Mlžné přítmí hustého deštného pralesa je ideálním místem pro život. Mnoho cestovatelů navštěvuje tato nedostupná místa naší planety, aby poznali kulturu lidí žijících v nedotčené přírodě. Tentokrát se díky podpoře Expedičního Fondu vydáme zkoumat život sám.
Kamerun leží v Guinejském zálivu na rozhraní západní a centrální Afriky. Jeho jižní hranice se nachází kousek nad rovníkem v oblasti jedněch z největších deštných pralesů, které v Africe jsou, zatímco na severu zasahuje až k Čadskému jezeru do oblasti suchých savan až polopouští. Když k tomu ještě připočteme řetězec horských masívů s jedinečnými afromontánními lesy, máme zde ukázkový případ globálního biodiverzitního centra. Právě klimatická a biotopová různorodost mají totiž zásadní vliv na skladbu druhového spektra rostlin i živočichů. Platí, že v nížinných tropických oblastech je velký počet druhů, které jsou ale široce rozšířené na velkém areálu, zatímco v horách je typicky nižší počet druhů, ale zato endemických – žijících jen na malém území. Skoro se dá říci, že co kopec, to jiný druh, např. žába. Předmětem této expedice totiž byly hlavně žáby a to pak především právě horské druhy. Výzkum žab z různých kopců za pomocí genetických fylogeografických analýz totiž může pomoci pochopit evoluční historii nejen samotných žabích druhů, ale i ohroženého biomu, v kterém žijí – afrického horského lesa.
Vezměme to ale popořadě. Po útrapách s vyřizováním víza na ambasádě v Moskvě (která je oficiálně akreditovaná pro ČR) jsem mohl odletět do Kamerunu, kde jsem dosedl v přístavní metropoli Douala. Ihned jsem byl přivítán vlahým tropickým deštíkem. Přiletěl jsem totiž ve finálním období dešťů – začátkem října. Období dešťů trvá v jižním Kamerunu od března do října s vrcholy v červenci a srpnu. Od listopadu do února panuje období sucha, které je zpravidla doporučováno pro cesty turistům. Když ale jedete na žáby, je lepší, když prší. Já ale nejprve potřeboval pro svůj výzkum zařídit patřičná povolení na patřičných ministerstvech v hlavním městě Yaoundé. Yaoundé je rušné velkoměsto, které bylo vybudováno na africké poměry v poměrně moderním stylu a naštěstí se nalézá ve vnitrozemí v kopcovité krajině s nadmořskou výškou kolem 750 m, kde je klima pro Středoevropana přece jen příjemnější. Méně příjemné pak ale bylo pobíhání po ministerstvech, od kanceláře ke kanceláři, od úředníka k úředníkovi…a to vše samozřejmě v africkém stylu, kdy druhý den platí něco jiného, než platilo den předchozí. Vše se ale nakonec podařilo zdárně vyřešit a já mohl vyrazit za výzkumy do terénu. Doprava po Kamerunu vcelku funguje a do měst nebývá problém se dostat pomocí autobusů nebo spíše mikrobusů. Ty mají ve větších městech svá stanoviště zpravidla na vícero místech ve čtvrtích, které jsou nejblíže plánovanému směru výjezdu. V Yaoundé je hlavní jižní stanoviště ve čtvrti Mvan a severní v Etoudi. V těchto centrálních stanovištích operuje několik klasických afrických „low-costových“ cestovek, které odjíždějí až po naplnění, resp. přeplnění autobusu. Nicméně na lukrativní trase spojující hlavní město s Doualou operuje také pár společností, které provozují klimatizované autobusy evropského typu odjíždějící v pravidelný čas, např. společnost sídlící a odjíždějící v Yaoundé z garáže nedaleko stadionu Omnisport (v Douale pak z bulváru President Ahmadou Ahidjo).
Nížinné deštné lesy
V Kamerunu se dají nížinné deštné lesy rozdělit do dvou základních typů na atlantský rovníkový les s mangrovy při ústí řek při pobřeží a konžský deštný les ve vnitrozemí na jihovýchodě. Já chtěl poznat oba dva typy nížinných lesů, ale předně jsem se těšil do deštných lesů náležících Konžské pánvi. Autobusem jsem se vypravil do pralesního městečka Lomié. Dále do deštného lesa v okolí řeky Dja jsem si ale musel najmout motorku, resp. kluka s motorkou. Do vesnic, natož přímo do pralesa se totiž zpravidla jinak dostat nedá, pokud nemáte kvalitní terénní auto. Stav cest totiž bývá, zvlášť v období dešťů, žalostný.
