Za ledovými krami, tuleni a tučňáky na Antarktidu

Přibližně v polovině poloostrova jím prochází jižní polární kruh. Poloostrov je geologicky odlišný od mnohem starší hlavní části antarktické pevniny. Přechází přes něj horský systém, který je pokračováním jihoamerických And, se kterými je spojený podmořským horským hřbetem. Nejvyšší horou poloostrova je Mt Jackson, který měří 4191 metrů.

Na poloostrově je odlišný typ zalednění – jsou na něm ledovce horského typu, které se při svém úpatí po částech odlamují do moře. Také podnebí je na poloostrově jiné, protože tu převažuje mořský vliv, zatím co v centru Antarktidy je podnebí antarkticky kontinentální.

Ledové počasí

Nad poloostrovem vznikají jako následek střetů mořských a pevninských vzdušných proudů časté cyklóny a frontální systémy. Často zde vanou větry o velké rychlosti a pro počasí je typická značná proměnlivost. Teploty zde jsou v porovnání s centrální Antarktidou příznivější – v létě mohou vystoupit až k +15 °C a v zimě klesají „jen“ k –40 °C. V zimě je poloostrov obklopen několik metrů silným ledovým krunýřem a je nedostupný. Prší zde výrazně více než v centrální Antarktidě.

V antarktickém létě je prý zde 70 % dnů zamračeno a často drobně prší. A tak je jasné, že jsme v lednu 2010 měli velké štěstí, protože počasí nám přálo. Ani jednou nezapršelo a často bylo slunečno. Kdybychom jeli o tři roky později, kdy píšu tuto knihu, bylo všechno jinak, protože v roce 2013 začalo antarktické léto výrazně později, než jindy. A o co později začalo, o to dříve skončilo. Čeští vědci našli při svém příjezdu do Antarktidy moře zamrzlé a Mendelova stanice musela být uzavřena dříve, než se plánovalo.

Před námi jako první zastávka a první došlápnutí na Antarktidu byl ostrov Aitcho. Začali jsme se připravovat na první vylodění. To znamená, že loď zakotvila a my jsme nasedli do gumových nafukovacích člunů zvaných zodiaky.

Ptáci ve fraku

Tučňáci nás přijali vlídně a my se jich nemohli nabažit. Po vystoupení na břeh jsme se samozřejmě nejdřív s nimi potěšili. Jsou to nesmírně milí, temperamentní a velmi zvědaví tvorové. Třebaže jsme dodržovali veškerá pravidla, jak blízko se k nim můžeme přiblížit, nešlo to dodržet – oni se chodili koukat na nás.

Tito nelétaví ptáci, zato vynikající plavci a potápěči, jsou erbovním tvorem Antarktidy. Je jich tu asi 8 milionů a patří do 8 druhů. (Někde se uvádí, že v Antarktidě žije jen 7 druhů.) Celkem na jižní polokouli Země existuje 17 druhů tučňáků, eventuálně 18, pokud se dva australské poddruhy počítají za samostatný druh. Zajímavé je, jak jsem se dočetla, že desetina tučňáků jsou homosexuálové.

Svrchní peří tučňáků, které nepropouští vodu, připomíná pletenou tkaninu. Pod ním ještě mají jako spodní prádlo jemné prachové peří. Před chladem je chrání také tlustá vrstva tuku, podle které získali své jméno. Všichni jsou bílo-černě zbarvení (stejně tak i další ptáci v Antarktidě s podobným způsobem života) – mají bílé břicho a černý hřbet – a díky tomu jsou podvodou téměř neviditelní, seshora i zezdola.

Čím blíže k jižnímu pólu, tím větší tučňáci tam žijí (na rovníkových Galapágách žijí naopak nejmenší tučňáci). Největším tučňákem je přes metr vysoký tučňák císařský, ale ten na Antarktickém poloostrově nežije. Jeho rozmnožovací cyklus během roku je velmi komplikovaný a zahrnuje v sobě i pochod v délce 100–150 kilometrů.

Nejlepší je si tento druh tučňáka užít v dokumentárních filmech, které mohou zachytit všechny fáze, jak se samci a samice připravují na páření a jak se pak dělí o péči o potomstvo v průběhu mnoha měsíců.

Ze života tučňáků

Na ostrově Aitcho a následujícím ostrově Half Moon jsme potkali dva druhy – tučňáky oslí a uzdičkové. Tučňák oslí (foto) má nad každým okem bílou skvrnu, tučňák uzdičkovýmá od ucha k ucha přes bílou bradu černý proužek a vypadá, jako by se stále usmíval.

Tučňáčí rodiny měly právě mláďátka, většinou dvojčata. Děťátka se choulila pod bříškem maminky či tatínka a evidentně se jim na světě líbilo. Jeden rodič je vždy má na starosti a druhý shání potravu. Ptáčata pak krmí natrávenou stravou ze svého volete.

