V roce 1697 v peténském pralese končí více než 350 let trvající boje mezi indiány a Španěly. Nedostupné místo chránilo poslední rebelující a kruté domorodce před jejich ještě krutějšími nepřáteli. Poslední ohnisko odporu padlo a bílí dobyvatelé si oddechli. Střední Amerika byla konečně jejich. Tohoto cíle by však nedosáhli bez pomoci indiánů…
Po té, co Španělé lačnící po slávě, penězích a hlavně zlatu, ukradli prakticky bezbranných Aravakům Karibik, vydali se dále na západ. V roce 1517 vyplul Francisko Hernández de Córdoba k předpokládané pevnině. Zde se setkal se silným odporem a nepřátelstvím tamních indiánů a pod záplavou jejich kamenů a šípů musel odplout. Větší štěstí měl Juan de Grijalva (o to větší smůlu měli indiáni) o rok později, kdy na území dnešního mexického státu Tabasco potkal přátelské domorodce a začal sbírat informace. Před Španěli ležela podle těchto zdrojů a jejich legend nesmírně bohatá Aztécká říše, které vládli mocní válečníci, však stejně krutí vládci a některé jimi podrobené, či jimi sužované, národy by byly ochotny povstat.
Na počátku 16. století Aztécká říše ovládala kolem 500 malých států a na jí ovládaném území žilo kolem 6 000 000 lidí. Samotné hlavní město Tenochtitlán obývalo až 140 000 obyvatel, a bylo tak větší než řada velkých evropských metropolí. Již před příchodem Španělů místní vztahy ovládaly válečné spory mezi jednotlivými národy, kmeny, nebo městy. V roce 1428 se například Aztékové spojili s Texkokany a Tukubany, aby porazili Tepaneky a jejich hlavní město Azcapotzalco. Mnoho těchto nájezdů bylo učiněno kvůli dostatku „kandidátů“ pro lidské oběti, jimiž Aztékové uctívali svého boha jménem Huitzilopochtli.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Spojenci Hernanda Cortése
18. února 1519 by se mohl zapsat černým písmem do dějin Guatemaly, Mexika, ale i dalších jihoamerických zemí. V ten den španělský conquistador Hernand Cortés, a společně s ním víceméně miniaturní armáda jedenácti lodí, 550 vojáků, patnáct koní a deseti mosazných děl, vyrazil dobýt Nový svět. Přes první nedorozumění a spory k němu po čase vyrazili indiánští zástupci Totonacké federace a požádali ho o pomoc proti Aztékům. V tom Cortés vycítil svoji příležitost a začal hledat další nespokojené kmeny. Byli jimi například Totonakové, nepřátelé Aztéků, nebo obyvatelé Tlaxcalu. I když ne vše šlo tak docela snadno.
Indiáni z Tlaxcalu nežili v područí Aztéků a tak nejdříve Španěle napadli, prohráli, a museli tedy svoji politiku změnit. Stali se jedněmi z nejvěrnějších a nespolehlivějších španělských spojenců.
Aztécký vládce Moctezuma, podporovaný legendou o návratu opeřeného hada Quetzalcoatla, se bál a stále věřil, že nově příchozí „bílé bohy“ může přesvědčit k tomu, aby odešli, a proto Cortése zval do svého sídla v Tenochtitlánu. Dobyvatel nakonec přes četná varování nabídku přijal, ale cestu si musel probojovat. Například obyvatelé města Cholula, žijící v nepřátelství s lidmi z Tlaxcalu, zřejmě chtěli Španěle napadnout a Cortésovi muži ve spolupráci se „svými“ indiány velkou část obyvatel povraždili.
Zrádci v řadách dobyvatelů
„Zrádci“ by se dali nalézt na obou stranách pomyslné barikády. Cortés po svém příjezdu objevil dva muže, Španěle, jež přežili ztroskotání lodi v roce 1511 a nyní žili mezi místními indiány. Byli jimi Gerónimo de Aguilar a Gonzalo Guerrero. Aguilar se připojil ke Cortésově výpravě a díky svým znalostem několika místních jazyků i prostředí se stal nepostradatelným účastníkem tažení. Guerrero zvolil opačnou cestu. Ve světě Mayů se velice dobře etabloval a pořídil si zde ženu a tři děti. Jeho postavení v osadě Chetumal, kde žil, nebylo špatné a stejně tak jeho láska k novému domovu byla velké. Postavil se proto v bojích na stranu indiánů, a během nich také zemřel.
Moctezuma přijal v Tenochtitlánu Cortése dobře, ten mu však nevěřil, a nechal aztéckého vládce unést a uvěznit, aby indián vládl jako jeho loutka. Pak Aztékové povstali. Po těžkých bojích a smrti Moctezumy se museli Španělé z města stáhnout. To se neobešlo bez ztrát ve španělských řadách. Popravdě byly děsivé, ale mezi jejich indiánskými spojenci si boje vyžádaly tisíce obětí. Indiáni se takto vraždili navzájem pro zájem „bílého“ boha, jemuž jejich zájmy neříkali vůbec nic.
Vyjednávání v Tlaxcale
Cortés se tak vrátil do Tlaxcale, kde mu slíbili pomoc, ale za určitých podmínek. Ty byly tyto: žádné daně španělskému králi, plná svrchovanost nad městem Cholula a pevnost v Tenochtitlánu až je získají. Cortés souhlasil, i když neměl v plánu smlouvu dodržet (několik let po skončení bojů Tlaxcala platilo daně stejně jako další podrobená centra). Díky pomoci ze Španělska nyní Cortés ovládal 86 jezdců, 118 střelců z kuší a arkebuz, 700 mužů s meči a píkami a 18 děl, jeho tlaxcalští spojenci mu pak poskytli neuvěřitelných 75 000 bojovníků. Po ukrutné bitvě město padlo a začal masakr. Podle některých zpráv indiánští spojenci Cortése (a jeho vojáci) povraždili kolem 150 000 lidí, zbytek odvlekli do otroctví. Aztécká říše padla a společně s ní zemřelo i několik stovek tisíc Aztéků. Španělům tak již nebránilo nic v dobytí celé střední Ameriky.
Nejsmutnější částí dobývání kontinentu je to, že tamní indiánské kultury byly prakticky vyhlazeny. O jejich osudu však bylo rozhodnuto již ve chvíli, kdy pozvali první Evropany do svých domovů. Více jak tři čtvrtiny domorodců totiž nezabily zbraně války, ale nemoci (neštovice, spalničky a chřipka), jež bílí dobyvatelé přinesli s sebou.
