Západní Čínu tvoří provincie Tibet, Qinghai a Xinjiang. Přestože žádný z těchto regionů nemá etnicky ani historicky s Čínou mnoho společného, dohromady tvoří více než třetinu jejího dnešního území.
Za přiblížení rozhodně stojí málo známý Xinjiang (čti Sinťjang), který zůstává ve stínu tibetské problematiky. Jedná se totiž o pozoruhodnou zemi se svébytnou kulturou Ujgurů vyznávajících islám a se „středoasijskou“ geografií. Právě přes zdejší velehory a obávanou poušť Taklamakan kdysi vedla Hedvábná stezka.
Zaprášený Xinjiang
Velkou část území Xinjiangu zaujímá tzv. Tarimská pánev vyplněná převelikou pouští Taklamakan (délka asi 1500 km), jejíž nekonečné dálky mají obvykle sprašovou nebo kamenitou tvář, ale místy se vyskytují nádherné písečné duny. Většinou je úplně pustá bez jakékoli vegetace. Na severu ji ohraničuje hřeben Ťan-Šanu, na západě pohoří Pamír a Kunlun a na jihu Tibetská náhorní plošina. V ostrém kontrastu proti okolním velehorám se v Tarimské pánvi nachází druhé nejnižší místo na zemské pevnině – Turfanská proláklina, 154 m pod hladinou moře. Pouze na severu provincie za hřebenem Ťan-Šanu se táhnou rozsáhlé stepi do Mongolska a Kazachstánu.
Lidé žijí po obvodu pouště v nemnoha městech-oázách. Nezbytnou vodu jim poskytují prastaré podzemní kanály (tzv. karez) přivádějící podzemní vodu z pouště nebo řeky stékajících z okolních hor, které však později mizí v beznadějně žíznivé poušti. Cestovatele zaujme, že celá tato země je zaprášená. Není divu, protože když vítr rozvíří poušť, prach si pak dlouho sedá a není zde deště, který by ho spláchnul. Typickým znakem zdejších měst a vesnic jsou řady topolů podél cest, mezi políčky a vůbec všude, kam dosáhne zavlažování. Slouží hlavně jako zdroj stavebního dříví, protože rychle rostou, ale ani uschlá větev nepřijde nazmar. Tyto topoly jsou symbolem vzdoru proti pusté poušti, jejíž vegetaci jinak v nejlepším případě tvoří trávy a polopouštní keře.
Hedvábná stezka
Autonomní provincie Xinjiang představuje v současnosti největší provincii Číny. V minulosti zde prosperovala řada menších království, po nichž dnes obvykle zbyly jen zaváté ruiny v poušti. Přestože státy jako Kašgar, Chótan, Loulan nebo Kuča ve své době budily respekt, bývaly obvykle pod vlivem svých silnějších sousedů – střídavě mongolských kmenů nebo Číňanů (ať už jako spojenci nebo vazalové). Zvláště Číňané vždy z taktických důvodů chtěli ovládat Tarimskou pánev. Na tuto „pohraniční“ oblast si kladli nárok už od prvního sjednocení vlastní Číny v dobách před Kristem. Jejich vliv po pádu Mongolské říše postupně převážil a celý region nakonec připojili ke svému území jakožto provincii Xinjiang, což znamená Nová hranice.
Zhruba od 2. st. př. Kr. se tudy obchodovalo po slavné Hedvábné stezce. Její dvě větve, které paralelně procházely Střední Asií, buď přes dnešní Uzbekistán nebo přes Afghánistán, se hned za horami na západním konci pouště Taklamakan ve městě Kašgar opět sbíhaly. Navíc sem z jihu přicházela ještě další obchodní cesta z Indie. Kašgar tedy vždy měl obrovský význam jakožto velká obchodní křižovatka. Komu se podařilo přejít hřebeny Pamíru nebo Ťan-Šanu, mohl zde vydělat nebo nabrat sil. Neměl ale rozhodně vyhráno, protože cesta dále do Číny vedla přes obrovskou, zrádnou a nehostinnou poušť Taklamakan. Karavany pouští procházely buď po jejím severním okraji podél úpatí pohoří Ťan-Šan, nebo po jižním okraji podél pohoří Kunlun. Přechod pouště trval karavanám téměř rok a kvůli nesmírně drsným podmínkám zde bezpočet z nich našlo smrt. Podle toho také poušť dostala své jméno – Taklamakan znamená „místo, odkud není návratu“.
