Za vrabčáky a bandity do Kolumbie

Vůně dálek, dobrodružství, touha po objevování neznámých končin, neprostupné pralesy, to všechno jsou pojmy, které mají s každodenní rutinou vyhřáté kanceláře s vyseděným dolíkem na otočné židli asi tolik společného jako lední medvěd s tučňákem (Cimrman, 1909). A přece se mezi námi najdou tací, a byl jsem to shodou okolností já, kterým grantová komise a šťastný sled událostí přály, aby si mezi zaměstnáním a výše zmíněnými pojmy vytvořili aspoň na čas rovnítko.

Podle Ekvádorc je průměrný Kolumbijec zfetovaný bandita a loupežník

Po předchozích expedicích do ekvádorských And, kde jsem se zabýval zkoumáním toho, jaké škody člověk napáchal na opeřené zvířeně této unikátní oblasti tím, že na místo původních lesů vysázel na holinách blahovičníkové plantáže, jsem vloni odletěl do Kolumbie a Peru, abych tam dělal prakticky totéž.

Vyzbrojen dalekohledem, mikrofony, fotoaparátem a jakous takous představou co mě v Kolumbii čeká, jsem usedl v Mnichově na letadlo směr Bogota. Přiznám se, že mé představy o Kolumbii byly do značné míry ovlivněné názorem Ekvádorců, pro něž je průměrný Kolumbijec zfetovaný bandita a loupežník, který se neštítí ničeho, jen aby z vás dostal poslední dolar. Připravoval jsem se na to, že při svém poslání padnu hrdinnou smrtí a že se stanu nesmrtelným skrze své dílo, které by bylo mohlo spatřit světlo světa, pokud by můj život nebyl vyhasl při nerovném boji s kolumbijskou guerillou.

Oproti běžným zvyklostem na mě v Bogotě, kde přistávalo mé letadlo, někdo čekal. Má kolumbijská kamarádka žijící v Praze mi domluvila odvoz z letiště, takže se mi konečně splnil sen, že vylezu z celního prostoru do zábradlím ohraničené odchytové zóny v příletové hale a mezi cizokrajnými jmény na cedulkách na mě jukne jako dech domova mé česky znějící příjmení „Vaicenbacher“. A opravdu, snědý vousatý botanik, který připomínal dílem Matušku a dílem Che Guevaru (oba v nejlepších letech) třímal v ruce karton s mým jménem.

Kolumbie je opravdu rozmanitou zemí. A věřili byste tomu, že v ní lze prožít i snowbordingové dobrodružství?

Než sednete do autobusu, rozlučte se s životem.

Dalším místem, kam mě má badatelská činnost zanesla, byla ospalá hornická víska Paz del Río. Přiznám se, že jsem do té doby netušil, že se i ve výškách přes 2500 m těží uhlí a železná ruda. Člověk se v tak silně katolickém regionu, jako je Latinská Amerika musí naučit žít s tím, že místní obyvatelstvo na víru trochu hřeší a některé věci prostě nechává na vyšší moci, ať si s tím nějak poradí. Typicky se tento jev odráží v silniční dopravě.

Nejednou jsem se už, a to doslova, loučil se životem, když jsem byl vystaven řidičskému umění místních conductores. Pár kilometrů před Paz del Río na mě pan Smrtka s kosou vyjukl, když se náš vetchý autobus míhal kolem gigantického balvanu, který jako Damoklův meč hrozil sesuvem na vozovku pod sebou. Několik podobných macků už sice tarasilo koryto potoka na druhé straně silnice, ale tento výjev nechal všechny přítomné, včetně dělnické party kolumbijských silničářů, naprosto v klidu. Náš autobus stál trpělivě pod balvanem, s motorem spuštěným a vibrujícím, přičemž chvění již tak nestabilní země ještě víc přikrmoval parní válec rovnající silnici kousek před námi. Nesdílel jsem oddaný fatalismus zbytku pasažérů.

Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na výzkumné šichtě

Od mé kolumbijské kamarádky jsem dostal nakázáno, že kamkoliv přijedu, mám se hned hlásit. Prý pak aspoň lidi budou vědět, že nejsem nějaký špion nebo guerillový bojovník. Je pravda, že maskáče, krátký sestřih, dalekohled a mačeta za pasem, by mohli leckoho mást. Proto jsem uposlechl a hned mé první kroky mířily na místní pobočku ‚Obecního výboru‘, kde jsem stručně vyjevil, co že hodlám v lesích podnikat a jak dlouho se asi zdržím. Návštěva se určitě vyplatila, protože jsem už za pár minut seděl v policejním džípu, který mě vezl na ředitelství zdejších dolů. Ty totiž vlastní plantáže blahovičníků, jejichž dříví používají na zpevňování důlních šachet.

