Žáby obývají nejen nížinné pralesy, ale i ty horské. Opět se tedy s Expedičním Fondem vydáme do Kamerunu zkoumat druhovou rozmanitost žab a jejich životní prostředí. V horách potkáme také několik pasteveckých kmenů.
Tchabal Gangdaba
Výzkum horských lesů jsem započal na nejvzdálenější hoře, komplikovaně dostupné jen celodenní jízdou na motocyklu po částečně bahnitém a částečně skalnatém terénu, Tchabal Gangdaba. Výchozím bodem bylo městečko Tignére, samo o sobě dosažitelné jen několikahodinovou jízdou typu kostitřas starým autobusem po rozbité hliněné cestě z města Ngaounderé. Již v Tignére jsem způsobil mezi místními pozdvižení, neb bílý muž do těchto míst očividně příliš často nezabloudí. Ještě nadšenější přivítání jsem zažil ve vesničce Touiwa-Toumti pod samotnou horou, kde bělocha neviděli 10 let – naposledy prý nějaká americká přírodovědná expedice.
Výstup na horu jsem absolvoval s povinným nosičem, kterého jsem ale velmi ocenil, neb drápání se na kopec v krajině typu otevřená savana, čili pod horkým africkým sluncem, byl opravdu zabíračka. Na hoře mě čekalo (pod)vrcholové plató – pastvina pro krávy s potoky a podél nich pruhy lesa, ve kterých skákaly opice guerézy pláštíkové, a samotný vrchol ve výšce 2404 m.
Na pastvině žilo v malých chýších několik pastevců, lidí z etnika Fulani, pro které je typický právě chov dobytka a často také nomádický způsob života. Lidé Fulani byli pohostinní, rádi nabídli ze své skromné stravy spočívající převážně z fu-fu (mouka, zde kukuřičná, pouze smíchaná s vařící vodou) s kořeněnou omáčkou, manioku nebo kokojamů a mléka. Jejich pohostinnost byla nezištná, což v Kamerunu opravdu potěšilo. Já jsem ale opět večery zasvětil hledání herpetofauny, které se obrátilo v nález několika druhů žab z tohoto regionu neznámých a představujících pravděpodobně nové druhy.
Gotel Mts.
Další navštívenou horskou lokalitou byly Gotel Mts. na pomezí Kamerunu a Nigérie. Podobně jako u předchozího Tchabal Gangdaba, i zde bylo poměrně komplikované se dostat až k úpatí hor. Opět to vyžadovalo krkolomnou jízdu na motorce, při které jsme také museli překonávat říčku a motocykl přenášet za pomocí tyčí na ramenech. Naštěstí silní hoši z vesnice nedaleko brodu byli zvyklí přiběhnout v reakci na troubení. Po přespání ve vesnici Gandoua následoval výstup na pomezní horu Tchabal Gandoua, kde opět žilo několik pastevců etnika Fulani, kteří zde bez problémů fungovali na kamerunské i nigerijské straně. Stejně tak jsem fungoval já. Hranici zde nikdo nehlídal, takže přejít zde do Nigérie bylo hračkou. Co by ale následovalo na prvním nigerijském policejním checkpointu s pasem bez víza a vstupního razítka lze ale snadno vytušit. Proto jsem raději zůstal jen v horském lese, který zde byl nádherný a zachovalý. A to především právě na nigerijské straně, kde se nachází rozsáhlý národní park Gashaka-Gumti. Statut národního parku je ale spíše formální než skutečný. I na pomezí Kamerunu a Nigérie sklidil můj výzkum ovoce spočívající v nálezu řady vzácných horských druhů žab, včetně minimálně jednoho zatím pro vědu neznámého druhu, což mě velmi potěšilo. Podobně nezapomenu na odpoledne a večery, kdy se pravidelně přihnaly mraky a zahalily les i přilehlé louky do tajuplné mlhy. Abych se zde neztratil, musel jsem se zde pohybovat pomocí GPS.
