Zakavkazská odysea: Trekování v Gruzii, Arménii a Azerbajdžánu

Země Zakavkazska, Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán, jsou si v mnohém podobné, ale mají mezi sebou také mnoho odlišností. Gruzie a Arménie jsou historicky a tradičně křesťanské země – oproti tolerantně muslimskému Ázerbájdžánu. Gruzie láká na nedotčenou horskou krajinu, skalní města i skvělé víno. Pod bájnou horou Ararat se rozkládá Arménie – země s bohatou historií, nádhernou divokou přírodou, zapomenutými kláštery i památkami na sovětskou éru. Inspirujte se šesti tipy na zajímavé trekové oblasti Zakarpatska!

Svanetie – perla Kavkazu

Malebnou, zároveň však drsnou Svanetii, která je ukryta pod mohutnými štíty velkého Kavkazu, není možné při návštěvě této oblasti vynechat. Dlouhá staletí byla země Svanů nepřístupná a jen otrlejší cestovatelé sem mohli proniknout a poznat její krásu. V současnosti se jedná o jednu z nejvíc turisticky vyhledávaných oblastí Gruzie, ať už pro své přírodní krásy nebo kulturu zdejších obyvatel. Dodnes tu v malých vesničkách žijí v kamenných domech, které jsou chráněny obrannými věžemi. Možná i tyto věže jsou lákadlem, protože architektura zdejších středověkých vesnic byla v roce 1996 zařazena na seznam UNESCO.

Zřejmě nejznámější trek začíná v městečku Mestia, které leží pod majestátním štítem hory Ushba (4710 m). Bohužel se toto městečko začíná čím dál tím víc podobat českému Špindlerovu Mlýnu. V infocentru snadno obdržíte i mapu treku, ale není radno jí důvěřovat přespříliš. Trek nepatří k dlouhým, dá se zvládnout za tři dny. Odlehlé kavkazské vesničky Zhamushi, Zhabeshi nebo Adishi mají své kouzlo. Jedinou menší nepříjemností na celém treku je brod řeky Adishaly. U něj je ideální přenocovat a přejít jej hned brzy ráno, než voda v ledovcové řece začne zvolna stoupat. Trek končí v malebné vesnici Ushguli, odkud je možné se dostat buď předraženou maršrutkou, nebo při troše štěstí stopem zpátky do Mestie.

Výstup na Kazbek

Právě ke Kazbegu přikovali bohové podle starých řeckých bájí Prométhea jako trest za to, že přinesl lidem oheň. Se svou výškou 5033 m je třetí nejvyšší horou Gruzie. Leží v severní části země na hranici s Ruskem a vzhledem k relativně snadnému výstupu jde o často zdolávaný vrchol. Pokud se rozhodnete pro výstup, je potřeba si na něj vyčlenit tři až čtyři dny. Vybavení na ledovec je možné si zapůjčit ve vesnici Stepansminda.

Zpočátku čeká na dobyvatele hory nepříjemnější část ke kostelu Tsimba Tsameba (2170 m), kam vede prašná silnice. Dál už vede spíš pěšinka po loukách a pastvinách. Ta končí na štěrkem pokrytém ledovci Gergeti pod základním táborem (3670 m). Budova Betlemi hut vévodí poměrně nešťastně celému prostoru base campu, podobně jako nedaleká skládka odpadu. Určitě je vhodné zařadit jeden aklimatizační den a pak vyrazit na vrchol brzy ráno. Ledovec je v letních měsících kompaktní, případné trhliny jsou dobře viditelné. A pokud vyjde počasí, výhledy z vrcholu na všechny světové strany jsou doslova dechberoucí!

Opuštěná Tušetie

Pro Gruzínce je Tušetie země za horami, kam se člověk může dostat jen od května do října, když roztaje sníh v kavkazských průsmycích. Pro turisty je i tato „zapadlejší“ část země přístupná díky výdobytkům automobilového průmyslu. Lákavé jsou nejen nekonečné zelené louky a pastviny, ale také pohostinní a veselí obyvatelé. Většina treků v téhle oblasti začíná ve vesnici Omalo, odkud je možné vybrat si několik variant, lišících se délkou nebo náročností.

Dvanáctidenním trekem je možné dostat se přes vesnici Shatili až do Kazbegi. Podobně jako ve Svanetii, i tady jsou v každé vesnici typické rodové obranné věže. Během treku je nutné překonat sedlo Acunta (3430 m), z něhož je náročnější sestup suťovištěm. Cestou se prochází několika „městy mrtvých“, což jsou domy sloužící jako hrobky.

Nejširší nabídku průvodců a map Ázerbájdžánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Krajinou vyhaslých sopek

Geghamské hory jsou náhorní plošinou, z níž se tyčí kolem stovky vyhaslých kuželovitých vulkánů. Ty lemují západní břeh jezera Sevan, několik desítek kilometrů severně od hlavního města Arménie Jerevanu. Pro turistiku jsou jako stvořené. Čekají tu kráterová jezírka, sopečné kužely a na přelomu jara a léta miliony drobných květů, pestře barvících stráně.

