Zambia – the real Africa

Podle statistik je v Zambii 20% lidí nakažených HIV. V industriální oblasti Copperbeltu, kde se těží většina Zambijské mědi je to až 22%, v zemědělské Západní provincii, která je díky špatné infrastruktuře téměř odříznutá od zbytku země, to má být “jen” okolo 10%.

HIV/AIDS je všudypřítomné. Billboardy a plakáty, noviny i časopisy upozorňují a varují: “HIV is real – HIV je opravdové, chraňte se!”, “Jen důvěra nestačí”.

Všichni o HIV pandemii mluví jako o velkém problému, každý zdůrazňuje, jak důležité je nezapomínat, že tu HIV je a chránit se proti nakažení. Nikdo o něm ale nemluví v první osobě, vždycky je to problém společnosti a ostatních okolo mě, nikdy ne můj a mé rodiny, mých přátel, nebo dokonce můj vlastní. Člověk má pocit, že statistiky lžou: nakažených asi nebude tolik, vždyť jsem za celou tu dobu, co jsem tu nepotkala ještě nikoho, komu by na AIDS někdo umřel, nebo kdo by měl někoho nakaženého mezi svými blízkými.

Všechno mi začalo docházet, když jsem svým žákům navrhla, aby zkusili napsat článek do novin. V sobotní příloze deníku Post, která se věnuje vzdělání, dávají každý týden šanci žákům a studentům. Jedna stránka je věnovaná jejich příspěvkům, které se většinou týkají školy a vzdělávání, nebo jejich pohledu na společnost vůbec. Kdo rád píše a chce se podělit o svůj názor s ostatními, má skvělou šanci si vyzkoušet, jaké to je být novinářem. Nabídla jsem se všem, kdo mají zájem, jako editor a poradce.

Během týdne mám asi 5 článků, všechny mají stejné téma: My life history – Můj životní příběh. A příběh je to s malými obměnami stále stejný. Všem zemřeli v útlém věku jeden nebo oba rodiče. O Starbrighta se stará babička, o Excellenta strýc, o Nitty adoptivní rodina. Všichni píší o tom, jak si uvědomují, že vzdělání je důležité pro jejich další život a jak jsou vděční, že jim jejich příbuzní, nebo adoptivní rodiče školu platí. Ani vidu ani slechu o tom, proč jejich rodiče zemřeli mladí, ani zmínka o AIDS. Ale mě je teď všechno jasné. V Čechách je něco velmi neobvyklého být sirotkem, v Zambii je to na denním pořádku. Sirotci se tu rodí každou minutu. A protože lidé v Africe věří ve velké rodiny, pokaždé, když zemře rodič, nenarodí se jeden nebo dva sirotci, ale hned pět a víc. Většinou jsou to oběti pandemie AIDS. Masuku High school má 450 studentů a z nich je minimálně 50 sirotků.

HIV/AIDS je sexuálně přenosné, a tak se o něm lidi stydí mluvit. Jako kdyby to byla nějaká kletba, lidé se bojí slovo AIDS vyslovit ve spojení se svou rodinou.

Tenhle postoj má ale podle mě jeden jasný dopad. Protože nikdo nedokáže o AIDS otevřené a veřejně mluvit jako o osobní tragédii, není ani ochrana proti infekci stoprocentně osobní závazek. Každý sice slyší kolem sebe, že se má chránit a sám říká, že si je toho vědom, ale nikde neslyšíte: “chráním se protože moje maminka zemřela na AIDS, viděl jsem jak trpěla a vidím, kolik problémů její smrt přinesla”. Mladí lidé, kteří jsou od přírody lehkovážní, si tak snadno řeknou, že AIDS je problém společnosti a ne jich vlastní a chovají se dál rizikově. A začarovaný kruh se uzavírá. Pokaždé když vidím na ulici nový billboard varující před AIDS, ptám se v duchu jak úspěšná tahle kampaň je. Má cenu dávat tolik peněz do billboardů, článků, letáků a přednášek, když se lidi stydí a bojí přiznat, že nakažení jsou i v jejich rodině? To ale ví sám Bůh.

Pro nás Evropany, je těžko představitelné, jak se žije s vědomím, že každý pátý člověk v zemi má nevyléčitelnou nemoc. Stejně jako pro Zambijce je nepředstavitelné, když jim řekneme, že v Evropě AIDS skoro není. Tady si lidé myslí, že je to všude na světe stejné jako tady.

Ale jedno je všude stejné. Každý člověk ať Afričan nebo Evropan chce žít šťastný život, nejlépe bez problémů a skvrn. Nikdo nad sebou nechce stále mít hrozbu jménem AIDS, a tak o něm radši nemluví a snaží se ho zatlačit někam do podvědomí jak jen to jde. A to je taky jeden z důvodů, proč AIDS zdánlivě není osobní problém.