Za pštrosy, žraloky a rasisty do Jihoafrická republika

Právě naopak! Je neuvěřitelnou mozaikou barev, vjemů a zážitků, které se pevně usadí v mysli každého, kdo rád cestuje a poznává život v jiných částech světa.

Přílet do Johannesburgu, první kontakty s jihoafrickým přízvukem angličtiny, půjčení zamluveného auta a honem z města ven. Prvním cílem je rezervace Hluhluwe Umfolozi vzdálená zhruba 600 km na východ, ale je už poledne, takže je v plánu přespání ve městě Ermelo po cestě. Možná jsme přeci jen měli vzít i navigaci, na obchvatu Johannesburgu trávíme mnohem více času.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

První africká zkušenost začíná zostra. Sotva si přivykám na jízdu vlevo a změnu z pražské zimy do afrického tepla, přidává se ještě tahle vymletá silnice zdevastovaná kamiony, které po ní neustále drandí sem a tam a hlavně hlava nehlava. Takže průměrná rychlost třicítkou, odpoledne vrcholí, cesta moc neubíhá, navíc se už pomalu dostavuje únava po nočním letu. Ale dnes se jen tak spát nebude!

Jen co přejedeme oblast největších výmolů a můžeme více šlápnout na plyn, vstupuje do cesty muž s plácačkou a policejní čepicí a pohyby gestikuluje, abychom s autem zajeli ke krajnici. Přibržďuju a chystám se zastavit, ale v tu chvíli se ozývá určitý skrytý pud sebezáchovy, který sune nohu z brzdy zpět na plyn. Těch přečtených knížek, článků a cestopisů, varování o falešných policistech a únosech! Zkrátka šlapu na plyn, co to jde, a mizíme.

Chvilku ticho a pak spíš panika. Ujet policajtům? Tak tohle jsem ještě nezkoušel, u nás doma, v Evropě, ani nikde jinde. Čekám, že nás za chvíli začne honit automobil s majáčke, ale nic se neděje. Prostě mi ten člověk přišel trochu divný, policejní uniformy později vypadaly přeci jen jinak, navíc nebylo opodál policejní auto nebo jsem si ho alespoň nevšiml. Oproti téhle příhodě pak byla story, že hned po příjezdu na ubytování už jsem auto nenastartoval a musel v noci řešit jeho výměnu, dost banální.

Zásady bezpečnosti

Tuhle historku jsme pak po cestě povídali Jihoafričanům a dočkali jsme se (od bílých) vesměs vždy podobných reakcí: „Tak to jsi udělal nejlepší věc v životě! Já policajtům nezastavuju nikdy! Když už tě nějaký zastavuje někde mimo civilizaci, dej blikačky a dojeď do města. Pak řekni, ze ses bál a normální policajt to pochopí!“ No trochu babské rady, ale zkušenost se počítá. V Bloemfonteinu k tomu ještě místní dodávali „veselé historky“ se zloději. „Jedna známá takhle jela večer za tmy z města. A najednou uviděla vyskládané kamení na silnici. Hele, radši si odřít auto, než zastavit. Hlavně nezastavovat! Ji nenapadlo nic jiného, než v rychlosti projet autem skrze škarpu, kde bylo křoví. No a tam už čekali, jak na ni vyskočí. Tak je prostě přejela.“

Následoval upřímný smích našich hostitelů a naše vytřeštěné oči s nechápavými pohledy. Radši už jsme se snad ani neptali, co se tedy s připravenými útočníky v křoví stalo. Jsou v ráži a dodávají další historky o domobraně v jejich bloemfonteinské čtvrti, která nahrazuje policii. Každá rodina má prý vždy v noci jednou za čas službu a objíždí okolí. Že i jejich pes je rasista a pozná černé obyvatele na dálku a nemá je rád. Že se mu nediví a že nebýt konce apartheidu a nástupu Mandely v roce 1994, jak mohlo být všechno bezva.

Bylo zbytečné přidávat moudra odněkud ze střední Evropy, takže spíše jenom nasloucháme a ptáme se. Každopádně se zdá, že integrace mezi černými a bílými tady alespoň na první pohled nějak moc dobře nefunguje. Většinou se baví bílí s bílými a naopak. A hygienické jednorázové rukavice na košík v supermarketu jsem viděl používat také pouze nakupující bílé pleti. Hlavně okraje měst působí smutným a nebezpečným dojmem plným beznaděje. Tam si vždy vybavím scény z filmu Tsotsi, který se odehrával v chudinské čtvrti Alexandra v Johannesburgu.

