Za velkou pětkou a nejen za ní

Tím, co přitahuje většinu turistů, cestovatelů a dobrodruhů je fenomén, nazývaný všeobecně „Big Five“ – tedy Velká pětka. Slon, nosorožec, lev, leopard a buvol kaferský jsou nejnebezpečnějšími zvířaty ve zdejších NP a pro mnoho návštěvníků jsou dokonce předmětem jakéhosi „lovu beze zbraní“.

Nafotit a nafilmovat je všechny je cílem mnoha. Přestože se Afrika chlubí naprosto nepředstavitelným množstvím živočichů všech velikostí a živočišných druhů, nemusí být tak úplně snadné je lapit do objektivu – na rozdíl od památek vám nepostojí, a vy jste krom jiného limitováni i tím, že ve většině parků je zakázáno vystupovat z auta, ba dokonce třeba i jenom vysunout horní polovinu těla z okénka. Určitým omezením může být i vaše pozice v autě – sedíte-li na pravé straně, těch po levici si asi až tak moc neužijete… Zato oni si vás mohou pěkně vychutnat!  Zvířata v parcích nejsou ochočená. Jsou v podstatě na přítomnost lidí zvyklá, ale zobat z ruky vám rozhodně nebudou a je jenom na nich, kdy rovnou utečou a kdy se jenom ostentativně otočí zády.

Občas se může stát, že se rozhodnou pro třetí variantu – a pak se konečně může dostavit i tolik kýžený prvek dobrodružství – a to je právě to, co nás do Národních parků JAR, Namibie a Botswany přivedlo! Naším cílem totiž bylo nacpat se zvířaty až k prasknutí a prožít co nejvíc vzrušení, napětí, třeba i trochu nebezpečí…

Občas se ovšem člověk dostane do maléru, aniž to měl původně v úmyslu. Při přesunu z NP Moremi do Chobe vjíždíme na velkou planinu s napajedlem. Všude kolem něj jsou sloni. Obrovské stádo, snad dvě stě kusů. Velcí samci, samice i slůňata. Malá, menší i úplně malinkatá. Koupají se v napajedle, popásají se kolem a hlavně nám stojí v cestě! Cesta vede přímo prostředkem stáda… Tohle se projet nedá! Aspoň si je nafotíme. Tuhle skupinku, pak tu o něco dál – Vašku, popojeď mi tak o metr-metr a půl, fajn – ještě kousek… Zatím je to v pohodě a život je nádherný.

Pak už to najednou v pohodě není. Část stáda se nenápadně přesunula za naše záda a odřízla nám cestu zpátky. Jsme uprostřed. Uprostřed pěkně naštvaného stáda, jak se zdá. Obři se k nám blíží ze všech stran, pomalu a neúprosně. Jejich úmysl je zřejmý. Udělat z naší Mitsubišky krabičku od sardinek a z nás tří exponát do herbáře..Teď to chce klid. Nezazmatkovat. Hlavně nepřekročit útěkovou vzdálenost… Trvalo věky, než se nám centimetr po centimetru podařilo procouvat zpátky do bezpečí. Ale přežili jsme! Ten den jsme potkali slony ještě několikrát. Nikdy už ale tak velkou skupinu a tak nablízko.

V NP Kalahari Gemsbok Park, Etoshi, Moreme a Chobe jsou v podstatě zvířata všude. Často  nám to, co jsme viděli připomínalo pověstnou Archu Noemovu. Na obrovské pláni se tady popásají stovky zvířat, všechna společně a v harmonii… Stovky antilop, zeber, přímorožců a pakoňů, mezi nimi nevzrušeně procházejí žirafy a pštrosi. V popředí na malém kopečku odpočívají dvě lvice se lvíčaty. Pán zvířat polehává opodál – přece jenom chce mít trochu klidu… Šelmice jsou po jídle, ostatní zvířata to dobře vědí a vůbec se jich nebojí.

