Zámostí a Lublin: Legendami opředené renesanční skvosty multikulturního východního Polska 

Mou první zastávkou na 3denním poznávání lublinského regionu je Zámostí (polsky Zamość), krásné renesanční město, založené v roce 1580 na popud místního politika, vojevůdce a mecenáše Jana Zamoyskeho. Zámostí se kromě 200 slunečních dní v roce pyšní především Velkým rynkem (Tržní náměstí), který lemují výstavní nájemní domy s barevnými, velkolepě zdobenými fasádami. Bohaté město umístěné ve zdech pevnosti v minulosti lákalo mnoho nájezdníků – od kozáků, Tatarů až po Švédy. Ovšem dobyvatelé si na zdejší pevnosti takříkajíc vylámali zuby, a proto si zachovala krásné původní historické centrum, které se v roce 1992 dostalo na seznam světového dědictvíUNESCO.

V roce 1656 měli na Zámostí zálusk Švédové, ale pevnost stále odolávala. Legenda praví, že proto vymysleli lest. Švédský král Karel X. Gustav poslal do pevnosti vzkaz, že stáhne svou armádu od Zámostí, ale rád by se před tím rozloučil se statečnými obránci ve zdech pevnosti. Město takovou vznešenou žádost nemohlo odmítnout, ale vytušilo nebezpečí. A proto měšťané šalamounsky postavili potají přes noc stoly s hostinou před hradbami, ovšem bez lavic nebo židlí, takže král a jeho armáda museli jíst vestoje. Král se urazil, ale jeho vojákům se tato myšlenka zalíbila, přenesli ji do Švédska a dali vzniknout dnes oblíbeným „švédským stolům“. 

Když se sem vypravíte v červnu, můžete si zdejší události z období 17. století připomenout v rámci tradiční akce s názvem Přepadení pevnosti Zámostí. Probíhá tu rekonstrukce důležitých bitev z té doby, čekají vás jezdecká vystoupení, přehlídky historických tanců, dobové kostýmy a další atrakce.

Stěžejním bodem mé návštěvy Lublinského vojvodství je jeho hlavní město Lublin, s jedním z nejmalebnějších historických center v Polsku. Počtem obyvatel se blíží našemu Brnu a jeho historie se datuje už od 13. stol. Bývalé královské město mělo v polské historii zásadní roli. V roce 1569 zde totiž byla uzavřena Polsko-litevská unie, velké soustátí, které na víc než 2 století sjednotilo právo, vojsko, státní správu a řízení obou států, a také zrovnoprávnilo polskou a litevskou šlechtu. Tato událost předznamenala pozdější multikulturní charakter města, který přerušily jen okolnosti 2. světové války. Dnes tu vedle sebe v symbióze žijí katolíci, židé, řeckokatolíci, protestanté, ortodoxní křesťané, buddhisti i muslimové. I proto tu vzniklo Centrum pro setkávání kultur, největší kulturní instituce celého vojvodství. Ve městě navíc sídlí pět univerzit a studenti tvoří 20% obyvatel města.

Prohlídku města začínám na náměstí zvaném Krakovské předměstí (Krakowskie Przedmieście). Můj pohled upoutá velký betonový kruh s obrazovkou. Jde o Portál Vilnius – Lublin. Pomocí technologie videokonference, kdy kamera v Portálu snímá prostor, kde stojím, se obraz z Lublinu přenáší v reálném čase do litevského Vilniusu a obráceně. Chvíli čekám, než se na obrazovce objeví partička litevských kluků, kteří se zastavili u Portálu ve Vilniusu a navzájem si máváme. Vůbec bych se nezlobila, kdyby tento skvělý nápad převzala i česká města.

