Konec života pražského rodáka Jana Viléma Helfera připomíná dobrodružné romány o dobývání zámořských končin. Zahynul ve chvíli, kdy se pokoušel vystoupit na břeh jednoho z Andamanských ostrovů v Bengálském zálivu.
Helfer se narodil 5. února 1810 v Praze v zámožné rodině a již od dětství toužil cestovat. Vystudoval medicínu na pražské univerzitě (1826-30). Roku 1830 se zúčastnil mezinárodního přírodovědeckého kongresu v Hamburku a ještě téhož roku se vydal pro změnu na jih, studovat medicínu a chirurgii do italské Pavie. Tam dosáhl po dvou letech doktorátu a vydal se na jih, procestoval Itálii, Sicílii, Maltu a dostal se až do severní Afriky. Zpátky se vracel přes Francii a Německo.
Roku 1834 se v Drážďanech oženil s dcerou lužického statkáře francouzského původu Pavlínou baronkou des Granges. V Praze si otevřel lékařskou praxi, ale záhy (17. 3. 1835) se s manželkou vypravil dostavníkem přes Vídeň do Terstu, odkud pokračovali lodí do Smyrny (Izmir); cestou se zastavili na řeckých Kykladách. Asi netušil, že Prahu již neuvidí…
Na tureckém pobřeží Helfer působil nejprve jako lékař a po několika týdnech se s dvěma podvodníky, kteří se vydávali za afghánské prince, pustil dál na východ. Jejich loď zakotvila v Bejrútu, odkud Helferovi pokračovali do syrské Latakije a Halebu. Odtud se s pomocí britských důstojníků dostali do Biredžiku na Eufratu, kde anglický plukovník Chesney připlavoval první plavbu parníkem po Eufratu a Helfera s manželkou přizval k plavbě. Než byly lodi Eufrat a Tigris připraveny, Jan Vilém Helfer podnikl dvě cesty – jednu k jihu k solnému jezeru El-Malik, druhou na sever do pohoří Taurus. Afghánští princové se vydali napřed s karavanou do Basry.
Na lodích z Biredžiku vyplula Chesneyho výprava s Helferovými na palubě 18. března 1836; lodi často uvízly na mělčinách a při čekání na vyšší stav vody Helfer podnikal výlety do okolí. Dne 16. května u osady el-Dejru lodi v bouři ztroskotaly: Eufrat byl vržen na břeh, zatímco Tigris se potopil a dvacet dva lidí přitom utonulo. Při opravě Eufratu Helfer podnikl výlet do zřícenin starověkého Babylónu. V červnu pak dorazili do Basry, odkud poslal své sbírky domů; na falešné prince zde ale nenarazil a šperky, které od nich koupil, se rovněž ukázaly být falešnými.
Ve službách britské královny
Z Basry pokračovali Helferovi do perského Búšehru, kde se J. V. Helfer pokusil otevřít lékařskou praxi, ale musel i s manželkou uprchnout před pobouřenými šíity přes moře do Indie. Usadili se v Kalkatě, kde byl Helfer, na základě Chesneyho doporučení, přijat guvernérem lordem Aucklandem a jmenován úředníkem Východoindické společnosti.
Ve službách Společnosti vypluli manželé Helferovi 21. ledna 1837 z Kalkaty k jihu. Jan Vilém Helfer byl guvernérem pověřen průzkumem oblasti Tenaserim (nejjižnější část Barmy, od řeky Salwin k jihu), teprve nedávno dobyté Brity. Helferovi se usadili v Moulmeinu v ústí řeky Salwin, odkud během března a dubna podnikl Jan Vilém Helfer první ze svých výzkumných cest – proti toku řeky Salwin do pohoří Zoak-kabeng a Paka, kde nalezl ložiska stříbrných a měděných rud.
Po létě, které přečkali v Moulmeinu, se tentokrát oba manželé vydali 14.listopadu 1837 na další průzkum. Tentokrát zamířili na koních a slonech k jihu, proti toku řek Ataram a Zimi. Výprava zabloudila v horách, ale šťastně dorazila do přístavu Yei, pak pokračovali dále na jih do Tavoje a v horách nejjižnější části Barmy objevil Helfer ložiska železné rudy a cínu. Nedopátral se ale nalezišť drahých kamenů, o kterých mu vyprávěli domorodci. Při této příležitosti probádal Helfer také dosud neznámý tok řeky Tenaserim, jehož mapu nakreslil; v povodí této řeky také objevil rozsáhlé zásoby kamenného uhlí. Po dokončení cesty se manželé Helferovi odebrali do Kalkaty, kde oznámili své objevy. Helfer za ně obdržel peněžitou odměnu a zvýšení platu.
