Večer jsem si všimla otrhané upoutávky na recepci, která nabízela výlety po okolí. Zaujala mě vesnička Abyaneh. Je to jedna z vesnic, kde se stále drží tradice a ženy nosí květované kroje typické pouze pro tuto oblast. Říká se, že pokud by měl cestovatel navštívit jednu íránskou vesnici, pak by to měla být právě Abyaneh, která je jednou z památek spadajících pod ochranu UNESCO. Vesnice je celá postavená z červených cihel a domy mají dřevěné vyřezávané dveře, okenice a balkóny. Obrázky na hotelové nástěnce vypadaly naprosto úchvatně a proto jsme si výlet zamluvily v hotelové recepci.
Ráno v 9 hodin nás čekal řidič s mladou dívkou, která uměla anglicky. Z Káshánu jsme vyjeli do nehostinné, jednotvárné, kopcovité a pusté pouště. Dívka vyprávěla něco o historii vesnice a z polospánku mě vytrhlo až „…a tady vyrábíme atomové bomby. Ale to nikdo neví, protože jsou vyráběny pod zemí…..“ načež se opět vrátila k předchozímu tématu a pokračovala ve vyprávění o vesnici kam jsme mířili. AMERIČANI SI MOHLI UŠETŘIT PRÁCI. STAČILO BY SE JEN ZEPTAT….napadlo mě.
Červené domky Abyaneh
Jen co jsme odbočili z hlavní cesty a sjeli do údolí, krajina se dramaticky změnila. Poušť přešla v oázu a začali jsme míjet malé domečky obklopené políčky. Po chvíli jízdy se nám naskytl přenádherný pohled na červenou hliněnou vesnici, vystavěnou na úboči skály. Červená barva domů a hor, které vesnici obklopovaly, ostře kontrastovala s jasně modrou barvou nebe. Byli jsme v Abyaneh. Celé dopoledne jsme strávily procházkami v tichých uličkách, které se zdály jakoby bez života. Tu a tam jsme zahlédly postavy, které však zmizely tak rychle, jak se objevily. Ticho které vesnici obklopovalo, bylo až strašidelné. Každý dům byl jiný a každý byl unikátní. V celé vesnici snad neexistují dvě stejné stavby.
Po návratu do Káshánu jsme ještě vyrazily do města.Podařilo se nám proniknout do několika uzamčených staveb, prohlédnout si sklepení se zbytky parních lázní a vylézt téměř až na střechu mešity, ze které byl nádherný výhled na celé město. A právě v jedné z mešit se našel první z řady Katčiných ctitelů. Téměř půl hodiny Katku vytrvale pronásledoval a se slovy „aj luvjů“ se snažil navázat intimnější kontakt. Katka byla však naprosto neúprosná a jeho milostné návrhy razantně odmítala, načež muž změnil strategii a začal z Katky mámit peníze. Prý že za citovou újmu, kterou odmítnutím utrpěl. Byl však opět striktně odmítnut a zřejmě ve stavu naprostého zoufalství začal nadbíhat mě. To už byl opravdu nevyšší čas z mešity utéci.
Unaveny horkem jsme se doplahočily do hotelu, kde jsme si krátce odpočinuly, vyzvedly si batohy a na malém náměstíčku jsme čekaly na autobus do Esfahánu. Seděly jsme v trávě, večeřely meloun a sledovaly západ slunce který zbarvil všecky budovy do oranžova. No prostě nádhera.
Přes poušť do Esfahánu
Cesta do Esfahánu nebyla nijak zvlášť zajímavá. Projížděli jsme nekonečnou pouští a v autobusu bylo strašné vedro. Díky tomu se mi krátce po odjezdu z Káshánu spustila krev z nosu a podařilo se jí zastavit až po třech hodinách. A to jen díky Katce, která namáčkla papírové kapesníčky v chladném džusu, který jsme při nastupování do autobusu dostaly, a přikládala mi je na čelo. Sice jsem celá lepila, ale vodopád krve z nosu to zastavilo.
