podzim. Teplota byla o 30°C nižší, než na jakou jsme byli zvyklí. Byl to dost nepříjemný šok.

Vystáli jsme si další frontu na další kontrolu – to asi kdybychom v letadle nějak přišli ke zbraním. Potom jsme se umístili do hospody, kde jsme měli v plánu se za poslední eura opít. A jelikož nám do odletu dalšího letadla zbývaly tři hodiny, plán to nebyl zase tak nereálný. Ostatně jak jsme byli hladoví a nevyspalí, opili jsme se už po prvním pivu, ale statečně jsme pokračovali. Nakonec nám ty tři hodiny utekly jako nic.

V letadle ČSA jsme zajásali. Čisté letadlo, příjemný personál, žádné zpoždění a navíc ten neskutečný pocit, když po dvou týdnech někam přijdete a můžete říct „Dobrý den“!

Po přistání jsme zjistili, že v Praze je skoro stejná zima jako v Kievě, ale statečně jsme klepali kosu a rovnou z letiště zašli do pizzerie na dlouho očekávanou večeři. Připadali jsme si jako v jiném světě. Ale co je vlastně jiný svět? Nějak se mi ty světy prolnuly, když jsem pak doma zapnula pračku a najednou si to uvědomila – Adonaj! Vždyť já peru o sabathu!