Tam jsem si nejen domluvil, že na jejich pozemky můžu vkročit, ale na každé ráno mi dokonce přidělili motocyklistu, který mě do terénu hodil a pak zase po šichtě vyzvedl. To už doslova zavánělo pravidelnou pracovní dobou! Pěkně ve 4:45 ráno nasedat a hurá do lesa. Za pár dní už jsem byl ve vesnici známou postavou, lidi mě zastavovali a vyptávali se na ty moje ptáky.

Vojáci, kterých jsou i v nejzapadlejší vísce celé regimenty, mi už z dálky kynuli a přisedali na kus řeči, důvěrně si odkládajíce pažby svých samopalů na můj klín. Prostě pohoda. Nebýt toho, že les, který jsem pravidelně navštěvoval, představoval esenci ornitologické nudy, asi by se mi odtamtud ani nechtělo. Přestože je totiž okolo vesnice asi největší blahovičníková plantáž v Kolumbii, rozmanitost místního opeřenstva není nijak dech beroucí a poslouchat do zblbnutí těch asi 10 druhů, které si tento typ lesa z různých důvodů oblíbily, brzy omrzí.

Láska za časů cholery

A tak nadešel čas zvednout kotvy a odkodrcat se dýchavičným autobusem na svou další ptačí štaci. První autobus sice dodýchal přibližně po dvaceti kilometrech lopotného funění, ale díky tomu, že je autobusová síť v tropické Americe neuvěřitelně hustá, bylo jen otázkou minut, než jsme se k radosti původních pasažérů všichni nahrnuli do další káry a jelo se dál. Cílovou stanicí bylo Villa de Leiva, krásné městečko uprostřed And, kam měl namířeno i hlavní hrdina Markezovy Lásky za časů cholery – Florentino Ariza.

Ten tam měl přijít na jiné myšlenky, které mu tehdy a vlastně až do konce jeho života příliš kroužily kolem mladičké Ferminy Dazové. S ohledem na její krásu a jiné hmatné i nehmatné kvality, pro něž jsou místní dívky tak vyhlášené, je snad omluvitelné, že to tenkrát otočil. Řekl bych ovšem, že k jeho škodě. Villa de Leiva je totiž opravdu pěkné městečko, což je na Latinskou Ameriku dost neobvyklý zjev.

Ne snad, že by španělští dobyvatelé nezanechali tu i onde kdejakou Unescem chráněnou katedrálu či jiný svatostánek, ale často se tyto ztrácí v betonových, nevzhledných novo(nedo)stavbách, ze kterých trčí dráty všemi směry. To sebou sice nese výhody daňového zvýhodnění pro majitele takovýchto chronicky nedostavěných domů, ale výsledek vypadá značně postapokalypticky.

Určitou výhodou jsou v tomto ohledu hliněné vesnické domky (často viděné např. v peruánských Andách), které musí být shora ukončené, protože jinak hrozí, že je déšť postupně opět přemění v oranici, ze které vzešly.

Ptáci, kam se podíváš

Jedním ze zážitků, z kategorie člověčích, se okrajově váže opět tak trochu k ptákům. Na doporučení domorodce, kterého jsem potkal v lese, jsem vyhledal Humboldtovo muzeum kousek od centra. Tam jsem se nejdřív kochal všeobsažnou zoologickou expozicí pro normální smrtelníky, ale po chvíli se objevil onen známý, kterého jsem potkal dříve v lese a dojednal mi prohlídku vědeckých sbírek.

V ten okamžik jsem se ocitl v naprostém ráji, protože jsem směl procházet všemi regály s ptáky bez omezení, ukrývajícími téměř 80 % všech kolumbijských druhů. To je při celkové diverzitě čítající k dnešnímu dni bezmála 1900 druhů pěkná porce. Takto jsem si osahal všechny ptáky od dvougramových kolibříků na špejli až po mohutnou harpyji na jakési násadě od lopaty. Hotová extáze a to vše zadarmo i s pozváním na oběd.

Prostě Latinská Amerika a jeden z mnoha důkazů o vstřícnosti a pohostinnosti místních lidí. Vždy se pokouším takové příhody připasovat na české podmínky a musím říct, že si vůbec nejsem jistý, jak by asi dopadl zarostlý Kolumbijec v maskovaném mundůru, který by se pokoušel dostat do přírodních sbírek Národního muzea.