Zakarpatské poloniny: Projděte se po krásných, ale opomíjených klenotech pro tuláky

Jako polonina jsou označovány travnaté hřebeny ukrajinských, polských a slovenských Karpat. Mírně zvlněné kopce, daleké výhledy, hustý podrost borůvčí a pasoucí se stáda dobytka jsou typickými obrázky východoevropských polonin. Drobné rurální vesničky v odlehlých údolích jen podtrhují romantický ráz této krajiny.

Svidovec a Krásná polonina

Délkou a rozlohou je Svidovec největší poloninou Zakarpatska. Táhne se paralelně s o něco vyšší Černohorskou poloninou od jihovýchodu na severozápad. Šedesátikilometrový přechod hřebene Svidovce začínáme na jižním úpatí v městečku Rachov (430 m) návštěvou koliby Vulik, kde servírují vynikající místní specialitu šašlik (marinované maso grilované na špízu). Je dobré se po cestě a před dlouhým stoupáním posilnit. Čeká nás asi 4,5 hodiny stoupání po kamenité cestě na hřeben nad městem do výšky asi 1100 m na nádhernou kvetoucí louku s vydatným pramenem.

Zpočátku míjíme domky se zahrádkami, starší dřevěná stavení se šindelovými střechami, později se už otvírají výhledy zpět na Rachov a okolní kopečky.

Druhý den míříme dalších 15 km stále na sever po hřebeni. Na vodu narazíme až v místě dalšího noclehu za vrcholem Pereslip (1452 m). Cesta vede okolo nekonečných lánů borůvek, jejichž sběr je koncem července vítaným přivýdělkem místních obyvatel. Většinou vyjíždějí na korbách náklaďáků na hřebeny časně ráno a večer se vrací domů. Ti šikovnější zvládnou sklidit až 50 kg bobulí za den.

Přes vrchol Bliznica

Dosud jsme šli po modré turistické značce, třetí den dopoledne se připojujeme na červenou. Přecházíme nejvyšší vrchol Svidovce, Bliznicu (1881 m). Nacházíme se v blízkosti horského střediska Dragobrat, tedy v oblasti, kde za celou trasu pochodu potkáme nejvíce turistů. Z Dragobratu se dá v létě i v zimě vyjet lanovkou na hřeben, čehož místní hojně využívají. Cesta dál vede po krásném travnatém hřebeni s malým převýšením. Vodu dobíráme pod horou Stoh. Nocleh si vybíráme u mělkého jezera Dogjaska pod vrcholem Gerišaska (1762 m), bohužel jsme zde nenašli pitnou vodu, pro tu jsme se museli vrátit asi o kilometr zpátky.

Čtvrtý den chceme dojít do osady Usť Čorna, ale plány nám odpoledne kazí blížící se bouřka. Silné bouřky jsou tu v létě běžné. Z vrcholu Tempa (1634 m) se rychle spouštíme předlouhým sestupem po neznačených cestách do osady Krásná, kde si zastavujeme maršrutku a po naprosto příšerné silnici navečer dorážíme do Usť Čorné (asi 530 m). Restauraci jsme našli jen jednu, zato s ubytováním nebyl vůbec žádný problém.

Bouřlivá polonina Krásná

Ráno dokupujeme pečivo a vodku a vydáváme se na dvoudenní přechod 35 km dlouhého hřebene poloniny Krásná. Máme namířeno na její západní konec, který padá k vesničce Koločava, známému rodišti obávaného loupežníka Nikola Šohaje, literární postavy Ivana Olbrachta.

Ve velkém horku stoupáme z Usť Čorné už zase po červené okolo hřbitova a dál serpentinami na hranici lesa. Dobíráme vodu a pokračujeme mezi obrovskými borůvkami dál ve stoupání. Tentokrát nás bouřka dostihla na hřebeni, nebylo moc kam se schovat. Během chvíle se přihnaly mraky a blesky začaly třískat velmi blízko nás. Celý cirkus trval asi půl hodiny.

Přespáváme v sedle pod vrcholem Gropa (1495 m), kousek odsud je ve svahu pěkný pramen. Poslední den přechodu překonáváme nejvyšší vrchol poloniny Krásná, Siglanskij (1564 m) a závěrečným 14 km dlouhým táhlým a únavným sestupem dorážíme do Koločavy. Nepotkali jsme skoro žádné turisty, spíše milovníky terénních automobilů.

Historická Koločava

Obec Koločava stojí za celodenní návštěvu. Počínaje restaurací s ubytováním Četnická stanice, hrobem Nikoly Šohaje a návštěvou skanzenu Staroje selo konče. Ve skanzenu jsou k vidění staré dřevěnice s původním vybavením, škola, vodní mlýn i parní železnice. Pokud budete mít v Koločavě volný den navíc, vyrazte na krátkou procházku okolo jezera Siněvir ve stejnojmenném NP, které je největším horským jezerem na Ukrajině, a do fotogenické obce Svoboda severněji.