Jak pozorovat lvy

Na lvy musíte mít prostě štěstí. Když jsou nažraní, dokážou prospat až dvacet hodin denně, takže když na ně někde narazíte, obvykle nepředvádějí zrovna moc akce. Kopytníci se vcelku v klidu popásají v jejich blízkosti – až do chvíle, kdy kočičkám vytráví. Nepochopili jsme, co je bezprostředním impulsem k lovu – víme jen, že loví především lvice, a že lov je dílem okamžiku. Číči dokážou na krátkou vzdálenost vyvinout celkem slušnou rychlost, která jim umožní vybraný kus (obvykle nemocný nebo slabší) dohnat a skolit. Po úspěšném lovu si vyhledají stinný keř a zaslouženě odpočívají – a když máte to pravé štěstí, tak ten keř může eventuelně ležet těsně vedle cesty a nejlíp ještě na vaší straně…

Jindy se naopak můžete stát svědkem napínavého lovu. U napajedla Goaz v NP Etosha se koupe sloní stádo – možná nějakých padesát kusů. Jsou úplně blízko a můžeme si vybírat, kterou skupinku a z jakého úhlu chceme fotit. Pár metrů od stáda uvolněně polehávají další dvě lvice. Najednou jedna z nich zpozorní a zvedne hlavu. Vstává a loudavě prochází podél stáda. Přechází v lehký klus a pak už se rozběhne naplno. Druhá ji následuje. Nahoře na kopci se pohybuje několik žlutých bodů. Je jich celá smečka – tak osm kusů. Skutečně ulovili springboka  a teď ho požírají. Je slyšet temné mručení a chlemstání, které najednou přehluší sloní troubení. Sloní stádo  vytvořilo obrannou formaci – stojí v půlkruhu, vždycky jeden dospělý a jedno slůně. Samci výhrůžně mávají ušima. Nevíme přesně, co se stalo, ale zdá se, že se sloni dokonce chystají k útoku. Několik samců vystoupilo z řady, troubí a postupují proti lvicím. Ty vzdorují do poslední chvíle – nechtějí se vzdát úlovku. Až když už je od slonů dělí poslední metry, dávají se na ústup.Část úlovku si odtáhly s sebou o něco dál pod keře a teď se o něj tahají. Sloní bojovníci se vrátili ke stádu. Představení skončilo.

Teprve dodatečně mi dochází, co jsme vlastně viděli. Už několikrát jsme na programu Animal Planet viděli dramatické záběry, na kterých lvice napadají dospělou sloní samici. Komentář zněl v tom smyslu, že v NP Etosha se lvi přemnožili natolik, že neměli dostatek potravy a začali lovit slůňata – a později i dospělé sloní jedince. Sloni mají pověstnou „sloní paměť“ a tak se bránili blízkosti šelem útokem.

Himbové aneb další obyvatelé Afriky

Jižní Afrika ale není jen o zvířatech – je také o lidech. Jedním z nejpozoruhodnějších místních kmenů jsou Himbové. Žijí v horské oblasti Damarland v okolí řeky Kunene, živí se pastevectvím a žijí v chýších z větví, pokrytých trusem dobytka, smíchaným s hlínou a vodou. Půda, a vlastně všechno kolem dokola je sytě rudé. Rudé jsou i Hibačky. Natírají si celé tělo specielní rudou hlinkou, smíšenou s tukem a mají složité účesy, kterým věnují spoustu času a péče. Každý účes a ozdoba náleží k jinému postavení – malé holčičky nosí dva dopředu vyvázané copánky jako kozí růžky, zatímco účes dospělých žen je tvořený množstvím dlouhých dredů, natužených rudou hlinkou a zvířecím tukem.Kožená ozdoba nad čelem, připomínající uši playboyovských „zajíčků“ oznamuje světu, že dívka je vdaná.

