Zachraňme irbise! Osud jeho domova, kazašských Nebeských pastvin, závisí i na nás

Cesta k nebeským pastvinám

Na prospektu Dostyk – Přátelství – čekám už skoro hodinu a autobus pořád nejede. Přešlapuju a popocházím, dávám se do hovoru s dalšími cestujícími a společně nadáváme na jízdní řády. I přes svítící slunce mě v mrazivém počasí studí nohy.

Kolem projíždějí stovky aut, a přestože dnes není inverze, zplodiny z výfuků jsou ve vzduchu nepříjemně cítit. Po pár dnech od příjezdu mám rýmu a kašel a vzpomínám na milosrdné pražské inverze. Aut je tady prostě příliš mnoho, veřejná doprava je v troskách a hluboké údolí ve stínu velehor neumožňuje, aby se otrávené dýmy z motorů kamkoliv vyfoukaly. Milion a půl lidí tady žije ve smogovém kotli.

Ze smogového kotle do velehor

Po půl hodině jízdy zastaví rozhrkaný mikrobus v docela jiném světě. Nad silnicí se po obou stranách strmě zvedají svahy hor, vzduch je sice o poznání mrazivější, zato se konečně můžu nadechnout. V nevelké vesnici na úbočí nepotkáváme jediného člověka, zaštěká na nás jen pár psů, cítíme pach ovcí a koní. Pak se pěšina v hlubokém sněhu vine výš a výš do hor, kde už žádné domy nestojí.

„Podívej se kolem, no není to nádhera?“, říká můj kamarád Sergej, oblečený jako obvykle v teplákové soupravě a obutý v teniskách, zatímco já mám na sobě péřovou bundu, dvoje kalhoty, dvoje ponožky a pohorky s umělou kožešinou uvnitř. Je něco kolem mínus dvaceti a naštěstí nefouká vítr. Po hodině a půl ostrého pochodu dorážíme na místo. Tady se to má stát. Cesta přichází na plošinu ve výšce kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem, porostlou lesíkem pravidelně kuželovitého smrku Schrenkova, typického pro hory Ťan Šanu. Na pravé straně se ve smogu utápí Almaty – z plošinky je vidět jen pár nejvyšších věžáků a televizní věž. Nalevo se v pomalu zapadajícím slunci zdvihají ohromující štíty velehor národního parku Ile Alatau dosahující bezmála čtyř tisíc metrů.

Právě zde – v údolí Kok Željau, chce místní vláda postavit luxusní lyžařské středisko pro deset tisíc návštěvníků denně. Hory se mají oplotit a místo stezek a pěšin vybudovat silnice, vleky, dráty elektrického vedení a lanovky.

Zaplať nebo zůstaň doma

„Je to mimořádné místo“, vysvětluje Sergej Soljanik. „Prakticky jediná opravdická příroda, kterou obyvatelé Almaty mají. Když je hezké počasí, přicházejí sem denně stovky lidí na túry, procházky i pikniky. Není to tak vysoko – dojdou sem i penzisté nebo rodiny s dětmi. A nemusíš platit žádné vstupné,“ dodává Sergej.

Místní obyvatelé vědí, o čem mluví. V okolí Almaty – bývalého hlavního města Kazachstánu – je více než deset lyžařských středisek. V jejich uzavřených areálech se bez zaplacení nikdo nepobaví. Hory kolem velkoměsta se tak mění v trochu luxusní zónu a lidé ztrácejí možnost jen tak si vyjít do přírody. Ceny za vleky v lyžařských areálech jsou prakticky stejné jako v našich Krkonoších, což si ovšem velká část Kazachstánců nemůže dovolit. Polovina obyvatel země totiž žije na hranici chudoby. Nehledě k tomu, že úroveň služeb za výší cen značně pokulhává.

Sergeje jsem potkal poprvé v roce 2005. Bylo to v prosinci a na treku do národního parku Ile Alatau jsem si almatinské hory zamiloval. Přestože bylo mínus čtyřicet stupňů a nemohl jsem popadnout dech, pohled na ledovec táhnoucí se do Číny a scénický amfiteátr tvořený štíty pojmenovanými po komsomolcích, mládežnících a básníku Abájovi, není možné zapomenout.

Lidé se probudili

„Nemůžeme dopustit, aby nám ty hory vzali,“ říká lídr nevládní ekologické organizace Green Salvation Sergej Kuratov. „Ten projekt má stát 470 milionů dolarů, které chtějí vzít ze státního rozpočtu, tedy z peněz nás všech. Ještě horší ale je, že půjde o investici, která obyvatelům Almaty nic nepřinese. Za tyto ohromující peníze vznikne luxusní rezort pro vyvolené. Obyčejní lidé by se do údolí Kok Željau už nikdy nepodívali,“ dodává Kuratov.

