Malinko ironický titulek skrývá 6 tipů, která můžete v Číně navštívit , pokud rádi šlapete po svých a nechcete být přitom sledováni samozvaným průvodcem. Ale pozor! Jejich krása je vykoupena velkou trpělivostí.
Do našeho pokojíku vstoupila bez zaklepání neznámá rozzářená žena v klobouku a sedla si na postel. S naprostou jistotou, že spolu strávíme dnešní den, rozložila mapy a ukazovala nám, kudy nás provede. Chvíli jsme byli užaslí, ale nakonec se nám podařilo ji s úsměvem odehnat. Odcházela zklamána, ale s obdivem, že jsme se rozhodli uspořádat dvoudenní cyklovýlet mezi vápencovými homolemi a rýžovými políčky jihočínského Yangshua sami.
Yangshuo aneb každá rada (i zbytečná) nad zlato
Naše samostatnost, schopnost vyznat se v terénu, domluvit se i bez jazyka a přestát den bez čínského štěbetání udivovala mnoho samozvaných průvodců. Ti, kteří ušetřili jen na jednu lekci angličtiny, byli vybaveni alespoň sešitem s anglickými frázemi. V podstatě se jednalo o stejný způsob, který jsme praktikovali i my. Ruce nohy pak obstaraly širší slovní zásobu. Před „průvodkyní“ na kole, která na svou oběť čekala kdesi v poli, jsme utekli do příjemné hospůdky nad řekou, v níž se koupali vodní buvoli, pluly bambusové vory a skotačily děti rybářů. V tomto krásném zapadlém koutku krasové oblasti se schovával jeden čínský turista z Macaa, který nám se smíchem a porozuměním napsal do průvodce větu „děkujeme, ale nepotřebujeme průvodce.“
Bohužel jsme ji už nevyužili, jelikož ženy kultury Čuang s krásnými černými vlasy pravděpodobně neuměly číst (nebo to dělaly) a odbýt se nedaly. Zalíbily se jim mé náušnice, protože stejné stříbrné kruhy měly v uších i ony. Seskupily se okolo nás, smály se, zvědavě nás osahávaly, štěbetaly a stále nabízely ubytování gestem „spát spát“, až jsem se musela rozesmát také.
Rýžové terasy na Dračí páteři obývá spoustu etnických menšin. Krásní urostlí lidé bydlí ve velkých dřevěných domech, jež jsou samozřejmě hlavně zemědělskou usedlostí. Rýže se sklízí dvakrát i třikrát do roka, ale přesto vyšňořeným ženám zbývá ještě spousta času lákat turisty na vlasy dlouhé až na zem, zatímco muži staví jeden hotel za druhým. My si vybrali vesničku Tinatou, několik hodin chůze od Ping´anu, jakéhosi turistického střediska oblasti. Tak daleko se čínští turisté sami nepouští, a těch evropských tu nebylo mnoho.
Západ země tvoří poslední zákruta Himaláje. Během monzunů a bez mapy je trekování bezpečné jen v Tygří Soutěsce, kterou však projdete za krátké dva dny. Rozhodně by stálo za to prozkoumat čtyřtisícové velikány zblízka. Cestovní kanceláře nabízejí „outdoorové“ výlety, ale bohužel poněkud čínského typu, což znamená, že neuděláte ani krok pěšky, protože vás všude sveze lanovka.
Bylo vedro, sluníčko pražilo na kukuřici a sem tam dokonce mraky dovolily vysokým štítům vylézt. Na konci výchozí vesnice se k nám přihnaly ženy, které rukama nohama lamentovaly nad tíhou mého batohu. Když jsem jejich „laskavou“ pomoc odmítla, nevzdaly se výdělku a šly stále za námi, jak supi čekající na svou kořist. Tady už nepomohl úsměv, ale hrubé slovo.
Turisty zkažené „roztomilé“ městečko Lijiang, kam se dnes dostanete po perfektní asfaltce z Dali a Kunmingu, tvoří jakési centrum této oblasti. Utopené pod nádhernou horou Nefritového draka uchovává jeden z nejlepších příkladů čínské zahrady a výtečné muzeum zdejší kultury Naxi.
| Náboženství Dongba náleží kultuře Naxi, která byla donedávna matrilineární, i když ne zcela matriarchální. Místními vládci byli muži, ale hlavou rodu se stala vždy starší žena. Muži žili a pracovali pro rodinu své matky, zatímco do domu milenky pouze docházeli. Pokud byl vztah přerušen, milenec přestal ženu i dítě podporovat. Otcovství tedy celkově nebylo důležité. Jejich kultura vyvinula zvláštní piktografické písmo, které je jediné svého druhu stále užíváno a které dalo vzniknout základnímu náboženskému textu „Stvoření“. Toto náboženství vychází z tibetského bön, využívá síly šamanů a mystičnosti přírodních míst. K obřadům se často používají různé repliky zvířat, masky a rituální dřevěné meče. |
Výlet do „čínského“ Tibetu a na Emei Shan
Přes svoji proti-tibetskou politiku je čínská vláda relativně tolerantní k této menšině mimo území Tibetu. Zavítali jsme na samý okraj tibetského kraje, a to poblíž města Songpan, asi osm hodin autobusem z Chengdu. Zde, stejně jako v mnoha jiných částech Číny, žije také hodně muslimů. Jejich domy vždy zdobí půlměsíc s hvězdou, mešitu mají architektonicky nerozeznatelnou od jiných čínských chrámů či bran. Islám se sem dostal skrze arabské obchodníky, a to po moři i po Hedvábné stezce.
Hned za kopcem už vlají tibetské vlajky, které – podobně jako modlitební mlýnky – vysílají mantry do celého světa. Zdejším ušlechtilým a krásným Tibeťanům vůbec nedělá starosti, že na jejich víru shlíží v každém domě portrét Maa. Poslední dobou vláda dokonce finančně podporuje oblast a dotuje rekonstrukci klášterů.
Na jih od Chengdu leží Emei Shan, které patří mezi čtyři hlavní posvátné buddhistické hory v Číně. První chrám tu byl postaven už v době počátků buddhismu v této zemi, ve 14. století zde stála stovka klášterů. Po skončení kulturní revoluce začal komplex sloužit spíše jako kulturní památka a jednotlivé kláštery jako ubytovny pro miliony čínských turistů. Snad se sem pomalu vrátí i náboženský život.
Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