Dojem z nížinného konžského lesa byl úchvatný – všude obrovské stromy – staří pralesní velikáni, nekonečná zeleň, nad hlavami s hlučným letem přeletující zoborožci. Již cestou jsme míjeli pygmejské obyvatele lesa, v Kamerunu již ale civilizované, žijící zpravidla na okrajích společných vesnic s „velkými“ Bantu černochy, kterým dělají spíše sluhy a levnou pracovní sílu než rovnoprávné spoluobčany. U Pygmejů, resp. lidí etnika Baka, se dá levně koupit bushmeat, např. malé pralesní antilopy chocholatky, nebo se dají stejně levně najmout samotní Pygmejové jako průvodci do lesa. Pygmejové jsou totiž nenároční, k pobytu v lese nepotřebují téměř nic (vše potřebné se jim vejde do malého pouzdříčka do kapsy, plus mačeta, oštěp), les výborně znají, no a do lesa to hlavně jinak než s průvodcem zpravidla nejde. Jednak to v lese může být nebezpečné – jedovatí hadi, různí členovci, ale i možné nebezpečí ze strany velkých zvířat jako pralesní sloni, buvoli, levharti, ale třeba také nížinné gorily; ale hlavně před bystrými domorodci bílý člověk jen stěží unikne pozornosti. A i v pralesích je vesnic podél cest poměrně dost. A když bělocha uvidí, nenechají si ujít příležitost, aby ho pěkně zkasírovali a nějaké ty „povinné poplatky“ si vždycky umí vymyslet. Bohužel tyto „poplatky“, nebo spíše úplatky, často končí jen v kapsách šéfů vesnice. Chce-li být člověk solidní, a měl by, samozřejmě je pak třeba odměnit také tyto „povinné“ průvodce. Takže ve výsledku pobyt v lese, a to i spíte-li ve vlastním stanu přímo v pralese, vyjde na podobné peníze jako levnější hotýlek ve městě. Dobrodružství v Africe holt něco stojí. Ale stojí to za to! I žáby jsem našel krásné a zajímavé. Většina sice patřila k běžným druhům guinejsko-konžského nížinného lesa, našlo se ale také několik zajímavějších, které ještě budou podrobeny detailnímu studiu, zda se nejedná o zatím vědecký nepopsané druhy.
Na rozhraní konžského a atlantského lesa se nachází Mbalmayo Forest, u řeky Nyong, která je typická svou černou vodou tekoucí přímo do Atlantiku. Les v okolí řeky má charakter zaplavovaného lesa. Ideální místo pro studium žab. Pro hledání žab je ale nutné vstoupit do vody a brodit se místy bahnitým močálem a ke všemu toto přináší nejlepší výsledky v noci, kdy jsou žáby nejaktivnější. Bylo to trochu hardcore, zvlášť když se do toho ještě spustil tropický liják.
Typický atlantský pobřežní les i s mangrovy kolem říčky Likodo jsem zkoumal při pobytu v okolí vesnice Ebodjé na jihu Kamerunu nedaleko hranic s Rovníkovou Guineou. Tato vesnice funguje jako ekoturistická vesnice (kterých v Kamerunu není mnoho) a nabízí ubytování v chatičkách, výlety do pralesa či ve vydlabané loďce (piroga) po řece či rybaření na oceánu. Vesnice je také populární pro své pláže, které využívají mořské želvy ke kladení vajec. Bohužel dle informací místních průvodců, ne všichni obyvatelé vesnice jsou uvědomělí a někteří stále vejce vyhrabávají a pojídají. Já ale preferoval osamocené toulání po lese a okolí s detailním pozorováním přírody oproti chvatným a strojeným výletům s průvodcem.
Mt. Cameroon je nejvyšší hora západní Afriky. Je to vulkán, příležitostně stále aktivní (naposledy v roce 1999 přelil svou lávou přilehlou silnici), tyčící se přímo od oceánu až do výše přes 4000 m. Kromě postupně zarůstajících lávových proudů zde můžeme také pozorovat například ekologický gradient od nížinného lesa přes horský les až po alpinské travnaté pláně.
Václav Gvoždík je zoolog zabývající se především obojživelníky a plazy Evropy, Blízkého východu a severní i subsaharské Afriky. Za svými výzkumy a poznáním procestoval řadu zemí těchto regionů, zpravidla dobrodružným způsobem s báglem na zádech po vlastní ose, a přitom vždy rád fotografuje.
Promítání o kamerunské expedici
Zaujalo vás vyprávění Václava Gvoždíka? Přijďte se dozvědět víc! Promítání a přednáška o expedici se koná v neděli 18. dubna 2010 v 18:30 v Klubu cestovatelů v Praze.
