Za Pavlem Šebestou mezi malajské Semangy

CO ŠEBESTA POUZE PŘEDPOKLÁDAL

V knize „Mezi nejmenšími lidmi světa“ se Pavel Šebesta krátce zmiňuje své neúspěšné  pátraní v krasových jeskyních poblíž města Lenggong. Správně se domníval, že tamní jeskynní malby pochází od Semangů. Tehdy mu však Semangové tvrdili, že by v jeskyních nikdy nemohli bydlet a opravdu užívali pouze primitivních přístřeší závětrných stěn z bambusu a listí, odmítali přespat  i v domě Malajců. Šebesta byl především antropolog, takže jeho archeologické bádaní proběhlo jen okrajově. Nyní je už potvrzeno, že tato skalnatá krasová krajina, bohatá na úkryty a plná zvěře, opravdu lákala pravěké obyvatele k osídlení. Naši předkové (myšleno anatomicky moderní lidé) přišli na malajský poloostrov před 80 tisíci léty, když putovali z Afriky do Austrálie. Zde v okolí Lenggongu se usadili. Pozdější archeologické výzkumy odhalily v osmi jeskyních nálezy dokazující prehistorické osídlení:  kostry, skalní kresby, bižuterii, keramiku, zbraně a nástroje. Jde o nejstarší známé místo lidské aktivity na malajském poloostrově. Nedávno bylo analýzou mitochondriální DNA prokázáno, že právě Semangové jsou přímými potomky těchto nejstarších lidí.

VÝZNAMNÝ KOSTERNÍ NÁLEZ

Roku 1990 byla v jeskyni Gunung Runtuh objevena 11 tisíc let stará kostra pravěkého člověka. Událost se stala převratnou pro celou Asii a mužské ostatky získaly označení PERAK MAN podle názvu řeky a provincie, ve které se nález uskutečnil. Jedná se o jedinou prehistorickou kompletní kostru člověka v jihovýchodní Asii a jedinou na světě s kongenitální deformací známou jako Brachymesophalangia typ A2. Muž  byl pohřben rituálním způsobem ve fetální pozici, s oběma nohama skrčenýma směrem k hrudi a rukám. Kolem jeho mrtvého těla bylo rozprostřeno množství masa z různých druhů zvířat (jelínka, prasete, želvy, opice, leoparda a ještěrky). K jeho pohřební výbavě patřily i kamenné nástroje a tisíce říčních mušlí. Podrobnosti o životě tohoto muže se propadly do hluboké minulosti, ale některé informace přece jen mohly být odhaleny. Muž australomelanézkého typu, stáří mezi 40 – 45 lety, 154cm vysoký,  jedl vláknitou stravu, chodil v ohnuté pozici a dožil se zřejmě o hodně let více ve srovnání s jeho vrstevníky. V roce 2001 bylo nedaleko Lenggongu (6 km jižním směrem) založeno první archeologické muzeum v Malajsii. Přestože se vstupné neplatí, není vůbec přeplněno návštěvníky. Moderně a vkusně instalované expozice poskytují informace o místech významných nálezů z paleolitické, neolitické a bronzové doby. Samotná stavba muzea je situována do místa Kota Tampan (v oblati Hulu Perak) významného paleolitického naleziště, jehož stáří se datuje až na 74 tisíc let.

ZAPOMENUTÁ  JESKYNĚ

Přestože se jedná o místo světově významného nálezu, místní Malajce a Číňany toto nijak zvlášť nezajímá. Kde se nachází jeskyně Gunung Runtuh, místo nálezu kostry známé jako „Perak Man“, neví v Lenggongu téměř nikdo. Doptat se na cestu bylo překvapivě obtížné.  Každý dotázaný nějakou cestu ukáže a takový „výraz asijské slušnosti“ dokáže hledání řádně zkomplikovat. Po několika slepých pokusech jsme u silnice našli velkou tabuli ukazující odbočku hned k několika jeskyním. Asi kilometr dál je ještě jedna menší a udává dokonce vzdálenost 2km. Pak už žádné cedule. Zdá se však, že radám obyvatelů pěkných domků na kůlech, lze už opravdu důvěřovat. Obydlená krajina však po čase končí, pryč jsou zahrádky a políčka, tady už se neráchají ani vodní buvoli. Dva kilometry jsou zcela jistě pryč. Asfaltová cesta se změnila nejprve v cestu, pak v úzkou stezku. Tohle už je prales, zde těžko očekávat směrové tabule. Stezka se rozdvojuje, není koho se ptát, kudy dál. Během škrábání do prudkého  kopce je dobré každý oddechový čas využít k odstranění krvechtivých pijavic. Lano visící mezi sesutými balvany naštěstí potvrzuje správnost volby správné stezky. Na konci posledního (téměř horolezeckého) úseku, překvapí dvojjazyčná informační tabule, popisují význam tohoto místa. Je však hodně pravděpodobné, že si ji moc turistů, ještě nepřečetlo.  Jsme u vstupu do jeskyně. Najednou jako by se zastavil čas. Dva protilehlé vchody dávají možnost proniknout lomeným paprskům světla. Šero odhaluje nevelké prostory. Velikostí připomínají jeskyni „Kostelík“ u Býčí skály. Dožluta zabarvený tropický vápenec je však úplně jiný než v Moravském krasu. Dno jeskyně vypadá, jako by průzkum ještě neskončil: vykolíkované, provázky a číslicemi označené čtverce. Vše zůstalo tak, jak jsme mohli vidět na fotografiích v muzeu. Jako by se zastavil čas…