Himbské ženy si velice zakládají na úpravě svého zevnějšku. Jsou to krasavice s útlými pasy, vznosnými ňadry a štíhlýma nohama, na kterých nosí spoustu těžkých kovových ozdob. Také na krku mají silný kovový kruh a oblečené jsou pouze do složité zástěrky vzadu s „honzíkem“ z kozí kůže. Horní polovinu těla si nezakrývají. Jsou půvabné a mimořádně smrduté. Muži nosí vzadu na hlavě prohnutý copánek, na který si ale většinou narazí vysokého kulicha – překvapivě je jim stále zima, často jsou nachlazení. Ve vesnici jsou málokdy k zastižení – většinou jsou s dobytkem na pastvě daleko od domova a ženy si musí se vším poradit samy.

Ačkoli to tak vizuálně vůbec nevypadá, jejich etnicky nejbližší příbuzní jsou lidé kmene Herero. Přišli na území dnešní Namibie v polovině šestnáctého století a po kratším pobytu v severovýchodní oblasti zvané Kaokoland, se usadili v údolí řeky Swakop a na Centrální plošině, Waterbergu. Kdysi žili podobným způsobem života jako Himbové.

Pak přišli misionáři a kolonisté, a Hererové se v určitém okamžiku vydali opačným směrem. Nechali se pokřtít a přijali nové zvyky. To, co je patrné na první pohled je jejich velmi zvláštní, skoro pitoreskní oblečení. Ovlivněny misionáři, hererské ženy se oblékají do objemných šatů s mnoha spodničkami, připomínající viktoriánskou módu 18. stol. Přesto si ponechaly jistou rodovou stylizaci – na hlavách nosí podivuhodné šátky, protažené nahoře do tvaru dvou rohů. Jde prý o symbol toho, že se bohatství kmene měří počtem krav. Bohužel právě dobytek se později stal téměř příčinou jejich vyhlazení. Němečtí kolonisté je připravovali o území a jim zbývala pouze nedůstojná práce dělníků na jejich farmách.V r. 1904 Hererové povstali, ale v následném masakru byl jejich kmen téměř vyhlazen. Ve městě Okahandja dnes stojí památník padlých hererských hrdinů.

Překrásná a různorodá krajina nabízí pohledy do nejhlubších kaňonů světa, na neuvěřitelné rudé duny pouště Namib i úžasné vodopády Epupa Falls. Na místa, kde rostou obrovské baobaby, pitoreskní Aloe rozsochaté i nejstarší rostlina světa – Welvitschie podivná.Tohle všechno, a ještě mnohem víc uvidíte, pokud se vydáte na cestu s odvahou, humorem a důvěrou ve vlastní.

Pokud chcete cestovat Afrikou na „vlastní pěst“,  bezkonkurenčně to nejdobrodružnější, co vás čeká je ovšem samo cestování po afrických silnicích a cestách. Najměte si terénní „čtyřkolku“ – a úplně nejlépe takovou, které má na střeše na kovových lyžinách umístěný stan (4×4, top roof tent). Ten se s trochou zručnosti během několika dnů naučíte skládat a rozkládat během necelých čtyř minut. Tím se stanete do značné míry soběstačnými a můžete se odvážit i do míst dost těžko přístupných. Někdy snad až příliš…

Prožili jsme celou řadu vzrušujících okamžiků, na které se hned tak nezapomíná. Náročné terénní průjezdy národními parky mezi obrovskými stády antilop, zeber i slonů, setkání se lvem nebo levhartem doslova z očí do očí. Několikrát jsme uvízli v písku, projížděli hořící buší a stavěli „silnici“ v horském průsmyku.

Projeli jsme nějakých 12.000 km, 10x píchli, zlomili hever a odpravili příruční kompresor i hustilku, utrhli nějaký jistě nedůležitý, ale zato veliký plech pod předním šasi a ohnuli blatník o přebíhající antilopu… Teď už jsme zpátky doma (kde člověk narazí spíše na vola než na slona), a stále je co vyprávět, na co vzpomínat…