Zábava po indicku? Mokré monzunové výlety plné selfíček

Indové si monzunové výlety do hor užívají po svém: nechají se promoknout, brodí se řekami a vodopády, a to v běžném oblečení. Důležitou součástí typického výletu indických turistů je pořizování selfieček na všech možných i nemožných místech trasy, smartphony jsou proto vedle peněženky často jedinou věcí, kterou se výletníci snaží udržet v suchu. Výlety v dešti jsou zde populární, doporučují je komentátoři v novinách, romantické scény v dešti se objevují ve filmech i videoklipech. Návštěva těchto míst mimo deštivou sezonu je prý nuda. Některé vodopády bývají jindy vyschlé a člověk pořádně nepromokne.

Scházíme se o půl sedmé ráno, já jsem ještě rozespalý, moji indičtí přátelé již plni energie. „Co to máš v batohu? Kolik si toho s sebou bereš?“ ptají se mě mí indičtí přátelé. Zabalil jsem si větrovku, foťák, pas, náhradní tričko, deštník a lékárničku – tedy samé zbytečnosti. Moji indičtí přátelé s sebou berou jen jednu tašku s jídlem, jednu tašku s pitím, malý foťák a igelitové pouzdro s penězi. Co víc by měli tahat na jednodenní výlet?

Přestože je sobota, průvodčí v autobuse směřujícím k nádraží se jen s obtížemi prodírá davem, aby od každého cestujícího vybral patnáct rupií za jízdenku. Mě trochu děsí dveře, které jsou otevřené i během rychlé jízdy po chaotické indické silnici. Rychlík směřující do Bombaje stíháme právě na čas. Sedáme si na místa určená na místence a za chvíli opouštíme město Pune. Chodbičkou mezi sedadly procházejí prodavači s termoskami a nabízejí čaj či instantní kávu v mléku, o kousek dál zpívají dva slepí žebráci s rukama nataženýma směrem k cestujícím.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

K vodopádům u Lonavaly

Vystupujeme v městečku Lovanala, oblíbené výletní destinaci obyvatel Pune a Bombaje. Procházíme kolem plotů s ostnatými dráty, za nimiž stojí vily indických milionářů. Zanedlouho přicházíme k hrázi přehrady, postavené ještě v koloniální éře. Před námi se otevírá výhled na kopec s mnoha vodopády. Na mostě nad hrází pořizujeme několik prvních skupinových fotek a pak pokračujeme dál po silnici, kolem poutače na muzeum voskových figurín a spousty stánků a výletních restaurací. Začíná poprchávat – rozvažuji, zda roztáhnout deštník. Déšť je ale tak slabý, že to zatím nemá přílišný význam.

Cesta náhle zahýbá k řece, nevede však kolem řeky, nýbrž přímo skrz ni. U brodu stojí velké množství výletníků, všichni postupně scházejí do vody, která v nejhlubším místě dospělému člověku dosahuje po kolena. Sundávám pohorky, beru je do rukou a brodím se za svými indickými kamarády, kteří mě během zouvání stačili předehnat. Na břehu pohorky opět nazouvám, čehož vzápětí lituji – cesta pokračuje druhým brodem, mnohem širším. Jedná se vlastně o výpust z další z místních přehrad. Všude ve vodě i kolem ní stojí indičtí turisté, ve stoje i vsedě si užívají vody (ne však v plavkách, nýbrž v běžném oblečení), fotí selfiečka nebo nakupují kukuřici či různé sladkosti ve stáncích na březích i přímo nad vodou pod barevnými deštníky. Jsou tu skupinky mladých mužů, dívek i celé rodiny s malými dětmi.

Odpadky patří do křoví

Opět v pohorkách spolu se svými indickými přáteli lezu do kopce až na kraj lesa sestávajícího z kaktusů a mnoha dalších stromů, které jsem nikdy neviděl. Vyfotíme pár skupinovek, načež usedáme na hnědé kameny posazené v trávě a mazlavé hlíně. Mí indičtí přátelé vytahují krabičky s naporcovanou rýží a kuřecím masem, pet lahve s vodou, vínem a rumem. Oběd jíme na indický způsob bez příborů, pouze rukama. Dopité petky od vína pak Jinto, jeden z mých indických kamarádů, sportovně jednu po druhé odkopne do křoví. Kdesi v sobě cítím nutkání za ním přijít jako za malým dítětem a vysvětlit mu, že odpadky se do přírody nezahazují, ale schovají do tašky a odnesou do odpadkového koše. Problém je v tom, že žádné koše na odpad tady ani dole ve městě nejsou, co nezmizí na kopci v křoví, to skončí v příkopu dole u silnice.