Do Esfahánu jsme dorazily pozdě odpoledne. Nepodařilo se nám sehnat taxík do centra města a tak jsme vzaly za vděk zaprášenou korbou malé dodávky. Postarší pán nám udělal malou okružní jízdu městem a asi po 45 minutách jízdy nám zastavil před hotelem. Rychle jsme se ubytovaly a začaly jsme s průzkumem hostelu. Hostel měl dvůr s lavičkami a stolky, kde sedělo v družném rozhovoru několik cestovatelů. Po chvilce jsme se přidaly i my, a až dlouho do noci jsme si povídaly s dalšími cestovateli. Většina z nich přijela z Turecka a mířila do Indie. A právě tady se zrodil můj další plán…
„Esfahán je půl světa“, praví se v jedné perské říkance z 16. století. Další říkanka tvrdí, že do Esfahánu se každý vrátí. A vrátila jsem se dokonce i já, a to dříve než bych si myslela. Esfahán je zcela právem pokládán za kulturní centrum celé země. Město cestovateli nabízí jedny z nejvýznamnějších Islámských památek, nádhernou architekturu, největší a nejzdobnější mešity v zemi, stovky let staré mosty přes řeku Záyandeh, zelené parky vybízející k lenošení, čajovny a mnohem více… A protože orientace ve městě je tak jenoduchá, že jednodušší snad být už ani nemůže, většina cestovatelů zde stráví mnohem více času než původně plánovali.
K ránu mě probudila velká zima, protože stejně jako v Egyptě, tak i v Íránu klimatizace funguje zásadně jen v noci. Přikrýt jsem se mohla jen tenkým prostěradlem a to mi moc nepomohlo. Rozmrzala jsem celé dopoledne.
Mešita Jámeh
Posnídaly jsme meloun jako vždycky a vyrazily jsme k mešitě Jámeh, která je se svými 30 000 čtverečními metry největší v Íránu. Byly jsme natolik uchváceny obchůdky s kořením a úžasnou atmosférou, že jsme ani nevnímaly kudy chodíme. Najednou jsme stály obklopeny davem černých zakuklených žen, které jedna přes druhou překotně tahaly Katku za hábit, táhly ji pryč a něco brblaly. Asi po deseti minutách zběsilého mávání rukama a gestikulování jedna z žen vytáhla z kapsy peněženku, kterou Katka v zápalu fotografování někde ztratila. Poděkovaly jsme, potřásly ženám rukama, vyměnily peněženku za pár menších bankovek a vydaly se do mešity.
Mešita Jámeh byla opravdu obrovská. Uprostřed nádvoří stála kašna ve tvaru květiny, s nádherně modrou vodou. Součástí mešity byly i rozlehlé sály s šišatým sloupovím a nádhernými kazatelnami vyřezávanými ze dřeva. Mešita je směsicí stavebních stylů od 11. do 18. století a člověk by tu mohl bloudit hodiny a hodiny.
Slavné esfahánské mosty
Naše další kroky směřovaly k řece. Všechny důležité památky stály mezi naším hostelem a právě touto řekou, ke které se dalo dojít za půl hodiny po dlouhé hlavní ulici. Ta byla šestiproudá a prostřední pás, oddělující jednotlivé jízdní směry, fungoval jako parčík. Byly tu stromy, lavičky, fontánky a květinové záhony. Stromy poskytovaly úkryt před vedrem a parčík měl také další praktickou funkci – šestiproudá silnice se totiž nedala přeběhnout najednou. Člověk si tu mohl odpočinout a nabrat sílou na další přebíhání silnice.
Ačkoliv řeka Zayandeh během letních měsíců vysychá a dá se přejít suchou nohou, i přesto byly v Esfahánu vystavěno hned několik honosných mostů. První most, ke kterému jsme došly, byl most Sí-o-Seh. Podle počtu oblouků v dolní části mostu se mu také říká Most třiceti tří oblouků. V horní části mostu je oblouků 99. Most je dlouhý 300 metrů a kdysi byl zdobený kovovými plíšky, sklíčky a malbami. Veškerá dekorace však byla zničena před 130 lety při velkých záplavách. Samotný most pak vydržel jen proto, že při jeho stavbě bylo použita speciální směs tvořená z vaječných žloutků, citrónu, popela a ovčí vlny.