Když jsme se na ostrově Aitcho přes kopec vydali na druhou stranu ostrova, šli jsme jeden za druhým, abychom to tu pošlapali co nejméně. Šli jsme po vlastní cestičce (označené průvodcem červeným praporkem), protože tučňákům se do jejich cestiček nešlape. Tučňáci mají svých cestiček všude plno a je třeba dávat pozor, abychom si je v zápalu koukání kolem sebe nespletli s naší. Někde je mají tak do hloubky vydupané, že v nich skoro nejsou vidět.

O tom, co všechno dnes můžete dělat na Antarktidě, se dočtete v článku Antarktida aktivně? Připravte si mačky, kajak i teplý spacák! Těšte se třeba na bivak mezi tučňáky!

Když se nějaký tučňák rozhodne jít po naší cestě, je naší povinností ustoupit stranou a dát mu přednost. Tučňáci oslí občas zvednou hlavu nahoru a vydávají silné hýkavé zvuky – tak taky přišli ke svému jménu (foto). Jedinkrát jsme narazili i na tučňáka, který se v Antarktidě běžně nevyskytuje – na tučňáka žlutorohého, anglicky mu říkají Makaroni. To je ten se zlatým obočím. Přestože těchto tučňáků je hodně, mají ve zvyku si občas namluvit jedince jiného druhu a odstěhovat se k němu – jako v daném případě.

Jedna delikátnost: tučňáci se vyprazdňují tak, že se trochu předkloní a pak trus velkou rychlostí vystřelí. Běda ostatním v dosahu – ti jsou pokálení tak dlouho, dokud si zase nejdou do moře pro potravu a nevyperou si při tom fráček. Někdy je trus světlý, někdy barevný – podle složení stravy.

Nejširší nabídku průvodců a map Antarktidy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Krajina ledových ker

Na druhé straně ostrova se nám otevřel pohled na fantaskní snovou krajinu. Pod špičatým skalnatým útvarem byli samozřejmě také tučňáci, protože ti jsou tady všude, ale kromě nich se tam povalovalo stádo rypoušů sloních (trochu jsou vidět na fotu vlevo od špičatého útvaru). Přesněji rypoušek. Byly to samice, protože samci už před časem splnili své povinnosti a odpluli. Rypouši jsou obrovská zvířata – samci měří až pět metrů a mohou dosáhnout váhy přes tři tuny. Samice jsou podstatně menší, ale i tak veliká zvířata.

Povalovali se tam také další reprezentanti antarktické fauny – tuleni Weddellovi.Všichni tuleni jsou k vidění většinou jak spokojeně oddechují a spí. Prospí každý den mnoho hodin a nejlépe, je-li to na sluníčku.

Během plavby kapitán rozhlasem oznámil, že budeme brzy míjet ohromnou kru. Hned jsme byli všichni venku na palubě. Byla to ledovcová kra, která se odlomila od šelfového ledovce. To se pozná podle tvaru. V Antarktidě jsou ledovce dvou druhů: šelfové a pevninské. Šelfové vyplňují zátoky, které jsou ze tří stran obklopeny pevninou.

Od nich se odlamují ledové kry stolového tvaru, zatímco od pevninských ledovců se odlamují kry nepravidelného tvaru. Největším šelfovým ledovcem je již dříve zmíněný Rossův, jehož území je velké jako Francie. Pevninské ledovce, ledovcové řeky, vznikají v místech, kde ledovcový příkrov stéká z centrální Antarktidy přes Transantarktické pohoří. Největším ledovcem tohoto typu vůbec na světě je Lambertův ledovec, široký 40 kilometrů, který odvodňuje obrovskou oblast východoantarktického ledového příkrovu.

Zabiják jménem tuleň leopardí

Ostrov Cuverville nás přivítal kusy ledu z někdejší starší kry, protože led hrál několika odstíny modré barvy (novější led je bílý). Během plavby kanálem Errera jsme chodili ven pozorovat stékající ledovce, hory nebo živočichy na okolo plovoucích krách. Loď k tomu nabízela mnoho otevřených, polochráněných i chráněných prostor.

Na kusu kry ve vodě – jak mívá ve zvyku – si hověl masožravý predátor tuleň leopardíkterého jsme později viděli ještě několikrát. To je obrovské zvíře – dorůstá délky až 4 a půl metru a váží i více než 450 kilogramů. Žije samotářsky. Loví většinou tučňáky a jiné tuleně. Umí vyskočit až dva metry nad hladinu a na ledu se pohybuje rychlostí až 20 km/hod.

Tento veliký tuleň připomíná ohromného hada. Lidi si zvědavě prohlíží. Je to jediný antarktický živočich, který prokazatelně zabil člověka – v roce 2003 britskou polárnici při potápění. Jsou známy také případy, kdy se tento tuleň vynořil z díry v ledu a chytil polárníka za nohu a dokonce že přímo skočil do člunu ve snaze napadnout posádku. Také v knize „Endurance“ o Shackletonově výpravě je děsuplná pasáž, jak tento tuleň honil a snažil se napadnout jednoho muže, který před ním utíkal z jedné strany kry na druhou a tuleň leopardí ji vždy podplaval. V poslední chvíli námořníka zachránil kolega, který tuleně zastřelil.