Travnaté hory lákají na léto také pastevce etnika Jezídů, kdysi vyhnaného z východního Turecka do Arménie. S pastevci souvisí snad jediná nepříjemnost tohoto nádherného pohoří – mohutní pastevečtí psi, kteří opravdu zodpovědně hlídají stáda skotu. Na druhou stranu právě díky stádům jsou všechny travnaté plochy pohoří spasené, a proto není problém jít takříkajíc přímo za nosem, kudy se vám zlíbí.

Nejvyšším vulkánem je fotogenický Aždahak (3597 m) s kráterem, který 90 m pod svou hranou ukrývá jezírko. Za jasného počasí je z vrcholu vidět na západě dominanta oblasti – Ararat (5137 m), posvátná hora, na kterou jsou Arméni tolik hrdí, ale která náleží Turecku. Východní obzor je lemován jezerem Sevan, jež je svou rozlohou o polovinu větší než evropský Balaton. Dobře vidět je i nejvyšší hora Arménie – Aragats. Nejobvyklejším místem pro začátek treku je odlehlá vesnička Sevaberd, kam se dá s trochou štěstí dostat taxíkem z města Abovyan.

Ovšem ne všichni taxikář vědí, kde tato vesnice leží. Náhorní plošinou vedou různě velké cestičky, ale na jakékoliv turistické značení můžete zapomenout. Nejlepší možností orientace jsou staré ruské vojenské mapy. Variant treku je znovu víc, ta klasická pětidenní vede okolo jezírka Akna dál směrem k Aždahaku. Cestou můžete narazit na několik přírodních galerií s petroglyfy. Od umělého jezírka Vank a nad ním se tyčících kamenných stél neboli dračích kamenů pak podél vodovodního potrubí sestoupíme až ke klášteru Geghard, kde trek končí.

Výstup na vyhaslou sopku Aragats

Nejvyšším vrcholem Arménie je Aragats (4080 m, severní vrchol), vyhaslá sopka s velkým kráterem a čtyřmi vrcholy. Náročnější než samotný výstup se může zdát doprava k jezeru Kari (3170 m), odkud je možné výstup zahájit. Protože v Arménii jezdí většina aut na plyn, ve vyšších nadmořských výškách už začínají zlobit a ne vždycky se podaří vyjet až k jezeru.

Nejvýhodnější je zřejmě začít jižním vrcholem (3879 m), kam se prý dá dojet i Ladou Nivou, jak nás informoval jeden místní dobrodruh. Na jižní vrchol s památníkem obětem hor se dá snadno vystoupit do dvou hodin od jezera Kari. Dál přes sedlo se dostanete na západní vrchol (3995 m), cesta pak pokračuje sestupem do kráteru a následuje zase nabírání výškových metrů směrem k východnímu vrcholu (3908 m).

Poslední, pomyslnou tečkou ve zdolávání vrcholů, je severní vrchol (4080 m). Ten je ale zřejmě nejobtížnější. Poslední úsek ke kříži severního vrcholu totiž představuje poměrně vzdušné lezení po nekompaktní skále. Výstup na jednotlivé vrcholy se dá rozdělit do dvou dnů.  Je ale taky možné, pokud jste dobře aklimatizovaní a rozchození, vystoupit na všechny čtyři vrcholy během jednoho dne. Odměnou za fyzicky náročný den vám pak bude osvěžení v jezírku Kari.

Ázerbájdžánským Kavkazem

Nejméně turisticky navštěvovanou oblastí Kavkazu je jeho východní část, která zasahuje do Ázerbájdžánu. Podobně jako v Gruzii tu tvoří jeho hřeben přírodní hranici s Ruskem. Zdejší vrcholky často patří mezi poutní místa. Jedním z nich je například hora Babadag (3629 m). Výstup z městečka Lahic, kopírující cestu poutníků, trvá okolo 12 hodin. V závislosti na kondici je možné a někdy i vhodné výstup rozdělit do dvou dnů. Další výstupovou variantou je cesta ze severu od řeky Qarachay přes vesnici Ruk.

Během náročnějšího, zhruba šestidenního treku, můžete vystoupit na nejvyšší ázerbajdžánský vrchol, Bazarduzi (4466 m) a zároveň navštívit svéráznou horskou vesničku Xinalik, která je tvořena shlukem terasovitých staveb z černého kamene. Trek začíná stoupáním z vesnice Laza přes sedlo k prameni řeky Qarabulag. Údolím Shahnabad a Yatah se po čtyřech dnech dá dostat k úpatí Bazarduzi a vystoupit na vrchol. Údolím Yatah je pak možné také podniknout závěrečný sestup do už zmíněné vesnice Xinalik.