KDO JSOU ORANG ASLI

Také expedice ORANG ASLI směřovala za poznáním současného života posledních živých svědků pravěku. Měla za cíl připomenout význam českého antropologa Pavla Šebesty a směřovala za poznáním živé minulosti lidstva. Za Orang Asli (v překladu „první“ nebo „původní lidé“) se označuje celkem osmnáct etnických podskupin původních obyvatel Malajského poloostrova. Každá z nich má vlastní jazyk nebo dialekt, kulturu a způsob života. Lze  rozlišit tři základní skupiny: na jihu poloostrova žijí Protomalajci, ve střední části Senojové a na severu negrité Semangové – nejstarší obyvatelé Malajsie vůbec. V době Šebestova bádání žili Semangové pravěkým způsobem života lovců a sběračů a stali se hlavním cílem jeho bádání. Tito plaší a mírumilovní obyvatelé pralesa nikdy neválčili, neznali sebevraždy ani krádeže. Tvoří šest etnických skupin: Batek, Džahaj, Kintak, Kensiu, Lanoh a Mendriq. „Nejsou prý to lidé, protože se zčista jasna objeví, jako by ze země vyrostli, a právě tam, kde by je nejméně čekal“, tak zněly pověsti. Také Šebesta ve svých zápiscích uvádí, že ani doba kamenná k nim nedosáhla. Píše: „Je a zůstane záhadou, proč nevynalezli kamenné nástroje. Představují tak pozůstatek prastaré doby, doby bambusové.“ Záměrem cesty bylo zjistit rozsah změn ve způsobu života i současné vztahy majoritní malajské společnosti k pralesním Semangům. Již předem nešlo očekávat žádná senzační setkaní s lidmi bez kontaktu s moderním světem. Po tisíce let neměnný životní styl se nemohl vyhnout civilizačním změnám.

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

ŠEBESTA BY MĚL RADOST

Pavel Šebesta jako první badatel provedl ucelený výzkum Semangů z antropologického, kulturního a jazykového hlediska v létech 1924-25 a 1938-39. Tehdy poukazoval, že se jedná o civilizací ohrožené a vymírající národy. Jeho pesimistické předpoklady se naštěstí nenaplnily. Zatímco tehdy odhadoval velikost jedné z etnických skupin Semangů – Džaháje na 800 duší, současné oficiální statistiky zaznamenávají zvyšující se počty. Žijí nyní v 72 vesnicích a stav 1.049  příslušníků skupiny Džahaj uváděný v roce 1993 se opět zvýšil na  2.073 (dosud poslední uváděný údaj z roku 2004). Kniha „Mezi nejmenšími lidmi světa“ byla dobrým způsobem pro získaní důvěry obyvatel vesnic. V osadě Desaria dokonce na jedné z fotografií v knize poznali obyvatelé jednoho ze svých předků. S nadšením pak přivedli představit jeho vnuka, či pravděpodobněji pravnuka. Kromě tradičních vesnic došlo i na návštěvy takových, kde žijí Orang Asli v očíslovaných moderních domech s elektrikou postavených vládou. Malajsie vede relativně úspěšnou asimilační kampaň a podařilo se jí  převážnou  část obyvatelstva Orang Asli přesvědčit k zanechání nomádského způsobu života lovců a sběračů. Takoví vesničané jezdí na motorkách, občas i auty, s oblibou nosí sluneční brýle, dívají se na televizi a jejich děti navštěvují školy.

