Za humny Jeruzaléma čeká Vádí Kelt

„Bude to 30 šekelů (přibližně 150 Kč),“ říká si palestinský řidič šerutu o nehoráznou sumu. Z východního Jeruzaléma je to do Jericha zhruba dvacetikilometrová jízda, a částka tak vysoce přesahuje i místní obchodnické manýry. Nerad se cítím jako zlatá kachna, kterou si každý chce oškubat, zvláště když i normální „turistická“ cena je poloviční, a to nemluvím o té pro místní. Chvíli se dohadujeme přímo na náměstí, ale očividně se mi podařilo narazit na neústupného zlatokopa a ne na obchodníka, kterých je mezi zdejších řidiči většina. Smlouvání ho nezajímá, moje argumenty neposlouchá, jen stále opakuje jako rozbitý gramofon svoji cenu. Nedá si říci, zvyšuje hlas a stáváme se středem pozornosti. Jeho hrubé chování kazí nádherné ráno. Nemám zájem o žádné nepříjemnosti, a zvláště zde ne. Po chvíli toho mám dost, dávám mu 50 šekelů a odcházím. Možná poděkování, ale spíše nadávky se ozývají za mými zády, když opouštím malé náměstí.

Jericho je jednou ze vstupních bran do Vádí Kelt (Wadi Qelt), i když převážná většina cestovatelů dává přednost cesty z Mitzpe Yericha, což je izraelská osada ležící o několik kilometrů blíže Jeruzalému. Hlavním důvodem je zřejmě převýšení, cestou z Jericha je nutné překonat něco přes 400 výškových metrů, kdežto z opačného směru se jde prakticky stále z kopce. Do osady jezdí z hlavního města několik autobusů denně, nejlepší je poptat se na informacích přímo na hlavním nádraží. V autobuse je důležité řidiči připomenout, zvláště pak v dálkových spojích, kde má zastavit. Velice často zastávkou pouze projede, beze předešlého upozornění, a pak nezbývá než se vracet zpátky po svých a nebo taxíkem. Další možností, a to zvláště o šabatu (den odpočinku je dodržován od pátečního do sobotního západu slunce a izraelská doprava nefunguje) je použití palestinských autobusů a šerutů odjíždějících z nádraží ve východním Jeruzalémě. Cena může být o něco vyšší, záleží na domluvě a na počtu osob. V tomto případě je lepší jet přímo do Jericha a odtud pokračovat pěšky. Z Mitspe Yericha se totiž mnohem snadněji stopuje, a tak šetrnější z trekařů mohou ušetřit nějaký ten šekel navíc na cestě zpátky.

Oáza ve vádí dala vzniknout jedné z nejdůležitějších palestinských křesťanských památek – klášteru Sv. Jiří. Jméno nese po Sv. Jiří z Kozibi a byl postaven v 5. století po Kr. V mnoha jeskyních zde bydleli poustevníci, kteří se účastnili sobotních a nedělních liturgií. Snažili se nalézt něco z pouští inspirace starých biblických proroků. Klášter byl více či méně opuštěn, když se údolím přehnali Peršané a zmasakrovali 14 mnichů. Křižáci jej částečně obnovili v roce 1179, zásadní rekonstrukce provedla v roce 1901 Řecká ortodoxní církev.

Vesnice starší než Bible

Je sice teprve devět hodin, ale teplota už vystoupala na nepříjemnou úroveň. Stále ještě ve městě si dopřáváme brzký oběd, spíše tedy pozdní snídani. Jednou z věcí, která překvapí na palestinských okupovaných územích jsou místní ceny. Za falafel a litrovou Coca colu v Jeruzalémě zaplatíte 20 – 25 šekelů. Na většině míst v Palestině jenom 6 až 8. I obsluha je jiná než v Izraeli, milejší, usměvavější, lidé jsou přátelštější a otevřenější. Uvolněnější a klidnější atmosféra. Tohle se však může rychle změnit. „S těmi vousy vypadáš jako osadník,“ říká mi mnoho z mých přátel a bohužel mají pravdu. Zkoušel jsem se i oholit, ale moc to nepomohlo. Běloch s blonďatými vlasy se zde těžko ztratí. Turistovi v Jerichu žádné velké nebezpečí nehrozí. Pro Izraelce je to však jiné. Město spadá do oblasti A, kam mají izraelští občasné vstup zakázán. Stejně tak přítomnost osady Vered Yericho těsně za hranici mezi zónou A a B není úplně bezkonfliktní. Může se přihodit a občas se to i stává, že si místní turistu spletou s izraelským osadníkem a potom již nebývá ke kamenům moc daleko.

Cesta z města vede po betonu a já se jen modlím, aby to tak nebylo pořád. Koukám do černobílé mapy vytištěné z internetu, sice pomáhá, ale podrobnější by se hodila více. Snažím se jít podle ukazatelů, které však brzy zrazují. Vystupuji skoro až na vrchol kopce, kde se nachází zpracovatelský provoz OSN. Podél pravé strany vádí se táhne starý, ale stále funkční akvadukt a na levé vidím linii pěšiny. Cokoliv je lepší než beton pod nohama. Nepříjemně příkrý sestup na dno údolí ukončuje vybělená lebka koně. Holt jsem v poušti a je dobré na to nezapomínat. Sáhnu po hadičce svého camel bagu a lehce potáhnu. Stále ještě studená, snad ten led uvnitř vydrží aspoň ještě chvíli. Teplota se šplhá nahoru. Přehřátá voda v plastové pytli k pití není žádná slast, a ty tři litry do sebe dostat nějak musím.