Lublin má ve znaku kozla. Podle legendy se jeho obyvatelé při jednom z tatarských nájezdů narychlo schovali v rokli a přežili v ní jen díky mléku kozy, kterou měli s sebou. Později založili město a požádali panovníka o udělení městských práv. Vyprávěli mu při tom příběh o koze, kvůli které přežili. Panovníka příběh zaujal a městská práva jim udělil, ale za podmínky, že ve znaku města bude koza. Ovšem umělec, který znak pro město vyráběl, buď nedostal dobře zaplaceno nebo si trochu při práci přihnul a místo kozy do erbu namaloval kozla a utekl. Když na to měšťané přišli, na opravu bylo pozdě, a tak kozel už ve znaku zůstal. Díky této legendě se dnes hlavně turisté s dětmi mohou vydat po stopách Lublinské kozí stezky (Szlak lubelskich koziołków), v jejímž rámci je v historickém centru rozmístěno přes 20 bronzových sošek koz a kozlíků. Každá soška má vedle sebe QR kód, který odkazuje na webovou stránku s popisy městských legend a mapkou Kozí stezky. Kozí stezka je tak nevšedním způsobem, jak poznat historii zdejšího města. Jen si člověk při procházce musí dát pozor na tzv. Smolný kámen! Byl prý základnou pro popravčí špalek, a protože na něm byl popraven nevinný člověk, přináší smůlu lidem, kteří se jej dotknou.

Při procházce ve městě si všímám, že v oknech některých domů jsou místo obyčejného skla k vidění velkoformátové černobílé fotografie s portréty lidí. V infocentru se dozvím, že při rekonstrukci jednoho z domů bylo objeveno téměř 3 000 negativů z let 1914 až 1939. A to bylo impulsem pro projekt Okna inspirace, který se snaží touto formou připomenout židovské obyvatele obývající Lublin před příchodem holokaustu.

Další moje kroky vedou do místní vyhlášené pekárny Kuźmiuk. Loni oslavila už 80 let své existence a je jednou z nejstarších pekáren v Polsku, kterou nepřetržitě provozuje jedna rodina. Ochutnat tu mimo jiné můžete slavnou lublinskou specialitu zvanou cebularz. Jde o slaný koláč, posypaný kousky cibule smíchané s mákem. První zmínky o této netradiční pochoutce se objevily už v 19. století a stala se tak oblíbenou, že dnes má v Lublinu dokonce svoje vlastní muzeum (Regionalne Muzeum Cebularza). Cebularz se jí většinou studený, ale já doporučuju vyzkoušet i teplou variantu, ta je prostě chuťově dokonalá.

Z pekárny to není daleko do Národního muzea v Lublinu (Muzeum narodowe v Lublinie) v budově Lublinského hradu, v jehož zdech byla v roce 1569 uzavřena už zmiňovaná Polsko-litevská unie. Z věže hradu je nádherný výhled na Lublin a jeho okolí. V jedné z expozic najdete ohromný starý stůl s vypálenou rukou. Váže se k němu legenda o vdově a chamtivém šlechtici, který se chtěl zmocnit jejího majetku. Podplatil soud a ten vdovu nespravedlivě odsoudil. Vdova v reakci na rozsudek zvolala: I ďábel by vynesl spravedlivější rozsudek! V noci se pak v soudní místnosti objevila podivná postava s kopyty a rohy a pročetla si její spis. Vynesla rozsudek, že žena je nevinná a na jeho potvrzení vypálila svou ruku do stolu. Ďáblova tlapa se stala jedním ze symbolu Lublinu a najdete ji na mnoha upomínkových předmětech.

V prostorách hradu se nachází i největší lublinský poklad. Je jím gotická kaple hradního Kostela Nejsvětější trojice,kterou od podlahy až po stropní klenby pokrývají nádherné rusko-byzantské fresky z první poloviny 15. století. Kaple má nesmírnou hodnotu i v mezinárodním měřítku.

Pokud milujete umění, v muzeu vás nadchne unikátní výstava věnovaná životu a dílu avantgardní umělkyně polského původu – Tamaře Łempické, označované jako Art Deco Diva či výstřední „baronka se štětcem“.