Jeho organizace sleduje projekt letoviska od roku 2007, kdy s nápadem poprvé přišel tehdejší akim – primátor – města Almaty. V roce 2013 proti projektu spustili petici, kterou dosud podepsalo více než deset tisíc lidí.

„Tak masivní odpor občanů proti nějakému projektu – to je v Kazachstánu naprosto nevídaná situace,“ vysvětluje jedna z vůdčích osobností neformální občanské platformy „Zachraňme Kok Željau“ Světlana Spátarová. „Naši lidé jsou spíše pasivní a co se děje za dveřmi vlastního bytu či plotem domu je moc nezajímá. Tady jde ale o princip. Pokud zničí Kok Željau, bude to znamenat, že mocní a bohatí lidé mohou porušit kterýkoliv zákon, vyhnout se jakémukoliv předpisu, a že obyčejný člověk v naší zemi ani 24 let po získání státní suverenity nic nezmůže. Fascinuje nás, jak velká část veřejnosti tento symbol pochopila a rozhodla se aktivně bránit naše hory,“ říká Světlana.

Naděje v ekoturismu

Název místa – Kok Željau – znamená v překladu „Nebeské pastviny“. Kazaši – „Svobodní lidé“ byli celá staletí kočovným národem závislým na přízni počasí a dostatku čerstvé trávy, která dokázala uživit bezpočetná stáda desítek tisíc koní, na nichž pak houževnatí a skromní kazašští válečníci dobývali okolní teritoria – a jejichž mléko a maso také ve stepní krajině sloužilo jako téměř jediná potrava.

To už dávno neplatí: stále více obyvatel Kazachstánu žije ve městech. Tradiční jurty nahradily už za Sovětského svazu paneláky, do hor se místo na koni jezdí autem. S globalizací přišel i trend turistických letovisek, která se zařezávají do prakticky nedotčené přírody. „Turista chce odpočívat co nejdále od městského ruchu. Jenže když tam postavíš hotel, zničíš přírodu, za kterou tam ten člověk přijel,“ říká německá socioložka Dagmar Schreiber, kterou Kazachstán tak uchvátil, že v něm prožila dvacet let života.

„Příroda Kazachstánu je unikátní a lidé, kteří tam přijíždějí, to vědí. Nejde o masově navštěvovanou zemi, ale to vůbec nevadí,“ říká Dagmar. Od roku 2008 věnovala svou energii zakládání ekologických vesnic, přivážela do Kazachstánu turisty a organizovala pro ně poznávací výlety do přírodních rezervací – až do nedávného vyhoštění. Protože se angažovala v hnutí za záchranu Kok Željau, prokuratura ji obvinila z podněcování sociálních nepokojů a donutila opustit republiku.

Divoká příroda, která bere dech

I přes politické vězně, zákaz demonstrací či neexistenci opozice je Kazachstán zdaleka nejdemokratičtější zemí Střední Asie – ve srovnání s Uzbekistánem či Turkmenistánem zde mají lidé alespoň teoretickou možnost se prát o svá práva a země chce patřit do mezinárodního společenství. Právě to je důležité: národní park Ile Alatau by měl podle pravidel Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) zajistit ochranu biologické rozmanitosti a rozvoj ekoturismu. Vláda Kazachstánu by pak podle Aarhuské úmluvy měla umožnit občanům účast v rozhodovacích procesech, které se jejich hor týkají. Požadavky mezinárodních konvencí jsou o to závažnější, že pohoří Alatau patří k největším přírodním klenotům světa. Právě odtud pocházejí jabloně nebo také tulipány.

„Kazachstán patří k jedenácti zemím, v nichž žije levhart sněžný neboli irbis. Jde o jedno z nejvzácnějších zvířat na planetě, ohrožené vyhynutím,“ říká Petra Bolechová, zooložka liberecké zoo. „Levharty likviduje jednak pytlačení, jednak omezování prostoru, kde tyto velké kočkovité šelmy žijí. Na území Kazachstánu žije podle odhadů poslední dvě stovky irbisů. Výstavba letoviska Kok Željau je pro těchto posledních pár desítek zvířat jednoznačnou hrozbou,“ dodává Petra Bolechová.

Nevládní organizace v Kazachstánu potřebují pomoc. O hrozbách, které se snášejí na Nebeské pastviny, zatím mimo obyvatel Almaty téměř nikdo neví. Pokud projeví solidaritu s obyvateli Kazachstánu mezinárodní veřejnost, může se zlý vítr otočit. Arnika podporuje kazachstánské aktivisty, ale potřebujeme také Vás.