Parta, která zakempila kousek od nás, zapnula naplno přinesené repráky a pořádá diskotéku pod širým nebem. Je mi chladno, oblékám bundu. Všude kolem se rozprostírá mlha, nad námi táhnou hnědošedé mraky, začíná pršet. Ani v tomto případě deštník nevytahuji – liják se spustil tam rychle a je tak silný, že to nemá smysl. Mí indičtí kamarádi si to užívají, disko skupina přidává na hlasitosti, a já se jen modlím, abych to přečkal bez rýmy a horeček.

Čím více mokří, tím lepší

Krabičky od jídla, alobal i další pet lahve končí na kraji lesa a naše skupina pokračuje dál. Jdeme přímo potokem k vysokému vodopádu, všude je spoustu lidí, kteří se nenechají odradit kluzkých povrchem a šplhají se přímo vodou nahoru. Všichni se tu vzájemně fotí na své mobily, oblečení se jim lepí k tělu, vrhají se přímo do proudu či pod malé vodopády.

S některými z mých indických přátel šplháme po zalesněném svahu ještě nad úroveň vodopádu. Co je pod námi nevidíme, všude je mlha, dohlédnout lze jen na pár metrů. Skoro pořád prší, voda je nahoře, dole, i v mých pohorkách, které už nesundávám a jejich promočení ignoruji. Také tričko, větrovka a kalhoty by se daly ždímat. Teď už chápu, proč mi moji indičtí přátelé říkali, že si s sebou nemám brát vůbec nic, že budu celý mokrý a ani deštník mi nepomůže.

Kolem roste spousta nádherných stromů a květin. Mobin, jeden z mých přátel, nad každým květem žasne. Říká mi:„Podívej se, jakou krásu pro nás Bůh stvořil! Jak je Bůh skvělý!“ Ano, Bůh je jistě skvělý, a je pěkné, že stvořil tento les, kopce a vodopády, ale kromě žasnutí nad tím vším bychom to především neměli ničit, pomyslím si při vzpomínce na pet lahev, kterou Mobin dole pod kopcem zahodil do trávy.

Po překonání dalšího potoku a průchodu lesem přicházíme v silnici vedoucí mezi horami. Pokračujeme směrem na Tiger´s Point. Občas kolem projede motorka či auto a ohodí nás kousky bláta. Tiger´s point je místo, ze kterého má být nádherný výhled do údolí. My však kolem sebe vidíme jen nekonečné hnědošedo mlhy, mraků, skal a bláta. Silnici, skály i další vodopád spíše jen tušíme v obrysech.

Čistý výhled se objevuje teprve při cestě zpátky, vidíme přehradu a vegetaci v okolí. Vracíme se přes stejné brody, kterými jsme přišli sem. Lidí je tu tolik, že se tvoří tlačenice, místy ani není kam šlápnout. Také cesta k nádraží je plná výletníků jdoucích oběma směry, takže se s kamarády musíme vzájemně hlídat a čekat na sebe.

Na nádraží hned nastupujeme do lokálního vlaku mířícího zpět do Pune. Oproti rychlíku tu nejsou vyžadovány místenky a lístek stojí pouhých patnáct rupií. Za to jede o poznání déle a poskytuje podstatně menší komfort. Většinu cesty se držíme madel namačkáni na další cestující a díváme se ven skrz otevřené dveře. Do Pune dorážíme za tmy, lidé v autobuse si tázavě prohlíží naše promočené oblečení. Je sice chladno, náhradní suché tričko jsem neměl kde si převléci, ale větrovka, ač mokrá, hřeje. Moji indičtí přátelé se třesou zimou a zuby jim drkotají. Přesto si výlet pochvalují, přesně naplnil jejich očekávání – podívat se do přírody a co nejvíce se promočit. Za rok touto dobou se prý do Lonavaly vypraví zas.