K večeru most ožívá a čajovny i kuřárny v podloubích se plní místními lidmi. Také v rozlehlých parcích, které řeku obklopují, bývá velmi živo. Celé rodiny tu odpočívají na velkých slaměných rohožích. Děti pobíhají po trávě a koupou se v řece, muži podřimují a ženy vaří na přenosných ohřívačích čaj. Většina rodin byla k mému překvapení vybavena skleničkami, příbory, talíři….a obědvali doma uvařenou rýži s masem, které grilovali na ohýnku hned vedle svých rohoží…
Nejkrásnějším mostem je most Khájů. Tento dvou arkádovitý most pochází z roku 1650. Most je zajímavý nejen pro své dochované malby v podloubích, ale také pro své prostory uvnitř mostu. Zde se k večeru scházejí muži, aby si sdělili co je nového, zazpívali a zatančili. Most původně sloužil také jako přehrada, regulující průtok vody. Zatímco muži hovoří uvnitř mostu, ženy a děti skotačí ve vodě na schodech pod ním. Také my jsme si namočily nohy ve vlažné vodě a za zvuku hudby vycházející z mostu, jsme jen tak odpočívaly na břehu řeky. Po krátkém odpočinku jsme se vypravily na zpáteční cestu, směrem na náměstí Emám Khomejní.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Pohádkové náměstí Emám Khomejní
Na náměstí jsme došly jednou z malých bočních uliček. Pohled, který se mi naskytl, se nedá slovy popsat. Několik desítek minut jsem v němém úžasu zírala na tu nádheru. Něco tak krásného existuje snad jen v pohádkách a já jsem najednou byla její součástí. Arkádovité náměstí, kde je každý oblouk malým obchůdkem a současně i dílnou, kde výrobky vznikají. Upravené květinové záhony, asymetricky sestřihané stromky a nikde ani smítko. Na střechách čajovny, které přenádherný pohled na dlouhý bazének s průzračně modrou vodou tvořící střední část náměstí ještě znásobují…
Po dlouhá léta bývalo náměstí jeden den v týdnu uzavřeno mužům. Vstup byl povolen pouze ženám, aby mohly v klidu nakupovat. Ačkoliv tato tradice dnes již není dodržována, vybírat je stále z čeho. Náměstí bylo postaveno roku 1602 a je druhým největším na světě. Měří neuvěřitelných 500 x 160 metrů. Malé obchůdky jsou otevřeny dlouho do noci a každým z nich lze vstoupit do rozsáhlého bazaaru, který náměstí obklopuje.
Když jsem se probrala z úžasu, sedla jsem si na okraj bazénku ve středu náměstí a pozorovala jsem skotačící děti. Vyhrnula jsem si hábit a namočila si nohy. Voda nádherně chladila a já jsem neodolala pokušení vyhrnout si hábit nad kolena. Brouzdala sem a tam a bavila tak skupinku žen sedících opodál. Další ženy byly mým chováním zcela pobouřeny, ukazovaly na mě prstem a zakrývaly si oči. Po chvíli jedna z žen vstala a odběhla pryč. Vrátila se s policajtem v modré uniformě, který mě z bazénku vykázal ven.
V Esfahánu mluvili anglicky snad úplně všichni, narozdíl od všech míst, která jsme dosud navštívily. Každý druhý člověk se nás ptal odkud jsme, proč jsme přijely a co si o Íránu myslíme. Lidé si nás natáčeli na video, fotili se s námi a nedali nám pokoj. Místní dívky doslova pořádaly hony na cestovatele, zvláště pak na muže. Některé se dokonce celý den procházejí po náměstí a cizince vyhledávají. Ani my jsme nebyly této štvanice ušetřeny a po nekolika dnech jsme před místními slečnami doslova utíkaly. Jeden den je to fain, ale že by mě každý den musel dopovázet do hotelu a ráno na mě zase čekat, to zrovna ne. Klid jsme našly až v parku, do kterého muži chodili hrát šachy. Tak takový je Írán. Írán jak ho nikdo nezná….
Procházka bazaarem
Včera večer se stala nevídaná věc – pršelo. Když jsem šla z koupelny, spadly na mě čtyři kapky. V noci mi výjimečně zima nebyla, ale malé průhledné ještěrce, která si ke mně vlezla pod peřinu, pravděpodobně ano…
Hned po ránu jsme se vydaly na bazaar. Nejprve jsme se jen tak toulaly a porovnávaly ceny v jednotlivých obchůdcích a pak jsme se vrhly na nákupy. Isfahán je proslulý zejména výrobou ubrusů, které jsou tištěny ručně. Muži namáčejí v barvě velká dřevěná razítka a potiskují speciální látku, jejíž hrubost je závislá na velikosti ubrusu. Malá prostírání jsou hrubší, velké ubrusy a přehozy na postele jsou o něco jemnější. Nejdříve se tiskne barvou modrou, pak červenou, zelenou a následují i jiné barvy. Ubrusy se poté vaří a ustalují mácháním v řece. Nejlepší na tom všem je, že celou výrobu lze v krámcích sledovat.
A na koukání je toho v Esfahánu opravdu hodně. Pozorovaly jsme kovotepce, kteří tisíci údery malým kladívečkem měnili kusy plechu v přenádherné podnosy a talíře. Viděly jsme malíře, kteří jemnými tahy štětcem zdobí plechové talíře, hrnky a dokonce i příbory. V úžasu jsem zírala na muže vyrábějící před svými obchůdce hrnce a pokličky různých velikostí….
Do hostelu jsme se vracely s taškami plnými věcí a o několik tisíc peněz lehčí. Už jsem nebyla milionář a to stačila jen jedna jediná procházka místním bazaarem. Jen jsme si krátce odpočinuly, prohlédly si úlovky z bazaru a opět se vydaly na náměstí. Tentokrát však naše kroky směřovaly do mešit.
