Základy islámu

Zakladatel islámu Prorok Muhammad (cca 570 – 8.6. 632, bývá často přepisován jinak např. Mohamed, Mohammad atd.) se narodil v Mecce v dnešní Saúdské Arábii. Tehdejší Arabové žili v rodových a kmenových společenstvích a mnozí z nich se živili obchodem, kvůli němuž vysílali karavany do Sýrie, Jemenu, Iráku a jinam. Když se Muhammadovi dostalo prvních zjevení od archanděla Gabriela (roku 610), rozhněval svým kázáním vlivné lidi v Mecce, kteří ho nakonec z města vyhnali. Muhammad se usídlil v nedaleké Medíně, kde postupně získával stoupence a po několika bitvách se mu podařilo dobýt Mekku. Ještě za jeho života pak začaly výboje Arabů a spolu s nimi i šíření islámu do okolních zemí.

Posvátnou knihou islámu je Korán, který obsahuje verše zjevené Proroku Muhammadovi samotným Bohem, tj. v arabštině Alláhem. V prvních desetiletích po Muhammadově smrti si jeho výroky lidé předávali ústně, až nakonec byly zapsány někdy kolem roku 655. Číst Korán je velmi obtížné a to nejen díky jeho náročnému stylu (který muslimové považují za vzor krásy). Je členěn do 99 kapitol, tzv. súr, ale ty nemají žádnou logickou návaznost – ani chronologickou ani tématickou. Nutná je také znalost okolností zjevení Koránu a způsobu života na Arabském poloostrově v 7. století. Pokud byste si chtěli Korán v češtině koupit, vyberte si raději nějaký s rozsáhlým komentářem a vysvětlivkami.

Korán i islám v mnohém navazují a odkazují na židovské a křesťanské tradice a např. Abraháma, Mojžíše nebo Ježíše považují za významné Proroky, které Bůh seslal hlásat pravou víru. Posledním Prorokem, tzv. Pečetí Proroků, je ale Muhammad. Křesťany tak islám považuje za jakési „polověrce“, kteří sice věří v jediného Boha, ale „nepovšimli“ si posledního a nejdůležitějšího Proroka. Buddhisté a hinduisté jsou hodnoceni mnohem hůře jako modloslužebníci věřící v celý panteon bohů. Nejhůře jsou na tom ateisté.

Islám nemá žádnou organizovanou církev ani žádnou nejvyšší duchovní autoritu. Imámové si musí svůj vliv vydobýt a ani ti nejvlivnější (např. v Mecce, Káhiře nebo íránském Qomu) ji nemají tak absolutní jako např. papež. Poslouchá a uznává je jen ten muslim, který je poslouchat chce. Neexistuje ani jednotný výklad Koránu a na mnohé otázky existuje řada různých odpovědí.

Jeden z významných rozdílů islámu od křesťanství je v tom, že nesouhlasí s odlukou víry a náboženských otázek od státu a světských záležitostí. V mnoha muslimských zemích buď odluka státu a náboženství v praxi vůbec neproběhla nebo jen pod vnějším nátlakem (např. v Turecku sekulární podobou státu hlídá armáda). Írán se stal v roce 1979 první islámskou republikou po revoluci vedené duchovními, kteří dodnes v zemi vládnou prostřednictvím zvláštní teo-demokracie. Do všech funkcí se zde svobodně volí, ale zvolen může být jen ten, kdo je zdatný v islámu a uznává nadřazenost a prvořadost šaríi. Šaría je islámské právo, vycházející z Koránu a dalších zaznamenaných výroků Muhammada. Neexistuje žádná „sbírka islámských zákonů“ – jejich výklad se liší v každé zemi podle stanovisek místních duchovních. Avšak pomalu přibývá států, které ve svých ústavách deklarují, že „šaría je základem našeho zákonodárství“.