Na okraji Lublinu se nachází skanzen Muzeum lublinského venkova (Muzeum wsi lubelskiej), s desítkami historických staveb z různých částí lublinského regionu nebo s jejich přesnými kopiemi. Vedle vesnických stavení tu mají i expozici maloměsta z 30. let 20. stol, kde jsou soustředěny typické provozovny jako byly kadeřnictví a holičství, pošta nebo trafika. Ilustrují život židovských obyvatel, kteří zde před válkou žili a pracovali. Nejzajímavější mi přijde typická židovská kuchyně. Její vybavení ve skanzenu vychází z dochovaných seznamů vybavení, které si Židé běžně sepisovali, než vstoupili do manželského stavu. Kuchyně byla vymalována pro Židy typicky modrou barvou, která symbolizovala židovské nebe. Kuchyňské nádobí bylo striktně oddělené – červené nádobí bylo určené na maso a modré a bílé na mléčné produkty, které se s masem nesměly potkat. Při odchodu si všimnu zajímavého podlouhlého předmětu upevněného u pravé zárubně vstupních dveří. Nazývá se mezuzah a jde o malou schránku, která obsahuje svinutý pergamen s dvěma pasážemi z židovské Tóry. Symbolizuje židovskou víru a připomíná židovským věřícím jejich náboženské povinnosti. 

A z historické židovské kuchyně mířím do současné židovské restaurace v centru Lublinu. Jmenuje se Mandragoraa její interiér vám bude možná povědomý z filmu Opravdová bolest z roku 2024, pojednávající o dvou Američanech na cestě za svými polskými kořeny (Kieran Culkin získal za svůj výkon ve filmu Oscara za nejlepší mužský herecký výkon). Interiér restaurace vás přenese do časů minulých, ale zdejší židovská kuchyně se snaží o moderní pojetí. Každé jídlo tu odkazuje na nějakou událost nebo svátek z historie Izraele a při výběru nemůžete udělat chybu – všechno, co jsem tu ochutnala, bylo naprosto skvělé – kachna, sledě, játra i dezerty.

Nejširší nabídku průvodců a map Polska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Židé v minulosti tvořili asi třetinu obyvatel Lublinu. Během 2. světové války zde bylo zřízeno centrum nacistické Operace Reinhardt, zaměřené na vyhlazení celé židovské populace. V letech 1942 – 1943 nacisté v rámci této akce zavraždili téměř 2 miliony polských Židů, z toho 60 000 v koncentračním táboře Majdanek, nacházejícím se na předměstí Lublinu. Návštěva Majdanku je velmi silným zážitkem a každému návštěvníku připomíná, čeho jsou lidé bohužel schopní.

Snaha připomenout osudy místních Židů dala v historické části Lublinu impuls ke vzniku Centra Hradní brána – Divadlo NN (Ośrodek „Brama Grodzka ‐ Teatr NN“). Hradní brána dříve oddělovala židovskou a katolickou část města. Dnes je zde mimo jiné stálá expozice s názvem „Lublin. Paměť místa“, která se snaží velmi citlivě uměleckou formou vyprávět o židovském městě do roku 1939, a připomínat lublinské Židy zavražděné během holocaustu. Je to místo pohnutých příběhů a způsob, jak se vyrovnat s nejtemnější kapitolou lublinských dějin, během které byla z mapy města vymazána celá židovská čtvrť Podzámčí. 

Města Zámostí a Lublin jsou opravdu krásná a nabízí toho mnohem víc, než jsem stihla zaznamenat během své 3denní návštěvy. Vedle běžných turistických zážitků ale navíc kvůli tragickému období 40. let 20. stol přinášejí na místech jako jsou Majdanek či Divadlo NN v Lublinu i hluboké zamyšlení nad životem a jeho složitostí.

Článek byl zpracován ve spolupráci s  Polskou turistickou organizací.