Duch Afriky

Integrace se zde tedy dle mého krátkého pozorování zrovna moc nedaří. Ostatně každá země má svá pro a proti, ale já jsem zde jako host a ne jako hodnotitel. A hlavně, Jihoafrická republika má tu výhodu, že tamní krajina, zvířata a celková atmosféra vás naprosto pohltí! Pro člověka znalého Afriky to asi nebude žádný šok, ale jestli je pro vás, tak jako pro mě, Jihoafrická republika první africkou destinací, tak vás „duch Afriky“ musí dostat. Zvířata, která jsem dosud viděl ve filmu nebo za plotem v zoo, jsou najednou ve svých přirozených prostředích. A jedním z nejlepších míst, kde je lze pozorovat, je rezervace Hluhluwe-Umfolozi v provincii KwaZulu-Natal na východě země.

Jak říkají místní, Hluhluwe-Umfolozi je Krugerův park na menším prostoru a rezervace pro fajnšmekry. Především se zde specializují na bílé nosorožce, které pomohli zachránit před vyhynutím, a i když se potýkají s pytláky, tak zde dnes žije více než 1600 těchto živočichů. Jinak zde narazíte na slony, zebry, žirafy, buvoly, lvy, hyeny, suchozemské želvy a nespočet antilop.

Záchytným bodem pro Hluhluwe-Umfolozi je St. Lucia, kde můžete klidně strávit několik dnů, po večerech chodit ke stejnojmennému jezeru vyhlížet krokodýly s hrochy, kteří zde žijí v symbióze, nebo se vydat do iSimangaliso mokřadového parku na pozorování ptáků nebo snad dojet na Cape Vidal, jedno z nemnoha míst v JAR, kde se dá koupat v oceánu. Cape Vidal je navíc perfektní místo na šnorchlování nebo potápění. V průvodcích jsme četli, že celá oblast patří mezi riziková na malárii. Místní se ale dušovali, že poslední malárii tady měli v 80. letech minulého století, takže nakonec Malarone zůstal nerozbalený.

Když kolem cesty místo srnek chodí sloni

V provincii Východní Kapsko jsme ještě zavítali do soukromé rezervace Schotia a národní park Addo Elphant jsme nakonec vynechali, když jsme celou sloní rozvětvenou rodinu s nedávno narozeným slůnětem pozorovali přímo ze silnice na okraji parku. Podobná náhoda jako u nás, když natrefím po cestě na Vysočinu na stádo srnek. Tohle se neokouká! Ale ještě nás čekají další speciální zvířátka! Takže honem do Oudtshoornu, pštrosího ráje v provincii Západní Kapsko! Nejsem zrovna příznivce organizovaných prohlídek čehokoliv, ale díky průvodkyni Geraldine byla návštěva pštrosího centra zábava od začátku do konce.

Muckání s pštrosáčaty z inkubátoru, krotká Betsy, která mi vyklovne krmení přímo z pusy, když se hlásím jako dobrovolník, že chci dostat pusu od pštrosice. Dále pštrosí masáž, kdy si stoupnete zády k pštrosímu výběhu, vezmete si do ruky kbelík s krmením a následuje masáž pštrosími krky. A nakonec jasný vrchol v podobě jízdy na pštrosovi v hmotnostní kategorii do 70 kg, do které jsem se ještě naštěstí vešel.

Je třeba se chytit za křídla a pak balancovat. Držím se docela dlouho, ale o to větším pádem to končí, protože pštros už stačil nabrat rychlost. Ale tohle nabití pusy za to stojí! Následuje promojízda místního ošetřovatele a s otevřenou pusou sleduji, jak pštrosí krk slouží jako volant a následně i ruční brzda. Konzumní zážitek z Oudtshoornu by pak samozřejmě nebyl úplný bez propečeného pštrosího steaku v jedné z místních hospod.

