Západním Balkánem vleže

Viděli jsme před sebou rozbité cesty, vysoké hory a velké dobrodružství, slýchávali jsme o pověstné albánské šotolině a kdokoliv tam byl nás přesvědčoval, že vydat se do Země orlů s lehokolem a navíc natěžko je naprostá utopie. Minulý rok jsme se konečně rozhoupali a vydali se za svým snem.

180 tunelů

Dopravními prostředky se nám stali dvě lehokola Azub MAX a jeden nákladní vozíček. Všechno pečlivě zabalené jsme po několika peripetiích naložili v Budapešti do vlaku a přes noc transportovali do srbského Bělěhradu. Ranním vlakem jsme pak pokračovali do černohorského Kolašinu. Železnice se proplétala hlubokými údolími a zařezávala se do skalnatých svahů. Po trase jsme projeli více než 180 tunelů z nichž některé měřily jen několik desítek metrů a jiné nás pohltily do tmy i na tři či čtyři kilometry.

Konec asfaltu

Černá Hora nás přivítala nepříjemným studeným počasím a neustávajícím deštěm. Jezdili jsme od hospody k hospodě a utráceli eura za horké čaje. Odměnou byly občasné vyhlídky na Prokleté hory a výjezd do sedla v nadmořské výšce přes 1500 metrů. V malém městečku Gusinje jsme poprvé na naší cestě potkali mešitu, která nám naznačila, že se pomalu, ale jistě dostáváme do muslimského světa. Mířili jsme k černohorsko-albánskému hraničnímu přechodu, který není zaznamenán v žádné mapě, a o kterém jsme ani pořádně nevěděli zda funguje. Silnička byla úzká, ale s poměrně dobrým asfaltem. Překročení hranic proběhlo až překvapivě hladce, ale kola jela po asfaltu hladce už jen 20 metrů. Za závorou, jako když utne přešel asfalt v kamennou cestu. A začala dřina. Podle našich informací to mělo být na dobrou silnici více než 80 km. A taky bylo. Mezitím však uplynuly tři překrásné dny v úžasné přírodě mezi dvou tisícovými vrcholy, které jsou podobné italským Doloitů. Cesta se prodírala údolím řeky Cemi, projížděla vesničkami jejichž domky byly rozesety ve stráních nad řekou.

80 km kamenolomem

Silnice, po které jsme jeli se dá jen těžce přirovnat k některé naší polní či lesní cestě. Snad některá z cest v kamenných lomech by mohla být podobná. S vypětím všech sil jsme zvládali všechna stoupání a v některých jsme museli kapitulovat, protože v jemných kamíncích nebylo možné kola udržet ve vzpřímené poloze. I sjezdy byly extrémně náročné a s plně naloženými koly jsme si nemohli dovolit jet rychleji než 10 až 15 km/h. Naštěstí jsou lehokola plně odpružená s pohodlnými sedačkami a ruce se neopírají o řidítka, ale pouze upravují směr jízdy. Představa jízdy po zdejších silnicích na klasickém kole nás děsila. Řeka Cemi však pokračuje do Černé Hory, a proto jsme museli překonat ještě jedno z horských sedel. Několik serpentin, prudké stoupání, vedro na přímém Slunci. Opět jsme si šáhli na dno svých sil.

Na korbě náklaďáku

Dva následující dny jsme se vezli po docela pěkném asfaltu, ale touha vidět nejkrásnější albánský národní park Thethi nás vyhnala opět do chřtánu jednoho z údolí a na hrůzostrašné kamenné cesty. 20 kilometrů se nám dařilo bojovat s nástrahami vyčnívajících a pohybujících se šutrů, které se střídaly s jemným pískem, ale sedlo ve výšce 1630 metrů bylo stále příliš vzdálené. Nakonec jsme vzali za vděk nabídce řidičů malého náklaďáčku a na jeho korbě jsme se převezli přes sedlo až do vesnice Theti, která je uprostřed národního parku, jenž je podle ní pojmenován. Dali jsme si den pauzu, a věnovali ho prohlídce vesničky a blízkého okolí. Zaujal nás malinký kostelík, který byl právě v rekonstrukci. Chvíli jsme okouněli a najednou ze dveří vyběhl starší pán, začal se s námi bavit plynnou angličtinou a dal nám dvě piva. Byl to albánský emigrant, který už mnoho let žije ve spojených státech a financuje rekonstrukci a sám při ní pomáhá. Zahrnuje nás spoustou informací a říká, že na začátku devadesátých let žilo ve vesnice více než 280 rodin, ale dnes už je 10.