Zde žijí Ujguři
Xinjiangu se také říká Ujgursko podle majoritního národa, který ho už více než tisíc let obývá. Nicméně kromě Ujgurů Xinjiang vždy byl a je domovem mnoha dalších národů. Podél hranic zde žijí národnostní menšiny Kyrgyzů, Tádžiků, Kazachů, Rusů, Tatarů či Mongolů a nyní i stále více Číňanů.
Ujguři patří mezi turkické národy, stejně jako např. Kyrgyzové nebo Uzbeci, ale na rozdíl od svých původně kočovných sousedů už dávno vedou usedlý způsob života a živí se hlavně zemědělstvím v oázách kolem pouště Taklamakan. Ujguři jsou pevně věřící muslimové, takže zde nacházíme plno mešit, muži se neobejdou bez tradiční muslimské čepičky a ženy nosí šátek nebo dokonce bývají i celé zahalené. Ulice brázdí oslí povozy, griluje se jehněčí šašlik, pečou se kulaté chlebové placky, chlapi zaníceně smlouvají a vůbec vše má typickou atmosféru muslimského světa.
Pokud se v některých městech (Kašgar, Yarkand, Karghilik) ještě zachovaly části starých měst, nesmíte si jejich návštěvu nechat ujít. V často úzkých hliněných uličkách pracují různí řemeslníci, bylinkáři, holiči, krejčí. Zaujali nás například kováři: kovadlinu a další instrumenty mají rozložené přímo na zemi, ale aby u toho nemuseli dřepět, stojí po pás v díře velikosti sudu – takže vlastně ušetří za stůl. Pozorovali jsme také pekaře, jak umě lepí chlebové placky na vnitřní stranu oblé pícky navzdory gravitaci. Na bazaru pak chlapi s velkými noži porcují melouny a prodávají je po krajících, což je velmi sympatický zvyk.
Co se týče jídla, ujgurská kuchyně stejně jako ostatní středoasijské příliš nevyniká ani pestrostí ani chutí. Mezi nejobvyklejší jídla patří šašlik (špízy z jehněčí kýty, srdce nebo jater), samsy či manty (taštičky z těsta plněné masem a lojem), langhman (nudle s kousky masa, paprikou a omáčkou) a polo (rýže se smaženou mrkví a kousky masa). Sem tam vaří ve velkých hrncích zdejší pochoutku – fungl celé kozlí hlavy. Místo hlav jsme radši ochutnali sladkou rýži s hrozinkami, tzv. tangzaza: chlapeček s pojízdným stánkem vybalil jednu porci z kukuřičného listu, polil ji sirupem a naservíroval na talířek, led jsme radši odmítli. Vidličku i talířek pak naložil do kyblíku s vodou, odkud je předtím vytáhl.
Zvláštním obyčejem této části světa je oblékat malým dětem dupačky nebo kalhoty, které nejsou sešité v rozkroku. Když to ně přijde, není třeba nic svlékat ani měnit pleny (protože se prostě žádné nepoužívají). Takhle oblékají děti i jinde v Číně, i v horách, kde jsme se sami sotva zahřáli v několika vrstvách oblečení. Dospělí utírají děti jen vyjímečně. Například jeden tatík k tomu účelu použil kousek polystyrénu, který měl na dosah ruky na hromadě odpadků. Jindy jsme zase pozorovali, jak sotva chodící děcko svou hromádku rozšlapalo, ale milující rodiče tomu nepřikládali žádnou vážnost a hned si ho zase vzali do náruče. Firma Pampers by tady asi zkrachovala.
Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Čína přichází
Že jste vlastně v Číně, je patrné jednak z přítomnosti menšiny Číňanů a pak z dvojjazyčných čínsko-ujgurských nápisů. Vzhledem k tomu, že čínština se zapisuje znaky a ujgurština arabským písmem, tak si tu našinec moc nepočte. Naštěstí cedule s názvy obchodů jsou vždy vyšperkované i obrázky, podle nichž se pozná, jestli se tam skrývá cukrárna, holičství nebo nějaká opravna. Pokud nemluvíte ujgursky, pak domluva v takovém obchodě závisí jen na vašich schopnostech neverbální komunikace. Trochu může pomoct turečtina, naopak angličtina a obvykle i čínština jsou naprosto k ničemu. Původní zápis ujgurštiny latinkou byl z nařízení čínské vlády změněn na arabské písmo, aby se prý Ujgurům znesnadnilo učení angličtiny a omezil se tak vliv našeho světa na jejich snahy o samostatnost.
Přestože se Ujguři se svými čínskými okupanty rozhodně nemají v lásce, pochytili od nich za celá ta staletí řadu jejich zvyků: jedí hůlkami, neustále flušou a stále kouří. Nicméně po celou dobu koexistence zatím nedošlo k asimilaci nebo dokonce vymýcení ujgurské kultury tak, jak to Číňani provedli například v Tibetu za mnohem kratší dobu.
Přežije ujgurská kultura?
Druhou největší skupinu obyvatel Xinjiangu dnes tedy tvoří Číňané (Hanové), navíc snaha čínské vlády o jejich další příliv je naprosto zjevná. Číňané sem přicházejí za trest nebo naopak do vedoucích funkcí, někteří sem jsou také přesídlováni například z oblastí zatopených novými přehradami. Hlavní město provincie, Urumči, je už teď v podstatě čínské, takže obyčejní Ujguři se tam ocitli, obrazně i doslova, na okraji společnosti a v centru města si jich mezi moderně oblečenými Číňany skoro ani nevšimnete.
Čínská vláda do Xinjiangu evidentně pumpuje spoustu peněz, soudě podle perfektních nových silnic, celých moderních čtvrtí a továren. Starousedlíci ve městech přicházejí o své domy a končí zpravidla na okrajích měst. Třeba ve starobylém Kašgaru, nejzápadnějším městě Číny, zůstávají v centru obklíčeny moderní výstavbou už jen dva okrsky starého ujgurského města pulzujícího stále tradičním životem. Do prvního vybírá státem pověřená firma vstupné 30 Y (90 Kč), aby se čínští turisté mohli projít jakýmsi živým skanzenem (místní zde normálně žijí a z peněz pochopitelně nevidí ani juan), do druhého naproti přes silnici může zabrousit úplně volně, jen není v turistických mapách. Otázkou ale zůstává, jak dlouho toto druhé město ve městě přežije. V jiných zemích bývá historické centrum obvykle chráněno. Ve světle toho, co člověk pozoruje kolem sebe, pak zní dost ironicky oficiální název celé provincie „Autonomní ujgurská provincie Xinjiang“, když je jasné, kdo drží v rukou moc.
Nově vznikající pracovní příležitosti mají prý šanci získat zase jen čínští přistěhovalci, na domorodce taková lepší práce nezbývá. A tak se pomyslné nůžky životní úrovně mezi domorodci a Číňany rozevírají, což vede k občasným nepokojům. Je pravda, že například v Kašgaru, před bazarem naproti mešitě, vypadaly hloučky chlapů v ošuntělých sáčkách a s nezbytnými čtyřhrannými muslimskými čepičkami dost podezřele. Kolem také hlídkoval nápadný počet čínských policistů. Čas od času při separatistických náladách opravdu v Ujgursku dochází k různým potyčkám. Poslední povstání v roce 2001 skončilo dokonce popravami několika vůdčích osobností. Kdo ví, jak tedy ujgurská kultura pod vlivem kolonizace Xinjiangu etnickými Číňany nakonec dopadne.