SEDM DNÍ S BATEKY

Přesto se podařilo přivézt zajímavé poznatky z návštěvy několika míst, kde se současnost stále ještě podobá dobám Šebestových výzkumů. Polonomádským a nomádským způsobem života nadále žijí  některé skupiny Bateků v rozsáhlé rezervaci Taman Negara. Tuto rezervaci tvoří údajně nejstarší prales na světě. Malajskému poloostrovu se totiž vyhnula doba ledová i další výrazné geologické a vulkanické změny.  Věk pralesa se datuje na těžce představitelných sto třicet milionů let a  je tak o padesát pět milionů let starší než pralesy Amazonie. Místní Batekové odmítají vládní pomoc i lékařskou péči, neumí číst a psát, neposílají děti do škol. Naší expedici se podařilo dohodnout s trojicí mladých Bateků průvodcování cesty na zdejší horu Gunung Tahan 2.187m, která je současně nejvyšším vrcholem pevninské Malajsie. Týdenní trek byl výbornou příležitostí k získání poznatků o jejich chování v přirozeném prostředí pralesa. Schopnost orientace v nepřehledném terénu i dovednosti jako např. rychlost stavby jednoduchého přístřešku, rozdělání ohně je obdivuhodná.  Zároveň však nastaly situace, kdy se ukázala odlišnost pojetí našeho a jejich životní způsobu. Batekové neznají plánování a nesvědčí jim vůdcovská (průvodcovská) role. Obdrželi peníze předem k zakoupení potravin. Zpočátku s sebou vláčeli větší množství jídla a zásoby kuřiva než bylo třeba na celý týden. Během každé přestávky však pořádali hostiny a v polovině cesty už měli téměř vše snězené. Stejně tak nedokázali dát jasný příkaz k pochodu, upozornit na nedostatek možnosti nabrat vodu (oni nepotřebují pít tolik, co Evropan), spíše čekali, co se bude dít, a dělali doprovod. Plně se však osvědčili při hledání stezky v nepřehledných místech i při jištění v nebezpečných částech výstupu nebo při přechodu řek. V závěrečné fázi výstupu již začali plnit svou vůdcovskou roli (také z důvodu, že jim došlo kuřivo a potraviny a chtěli se co nejrychleji  vrátit)  úspěšně dovedli výpravu na vrchol a popoháněli k rychlému návratu. Přání, potkat během cesty nomádské Bateky, se nenaplnilo. O jejich přítomnosti však svědčil nález dvou nedávno opuštěných táborů z typických závětrných stěn.

DŽAHÁJOVÉ NA JEZERECH

Mnohé se od popisu v knize výrazně lišilo. Změny se týkaly nejen způsobu života, které šlo předpokládat, ale například i v tělesné anatomii Semangů. Jsou způsobené míšením (zejména se Senoji) a  nejviditelnější důsledek je ve větší výšce postav. Další změny jsou v přírodním prostředí a nejde vždy jen o mýcení pralesů. Šebesta se pohyboval nejčastěji na severu Malajsie a právě zde došlo k dalším zajímavým setkáním. Zatímco tehdy  řeku Perak obklopovaly husté pralesy, nyní je zde oblast jezer Temengo Lake. Z důvodů zamezení pašeráctví a údajně i dalších možných nebezpečí z Thajska a také možnosti získávaní elektrické energie, byla oblast roku 1967 uměle zatopena a vytvořila se zde spousta větších i malých ostrovů. Pohyb je zde nyní možný jen na lodích a změnit se musel i způsob obživy místních Džahájů. Dovedli se překvapivě dobře přizpůsobit. Daleko více než dříve se věnují rybolovu a hlavně se naučili obchodovat. Každý den kolem desáté hodiny u mostu dálnice, která protíná jinak divokou oblast, probíhají zajímavé obchody. Džahájské lodě přiváží nejen ryby, ale překupníci mají zájem hlavně o „agar wood“. Semangové jsou znalci pralesa a dokáží v něm najít tuto vzácnou surovinu. Aby se dřevo agar stalo vyhledávaným obchodním artiklem, musí být napadeno  určitým druhem houby. Nehledají tedy v pralese zdravé dřevo, ale jeho napadené části, které napohled vypadají jako trouchnivé. Jedná se však o surovinu k výrobě žádaných a nesmírně drahých parfémů.  Poté, co surovina projde sítí překupníků, je její cena pro nás až neuvěřitelná. Gram agaru se rovná gramu zlata. Zdá se, že příznivá budoucnost těchto sběračských Džahajů, je zabezpečena.