Smutný Theth

Samotná vesnice byla v naších očích spíše pochmurným místem. Z výšky jde vidět mnoho domů a člověk by očekával život viditelný na každém rohu. Zatím jsme však procházeli mezi prázdnými domy, úzkými pěšinkami mezi poli a jen výjimečně potkali zamlklé lidi. Všude kolem, kam se jen člověk podíval se tyčily dvoutisícové skály, nejbližší asfaltová cesta je z Theti vzdálena 40 km přes vysoké hory a mobilní signál se dá chytit až po třiceti kilometrech a to jen velmi špatně. Theti je jednoduše úžasným místem s krásnou přírodou, vodopády, horami, ale také místem, kde se dá jen těžce žít.

Dvaapadesát na Slunci

Pokračovali jsme už na kole dál podél řeky, přičemž dvanáct kilometrů do následující vesnice bylo naprostým hororem. Zde už jsme potkali jen dvě terénní auta a dva lidi na oslu. Celou dobu jsme se potkávali s domorodcem, který šel ve stejném směru jako my a vždy nás v kopci dohnal a z kopce jsme mu ujeli. Ve sluneční výhni, při které teplota dosahovala až 52 stupňů Celsia, jsme se oněch 12 km plahočili téměř čtyři hodiny. Ani další dva dny nebyla jízda žádný med. Stoupání do dalšího dvousedla, které bylo ve výšce více než 1000 metrů nám dalo stejně zabrat jako sjezd zpátky do civilizace. Silnice byla místy kamenná, místy dlážděná různě velkými šutry a místy se o silnici vůbec nedalo mluvit. Návrat na asfalt jsme oslavili nejen kávou a množstvím limonád, ale také skvělým obědem v druhém největším albánském městě Skhoderu. Ke stolu jsme pozvali i mladý francouzský motorkářský pár. Kluk si právě nedávno koupil ležaté kolo, ale holka stále pochybovala o užitečnosti takových prapodivných strojů. Během své cesty po Albánii však potkali pouze dvě skupiny cyklistů včetně nás a všichni jeli na lehokolech. To už byl panečku silný argument.

Dvakrát více kilometrů

Další den nám přinesl novou velmi nepříjemnou zkušenost. Téměř totiž neexistuje mapa Albánie, která by byla alespoň trochu přesná. V mnohých jsou vyznačeny silnice, které chtěli Italové kdysi dávno vybudovat, ale k jejichž stavbě nikdy nedošlo. Je tedy dobré mít dvě až tři různé mapy a porovnávat. Chystali jsme se, že pojedeme dopoledním trajektem po přehradě Koman. Loď měla odjíždět v 11:00. V mapě byl vyznačen úsek dlouhý 23 km, z něhož jsme večer urazili více než deset kilometrů. Ráno jsme klidně posnídali a vyrazili na 13 km dlouhou cestu do přístavu. Měli jsme více než dvě hodiny. Silnice se krásně točila podél přehrady, ale neustále klesala a stoupala. Už už jsem si říkal, že přístav musí být za každým rohem, když v tom nás místní muž prodávající med upozornil, že k trajektu to máme ještě 20 km. Cože? Jen těžce se smiřujeme s tímto číslem, ale přidáváme a následující hodinu a půl jedeme bez zastávek naprosto naplno. Pán měl naneštěstí pravdu a mapa se mýlila o více než 17 km! Trajekt nám samozřejmě ujel a další jel až za 5 hodin.

Trajekt je v albánštině Tragét

Více než dvouhodinová plavba však stála za to. Přehrada je zaříznutá mezi horami a jízda tímto trajektem je řazena mezi tři nejkrásnější vodní cesty světa společně s trasou v Norsku a v Peru. Celou krásu si užíváme z horní paluby a fotíme a fotíme. Velkým neštěstím jsou však stovky pet lahví a další odpad, který lze vidět plavat na hladině celé přehrady.