Esfahánské mešity
Mešita Sheikh Loftolláhabyla postavena v letech 1602 – 1619. Panovník Sháh Abbás I. věnoval stavbu svému švagrovi, libanonskému učenci Islámu Sheikhu Loftolláhovi. Mešita mění odstín v závislosti na intenzitě slunečního světla. Stavba je zvláštní také tím, že nemá minarety ani zahradu a vstupuje se do ní po schodech. Součástí mešity je i mihrab (kazatelna), jeden z nejstarších v celém Íránu. Byl postaven roku 1028 a je na něm nakresleno dokonce i jméno autora. Mešita není vykládána kachlíky, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale jednotlivé kousky keramiky byly vkládány ručně, jeden po druhém. Ačkoliv se v mešitě nesmělo fotit s bleskem, já jsem si zákazu nevšimla a vesele pořizovala jeden obrázek za druhým.
Emámova mešitaje pokládána za jednu z nejkrásnějších mešit na světě. Třicetimetrový vstupníportál mešity se datuje do roku 1611 a jeho stavba trvala celé čtyři roky. Stavba celého komplexu pak trvala neuvěřitelných osmnáct let. Na určitém místě mešity vědci zjistili 49 druhů ozvěn jediného vydaného zvuku, lidské ucho jich ale slyší pouze 12. Mešita je úchvatná a bere dech každému, kdo do ní vstoupí. Zaujala mě kupole, která je 51 metrů vysoká. Jen jsem tak stála uvnitř a nechala se unášet svými pocity. Ticho v mešitě bylo takové, že jsem slyšela tlukot vlastního srdce. Úchvatné bylo i nádvoří, jehož kachlíky při západu slunce dostávaly pískový nádech.
Královský palác
Palác Alí Qapů pochází ze 17. století. Byl místem, kde sídlil parlament a král zde přijímal návštěvy. Palác se mi líbil právě proto, že se od ostatních mešit a paláců podstatně lišil. Přízemí bylo pomalované modrými droboučkými kytičkami. Po schodech vykládaných kachlíky jsme vystoupili do prvního patra, které bylo celé růžové a jeho dekorace připomínala lilie. Nejvíce mě překvapily malby na terase, které byly velmi podobné obrazům Alfonse Muchy. Terasa byla podpírána osmnácti dřevěnými sloupy a kryta střechou, jejíž vnitřní strana byla vykládaná ze dřeva. Na terase kdysi sedávala královská rodina a sledovala závody a oslavy, probíhající na náměstí. Z terasy byl vskutku přenádherný výhled, celé náměstí odtud šlo přehlédnout jako na dlani. Toto místo bylo neuvěřitelně romantické a pro zločin jako stvořené. Pádu z terasy bylo totiž zabráněno jen provázky a drátky.
Pod samotnou střechou paláce se ještě nacházela maličká místnost, která byla sestavená za vydlabávaných narůžovělých desek zobrazujících vázy, kuchyňské náčiní a karafy na víno. Místnost se vyznačuje nebývalou akustikou. Právě proto se jí přezdívá Hudební salónek a dříve se zde pořádaly koncerty. Katka mě odtud musela doslova odtáhnout, protože jsem jen stála a v němém úžasu dobrou čtvrthodinu mlčky zírala na tu nádheru. Než jsme si prohlédly palác, začalo se stmívat. Ještě musím podotknout, že velkou radost mi udělala sleva vstupného, která údajně vešla v platnost na jaře. Veškeré vstupné bylo zlevněno v přepočtu na 9 korun.
Esfahán byl prostě nádherný. Znovu a znovu jsme se v úžasu procházely po náměstí stejně jako napoprvé. Černé zakuklení hlavy jsme vyměnily za pestré šátky z bazaaru a změnu v chování lidí jsme zpozorovaly ihned. Místo SALAM nás začali zdravit HALLO a chvílemi jsem si přála být neviditelná, protože se nás ptal každý na to samé. Když jsem už po třicáté druhé v ten samý den říkala odkud jsem, začalo mě to unavovat. Po obědě jsem pravidelně nechávala konverzaci čistě jen na Katce. To byl případ i dvou mladých dívek, které vyprávěly že nemají co dělat a tak se celý den procházejí po náměstí a vyhlížejí cizince, se kterými by si mohly povídat. Doprovodily nás k hotelu a cestou nám koupily jakési zmrazené nudličky v kokosovém mléce. Chuť to mělo prazvláštní. Tak trošku to připomínalo papír. Ten sice nejím často, ale myslím že rozdíl v tom nebyl.