Šaría je často považována za velmi konzervativní soubor pravidel, která nerespektují lidská práva a rovnost. A opravdu věřící a nevěřící nebo muž a žena si podle šaríi nejsou rovni, alespoň ne tak, jak rovnost chápeme v Evropě (ženy např. nemají všechna práva jako u nás, ale zato jsou zbaveny různých povinností a obohaceny o práva jiná – např. aby je manžel živil). Mnoho negativních hodnocení islámu ale vychází z nepochopení situace. V mnoha muslimských zemích – silně např. v Afghánistánu a Pákistánu – jsou místní zvyky a tradice mnohem konzervativnější a nesvobodnější, než jak to vyžaduje šaría. Kritika by se tedy neměla týkat náboženství, ale spíše lidí, kteří se jim zaštiťují a obhajují. Stačí se podívat na demokratické, svobodné a vyspělé země jako je Malajsie nebo Turecko, abychom viděli, že islám je velmi dobře slučitelný s moderní dobou.

Muhammad vyzýval muslimy, aby vedli džihád. Džihád ale v arabštině neznamená nic jiného, než „úsilí jedince“ a podle islámu by každý z nás měl vést svůj osobní, vnitřní džihád, aby se stal lepším člověkem. Někteří militantní fanatici ale chápou džihád jako čistě ozbrojený boj a to všemi prostředky. Islám je zde opět zneužíván a neexistence jasné duchovní autority (viz výše) způsobuje, že agresivní imámové si mohou hlásat cokoliv a získávat svým názorům příznivce (a islámu odpůrce). Drtivá většina muslimů jsou stejně mírumilovní lidé jako my a protože mnozí (na rozdíl od nás) zažili války a vraždění, nepřejí si nic jiného než mír a klid.

Zároveň si však z vlastní zkušenosti dovolím tvrdit, že 95 % obyvatel Íránu, Afghánistánu, Pákistánu a dalších zemí nemá Západ, Západní kulturu a Západní velmoci rádo. Považují nás (ano, i my patříme k „Západu“) za původce jejich chudoby a ponížení. Přestože si za mnohé maléry mohou sami, něco pravdy na jejich nevraživosti je. Mnohé země byly mnoho let vojensky okupovány a ekonomicky vysávány (tzv. kolonializace) a hospodářská nerovnováha pokračuje dodnes. Západ někdy podporoval zkorumpované vládce nebo diktátory, kteří po svém pádu s nakradenými penězi v klidu dožívají ve Švýcarsku nebo Londýně. Tlačíme je, aby otevřeli své trhy našemu technologicky mnohem vyspělejšímu zboží (a tím zruinovali místní firmy), ale dotujeme a cly chráníme vlastní zemědělské výrobky (jednu z mála věcí, které by k nám mohli vyvážet). K tomu jim s oblibou kážeme o demokracii, lidských právech a liberalizaci obchodu a naznačujeme jim tak, co si o nich myslíme. Divíte se, že nás nemilují? Zajímavé je, že na cestách po Hedvábné stezce se s nenávistí k Západu setkáte denně, ale vy sami (přestože jste ze Západu) bude vřele vítáni a hoštěni.

Korán někdy muslimům přikazuje, jak se chovat i v relativně okrajových záležitostech. Stanoví například principy dědického práva nebo uznatelnost svědeckých výpovědí. Pochopitelně pro ortodoxního muslima není možné se ani v nejmenším odlišit od toho, co říká Korán a žádný zákon to nesmí měnit. Problém je v tom, že je často nejasné, co přesně se v Koránu říká (díky dvojznačnostem, analogiím, symbolice apod.). V islámu ale existuje i myšlenkový proud, který tvrdí, že při četbě Koránu je třeba brát v úvahu jeho vznik před 1400 lety, i to, že Muhammadovy výroky byly zapsány dlouho po jeho smrti. Některá dílčí přikázání, např. o postavení žen, by se tak měla vykládat v duchu moderní doby. Avšak tento směr je dnes zcela menšinový, považovaný za odpadlický a někde dokonce násilně potlačovaný.