Valbona

Albánské hory a hluboká údolí nám naprosto učarovala a třešničkou na dortu se zdálo podle všeho být údolí Valbony. Předchozích několik dní nás však natolik vyčerpalo, že jsme si zcela plánovitě stopli náklaďák a s ním se pustili do zdolávání stoupající krkolomné silnice. V některých místech musel druhý řidič odklízet kameny aby se vůbec dalo projet a v zatáčkách jsme jen o centimetry míjeli okolní stromy. Společně s Eliškou jsme přemýšleli, zda tuto trasu jedou řidiči poprvé a zda jsou si jisti, že vůbec projet lze. Nakonec jsme však dvacet pět kilometrů do Valbony urazili za zhruba dvě hodiny a v místní hospůdce jsme se od řidičů dozvěděli, že trasu jezdí každý den, jelikož rozváží vodu, která se tam stáčela do plastových lahví. Ještě večer jsme vyrazili bez brašen a vozíku na obhlídku horní části údolí a byli jsme naprosto uneseni okolními štíty, vyschlým řečištěm řeky Valbony a životem, který zde vedou místní lidé.

Rozhodnutí – Kosovo

Ráno jsme sedli na kola a vydali jsme se po proudu řeky po cestě, kterou jsme den před tím přijeli náklaďákem. Albánie jsme už však měli po 16-ti dnech docela dost a lákala nás návštěva Kosova, které od nás bylo vzdáleno co by kamenem dohodil. Albánie se s námi loučila kvalitním, nově udělaným asfaltem a výhledy na hory v okolí Vlabony.

Mezi mírovými vojsky

Kosovo pak nezklamalo. Už čtvrt hodiny po překročení hranic jsme potkali italské obrněné auto s kulometem na střeše a hlídkujícími vojáky. O padesát kilometrů dále jsme se chystali za městem Prizrenem najít si nocleh a podle rad jsme se v tamní základně KFOR ptali na vhodné místo. Scéna jako z akčního filmu. Tma, všude spousta světel, obrněných vozidel a žiletkových drátů. Stojíme na mostku k základně, před její branou a přes ostnatý drát se bavíme s německým vojákem. Na dotaz, zda v tamtěch Šarplaninských horách jsou miny nám bylo klidným hlasem odpovězeno: „ Ne, mnoho.“ To nám na klidu příliš nepřidalo a nakonec jsme si stan postavili doslova na dostřel od základny a navíc tak, že nám jeden z reflektorů osvětloval místo na stan, což nám velmi pomohlo při jeho stavění. Naštěstí po kvalitním asfaltu jsme překonali další ze sedel na naší cestě a za ním jsme byli zastaveni na kontrolním stanovišti ukrajinskými vojáky. KFOR totiž momentálně hlídají především Srbskou menšinu a následující dvě vesnice byly právě Srbské. Když jsme jimi projeli, čekalo nás opět kontrolní stanoviště se spoustou ostnatého drátu a o několik kilometrů dále ještě další.

Na závěr Makedonie

Poslední dva dny trávíme v Makedonii, odkud se zase vracíme vlakem přes Srbsko do Maďarska a domů. Celkem jsme strávili na cestách 23 dní a urazili více než 600 km na kolech. Z toho pouze 30 kilometrů bylo po rovině, zbytek jsme buď jeli do kopců, a nebo dolů z nich. Více než 250 km jsme urazili po nezpevněných cestách, což byl dokonalý test nejen naší fyzické a psychické výdrže, ale hlavně test našich ležatých ořů. A jestli se mě někdo zeptá jaká byla Albánie? Překrásná, ale extrémně náročná. Vřele doporučuji!

HONZA GALLA bude aktivním účastníkem Cestovatelského festivalu v Praze, který se bude konat ve dnech 24.-25. března 2007 v Praze. Nenechte si ujít osobní setkání s tímto novodobým lehocyklistou, který bude prezentovat výpravu na Balkán. Kompletní program festivalu najdete na www.setkanicestovatelu.cz.