V létě 1838 zvolili Helferovi za své sídlo Merguj (Myeik), kde si založili plantáže kokosových palem a kávovníku s více než 60 000 rostlinami. O rostliny se starala paní Pavlína, zatímco Jan Vilém Helfer podnikal další výzkumné výpravy. Mezi prosincem 1838 a dubnem 1839 procestoval málo známé Mergujské souostroví, na podzim 1839 prozkoumal málo známé barmsko-siamské pohraničí.
Vstříc smrti
V lednu 1840 se Helferovi rozhodli prozkoumat málo známé Andamanské ostrovy. Jejich loď zakotvila 22. ledna 1840 u jejich pobřeží, kde chtěl J. V. Helfer provádět přírodovědecký průzkum. Podcenil ale nebezpečí ze strany domorodců: „V noci jsme kotvili před ostrovem. – To jsou tedy ti obávaní divoši! Jsou to plaché děti přírody, veselé, když se jim nic zlého neudělá. s těmito lidmi se při troše trpělivosti snadno uzavře přátelství,“ napsal si 29. ledna do svého deníku. Jak moc se zmýlil, ukázal hned následující den…
„Netuše nebezpečí, rozhodl se Helfer proniknout hlouběji do krajiny. Tu náhle vyrazily houfy ostrovanů ozbrojených kopími, luky a šípy ze skupin kamení a křoví, kde leželi připraveni, a zaútočili se strašným řevem na společnost ze člunu. Ta, aby obyvatelům nedala žádný důvod k nedůvěře, nevzala při odjezdu na ostrov své střelné zbraně, nemohla se tedy pustit do boje s tak velkou převahou útočníků a byla nucena k rychlému útěku. Po překotném nastupování se člun převrhl a šlo nyní jen o to dostihnout lodi kotvící ve značné vzdálenosti plaváním. Divoši poslali za plovoucími déšť šípů. Všichni unikli smrtonosným střelám. Jen Helfer, ačkoliv jako zdatný plavec byl vpředu před ostatními, byl zasažen. Otrávený šíp mu projel hlavou, Helfer se potopil a už se na hladině neobjevil…“, popsala poslední okamžiky života svého muže Pavlína Helferová-Nosticová. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, asi padl za oběť žralokům. Tak zemřel – bylo to 30. ledna 1840 – vynikající přírodovědec Jan Vilém Helfer, jeden z nejtalentovanějších českých cestovatelů.
Poté, co se Pavlína Helferová dozvěděla o smrti svého muže, rozhodla se splnit manželovo přání odevzdat sbírky Českému muzeu. Finančně byla zajištěna penzí od Východoindické společnosti (ta jí věnovala i další pozemky v okolí Merguje) a plantáže předala svému bratru Ottovi des Granges, účastníku nešťastné cesty na Andamany. Ten ale těžce onemocněl a plantáže s více jak 200 000 stromy zpustly dříve, než je paní Pavlína stačila prodat; navíc bankéř, který spravoval v Kalkatě její finance,zkrachoval.
Sbírky, získané na cestách, se vrátily do Čech: Pavlína Helferová je předala (podle manželova přání) Vlasteneckému muzeu a přitom se seznámila s hrabětem Josefem Nosticem, jenž předsedal Společnosti Vlasteneckého muzea. Stala se hraběnkou Nosticovou (1844); po smrti druhého manžela (1871) se Pavlína Helferová-Nosticová rozhodla napsat své paměti: vydala je roku 1876 v Lipsku pod názvem Johann Wilhelm Helfer’s Reisen in Vorderasien und Indien a pro velký úspěch napsala ještě druhý díl, popisující její další osudy po Helferově smrti. Samotné Helferovy vědecké práce vyšly jednak v Indii (»Journal of the Asiatic Society«, 1839), jednak ve Vídni, kde je roku 1860 vydala vídeňská geografická společnost.
Jiří Martínek je pracovníkem Akademie věd České republiky a (spolu)autorem několika publikací o českých i světových cestovatelích a geografech.
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
Zajimave! za 1!