Škrábu se už nějakou dobu zase do kopce, když moje oči ulpí na červenobílých značkách. Vypadá to, že lezu správně. Ještě tak dvě hodiny a měl bych dostat možnost si odpočinout v pravoslavném klášteře Svatého Jiří. Cesta se klikatí mezi skalami a na obou stranách vyschlého řečiště je možné vidět opuštěné a polorozbořené domy či jeskyně. O osídlení těchto skalních vesnic se zmiňuje i Bible a není se ani čemu divit, zdejší krajina patří k nejdéle trvale osídleným oblastem na světě. Objevují se také železné kříže, které jsou mnohem zachovalejší a dokazují  tak novodobější osídlení. Další známkou lidské přítomnosti v údolí je značný počet vodovodů rozmístěných v několika stupních nad sebou. Jako bílí hadi se táhnou podél skal a nabízejí tak příjemné osvěžení cestovatelům.

Nejširší nabídku průvodců a map Izraele a palestinských území (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Tam, kde vládne klid a mír

Za poslední zatáčkou se ukázala krásná oáza. Zelené stromy, tráva, keře, akvadukty a nad tím vším do skály vytesaný klášter. Bylo by to dech beroucí, kdyby se mi ještě nějaký dostával. Poušť v létě je jako trouba, horká a pečící. „Nechcete se projet na oslovi,“ ozvalo se ze stínu. Schováni za tímto typickým místním zvířetem sedí dva Palestinci a usmívají se. „Ani ne,“ se stejným výrazem odpovím, moc štěstí jim tím zřejmě nepřinesu. Budou muset počkat na bohatší turisty. Dveře do komplexu jsou otevřeny, hlídá je starší muž z jehož výrazu si nejsem jistý, jestli mě pustí dovnitř. Nic neříká, jen pokyne rukou.

Uklizený, upravený a čistý prostor. Ke svému překvapení zjišťuji, že takto jsem si sídlo mnichů nepředstavoval. Spíše nádherné sídlo s úžasným výhledem do krajiny, než prosté ubytování. Dostáváme džus a povolení se volně pohybovat. Přístupných částí mnoho není, vládne zde však klid a mír. Tak potřebné dvě komodity v této oblasti. Prohlídka netrvá moc dlouho a ve stínu blížícího se oběda se není ani čemu divit. Vůně připravovaného jídla se nese chodbami. Sbíhají se mi sliny a příjemný chlad vnitřních prosto mi připomněl nutnost jíst. Venku se moc nechce, ale tady si žaludek žádá své. Je tu ještě několik dalších turistů a tak myšlenka na pozvání ke společnému stolu vezme během chvíle za své. Škoda, vypadá to na něco smaženého. Moc by jim toho zřejmě nezbylo, kdyby měli hostit každý hladový krk, který sem denně zavítá. Není jich sice mnoho, ale ke stovce se číslo jistě vyšplhá. Návštěva skončila, ještě sklenice lahodného džusu a zase na cestu.

Život ve vádí neustal ani po několika tisíci letech. Kromě pravoslavných mnichů se zde usadily i skupiny beduínů. Jejich roztrhané stany a bídné příbytky se občas objevuje za kopci či na vzdálených návrších. Jednou malinkatou vesničkou procházím a nejsem si jistý, jestli je opuštěná a nebo obydlená. Až stádo ovcí v doprovodu psa a dvou dětí mi říká, že zde opravdu někdo žije. O Palestincích se mluví velice často, ale na tyto lidi se ze stejnou vehemencí zapomíná na obou stranách. Nepatří totiž ani k jedné.

Na kafe k beduínům

Poslední kroky, horko sálá mezi skalami a voda k pití se už pomalu vaří. Tenký pramen, kterého se celou cestu držím, se ztrácí pod rozvětveným keřem. Podlézám pod ním a přede mnou se objevuje malinkatý ráj. Vodní plocha s rozlohou několika metrů čtverečních a hloubkou těsně pod kolena, vypadá neodolatelně. Batoh letí na zem. Následovalo by ho i triko a kalhoty, kdybych si nevšiml dvou arabských žen stojících na protilehlém břehu. Sice mokré, ale přesto zahalené od hlavy až k patě v hidžábu. Malinko zvědavě a trochu vyděšeně na mě hledí. Vodní lázeň si nechci nechat ujít, a tak chtě nechtě musím prát. V oblečení si lehám do vody, nechávám slabý proud odplavit špínu a ochladit moji přehřátou hlavu.

Po chvilce ve vodě začínám mnohem více vnímat své prostředí, kousek dál po proudu říčky vidím rodinu pečící si maso na ohni. Kolem mě se objeví děti a stříkají vodu na všechny strany. Jejich rodiče mezitím rozdmýchali oheň na protilehlém břehu a připravují gril. Rozložím se na skále a v příjemném stínu lehce usínám. „Nechcete kávu,“ ozve se od rodiny arabsky. Jelikož zde se tento lahodný silný nápoj jen těžko odmítá, už pár vteřin po pozvání se brodím ke svým hostitelům.

Počítám kolem dvaceti lidí. Jedna rodina: otec, matka, tři synové, jejich manželky, dcera a několik dětí. Ty se pohybují tak rychle, křičí a hrají se ve vodě, že po chvilce ztrácím přehled o jejich počtu. Sedím na příjemné kamenné pláži a pokouším se odpovídat na otázky. Zjišťuji, že jsme sousedé, tedy každý žijeme na jiné straně plotu z betonu a ostnatého drátu, já v Gilo a můj hostitel v Betlémě. Káva je vynikající. Pomalu se loučím a vyrážím na cestu zpět do Jeruzaléma. Poslední kilometry vedou do příkrého kopce, a potom už jenom dostopovat do svatého města. Jedna z věcí, která zde pravdu není problém.