Bamenda Highlands
Bamenda Highlands jsou známé hlavně díky druhé nejvyšší hoře Kamerunu, Mt. Oku se stejnojmenným kráterovým jezerem ve výšce 2200 m a známým horským lesem Kilum-Ijim, který je častým cílem mezinárodních týmů přírodovědných badatelů. I já zde trávil jistý čas výzkumem při mé předchozí cestě před několika lety. Tentokrát jsem se ale pouze krátce zastavil na výzkumné stanici kolegů z přírodovědeckých fakult v Praze a Českých Budějovicích umístěné ve výšce 2100 m nad vesnicí Big Babanki (v jazyce domorodců také Kedjom Keku), kteří zde již po několik let provádějí různé ekologické studie právě ve fragmentech horského lesa a v blízkém okolí. Mně se zde také podařilo nalézt několik zajímavých a vzácných druhů žab, z čehož jedna je v současnosti popisována jako nový druh pro vědu.
Výčet horských lokalit zakončíme návštěvou Bakossi Mts., které patří spíše mezi nižší pohoří, ale zato s velmi vysokou biodiverzitou. Navštěvované (a to i vědecky) jsou však pouze zřídka. Já jsem si pro svou základnu vybral malou horskou pralesní vesničku Edib s asi 20 obyvateli. Po povinném uvítacím ceremoniálu s palmovou „whisky“ a přehořkým ořechem kola, jsem si za pomocí místních obyvatel vysekal mačetou mítinku pro stan přímo v lese asi hodinu chůze od vesnice poblíž stejnojmenného kráterového jezera Edib. Právě jezero bylo pro mne velkým lákadlem, neboť např. ve výše zmiňovaném jezeře Oku žijí endemické vodní žáby vzácného druhu drápatky, které nejsou známy odjinud. Podobnou hypotézu jsem měl o tomto jezeře. Proklestit si cestu k jezeru mačetou nebylo snadné, ale zážitek stál za to. Byl to žabí ráj. Takové množství žab na jednom místě jsem neviděl nikde jinde na světě. Bohužel chvílemi jsem si nebyl jistý, zda je to pro mě ráj anebo peklo. Skřehotání žab bylo tak silné, že bylo zcela ohlušující, až bolela hlava. Navíc množství drobného hmyzu nalétávajícího do světla mé čelovky bylo také tak obrovské, že jsem musel dýchat velmi opatrně, nejlépe přes tričko, abych ho neustále nevdechoval. Do toho byl celý okraj jezera zarostlý sítinou a jinou vegetací, která vytvářela plovoucí ostrovy, po kterých jsem při průzkumu musel opatrně našlapovat. V těchto rostlinných ostrovech se ale neustále bořily nohy do hluboké vody, která byla navíc plná nenasytných pijavic. Poté co mou nohu nakousla první pijavice, šly už ostatní najisto za pachem mé krve…a bylo jich tedy spousty… Určitě však nemusím zdůrazňovat, že jsem návštěvy tohoto žabího „ráje“ nelitoval a díky tomu našel zajímavé žabí exempláře. Bohužel žádná drápatka mezi nimi nebyla.
Závěrem lze shrnout, že tato expedice podpořená Expedičním fondem byla velmi úspěšná. Podařilo se nashromáždit množství cenného vědeckého materiálu, který poslouží k dalším detailnějším výzkumům v laboratoři, včetně speciálních genetických přístupů umožňujících studovat nejen samotné žáby, ale v širších souvislostech i jejich biotopy a celé biomy, včetně např. vysoce ohroženého afrického horského mlžného lesa. A jako třešnička navíc se také podařilo objevit několik pro vědu dosud neznámých druhů žab, což je významné obohacení poznání biodiverzity tohoto poněkud přehlíženého koutu Země.
Václav Gvoždík je zoolog zabývající se především obojživelníky a plazy Evropy, Blízkého východu a severní i subsaharské Afriky. Za svými výzkumy a poznáním procestoval řadu zemí těchto regionů, zpravidla dobrodružným způsobem s báglem na zádech po vlastní ose, a přitom vždy rád fotografuje.
