Za legendou Teutoburského lesa

Jde opravdu o nepřehlédnutelnou dominantu okolí – i ve chvíli, kdy ji nevidíte, je vlastně všudypřítomná. Objevuje se totiž jako grafické logo různých institucí nebo jako suvenýr v nejrůznějších uměleckých zpodobněních a velikostech.

„Vare, Vare, vrať mi mé legie!“

Za městem Detmold začíná kopec prudce stoupat, vjíždíme do lesa a doufáme, že nás na úžící se silnici nepotká nějaká komplikace. Nakonec vše dobře dopadá, dojíždíme na místo, odsud už stačí ujít jen několik set metrů a stojíme před pomníkem. Oficiálně se totiž jedná o Hermannův pomník (Hermannsdenkmal), i když jej většina návštěvníků vnímá nejčastěji jako zajímavě konstruovanou rozhlednu. Ale ono těch matoucích faktů je více – vždyť už samotný název je trochu zavádějící. Žádný Hermann, ale Arminius je to správné jméno. Syn náčelníka germánského kmene Cherusků, který si získal přízeň římského správce provincie Publia Quinctilia Vara. Současně se ale postavil do čela připravovaného povstání spojených germánských kmenů proti římské nadvládě a pod záminkou potlačení údajných nepokojů se mu podařilo vylákat tři římské legie, jimž velel právě Varus, na cestu do vzdálenějších končin provincie. Během tohoto přesunu došlo v úseku Teutoburského lesa (nedaleko dnešního Osnabrücku) k napadení Římanů a jejich drtivé porážce. Arminius jako znalec římské bojové taktiky a techniky si uvědomoval, že by Germáni v přímé konfrontaci s vycvičenými legionáři neobstáli, proto útok záměrně naplánoval na toto místo – hustý a neprostupný les, složitý terén a k tomu nepříznivé počasí, to vše přispělo k největší porážce Říma v jeho slavné historii. Legie byly zničeny, kdo nezemřel, byl zajat a naděje impéria na rozšíření moci do oblasti východně od Rýna byly zmařeny. Jak uvádí historik Suetonnius císař Octavianus ještě dlouho poté při vzpomínce na Teutoburský les zoufale křičel: „Vare, Vare, vrať mi mé legie!“ Tak šokující a ponižující byla tato porážka. Germánský velitel Arminius byl na vrcholu své slávy, pokusil se využít okamžiku a začal usilovat o definitivní sjednocení kmenů pod svou nadvládu, ale příliš se mu to nedařilo. Rozdílné zájmy a touha po moci nakonec vedla k jeho zavraždění kolem roku 21 n. l. Brzy po své smrti se ale stal oblíbenou postavou nejrůznějších hrdinských eposů, písní a pověstí. Na vznik legendy bylo úspěšně zaděláno.

Nejširší nabídku průvodců a map Německa (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Vznik pomníku

Po ukončení napoleonských válek na počátku 19. století se začala velmi silně ozývat myšlenka na sjednocený a silný německý stát, jejímiž nositeli byli především liberální měšťanské kruhy a studenti. Začaly vznikat nejrůznější spolky, které ve svém snažení hledali vzory v minulosti. A jako ideálního představitele osvoboditele a sjednotitele si vybrali věhlasného vítěze z Teutoburského lesa, Arminia – v této době už ale označovaného poněmčenou variantou jména, tedy „Hermanna“ (toto označení se objevuje zhruba od 16. století).

S tím šly ruku v ruce i myšlenky na stavbu důstojného pomníku tomuto válečníkovi – nejenom jako připomínka slavné minulosti, ale i jako impuls a povzbuzení sjednotitelských a nacionalistických snah. Jako vhodné místo byl vybrán vrchol kopce Grotenburg nad městem Detmold, na východním konci Teutoburského lesa. S podporou dalších spolků, měšťanů a některých představitelů šlechty (z nejvýznamnějších uveďme alespoň bavorského krále Ludvíka I.), byla stavba v roce 1838 započata. Od samého začátku stavbu projektoval a řídil Ernst von Bandel, pro něhož byl Hermannův pomník životním snem. V roce 1846 byl dokončen podstavec, na němž měla stát socha, v této fázi však musela být stavba zastavena pro nedostatek financí. Navíc v bouřlivém roce 1848 byly na nějaký čas pohřbeny i myšlenky na silné a sjednocené Německo.

