Zapomenutý Sagalassos

Máme celý areál jen pro sebe, protože Sagalassos je neprávem opomíjen. Přemýšlíme, jaké to muselo být před dvěma tisíci let, když zde stálo živé město, a jaké problémy řešili jeho obyvatelé.

Nahoru na horu

V Ispartě, spádovém městě tzv. jezerní oblasti v jihozápadním Turecku, hledáme minibus do vesnice Aglasun. K našemu překvapení v něm čirou náhodou sedí dvojice Čechů, kteří mají také namířeno na Sagalassos. Z Aglasunu pak stoupáme serpentýnami kamsi do hor. K vlasním ruinám je to totiž ještě 7 km. Žádná doprava tam nejezdí, takže musíme po svých. Vašek s Veronikou jdou napřed, protože narozdíl od nás nejdou s plnou polní, ale jen s výletními batůžky. Nám se ovšem daří stopnout tři Turky, takže jsme nahoře nakonec dřív. A to by nebyli Turci, kdyby se ještě nenabídli, že se vrátí i pro naše krajany, když zjistili, že jsou to naši „arkadaš“ (tur. přátelé).

Trocha historie

Sagalassos se šplhá po horském svahu hory Ak ve výšce kolem 1500 m n. m., odkud je nádherný výhled na široké údolí plné pastvin a políček oddělených řadami topolů. Na takových nedobytných místech zakládali svoje města Pisidiové zhruba na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. Kr., přitom Sagalassos byl určitou dobu i jejich hlavním městem. Roku 333 př. Kr. město dobyla armáda Alexandra Velikého. Od roku 133 n. l. město ovládali Římané, z jejichž doby také pochází většina velkolepých staveb. Po roce 395 si Sagalassos podmanili Byzantinci, ovšem na nepříliš dlouhou dobu, protože následkem ničivých zemětřesení (514, 524) a zhoubné epidemie (542) město nezastavitelně upadalo. Nakonec bylo v 7. st. opuštěno definitivně.

Co přečkalo stovky let

Dnes leží většina staveb v ruinách, ale tým belgických archeologů se už od roku 1990 snaží o jejich rekonstrukci, takže některé jeho zásluhou opět stojí. Dominantní stavbou je určitě velký amfiteátr s kapacitou přes 9000 míst, který přečkal téměř bez úhony všechny katastrofy (alespoň jeho hlediště). Teď koncem května dokonce kvete! Ano, ve všech spárách mezi kamennými sedadly trůní trsy nádherných skalniček.

Pod amfiteátrem se nachází perfektně zrekonstruovaná fontána ve tvaru podkovy s pramenem stejně silným jako před stovkami let. Tato stavba dnes návštěvníkům poskytuje stín, osvěžení a výbornou pitnou vodu. Scházíme k tzv. horní agoře z 2. st. př. Kr., kde obdivujeme mnohem monumentálnější fontánu, byť bez vody (2. st. n. l.). Není to ale fontána v dnešním slova smyslu (stejně jako předchozi). Jedná se o dlouhý žlab s šesti bohatě zdobenými sloupy, který zabírá horní stranu agory. Bývala také zdobena hodnotnými sochami – toho času k vidění v muzeu v Burduru.

Horní agoru ještě obklopují zbytky dórského chrámu zasvěceného Diovi a městského sněmu (1. st. př. Kr.). Na prostranství horní agory také archeologové vystavili různé fragmenty staveb s nesmírně fotogenickými reliéfy, nehledě na jejich uměleckou hodnotu. Za zmínku stojí ještě tzv. heroon z 1. st. př. Kr., což je 14 m vysoká stavba na podstavci s reliéfy patnácti tančících dívek. Uvnitř dříve stávala mramorová socha Alexandra Velikého. O něco níže se ještě nachází dolní agora z přelomu letopočtu a římské stavby: chrám Antonia Pia, Apollonův chrám, lázně a koncertní hala (2. st. n. l.),  na jejichž rekonstrukci se teprve pracuje.

Sagalassos sám i výhledy na údolí a okolní hory nás tak fascinovaly, že jsme areál opouštěli minutu po zavíračce. Přestože nás už hlídač vyhlížel dost netrpělivě, čekajíc u auta, ochotně  nám ještě nabídl svezení dolů. Pod záminkou fotografování jsme vystoupili kousek nad vesnicí, kde jsme měli vyhlídnuté místo na spaní – na krásné mýtince téměř skryté v houští dubů cesmínolistých.

Praktické

Otvírací doba: 7:30 – 18:00 denně
Vstupné: 5 TL (žádné slevy)
Doprava: z Isparty (malý otogar v centru, tzv. köy garaj) nebo z Antalye do vesnice Aglasun ležící na hlavní silnici Isparta – Antalye, odtud pěšky, stopem nebo taxíkem k ruinám.
Na nákup občerstvení na místě se spolehnout nedá, funguje snad jen ve vrcholné sezóně.

Více postřehů z Turecka, první zemi expedice Hedvábná stezka 2006 Aleny a Lukáše Synkových, přineseme v dalších reportážích.

Text a foto: Lukáš Synek