Nejjižnější bod

Zatímco vinařský region kolem Stellenbosche nebo proslulá Garden Route ve mně tolik emocí neprobouzí, jinak je tomu na nejjižnějším bodě afrického kontinentu, na Střelkovém mysu neboli Cape Agulhas. Tak tohle je zase úplně jiná Afrika. Počasí se prudce mění, ochlazuje se a fičí vichr, ani se nedivím těm rezivějícím vrakům lodí, které v zapadajícím slunci dotvářejí ponurou atmosféru tohoto místa. U majáku v infocentru se dávám do řeči s paní, která si jako obvykle Českou republiku dává nakonec matně do souvislosti s Československem a spíše Evropou, ale pěje ódy na české sklo.

Hm. Ale upozornila nás na vesnici Elim, která leží mimo turistické trasy v Západním Kapsku. Mluvila totiž o „Moravians“ z Německa, kteří to tady založili… To v nás vybudilo zvědavost, přiznám se, že do té doby jsem neslyšel o Církvi Moravských bratří, kteří od Jednoty bratrské a z převážně moravských městeček zamířili do Německa a poté podnikali misionářské výpravy do celého světa. Jednou z jejich zastávek byla jižní Afrika, kde založili městečko Elim.

Druhý den jsme sem vyrazili, na ulicích nebyl v podstatě nikdo, ale přesto jsem v téhle ospalé díře zůstal stát na chvíli v úžasu. Stavení s kostelíkem tady totiž spíše připomínají jihočeskou vesnici než jihoafrický venkov. Nakonec se objevil i sympatický průvodce, který nás protáhl místním „skanzenem“. Ten už samozřejmě o České republice věděl, prý tam už byl i český velvyslanec a on by také rád navštívil Českou republiku, ze všeho nejradši prý Břeclav. Wow! Trochu symbolicky na Agulhasu potkáváme první Čechy po cestě, hledat české stopy na druhém konci světa je rozhodně příjemné a obohacující.

Potápění s lidožrouty z Čelistí

Elim je na půli cesty mezi Střelkovým mysem a Gansbaai, centrem výprav za velkými bílými žraloky. My jsme si vybrali cestu skrze vnitrozemí, což se vzhledem k malému autu z půjčovny a nočnímu dešti, který proměnil místní prašnou cestu v kluzké bahno, nejeví jako nejlepší nápad. Z „potápění s lidožrouty z Čelistí“ máme samozřejmě maximální respekt. Ale zatímco místní žraločí guru Mike Rutzen se proslavil volným potápěním mezi velkými bílými žraloky, na turisty zde čeká loďka Barracuda pro zhruba 30 lidí, která má klec přimontovanou na svém okraji. Do ní si stoupnou zvědavci v neoprénu a s brýlemi do vody. Na můstku udílí pokyny instruktor.

Jakmile se blíží žralok, s nádechem se potopíte a žraloka uvidíte z klece doslova z očí do očí. Nemá prý rád bublinky a vzhledem k jeho zubům bych se mu skutečně nerad znelíbil. Jedná se o jedno z nejlepších míst na pozorování tohoto živočicha na světě, v blízkosti se nachází Dyer Island, který je domovem desetitisíců tuleňů, na kterých si žralok velmi rád pochutná. Člověka sní spíše omylem, když se mu dostane do cesty nějaký surfař u Kapského města. I když je počasí skvělé a moře klidné, kolíbání na moři brzy způsobí, že házím šavli na levoboku, na což se mohu znovu podívat na videu, které z celé akce dostáváme.

Když jsem si dříve jezdil prstem po glóbu, Afriku jsem tak nějak objížděl. Moc mě to tam netáhlo. Když jsem pak najednou plánoval cestu do Jihoafrické republiky, jedna znalkyně místních poměrů mi říkala, že kdo jednou Afriku okusí, bude tam chtít brzy znovu. A já samozřejmě číhám na vhodnou příležitost, kdy se tam opět vydat. Velké rozdíly ve společnosti a oboustranný rasismus jsem v Jihoafrické republice sledoval na každém kroku. Ale vjemy z tamní krajiny a její atmosféry mnohokrát vše negativní přebily. Přírodní rezervace plné divokých zvířat ve svém přirozeném prostředí, úžasné a rozmanité scenérie jihoafrické krajiny a v neposlední řadě africký západ slunce, na to jen tak nezapomenete!

Tomáš Hájek tráví většinu dne v kanceláři, většinu dovolené na severu Evropy jako příležitostný průvodce a většinu volného času na rozvoji projektu o nápadech a kreativitě ve veřejném prostoru www.ulicnik.cz