Až na začátku 60. let 19. století v souvislosti se vzestupem Pruska, které se postavilo do čela sjednocovacího procesu, byly obnoveny práce na pomníku. V této době už neměl symbolizovat pouze sjednocené Německo, ale měl v sobě odrážet i hospodářskou a vojenskou sílu nového státu. Vše se nakonec podařilo dovézt do úspěšného konce, a tak 16. srpna 1875 mohl císař Vilém I. slavnostně předat Hermannův pomník „celému německému lidu“.

Hned od začátku získal Hermannův pomník velkou oblibu a stal se velmi navštěvovaným místem. Tato situace platí dodnes, navíc se během let stal doslova ikonou zdejšího kraje. Není divu, přehlédnout jej opravdu nejde – celková výška pomníku je totiž 53 metrů a je složen ze dvou částí. Podstavce, na jehož stavbu se využil pískovec těžený přímo na místě, a který v sobě skrývá točité schodiště, po němž se vystoupá na vyhlídkovou plošinu. Z ní je možný kruhový výhled do okolí – na okolní kopce, blízké město Detmold a při dobré viditelnosti můžete zahlédnout i věž pevnosti Sparrenburg v Bielefeldu. Na podstavci pak stojí samotná socha Hermanna. Nejdříve byla vytvořena vnitřní železná kostra, která byla postupně pokryta měděnými pláty (celkem je jich na 200 a jejich tloušťka se pohybuje v rozmezí 2-3 mm). Při bližším pohledu vyjde najevo také zajímavý detail – na znamení svého vítězství stojí Hermann levou nohou na ležící orlici, symbolu římských legií. A neméně zajímavé je celkové umístění sochy – Hermann se nedívá směrem na severozápad k vzdálenému místu svého triumfu u Osnabrücku, nýbrž jeho pohled směřuje k jihozápadu, k Francii, která byla největším konkurentem rodícího se Německa v tehdejší Evropě druhé poloviny 19. století. Hermann tak současně plnil funkci jakéhosi varování nepřátelům za hranicemi. Areál pomníku jako celku doplňuje schodiště s vyobrazenými válečnými trofejemi z bitvy, půlkruhové prostranství, po jehož stranách jsou kamenné lavice k posezení a o poznání menší pomník pruského kancléře Otto von Bismarcka, stojící u cesty.

Při návštěvě tohoto místa si člověk vcelku snadno uvědomí, jak jednoduše se dá měnit výklad dějin a role významných osobností v nich. Naštěstí doba vyhroceného nacionalismu v této části Evropy je snad už definitivně minulostí a dnes tak můžeme nerušeně obdivovat technicky pozoruhodnou stavbu a vychutnat si vyhlídku do krásného okolí.

Ernst von Bandel – splnění životního snu

Ernst von Bandel se narodil v roce 1800 v Ansbachu do dobře situované úřednické rodiny. V mládí se rozhodl pro studium umění a odešel na Akademii do Mnichova, kde se zaměřil na sochařství. Během tohoto pobytu se seznámil s nejnovějšími trendy v umění a architektuře.

Po absolvování mnichovské Akademie začal pracovat na prvních zakázkách, ale velmi záhy byl osloven s nabídkou vytvořit Hermannův pomník, což s nadšením přijal. Začal tak pracovat na díle, které se mělo stát jeho celoživotní náplní a snem. Kromě vypracování plánů pomníku se zapojil i do kampaně na získání dostatečného množství prostředků od nejrůznějších mecenášů z řad německých měšťanů a šlechty. Po obnovení stavby v 60. letech 19. století se i s manželkou usadil v dřevěné chatě nedaleko staveniště. Zde strávili řadu let, které ještě byly potřeba do úspěšného dokončení pomníku. Slavnostní odhalení za účasti nejvyšších představitelů Pruska v roce 1875 bylo pro von Bandela obrovským zadostiučiněním a naplněním jeho celoživotního snažení. Zemřel krátce nato, v roce 1876.