Po tmě stoupáme kamsi nahoru po kamenitých pěšinkách, jsem nevyspalá a ve vyšší nadmořské výšce se zadýchávám. Odměnou za námahu mi bude ranní výhled z Volcánu Barú. Doufám.
Na západě Panamy, v Provincii Chiriquí leží malé městečko Boquete, které se stalo populárním mezi cestovateli vyhledávajícími přírodu a treking. Okolím města vede několik turistických tras. Tou nejdelší, nejnáročnější a také nejzajímavější je trasa vedoucí na vrchol nejvyšší panamské hory – sopky Barú. Netradičním zážitkem je pak vyrazit na cestu v noci a dosáhnout vrcholu ve chvíli, kdy se slunce pomalu vyhoupne nad obzor.
Volcán Barú se zdvíhá do nadmořské výšky 3474 metrů jen pět kilometrů od Boquete. I když byla poslední erupce zaznamenána kolem roku 1550, občas dochází v okolí k záchvěvům, což napovídá o tom, že sopka jen spí a kdykoliv se zase může probudit k životu. To by pro nejbližší okolí znamenalo fatální následky.
Dokud je ale sopka Barú v klidu, láká denně desítky nadšenců, kteří jsou odhodlaní dosáhnout jejího vrcholu. A většina z nich vyráží na cestu kolem půlnoci, aby z vrcholu přivítali nový den.
Cesta na vrchol ale není žádný med. Od stanoviště strážce národního parku Volcán Barú “La Camiseta“ je to k vrcholu necelých čtrnáct kilometrů. Zdolat trasu s převýšením okolo 1400 metrů zabere v průměru šest hodin, i když zdatnější jedinci zvládnou dosáhnout vrcholu v kratším časovém intervalu. Cesta dolů, ačkoliv by se mohlo zdát, že bude hračkou, je snad ještě náročnější, než samotný výstup. Kvůli klouzajícímu kamení a štěrku je třeba dávat pozor na každý krok.
Chce to pořádnou výbavu
Jedná se o náročný desetihodinový trek, do kterého by se ale neměly pouštět osoby s nedostatečným vybavením a špatnou fyzickou kondicí. Základem jsou dobré boty a teplé oblečení. Ačkoliv je Panama zemí s tropickými teplotami, v tří a půl tisícové nadmořské výšce je pěkná zima. Rtuť teploměru nepřekoná plus šest stupňů Celsia. K tomu zde fouká ledový vítr. Někdy se lze setkat i s námrazou. Součástí vybavení každého, kdo se rozhodne na sopku vylézt, nesmí chybět dobrá svítilna, dostatek tekutin, jídla a nějaké energetické tyčinky. A také silná vůle a dostatek odhodlání. Po cestě totiž přijdou chvíle, kdy by jste to nejraději zabalili a šli spát.
Všeobecně se doporučuje vydat se na vrchol s horským vůdcem, který trasu zná jako své boty. Výstup lze ale absolvovat i na vlastní pěst. V tomto případě je nejlevnější využít služeb hostalu Mamallena, který nabízí odvoz ke stanovišti strážce parku za pět dolarů.
U stanoviště „La camiseta“ pak dobrodružství před půlnocí začíná. Jen za svitu svítilen, hvězd a měsíce se stoupá po nezpevněné cestě, která několikrát obkrouží po vrstevnici sopku. Postupem času a s překonávanou vzdáleností síly ubývají a dostavuje se únava. Ale vzdát to nepřipadá v úvahu. Ztratit se je prakticky nemožné. Relativně širokou cestu lemují cedule s informacemi o překonané a zbývající vzdálenosti a nadmořské výšce. Poslední metry před dosažením vrcholu pak můžou být těmi nejtěžšími. Vzduch je tu řidší a nedostatek kyslíku spojený s únavou znemožňuje těch pár metrů překonat bez častých zastávek. Některým se může začít točit hlava.
S výhledem na Pacifik
Odměnou za vynaložené úsilí je pak ohromující pohled na vycházející slunce a okolní krajinu a také příšerná zima. Za jasných dní bez oblačnosti je možné z vrcholu vidět jak pacifické pobřeží na západě, tak to karibské se souostrovím Bocas del Toro na východě. Pro některé může být zklamáním pohled na několik antén a vysílačů, které jsou na vrcholu umístěny.
Sestup zpět dolů pak přináší další zážitek v podobě pohledu na měnící se okolní vegetaci a krajinu, kterou jsme si za tmy mohli jen představovat. Sestoupit těch čtrnáct kilometrů po klouzajícím štěrku je snad ještě více vyčerpávající. Kolena dostávají pěkně zabrat a jediným vaším přáním bude dostat se již zpět do Boquete a jít konečně spát. U strážce parku si pak můžete nechat zavolat taxíka, který vás dopraví zpět, nebo si stopnout projíždějící auto.
Celý výstup a sestup je nezapomenutelným zážitkem doplněným o pocit euforie z překonání sebe sama. Ona ta cesta v noci bez možnosti spánku (pokud se vám nepodaří na pár hodin usnout odpoledne před výstupem, budete vzhůru jako já až třicet hodin), neustálé stoupání po kamenité cestě kamsi do tmy, s přibývající nadmořskou výškou stále větší zima a u některých jedinců i častější zadýchávání kvůli řidšímu vzduchu, není procházkou růžovou zahradou a je potřeba určitá dávka odhodlání a sebezapření.
